Žánr: fantasy

Rok vzniku: 2017

Historie Sedmé koruny se začala psát na podzim roku 2017, kdy jsem ležela v posteli s prázdným papírem před sebou a na poslední chvíli jsem se snažila vymyslet, co pošlu do literární soutěže pořádané českokrumlovskou knihovnou. V naprostém nedostatku inspirace jsem se začala probírat svým nápadovým zápisníkem a narazila jsem na dvě slova, která jsem si zapsala neznámo kdy: Tancující smrt. Rozhodla jsem se, že to bude název mé nové povídky, a tak vznikla postava Lony. Celý příběh nakonec dopadl docela jinak, než jsem plánovala, a změnilo se i jméno, které mu už zůstalo (můžu však prozradit, že Tancující smrt je nejpravděpodobnějším kandidátem na název příběhu, který bude na Sedmou korunu volně navazovat).

Kvůli rozsahu stran jsem povídku zakončila poměrně jednoduše, už krátce po dopsání jsem si však říkala: Co kdyby to tehdy v Armenu dopadlo mnohem hůř?

A vy se nyní můžete podívat na to, jak by to vypadalo, kdyby to mí hrdinové měli mnohem jednodušší...

***

Sedmá koruna

Řád Sedmé koruny je sekta a soběstačný systém, který nepodléhá nikomu a ničemu. Patří k nejtajemnějším svého druhu. Koluje o něm mnoho nepodložených pověstí: jejich bůh, jehož jméno znají jen členové řádu, je prý krutý, propůjčuje svým služebníkům nadpřirozené schopnosti a oni mu za to přinášejí krvavé oběti. Jisté je, že vstup do řádu je podmíněn řadou náročných zkoušek, ze kterých málokdo vyjde živ. Kromě toho většina klášterů provozuje školy, ve kterých jsou od dětství tvrdě cvičeni bojovníci pro řád...

Leont Ashulk: Náboženství světa

Loně bylo toho roku devatenáct, vypadala však mnohem starší. Možná za to mohl dlouhý a tvrdý výcvik, Darja, velekněžka klášteru řádu Sedmé koruny v Monatě, však Lonu ani jinak neznala - vždy to byla dívka se železnou vůlí a ohněm v očích. Když na dvoře kláštera s ostatními dětmi cvičívala šerm, bylo na ní vidět bezbřehé odhodlání. Jak ona a její vrstevníci rostli, stále jich ubývalo: k závěrečným zkouškám přistoupilo šest dětí z třiceti, složit je dokázaly dvě. A to byl mimořádně úspěšný ročník.

Bojovníci Sedmé koruny byli vysoce výběrovou skupinou. Kdo nebyl dost dobrý, zemřel. Tak to chodilo.

Když nyní Lona stála před kněžkou, Darja zřetelně viděla, jak ji roky boje změnily. Plavé vlasy si odmítla ostříhat, jako to dělala hrstka děvčat, která přežila bojový výcvik, a místo toho si je vázala do uzlu. Nebyla vysoká, ale na těle jí hrály svaly. Nosila volnou halenu, která se v pase dala stáhnout šňůrkou, přiléhavé kalhoty a vysoké boty.

„Co potřebuješ, Lono?" zeptala se Darja.

„Žádám o dovolení opustit klášter," prohlásila Lona formálně. „Nebudu pryč déle než dva dny. Osobní účely."

„Jistě," přikývla Darja. Krátkodobý pobyt mimo klášter byl triviální záležitostí. „Smím se - čistě ze zvědavosti - zeptat, kam pojedeš?"

„Do Metije," odvětila Lona.

„Hodně zdaru," popřála jí Darja. „Nechť nad tebou Annuris bdí."

Budu to potřebovat, pomyslela si Lona, nahlas ale neřekla nic.

***

Vezmi si můj meč, synu. Alespoň tolik ti můžu dát.

Gil si ve světle svíce prohlížel ostří meče. Za okny zuřila bouře. Jedna z okenic nebyla správně dovřená a ve větru bouchala o stěnu hradu, Gil však neměl chuť to řešit. Tam, v jiném křídle hradu, sluhové omývali tělo jeho otce a připravovali ho na jeho poslední pouť. Venku na něj čekalo vévodství, které má řídit. On však neměl sílu na nic, jen na zármutek.

Všechno jsem udělal špatně, Gile. Vévodství se hroutí. Irathis... Starý Sam ze stráže ji chtěl poslat do bezpečí, ale my jsme ji zabili! Dítě, a navíc moji neteř! U bohů, Gile, to byla největší chyba v mém životě... Od té chvíle šlo všechno z kopce. Starý vévoda, můj bratr, se musí obracet v hrobě...

