„Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblázků..."

***

Dosud si pamatuji Váš výraz, jako by se to stalo včera. Vaše andělské oči se rozšířily šokem, malebná tvář se stáhla, smích, který Vám zvonil na rtech, rázem odezněl. Na okamžik se zdálo, že omdlíte přímo do mé nehodné náruče – a přece, tak jako mně dělalo potíže nedívat se na Vás, jste nedokázala odvrátit zrak.

Tělo zde muselo ležet již nějaký čas, soudě podle strašlivého smradu, jež nám oběma vehnal slzy do očí, i armády červů, která se neúnavně projídala hnijícím masem. Vymanil jsem se z Vašeho křečovitého sevření a veden zvědavostí jsem pomalu přistoupil blíž, odháněje přitom mračna much. Ukázalo se téměř nemožné říci z roztékajících se rysů, kdo zde mohl vypustit duši; hádal jsem však staršího muže. Příčinu smrti dokázal by odhadnout toliko lékař.

Naléhavě jste mne zatahala za rukáv. „Pojďme pryč, Charlesi," prosila jste. „Je to nechutné."

„Jak si přejete," souhlasil jsem, neboť – Bůh mi pomáhej – jsem Vám ve svém bláznovství nikdy nedokázal odporovat. Již jsem se zvedal, když tu mne jiná ruka uchopila za cíp kabátu.

Zaječela jste; a přiznám se Vám bez okolků, že ať jsem se snažil sebevíc, nedokážu Váš křik popsat jinak než jako hrůzný. Ohlédl jsem se.

Z blízkosti vyhrazené jen milencům díval jsem se na mrtvou tvář, z níž na mne upřeně hleděly nade vší pochybnost živé oči.

Prudce jsem vyskočil na nohy, utržený cíp mého kabátu zůstal mrtvole v natažené ruce. Líně ho upustila a počala se zvedat. Šlo jí to těžce – snad nedokázala pořádně ovládat své rozkladu podléhající tělo. S každým pohybem z ní vypadávali svíjející se červi, zatímco mouchy se zvedly a vytvořily kolem mršiny jakousi temnou svatozář, znamení ďáblovo.

„Charlesi!"

Dali jsme se na úprk, zdechlina se již zvedla a nyní se potácela za námi. Nedaleko se na nízkém kopci rýsoval obrys starého poutního kostelíka, ke kterému jsme měli původně namířeno. Nyní jsme tam doufali nalézt bezpečný úkryt před silami pekelnými.

Proběhli jsme otevřenou brankou v kamenné zídce a vklouzli jsme dovnitř do chrámu. Zdechlina se plahočila úpatím kopce pod námi. Zabouchl jsem za námi dveře, závora se zaskřípěním zapadla na své místo.

Kostel byl kromě nás prázdný. Světlo pronikající dovnitř vitrážovými okny vytvářelo na podlaze barevné vzory, zalévalo mlčenlivé řady prostých dřevěných lavic matným jasem a dopadalo i na zdobený oltář vepředu. Rozhlédl jsem se v domnění, že spatřím alespoň starého zvoníka, který zde přebýval – byl bych vděčný za kohokoliv, kdo by mne mohl ujistit, že jsem ještě docela nezešílel, v dohledu ale nebyla živá duše.

„To je zvláštní," zamumlal jsem. Zvoník tu přece býval pokaždé...

Pak jsem si vybavil zdechlinu ležící u cesty – ne, už neležela; teď stála za dveřmi a tloukla na ně jako člověk uzavřený zlou náhodou vně svého bytu – a vytřeštil jsem oči.

„Co se děje?" zeptala jste se.

Zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem si uvědomil, kde je bývalý zvoník."

***

Dosud si pamatuji, jak jste podobna padlému andělu spala na kostelní lavici s hlavou opřenou o mé rameno. Mne zrádná únava nepřemohla ani k večeru; zůstal jsem uvězněn v nesnesitelném bdění, oči těkající mezi stíny, jako by se snad zdechlina mohla protáhnout zdí a objevit se za našimi zády. Několikrát se rozhostilo ticho tak dlouhé, že jsem si již myslel, že se snad stal zázrak a my budeme moci v klidu odejít, šouravé kroky mrtvoly však pokaždé zhatily mé naděje.

