Každý z nás se s nimi setkal. Většina z nás i jednu či dvě takové postavy stvořila, a ani já nejsem výjimkou. Připravte reflektory světa a přivítejte mezi námi Lauvinii, (v přepočtu na lidský věk) šestnáctiletou elfku, která (zatím) nemá žádné magické schopnosti, právě se jí stala strašlivá křivda a je připravená zachránit svět!

Aneb učebnicový příklad Mary Sue.

Pokud náhodou nevíte, o čem je řeč, zde je stručná definice: Obvykle mladá dívka, která je prakticky dokonalá, ale ostatní ji ze záhadného důvodu nemají rádi. V jejím životě se však záhy odehraje změna, která jí odhalí netušené magické schopnosti a předurčení zachránit svět - ano, vidím, že nemusím pokračovat, chápete to.

***

Příběh temné elfky vznikl, tuším, ke konci prvního ročníku osmiletého gymnázia, původně jako třístránkový školní sloh. V tomto původním příběhu se Lauvinie dostala hned po svém vyhnání k moudrému starému poustevníkovi, který jí vyjednal milost a poslal ji zpátky. Jenže - a tímhle způsobem, což je zajímavé, vzniká spousta mých příběhů - já jsem si tehdy řekla: Co kdyby to neskončilo takhle jednoduše?

Nedokážu si vybavit přesnou posloupnost následujících událostí. Pamatuji si jen léto, jehož značnou část jsem strávila sepisováním toho, co si nyní můžete přečíst v podobě oglosovaného seriálu. Z té doby se také dochovala tlustá složka všemožného ,,světotvorného odpadu", který s příběhem často vůbec nesouvisel (trpasličí kalendář, náhodná sbírka elfských slov...). 

Někdy potom mi také došlo, že by to chtělo příběh trochu vylepšit, a začala jsem ho přepisovat, nikdy jsem se však nedostala přes první kapitolu. Nejspíš bych za to měla být vděčná, protože ač se mi mnoho dějových linek, které jsem později přidala, líbí ještě i teď, původní myšlenka je špatná a to se skrývá jen těžce. Mnoho z těch novějších nápadů však přenáším do světa a příběhu Sedmé koruny: například Zlodějka původně vystupovala právě v Příběhu temné elfky (resp. V zajetí moci, což je jeho pozdější verze). Zde byla dcerou krále, kterou její babička-čarodějnice z neznámého důvodu unesla, vymazala jí paměť a pak ji zase pustila - to v SK pochopitelně nehrozí :)

K samotnému seriálu:

- Celý rukopis má nějakých šestnáct tisíc slov, což je na wattpadovou kapitolu příliš mnoho - proto bude rozdělen do několika epizod. 

- Počet mých vsuvek je podstatně nižší než u Psance na jezeře - důvodem je, že text samotný není na většině místech až tak absurdní. Jenom je s ním zkrátka něco šeredně špatně... (Prolog dokonce neobsahuje poznámky žádné. Koneckonců je to asi nejpovedenější a nejméně vtipná část celého textu. Nebojte, bude hůř.)

Upozorňujeme publikum, že za případné újmy na zdraví neneseme žádnou zodpovědnost. Pytlíky na zvracení nechť si každý divák opatří sám.

***

Prolog

Vrchní kněz Yaader netrpělivě poklepával špičkou naleštěné boty o mramorovou podlahu. Pán Qualanthinu nerad čekal. Ti, kteří ho zdržovali zbytečnou nedochvilností, většinou dopadli velice špatně. Jejich ostatky pak zpravidla bylo možno nalézt v hradním příkopě. Toho, jehož očekával, si však nemohl dovolit ztrestat za neposlušnost a velice ho to popouzelo.

Mohutná stříbrná vrata na protější straně rozlehlého sálu se s kovovým zaduněním otevřela, Yaader se však neotočil. Stále zkoumal malbu na stěně, která ho z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu nesmírně zaujala, a naslouchal lehkým krokům, které se zastavily těsně za ním.

„Jdeš pozdě," zasyčel.

