Povídka vznikla v rámci kroužku tvůrčího psaní.

Žánr: fantasy

Rok napsání: 2019

Drobné upozornění - ano, jméno hlavní postavy je v podstatě ukradené. Mám totiž takový problém, že když vymýšlím povídku, dám postavě první jméno, které mě napadne, abych jí nemusela říkat jen hrdinka, s tím, že to později změním. Jenže pak mi s ním postava ,,sroste" a já už si ji nedovedu představit jinak. Tímto se tedy omlouvám Anzjamod a jejím Dětem hvězd (pokud je neznáte, vřele doporučuji). U delšího příběhu bych vymýšlela něco jiného, u povídky to snad nevadí :)

Slunce toho dne zářilo ze všech sil a projasňovalo ulice města. Jeho paprsky se odrážely od načervenalého kovu všude tam, kde ho ještě nestihla pohltit všudypřítomná rez, a zdi barvy červánků jen zářily. Většina obyvatel Horní čtvrti si chtěla to mimořádně příznivé počasí patřičně vychutnat, a tak se vyhrnula do ulic a zaplnila město hovorem a smíchem.

Byl by to vskutku nádherný den - kdyby Loriny schopnosti konečně začaly fungovat tak, jak měly.

Lori si rezignovaně povzdechla. Měla sto chutí do něčeho praštit, ale přece jenom jí scházela říznost potřebná pro realizaci takového plánu. Někdy svojí přehnaně mírnou povahu doopravdy nesnášela. Přitom měla tolik důvodů být vzteky bez sebe. Při práci se do soukolí jemných součástek v zápěstí její mechanické ruky dostal stínkoust, což znamenalo, že ji bude večer muset rozebrat a vyčistit, protože pokusit se ho dostat pryč pomocí svých schopností se nyní neodvážila. Ještě by si ruku poškodila, a pak už by neměla žádnou šanci vymyslet pro svou nejlepší - a jedinou - kamarádku pořádný dárek k narozeninám. A Alia by si ho tolik zasloužila. Šestnáct člověku není každý den, takže jí Lori chtěla udělat radost. Ale schopnosti odmítaly spolupracovat.

Nakonec uznala porážku a nechala stínkoust, který se pokoušela nechat ztuhnout ve tvaru přívěsku, natéci zpět do lahvičky. Než si šla připravit večeři, pečlivě ji zazátkovala a uložila mezi zbytek svých zásob; a pak po zbytek večera přemýšlela, co je s ní špatně.

Až když se ukládala ke spánku, napadlo, ji, že problém možná není v ní.

Možná se něco stalo se stínkoustem.

***

Tohle je šílenství, říkala si o hodinu později, když se tiše jako duch plížila k jednomu z vchodů do Dolní čtvrti. Naprosté šílenství. Měla bych se vrátit.

Ale neudělala to. Místo toho přistoupila k brance a zadala na číselné klávesnici v jejím středu desetimístný kód. Její prsty se pohybovaly rychle a přesně, bez zaváhání. Jen dva roky uplynuly od dob, kdy tudy procházela každou chvíli - přestože se jí to nyní zdálo jako věčnost.

Pitomý nápad. Nemohla přece vědět, jestli jí tam dole nehrozí nebezpečí. Odcházela přece jenom trochu ve spěchu. Jenže stínkoust potřebovala - a jinde než v Dolní čtvrti ho sehnat nemohla. Nakonec byla stále Tepačkou, což by jí mělo zaručit jistou ochranu.

Teď už stejně nemohl couvnout, ani kdyby chtěla. Dveře se za ní zavřely. Zůstala jí jediná cesta - vpřed a do temnoty, dolů po skrytých schodech. Nedostatek světla jí nevadil - znala tady každý centimetr. A lampy se stejně objeví, jen co se jí nad hlavou uzavře strop. Vydala se dolů. Bylo jí trochu líto, že nepočkala na denní světlo, které by díky světlíkům dodalo Dolní čtvrti alespoň něco z nádhery horního města. V noci se jí tahle změť ulic, náměstí a schodů zdála neskutečně pochmurná.