Stihl mne snad konečně Boží trest za všechny mé hříchy? Mnohokrát jsem si pokládal tu otázku. Pokud ano, dosáhl – alespoň pro tu chvíli – svého cíle; v ten dlouhý, strašný den jsem se modlil víc, než předtím za celý život dohromady.

Se soumrakem jako by zdechlina venku nabrala novou sílu, chodila čím dál častěji a několikrát se ozvaly rány, jak zkoušela vrazit do dveří. Hluk Vás probudil. Zavrtěla jste se, pak jste se posadila, když jste si uvědomila, kde jste a co se děje.

„Jen klid, drahá," konejšil jsem Vás.

„Co když se dostane dovnitř?" zeptala jste se.

„Nedostane," tvrdil jsem. „Bůh nás zde ochrání. Ta ohavnost se neodváží vstoupit do jeho domu."

Ozvalo se další zabušení, ještě silnější než prve, jako by mne mrtvola chtěla ujistit o opaku; dveře však vydržely.

Nastala půlnoc, hodina duchů. Ani jeden z nás již neusnul, zvuky zvenčí nám to nedovolily. V kostele panovala dokonalá temnota, hluboká tak, že jsme se sotva viděli navzájem. Rád bych tvrdil, že jsem tehdy byl statečný, uklidňoval jsem Vás a staral jsem se o Vaše blaho, jak jen to šlo, pravdou však bylo, že jsem svíral Vaši ruku tiskl stejně křečovitě jako Vy moji. Zdechlina vzdala obcházení kostela a soustředila se nyní na přední dveře. Přál jsem si, aby byly bývaly lépe udržovány; z toho, co jsem za dne zahlédl, se zdálo, že dřevo počalo trouchnivět a panty jsou prožrané rzí.

Bum. Bum. Bum.

„Charlesi?" ozvala jste se. „Já se bojím."

„Zkusím se poohlédnout po nějakém lepším úkrytu," nabídl jsem. Sám jsem nad tím již hodnou chvíli uvažoval. „Počkejte zde, vrátím se za okamžik."

„Ne!" zarazila jste mne. „Nechci tu zůstat sama. Prosím."

„Pojďte tedy se mnou. Nechte mě však předtím alespoň nalézt svíčku."

S tím jste neochotně souhlasila, a tak jsem se tápavě vydal do tmy. Na oltáři stál velký tříramenný svícen; s tichou omluvou jsem se ho zmocnil a vytáhl jsem z kapsy krabičku zápalek, těch nových, které se začaly prodávat teprve nedávno. Mé třesoucí se ruce potřebovaly k zapálení ohně několik pokusů.

Vrátil jsem se k Vám a společně jsme ještě jednou prošli celý kostel. Byla zde malá sakristie, až na jednu truhlu prázdná a bez dveří. I schody vedoucí do kazatelny byly otevřené. Nikde žádná skrýš.

„Co budeme dělat?" zeptala jste se. Ukázal jsem na průchod do věže.

„Musíme nahoru."

Byla to naše poslední naděje.

***

Dosud si pamatuji Váš rychlý, horký dech, když jsme obklopeni temnotou šplhali po strmých schodech na věž. Držel jsem svícen v jedné ruce před sebou a tak nám alespoň trochu osvětloval cestu, temnota se však nedala zastrašit snadno; číhala všude kolem, hustá a hladová, aby nás mohla v nestřežené chvíli přepadnout a shodit. Vedle schodů bylo jen prázdno. Kdybychom zakopli, čekal by nás krátký, leč smrtonosný pád.

Údery na dveře se ozývaly s nezmenšenou silou, až jsem měl dojem, že se kostel otřásá v základech. „Rychleji," pobídl jsem Vás, ač jsem sám cítil, jak mé tělo oslabené nemocí i rozmařilým životem protestuje proti rychlému tempu. Čas však nebyl naším přítelem.

Na vrcholu věže na nás čekala dřevěná plošina, nad níž visely na mohutných trámech čtyři zvony. Mezerami mezi prkny bychom – nebýt tmy – viděli nejspíš až dolů do přízemí věže. Příliš se Vám to tu nezamlouvalo, nikdy jste neměla ráda výšky.