„Omlouvám se, můj pane," pronesl příchozí chladným, jasným hlasem, jehož tón naznačoval, že svého pochybení ani trochu nelituje. „Měl jsem cestou pár problémů."

„Tvoje výmluvy mě nezajímají. Máš, co jsem chtěl?"

„Samozřejmě, můj pane. Tady to je."

Kněz se pomalu otočil a konečně pohlédl na příchozího. V ostře řezané tváři elfa se nepohnul jediný sval, když k Yaaderovi natahoval ruku s malou zdobenou krabičkou.

„Konečně," zašeptal. „S tímhle budou lesy Aelnãery brzy mé. A ti mizerní elfové budou muset přihlížet, jak pálím jejich domov na popel. Dostane se mi takové moci, o jaké se žádnému z těch mizerných kouzelníčků, co se poflakují po tomto světě a říkají si mágové, ani nesnilo!"

„A já dostanu, co jste mi slíbil," připomněl mu zostra elf, propaluje kněze ledově modrýma očima.

„Samozřejmě, samozřejmě," odbyl ho. „Vše, na čem jsme se dohodli. Titul vévody. Rozlehlé území na sever od Stříbrných skal. Jedna truhla zlata a dvě stříbra. Hrad na tebou určeném místě. Právo zasedat v mojí radě." Ve skutečnosti neměl v plánu dát elfovi ani jedno z toho. Zabije ho, jakmile se mu přestane hodit. Elf však jako by mu viděl přímo do duše.

„A vy naši dohodu dodržíte, o to se postarám," varoval Yaadera. Ten jeho poznámku ignoroval.

„Co ta dívka? Víš, že je pro nás životně důležitá!" Elf se nervózně ošil.

„Jak bych vám to řekl, můj pane. Zjistil jsem, kdo to je. Ale obávám se, že nejsem schopen ji přivést." Yaaderovi dalo hodně práce zachovávat nečitelný výraz.

„Kdo to je a kde je, že na ni nemůžeš?"

„Jmenuje se Lauvinië, je to neteř krále elfů. Bohužel netuším, kde momentálně je."

„Jak je to možné?"

„Před třemi dny ji poslal do vyhnanství. Už jsem ji nestačil zajmout."

Yaader několika rychlými kroky překonal vzdálenost, která je dělila.

„Ty mi jí přivedeš, rozumíš?" zasyčel elfovi do obličeje. „Je mi jedno, kde je a jak to uděláš. Prostě bude tady. Živá," zdůraznil poslední slovo. „A co nejdřív."

„Samozřejmě, můj pane," přikývl elf, kterého knězův výstup vůbec nevyvedl z míry. „Udělám vše, co bude v mých silách."

„To si piš, že uděláš," pronesl Yaader nyní už dokonale kontrolovaným hlasem. „A jestli ne, skončíš na šibenici, dohoda nedohoda."

„Jsem si toho vědom," ujistil ho elf lhostejným tónem. „Nuže, poroučím se. Nebudu vás přece zdržovat od vaší práce, která je jistě velice důležitá." Nečekal na veleknězovo svolení a rychlými kroky opustil sál.

Zatracení elfové. Ta pakáž je všude, a čert se v nich vyznej. Yaadera by rozhodně neudivilo, kdyby jeho zvěd chystal nějaký podraz. Ale co. Až mu přivede tu holku, už ho nebude potřebovat. Jakmile se Lauvinië ocitne v jeho síních, už ho nic nezastaví. A konečně bude moci udělat to, k čemu ho svrběly ruce od první chvíle, kdy se elf s ledovýma očima objevil v Qualanthinu – vytasit stříbrnou dýku, kterou nosil schovanou v rukávu svého roucha, a osobně toho červa vykuchat. Samozřejmě ho předtím nechá zabezpečit, aby knězi nemohl ublížit. Elf bude naprosto bezbranný.

Svrchovaný pán svatého města Qualanthinu a vrchní generál Temných vojsk se přece nenechá jen tak přelstít. A až mu bude celý svět ležet u nohou, kdo mu zabrání vykonat spravedlnost? Všichni zaplatí za dávné křivdy. A elfové jako první.

Pomsta je má.