Cestou dolů a ani později nikoho nepotkala. Nebylo jí to podezřelé, jelikož se stále pohybovala v okrajových částech Dolního města. Divné to začalo být ve chvíli, kdy se přiblížila k Tepačské čtvrti a ulice byly stále liduprázdné. Přesto však pokračovala v cestě, jako by ztratila všechen pud sebezáchovy.

Přesně to si o ní pomyslel muž, který se k ní zezadu blížil.

Nestačila si ani uvědomit, co se děje, natož vykřiknout. Ústa jí náhle zacpal kus hrubé látky. Vzápětí se do jejího ramene zabodla drobná jehla. Lori ucítila jen jemné štípnutí - a pak se propadla do tmy.

***

„Zbláznil ses? Tohle je příliš! Zabije tě!"

Hlasy k ní doléhaly z dálky, přes několikero temných závěsů a mlžnou propast. Slova, na začátku nezřetelná a nesrozumitelná, se postupně začala zaostřovat. Už se ani nezdála tak nekonečně vzdálená... Byli blízko. Přímo u ní!

„Tak odejdi, jestli jsi příliš zbabělý. Já tě nepotřebuju."

Kdesi klaply zavírané dveře.

Lori otevřela oči.

Místnost zaplavovalo světlo. Zamrkala a snažila se vyhnat z očí ten oslepující jas. Vzápětí přes něj však padl stín.

„Jsi vzhůru brzy, holubičko," promluvil. „To nevadí. Alespoň si můžeme trochu popovídat." Lori se snažila zahlédnout jeho tvář, ale nedokázala spatřit nic než zlatou aureolu, kterou mluvčímu propůjčila lampa za jeho zády. Chtěla si zaclonit oči, ale nešlo to - její zápěstí svíraly okovy.

„Kdo jsi? Co ode mě chceš?" zeptala se. Snažila se znít klidně, sama však slyšela, jak jí z hlasu jasně odkapává narůstající panika. Jestli to vážně bylo tak, jak si myslela... Zatraceně! Proč musí proboha zrovna ona mít tak neskutečnou smůlu?

Muž vzápětí potvrdil její nejhorší obavy. „Na tom, kdo jsem, nezáleží," řekl. „A to, co chci, už mám před sebou... Skoro. Budu mít, až tě vyměním za pěkný váček zlata."

„Patřím k Tepačům," oznámila mu. „Až zjistí, co jsi udělal-" Prosím, ať ho to vyděsí!

„Pomstí se?" navrhl posměšně. „To jsi chtěla říct? Pravda, udělali by to... Kdybys k nim doopravdy patřila. I přes všechnu svou snahu jsem tě ale nedokázal najít v jejich seznamech, Lori."

Zná její jméno. Takže už jí nepomůže nic. Pochopitelně ví, že je Tepačka - a ví taky, že ji ze své komunity vyloučili. Rada neudělá nic, aby ji ochránila. A bez její moci za zády neměli Tepači nad ostatními národy z Dolní čtvrti ani zdaleka tak navrch, jak by si rádi mysleli.

V té chvíli muž poodstoupil tak, že na něj dopadlo světlo, a ona mu konečně mohla pohlédnout do tváře. Bez povšimnutí přejela pohledem přes jeho široký krk, zlomyslná ústa a nevýrazný nos... až se zastavila u očí. Čišel z nich chlad a vypočítavost, to však nebylo ani zdaleka to nejhorší. Nejhorší byla jejich barva.

Fialová.

Byl to Obchodník a navíc vycvičený zaříkávač. Zabiják. Vrah.

Pomyslela si, že asi dosud nikdy nezakusila opravdový strach.

„Víš, že stínkoustu nesvědčí slunce?" nadhodil konverzačním tónem, jako by si Loriny hrůzy nevšiml. „Když je v jeho svitu moc dlouho, ztrácí svoje schopnosti. V noci a ve stínech se ale znovu obnovují. Tenhle nástroj mě nikdy nepřestane fascinovat - stejně jako způsob, jakým ho Tepači používají."

Proč mi tohle říká? pomyslela si Lori, byla ale příliš sevřená strachem na to, aby se doopravdy zeptala.