Schody vstupovaly na plošinu otvorem bez dveří. Rozhlížel jsem se, nenašel jsem však nic, čím by se snad mohly dveře dát přiklopit. Dřevěné stupně byly příliš masivní na to, abychom mohli doufat, že se nám je povede narušit.

V tu chvíli otřásl kostelem úder dosud nejsilnější. Po něm následovala další rána a táhlé, nervy drásající zaskřípění – to jak vyražené dveře dopadly a železné hřeby zaskřípěly o kamennou podlahu. Vyjekla jste.

„Tiše!" okřikl jsem Vás šeptem. Rozlehlá kostelní loď násobila zvuk šouravých kroků, takže jsme jej slyšeli až sem. Zoufale jsem se rozhlížel a pohled mi padl na lano, kterým mohl zvoník rozeznít všechny zvony. Viselo až k zemi a nahoře se ztrácelo ve tmě mezi trámy.

„Nahoru," ukázal jsem na něj. „Honem!"

Již jste však couvala a vrtěla hlavou.

„Není dost pevné!" protestovala jste. „To je šílenství."

Ne větší než zůstat zde, problesklo mi hlavou, ale – jako vždy – jsem před Vámi nakonec couvl.

„Polezu první," řekl jsem. „Pokud mne lano udrží, udrží i Vás. Podám Vám ruku."

Nenechal jsem Vám prostor k dalším námitkám. Položil jsem svícen ke straně a oběma rukama jsem uchopil lano. Zvon se zhoupl, dva jasné údery málem nás ohlušily. Ještě chvíli trvalo, než se jeho srdce zcela utišilo.

Kroky se ozvaly blíž, přímo pod námi. Zdechlina našla cestu do věže.

Opřel jsem nohy o nerovnou stěnu, zavěsil jsem se na lano a počal jsem se přitahovat vzhůru – teď, když zůstávalo lano stažené, již zvon rozhoupat nemohlo. Šplhání mi šlo hůř, než jsem si představoval, záhy jsem měl ruce v jednom ohni a dlaně mne bolely, jak jsem je odíral o vlákna. Kroky, které nyní začaly pomalu vystupovat po schodech, mne ale zdatně poháněly; a tak jsem zatnul zuby a nakonec se mu podařilo přehoupnout se přes trám v okamžiku, kdy zdechlina dospěla k první podestě. Provaz díky Bohu vydržel.

„Pojďte!" zavolal jsem na Vás – teď, když se mrtvola blížila, nemělo již smysl dále se snažit o nenápadnost. Hrůza ukončila Vaše váhání. Uchopila jste lano a stejně jako předtím já jste se dala do šplhání. Přitahoval jsem lano k sobě, abych Vaše stoupání urychlil, jak jen to na mé nejisté pozici šlo.

Kroky zrychlily, jako by zdechlina vycítila, že jí kořist uniká. Vy jste oproti ní byla zoufale pomalá. Ještě jednou jsem škubl lanem, naposledy; a pak jste byla na úrovni trámu právě v okamžiku, kdy zdechlina vystrčila hlavu na plošinu.

Natáhl jsem k Vám ruku, abych Vám pomohl nahoru, druhou jsem hledal oporu za sebou. Zachytil jsem se dřeva, zapřel jsem se, zatáhl – což se ukázalo jako osudová chyba.

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem se opřel o velké kolo, na kterém byl provaz přidělán. Pod mou vahou se protočilo – bim, bam, ozvaly se dva ohlušující údery zvonu - a vyvedlo mne z rovnováhy. Zachytil jsem se na poslední chvíli, zároveň jsem však musel pustit Vaši ruku; a jak jsem křečovitě visel na trámu, neměl jsem šanci přispěchat Vám na pomoc, když se v pohyb uvedené lano s Vámi zhouplo. Nestihla jste ani vykřiknout; pád byl příliš krátký. Zbavil Vás vědomí a vrhl Vás čekající zdechlině v ústrety.

***

Dosud si pamatuji Vaše nehybné tělo a ten výjev nejspíš nikdy neopustí mé noční můry. Bestie se nad Vámi sklonila, shnilými ústy políbila Vaše tělo, na nějž nikdy neměla nárok, dotýkala se Vás stejně jako kdysi já. Místo sténání vyšla z Vašich úst jen rubínová krev. Zapomenutý svícen stále hořel opodál, mihotavé světlo propůjčovalo děsivé scéně fantaskní vzhled. Snad je to celé jen sen, pomyslel jsem si, když se mi konečně povedlo přehodit nohu přes trám a usadit se bezpečně, s úsvitem se vzbudím a Vy budete na loži vedle mne. Svítání se však kvapem blížilo, zatímco probuzení se nezdálo být o nic blíž. Netvor mlaskal a sál a to byla jediná hudba, která se rozléhala bezútěšným domem Božím.