Nikdy si nemyslel, že mu otce bude líto. Irathis byla jako jeho sestra, vyrůstali spolu. Tehdy nevěděl, proč krátce po smrti svých rodičů zmizela. Když však viděl svého otce, starce se zhoubnou nemocí, jak leží v páchnoucí posteli, blouzní a křičí bolestí a prosí o odpuštění, nedokázal k němu cítit nenávist. Litoval ho.

Kéž ti to ostří pomůže, až všechna ostatní selžou... Ach! Ladone, bratře, odpusť mi, odpusť mi všechno...

Potom začal vévoda blouznit a o hodinu později zemřel.

Náhle zaskřípěly dveře. Gil předpokládal, že to bude služebná, a chystal se ji napomenout, že před vstupem musí klepat. Byl proto překvapen, když spatřil plavovlasou dívku s mečem u pasu.

„Vévoda?" zeptala se.

„Kdo jsi?"

„Tvoje smrt," odvětila a vytasila meč.

***

Darja stála u okna svých pokojů a pozorovala výcvik dětí-bojovníků.

Byl zbytečně krutý. Děti nesměly mít jména, minulost nebo přání. Většina jich dříve nebo později zemřela. Jenže tak to stálo v katechismu řádu a Darja na tom nemohla nic změnit.

Kdo ostatně jsem, abych to měnila, pomyslela si hořce. Loutka vedená osudem. Sirotek z milosti vzatý mezi novice, který se postupně vypracoval na vrchol. Odraz z dnů, kdy jsem měla sílu a chuť do života. Teď se starám o členy řádu, aniž bych si je směla zamilovat, protože rychle přicházejí i odcházejí.

Přitom to takhle nikdy nechtěla. Přála si přežít. Náhoda tomu chtěla, že se stala kněžkou boha, o jehož moci nepochybovala, ale kterého nijak zvlášť nemilovala. Proč mám mít ten post já, když je tu tolik věřících, jenž by o něj stáli? Klášter je slepých uctívačů plný - všichni ostatní většinou odejdou nebo zemřou. Až na jednu výjimku.

Lona.

Darja měla dar vidět do lidských srdcí a dávno poznala, že Lonina služba Annurisovi není tak oddaná, jak by se na první pohled zdálo. Dívka sledovala vlastní cíle. Právě proto si ji Darja tak oblíbila: viděla v bojovnici kus sebe samotné.

Až na to, že plamen v Lonině nitru byl jiný než ten v mladé Darje. Kněžka kdysi dávno zoufale chtěla život. Lona prahla po něčí smrti.

Darju najednou napadlo, proč asi Lona odjela. Co mohla chtít v Metiji?

Nepocházela Lona náhodou z Metije?

Ano, kněžka si tím byla jistá. Bojovnice o své minulosti nikdy nemluvila, mnoho věcí však šlo vyčíst ze zvyků a přízvuku. A hlavně to jméno... Lona byl starometijský výraz pro zuřivost. Darju ta souvislost nikdy dřív nenapadla.

Lono, hlavně nevyveď žádnou hloupost!

Darja vyběhla ven na pavlač a pohlédla k obloze. Byl teplý den, slunce zářilo a jen občas se skrylo do nadýchaných bílých mraků, které se táhly přes modrou oblohu. Kněžka pozvedla ruce.

„Nyní je třeba cestovat rychle a s větrem v zádech," pronesla. „Zvedni mě, Annurisi, zvedni mě a nech mě vstoupit na stezky tvých věrných!" Sice boha nemilovala, ale moc, kterou jí dával, byla užitečná.

Vzápětí cítila, jak se zvedá a letí vzhůru. Pár vteřin, a stála nahoře na oblacích, které se pod jejíma nohama zhušťovaly. Pomalu se otáčela kolem své osy a hledala nějaký záchytný bod, který by jí naznačil, kde Lona je.

Na jihu se vysoko k hluboké modré obloze zvedal sloup rudých mračen, ve kterých se každou chvíli zablesklo. Nad Metij se stahovala magie neobyčejné síly.

Darja zaklela a rozběhla se.

***

Gil nikdy nepoznal nikoho, kdo by se mu šermířskými schopnostmi vyrovnal, ta dívka to ale dokázala. Jejich meče kmitaly jako dva ocelové jazyky a při každém střetnutí řinčely. Vykryl její útok a sekl po ní, ona však bleskurychle uskočila.

Proč jsem jen poslal stráže pryč, proklínal se v duchu. Já hlupák!

Tančili a proplétali se. Snažili se k sobě dostat, ale vždy mezi nimi stály meče. Seknutí, kryt, úskok. Útok, výpad, kryt. Krok zpět.

Někoho mu připomínala, nedokázal si však vzpomenout, koho.

Bodnutí, kryt. Třesk čepelí.

Vždy, když už si téměř vzpomínal, myšlenka opět vyklouzla. Bylo to jako chytat ryby holýma rukama.