Obchodník o ni vzápětí ztratil zájem. Místo toho si pročítal jakýsi text. Vzápětí otevřel skryté dveře, popadl lampu a rychlým krokem vyšel z místnosti. Lori osaměla v temnotě.

Mohla by to být moje šance? napadlo Lori, která už se začala probírat z ochromení - a začala propadat naději. Jenže si dobře všimla kódového zámku, kterým si Obchodník otevřel. Správnou kombinaci neznala, a možnost, že se jí podaří dostat se ven násilím, odhadovala stěží na setinu procenta. Všechny tyhle plány navíc počítaly s možností, že se jí podaří dostat se z pout, a že Obchodník nečíhá ve vedlejší místnosti, aby jí v případném pokusu o útěk zabránil. Její šance byly obecně vzato nepatrné. Pokud měla mít alespoň nějakou naději k útěku, bylo to v okamžiku, kdy ji Obchodník povede pryč. Pokud mu dokáže vyklouznout, pokud bude velmi rychlá... No, pak bude možná mít alespoň nepatrnou šanci, že ji kouzlem neznehybní dřív, než se dokáže dostat z jeho dosahu. A pak by si musela opatřit stínkoust a zmizet z Dolní čtvrti, dřív než ji znovu najde.

Ten plán byl nepravděpodobný a nereálný. Po tisící v duchu proklínala stínkoust, který jí odmítl poslušnost zrovna v okamžiku, kdy potřebovala nejvíc.

***

Uplynula celá věčnost, než se Obchodník vrátil. Lori už tou dobou pravá ruka bolela z nepohodlné polohy. Ještě štěstí že alespoň ta druhá byla kovová, a tudíž mnohem odolnější vůči nepříznivým okolnostem.

Obchodník ji mlčky odpoutal a nechal ji, aby si trochu protáhla ztuhlé končetiny. Jeho vstřícnost ji překvapila - čekala, že její věznitel bude mnohem opatrnější. Jenže - jak jí vzápětí došlo - on se od ní doopravdy neměl čeho bát. Neměla nic než trochu nepoužitelného stínkoustu, žádný způsob, jak mu ublížit.

Nebránila se, když sevřel její předloktí ocelovým stiskem a vedl ji ze dveří. Prošli několika dalšími místnostmi a chodbami, než se ocitli venku na ulici.

Lori zoufale přemýšlela, kolik má času. Byla pevně rozhodnutá se o útěk pokusit, přestože všechno hrálo proti ní - ale kdy nastane ta správná chvíle? Nakonec usoudila, že nejlepší bude chvíli počkat, přestože ji to stálo ohromné sebeovládání. Měla sto chutí se Obchodníkovi vytrhnout hned a vzít nohy na ramena - jenže k čemu by to bylo? Tuhle část města neznala. Chytil by ji dřív, než by řekla stínkoust. A tak čekala na znamení, na šťastnou náhodu - na eso, které kouzelník vytáhne z rukávu, jen aby jí ho vzápětí upustil k nohám.

Jak šli, ulice jí začaly být čím dál víc povědomé. Když došli na kruhové náměstí se zrezivělou fontánou uprostřed, byla si už naprosto jistá. Tady to znala. Byli nedaleko Východní brány, kudy proudilo veškeré zboží, které si obě části města vyměňovaly. Nyní mohla mít šanci - jestli se někdy měla pokusit o útěk, bylo to teď.

Jenže najednou si vůbec nebyla jistá, že k tomu dokáže sebrat odvahu.

Než se stihla odhodlat k činu, Obchodník náhle zastavil.

„Tady počkáme na našeho zákazníka," oznámil jí. „Měl by dorazit každou chvíli. Ale ještě než přijde, chci ti něco dát... na památku." Pozvedl ruku a podal dívce předmět, který v ní skrýval. Lori téměř proti své vůli natáhla krk, aby si mohla dárek prohlédnout.

Byl to malý přívěsek: kámen obklopený několika zdobně stočenými proužky kovu. Takový, jaký se Lori pokoušela vyrobit pro Aliu. Až na to, že tohle nebyla žádná stínkoustová napodobenina. Tenhle byl stoprocentně pravý, navlas stejný jako v den, kdy ho Lori viděla naposled. Tehdy se houpal na krku její matky a v průzračném kameni tančily odlesky ohně z hořícího domu.