Dlouhé hodiny jsem strávil sezením v úkrytu, přemítaje o veskrze zoufalých možnostech úniku, zatímco pode mnou upokojovala zdechlina svůj hlad. Nejčastěji vracel jsem se v myšlenkách ke zvonu, který napůl visel nad tím strašným hodokvasem. Snad kdyby se mi ho podařilo uvolnit, říkal jsem si, potom snad...

Hlad i žízeň byly již nesnesitelné, pomalu jsem začínal chápat, že více času mi dopřáno nebude. Opatrně jsem natáhl ruce k vrcholku zvonu. Provaz, kterým byl zvon upevněn k trámu, zdál se již značně zpuchřelý a já jsem si pomyslel, že vrtkavá štěstěna snad alespoň jednou stojí na mé straně. Věřil jsem, že kdyby se mi podařilo najít něco ostrého, nedalo by mi tolik práce provaz přetrhnout.

Přelézal jsem po trámech a podařilo se mi objevit velký hřebík vyčnívající z tenčího prkna; s trochou námahy vytrhl jsem obojí a i s kořistí jsem se přesunul zpět ke zvonu. Dalo mi mnoho práce ignorovat zvuky ozývající se pode mnou, když jsem se pustil do přeřezávání lana. Než do věže pronikly první paprsky kalného úsvitu, podařilo se mi lano značně narušit.

A tu se stala ta věc. Chtěl jsem hřebík odložit, abych si alespoň na okamžik odpočinul, únava si na mně však přece jen vybírala daň, a tak jsem ho uložil na trám nedbale. Pak, když jsem měnil pozici a protahoval jsem si nohy, jsem o prkénko nedopatřením zavadil; a než jsem se nadál, následoval Vás drahocenný nástroj dolů, beznadějně z mého dosahu.

Zdechlina od své hostiny sotva vzhlédla.

Proklínaje svou hloupost, prolézal jsem znovu střechu, náhradu se mi však nalézt nepodařilo. Nakonec jsem se bez naděje usadil zpět na původní místo.

Pohled mi sklouzl zpět k lanu, které jsem po Vašem pádu vytáhl nahoru, a hlavou mi bleskla myšlenka. Nápad to byl vskutku šílený – měl jsem ale co ztratit?

A tak jsem se opatrně postavil, provaz omotaný kolem pasu. Pokud jsem měl mít alespoň malou naději na úspěch, musel být náraz co nejprudší. Přikrčil jsem se a s modlitbou na rtech jsem skočil.

Celá střecha zasténala, když se lano napjalo, ihned však byla přehlušena zvonem. Rozezněl se jasně a hlasitě, a jak se rozhoupal, místo, na němž jsem pracoval, se otíralo o hranu trámu. Posledních několik vláken provazu bylo vystaveno náhlému tlaku.

A milosrdný Bůh konečně zasáhl.

Zvon se otřásl, poslední jeho úder nesl se věží jako zpěv umírající labutě. Spatřil jsem prázdné oči zdechliny, když se ohlédla, a pak se zvon utrhl a uzavřel obludu i zbytky Vašeho těla pod sebou.

***

Dosud si pamatuji Váš výraz, jako by se to stalo včera, a přece si stále nejsem jistý, zda jsem si to vše jen nevyblouznil. Snad jste se rozhodla mne opustit a má mysl, napůl šílená žalem, vytvořila falešný obraz Vaší smrti, aby tu ztrátu učinila alespoň trochu snesitelnější; či jsem se snad stal obětí halucinace, když jsem chtěl svou Múzu povzbudit omamnými látkami. A přece jsou tyto řádky pravdivé, neboť skrývají v sobě vzpomínku na Vás; a pokud jste skutečně mrtva, vězte, má lásko, že ta vzpomínka bude v mé mysli uchována, dokud se ve studené hlíně mezi červy opět nesetkáme.