Jejich meče se zaklesly za jílec. Stáli těsně u sebe, přetlačovali se a zírali si navzájem do očí. Dívčiny duhovky měly zvláštní barvu, šedou se zelenými flíčky.

Takové oči už jednou viděl. Tehdy ale byl ještě dítě.

„Irathis?" Ne, to není možné, ona je mrtvá.

Dívka zaváhala.

Gilovy instinkty přebraly vládu a dívčin meč zařinčel o kamennou podlahu. Potom dokázal jen stát a zírat na ni.

Teď, když o tom věděl, náhle dokázal jasně rozeznat známé rysy v její tváři. Malý nos a úzká brada, tvar očí. Jak si toho jen mohl nevšimnout?

„Myslel jsem, že tě zabili," hlesl. „Kdes byla? Tak jsi mi chyběla..."

Dívka zmateně zamrkala.

„Irathis... Ano, kdysi jsem se tak jmenovala," řekla pomalu. „To už je dávno. Ty však nemůžeš být vévoda, jsi příliš mladý. Teď to vidím. Kde je? Máme spolu nevyřízené účty."

„Přišla jsi pozdě. Můj otec je mrtvý. Zemřel před dvěma hodinami. Pomsta na něm by ti však žádné uspokojení nepřinesla: byl starý a nemocný. Na smrtelné posteli litoval všeho, co udělal, a prosil o odpuštění."

„Tvůj otec? Gile?" Poznání Lonou otřáslo. Vždycky prahla po pomstě, nikdy jí však nenapadlo, že by mohla přijít a zjistit, že není komu se pomstít...

„Ne, ty nemůžeš být on!" vykřikla. „Ty nejsi Gilert! Hraješ si na něj, abys ochránil vévodu!" Byla si tím naprosto jistá, nemohlo to být jinak.

Gil rychle sebral její meč. Nechápal, co se s Irathis stalo, zato viděl, že není při smyslech a představuje nebezpečí. Dívka vztekle vykřikla.

„Tímhle mě nezastavíš! Nejsem sama, už ne! Jsem z kláštera Sedmé koruny, Annuris stojí při mně! Vzývám tě, Annurisi!"

Místností projel závan chladu.

„Irathis!" vyjekl Gil vyděšeně. „Irathis, co to děláš?"

„... naprav příkoří, zabij..."

„Lono!"

Gil se rychle otočil.

Do rámu otevřeného okna se lehce snesla žena a rozeběhla se ke dvojici.

„Lono, ne! Ar tua'r es himlun!"

Irathis se nezastavila. S nepřítomným výrazem zírala k nebi. Ačkoli mluvila potichu, její hlas se nesl celou místností.

„... smrt za smrt, bolest za bolest. Pomoz mi, ty, jenž nosíš Sedmou korunu..."

Její oči se potáhly skelným povlakem, hlava jí klesla na stranu. Dívka se vytáhla na špičky a lehounce, jako vánek, se vznesla do vzduchu. Bezvládně visela asi dvacet centimetrů nad zemí. Gilovi přeběhl mráz po zádech.

„Nekontroluje to!" zašeptala žena stojící kousek od něj vyděšeně. „Nemá nad tím moc! Vládu nad ní převzal Annuris!"

V tu chvíli Gila ani nenapadlo ptát se, kdo žena je a co tu pohledává. Všechna jeho pozornost se upírala k Irathis.

Ta se náhle téměř nepostřehnutelně pohnula. Trhanými pohyby rozpřáhla ruce, její hlava se zvrátila dozadu. Když se dívka opět napřímila, byly její oči čistě rudé, bez panenky nebo bělma.

Gil nic nechápal, nebyl však čas přemýšlet.

Žena vykřikla v Gilovi neznámém jazyce a ukázala na Irathis. Vyšlehl oheň.

Plameny vytvořily okolo Lonina těla zářící aureolu, praskaly a sálaly, bytosti v jejím těle to však ani za mák nevadilo.

„Nemůžeš mne spálit, Darjo!" promluvila dívka-bůh. „Nemůžeš obracet mou moc proti mně! Přepočítala ses, falešná kněžko!"

Hlas rezonoval mocí a krutostí a Darja padla na kolena, přemožena silou boha. Držela se za hlavu a sténala.

V místnosti se zdvihl vítr a každou vteřinou sílil. Židle se převrhávaly, obrazy padaly ze zdí. Svíce zaplápolaly a zhasly, stejně jako oheň v krbu. Pokoj nyní ozařovala pouze planoucí dívka-bůh.

Gil si náhle uvědomil, že stále drží v ruce meč.

Kéž ti to ostří pomůže, až všechna ostatní selžou.