Uteč, Lori! Uteč!

Nám už nezbývá čas.

Uteč! Jinak si přijdou i pro tebe.

Dlouho si namlouvala, že to byla nehoda, aby se s tím dokázala vyrovnat. Jenže to byla jen lež.

Za neštěstí, které zničilo její rodinu... Smrt rodičů... Zmrzačení jejího bratra... Za to všechno mohl on - a chtěl, aby to Lori věděla. Zaplavil ji oslepující vztek. Nenáviděla toho muže pro sebejistotu, s jakou se domníval, že může jen tak přijít a všechno jí vzít, tehdy stejně jako teď.

To se ovšem přepočítal.

Jenže stínkoust v nádržce v její mechanické ruce byl nepoužitelný...

Vybavila se jí jiná slova.

Víš, že stínkoustu nesvědčí slunce? Když je v jeho svitu moc dlouho, ztrácí svoje schopnosti.

Ty se ale v noci a ve stínech znovu obnovují.

A on si vzal lampu s sebou...

Rozhodla se v jediném okamžiku. Prudce se Obchodníkovi vyškubla. Zároveň se rozmáchla a udeřila mechanickou rukou o hranu fontány. Skleněná nádržka se stínkoustem se rozlétla na kusy. Dřív, než tmavé kapky dopadly na zem, zachytila je síla Loriných myšlenek a zformovala je do tvaru stovky nabroušených čepelí, které se vší nenávistí, jenž v sobě měla, vrhla k Obchodníkovu srdci. Celé to netrvalo ani půl vteřiny.

Čepele se zablyštěly ve svitu pouliční lampy -

- a pak se náhle zarazily několik milimetrů před Obchodníkovou hrudí. Lori přitlačila, ale bylo to jako pokoušet se prorazit skálu.

Obchodník její snahu sledoval s pobaveným nadhledem. „Působivé," pronesl. „Byl jsem zvědavý, co mi ukážeš. Já totiž zásadně nesouhlasím s tím, že kořist by se měla rychle zajmout a pak až do předání pečlivě zabezpečit, víš? Když otrokům zůstává naděje na útěk, je to celé mnohem... zajímavější. Jistě ale pochopíš, že to nemůžu nechat dojít tak daleko, abys mě mohla doopravdy ohrozit. Proto jsme se dneska nepohodli s Xavierem," dodal. „Myslí si, že je to moc-"

Co chtěl říci, Lori nikdy nezjistila. Nenávist v ní znovu vzkypěla. Chtěla ten samolibý obličej zničit, smazat z něj vědoucí výraz, rozmetat na kusy jeho vítězoslávu...

A náhle to šlo. Skála padla, bariéra se prolomila; a čepele se zabořily do Obchodníkova těla.

Vypravil ze sebe tiché, překvapené povzdechnutí - a pak se zhroutil k zemi. Dlažba se zbarvila jeho krví.

Lori se k němu sklonila a vytrhla mu z ruky přívěsek. „Tohle si vezmu... na památku. Podcenils mě," dodala.

Stěží nepostřehnutelně vrtěl hlavou. „Ne. Ne, já..."

Lori sledovala, jak z něj utíká život. Čekala až do chvíle, kdy Obchodníkovy oči nadobro vyhasly.

Špatně se jí udělalo až potom.

***

Domů doklopýtala za úsvitu, špinavá a zakrvácená. V ruce stále ještě svírala řetízek.

Když ji uviděla Alia, okamžitě ji vtáhla dovnitř a starostlivě ji usadila ke stolu. „Jsi v pořádku, Lori? Co se stalo? Jsi zraněná?"

Lori zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží." Upustila přívěsek kluzký krví na tvrdou desku stolu, a náhle se na něj nemohla ani podívat. Nejspíš to tak bude nejlepší - předat ho někomu, pro koho nebude zatížený vzpomínkami. Stále si nebyla úplně jistá. Ale nakonec... „Na tom nezáleží," řekla znovu nahlas a usmála se. „Všechno nejlepší k narozeninám, Ali."