Mladý vévoda pozvedl zbraň. Kdyby tak otcova slova byla věštbou, a ne jen blábolením umírajícího muže!

„Hlupáku!" smál se pán Sedmé koruny. „Tvůj špendlík mě nezastaví! Zemřeš! Všichni zemřou!"

Z dívky-boha sálal žár. Gil měl pocit, že jeho kůže praská a taví se, ale neustoupil. Vévodovo okolí se zbarvilo doruda, jen meč, který držel v natažené ruce, zářil namodralým světlem. Na čepeli na okamžik zazářily runy.

Gil bodl.

Křik, ohlušující křik. Z hrudi dívky-boha vyrazilo bílé světlo. Strašlivá síla Gila odhodila dozadu a mrštila jím o zem.

Jekot, světlo, runy a zářící čepel...

Pak se všechno zatmělo.

***

Kdysi dávno...

Kdysi dávno byla někým jiným.

Irathis! Irathis!

Tak že se jmenovala? Všechno bylo v mlze...

Mami! Vrať se!

Nemá to cenu, dítě. Tvá matka odešla navždy.

Neboj se. My se o tebe postaráme.

Ano... Pár měsíců se starali...

Jeď, dítě. Tady není bezpečno.

Zabili by tě.

Jsi dědička zesnulého vévody. Kdybys zemřela, nikdo by nestál mezi nimi a mocí...

Nic nesmíme ponechat náhodě...

Sestra tvé matky se tě ujme...

Kočár drkotal na dlažebních kostkách.

Otevřené dveře. Lidé. Lidé v pláštích. Křik. Chtěli jí ublížit.

To byl zlý člověk, dítě. Neměla jsi s ním chodit.

Chtěl tě zabít.

My tě odvedeme do bezpečí.

Strach, pot, kouř. Dav...

Nože.

Myslela sis, že nám utečeš?

Nikdo není na tvé straně.

Irathis! Irathis!

Zemři!

Bolest. Krev.

Co tu děláš, dítě?

Vstávej. Pojď, ošetříme tě. V klášteře ti bude dobře.

Nebylo...

Co s ní? Je nešikovná, na novicku se nehodí.

Strčte jí k těm smradům v kasárnách!

Mysleli si, že zemře. Ona ale přežila. Chtěla se pomstít.

Irathis! Probuď se!

Udělala vše, aby se mohla vrátit do Metije a zabít je. Jenomže...

Arin tar. Nah'daríj! Klero sul de lirenam, Annuris re direkam! Pomoz mi, Annurisi! Pomoz mi, Pane Sedmé koruny!

... už nebylo na kom...

Tak otevřená. Tak odhodlaná...

Pomůžu ti, Lono.

Světlo. Světlo, které nosí smrt...

Hlasy okolo a hlasy v ní. Pach kovu a krve. Hloupá holko! Cos to provedla?

A na pozadí všeho křik...

Zrůdo!

***

„Ne, ne, pusťte mě ven..."

„Irathis!"

„Gile?" zamžourala. „Jsi to ty?"

Přikývl. Nebyl schopen slova: v mysli mu zuřila bouře emocí. Strach o dívku, kterou měl rád jako svou sestru, úleva, že se vzbudila, že ji Darja dokázala zachránit - vlastně kněžce vděčil za život i on sám - obavy, že se Irathis znovu ponoří do svého předchozího šílenství.

Loně v hrudi tepala bolest.

„Už nikdy nechci zabíjet," řekla.

Gilovi se po tváři rozlil úsměv.

„Nebudeš muset," slíbil jí a myslel to naprosto vážně.

***

Zahrada byla klidným místem, mírumilovným a tichým. Lona ji vždy měla z celého hradu nejraději. Teď ji Gil předal do Loniny péče a ona se o ni starala, jak jen mohla.

Gilův návrh, že odstoupí a přenechá jí titul vévodkyně, jenž jí po právu náleží, odmítla. Už žádnou moc a žádné zabíjení. Lona také odešla z kláštera: Darja jí slíbila, že zařídí, aby to nikomu nevadilo. Sama kněžka nakonec odjela zpět do Monaty, ačkoliv dlouho váhala - svůj odchod by však vysvětlovala mnohem hůř než Lonin. Kromě toho, jak řekla, byl klášter přece jenom jejím domovem a ona se od něj nedokázala odpoutat.

Jediné, čeho se Lona nedokázala vzdát, bylo jméno, které si vybrala v klášteře. Gil jí sice pořád říkal Irathis, všichni ostatní ji však znali jen jako Lonu, záhadou Monaťanku, která se neznámo jak vetřela do vévodovy přízně. Lona nechtěla příliš vířit vody minulosti.

A tak, zatímco za chladného úsvitu poslouchala ptáky zpívající v Metijských zahradách, byla konečně po mnoha letech doopravdy šťastná.