Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Probuzení

Žánr: sci-fi/fantasy

Rok vzniku: 2018

Bylo tam ticho; ticho a tma, jako vždycky. Nekonečnou prázdnotu narušovaly jen galaxie, mlhoviny a planety, tu a tam rozeseté v nesmírném prostoru. Nic se tu nehýbalo - tedy až do této chvíle.

Vesmír náhle nebyl ani zdaleka tak klidný jako obvykle...

Kdesi v temném prostoru mezi hvězdami se cosi pohnulo. Dlouho to spalo. Nikdo nevěděl, že to tam je – přesně jak to zamýšlelo. Bylo to tak slabé... takovou dobu. Teď to ale nabíralo síly – a cítilo to otřesy, které se šířily vesmírem, skutečnost, která se rozvlnila jako hladina tůně, do které někdo hodil kámen. Nadešel správný čas.

Stvoření se zavrtělo, jako kdyby ze sebe chtělo setřást závoj ospalosti, a otevřelo oči.

Přicházela chvíle, která mohla všechno zvrátit. Stačilo se pozorně dívat, zaměřit místo, odkud vlny přicházejí... a napřít tam pozornost.

Samozřejmě se dalo předpokládat, že to udělají i jiní, ale probouzející se stvoření vědělo, že je rychlé. A navíc si, jak se zdálo, mimořádně šťastně vybralo za úkryt ten nejlepší možný kout vesmíru. Centrum této změny bylo docela blízko – podle vesmírných měřítek prakticky za rohem.

Stvoření zavětřilo. Nebylo pochyb.

Další probouzející se planetou byla Země.

***

S tupohlavostí sobě vlastní neměli Pozemšťané o probíhajících změnách ani ponětí. Samozřejmě, byly tu náznaky – byla tu i znamení tak silná, že takřka udeřila do nosu všechny citlivější vesmírné bytosti v okruhu sta tisíc světelných let – jenže jak bylo jejich zvykem, zavírali obyvatelé Země oči před čímkoliv, co by mohlo jejich malý pokojný svět narušit. Možná ale, že kdyby vesmířané mohli strávit alespoň den na Zemi, pochopili by lidskou nedůvěřivost. Možná, že kdyby měli možnost na vlastní oči spatřit poklidné malé město s ambiciózním jménem New Washington, rozuměli by nezájmu muže, který seděl na terase v kavárně na vrcholu jednoho z domů a pročítal si zprávy na internetu...

Onen muž, Ian Williams, právě znechuceně odložil s-cube – dvoucentimetrovou kostku, která dokázala vytvářet hologramový obraz o velikosti metr na metr čtvereční a bez které se dnes obešel málokdo – na skleněný stolek před sebou. „Co si ti novináři dneska nevymyslí," povzdechl si pro sebe. „Zázračné obrazce v Japonsku. Za chvíli ještě zjistí, že je tam nakreslili mimozemšťani." Potichu se uchechtl. Samozřejmě, bylo velice pravděpodobné, že nakonec přijdou s něčím takovým. Některé žurnalistické pijavice by byly ochotné pro úspěch udělat v očích veřejnosti vlkodlaka z vlastní babičky. Naštěstí už jim to tolik lidí nespolklo... alespoň ne tolik jako dřív.

Samozřejmě, hlupáci se našli vždycky.

„Co si dáte, pane?" Hlas servírky zněl nervózně. Byla velmi mladá – musela nastoupit teprve nedávno – a působila nejistě a roztřeseně. Iana napadlo, že zrovna ta dívka by možná šíleným mimozemským teoriím uvěřila. Přesto mu jí bylo trochu líto. Vypadala, jako kdyby se chtěla na místě propadnout do země už jen proto, že na něj promluvila.

Požádal dívku o domácí limonádu – dělali ji tu skutečně výbornou - a ona odspěchala. Zatímco Ian čekal, sklouzl jeho pohled na s-cube na stole. Chvíli váhal, ale nakonec po zařízení sáhl a znovu ho zapnul.

Vzduch před jeho očima okamžitě zaplavily desítky novinových titulků. V japonských horách Akaishi nalezeny podivuhodné obrazce, hlásal nadpis článku, který Ian předtím četl. Pod tím se skvěl další rudý titulek: Tajemné zemětřesení v Číně! A o něco níž: V Austrálii zpozorován nový druh světélkujících ryb. Ian se ušklíbl. V Austrálii nalézali nové živočichy každou chvíli. V polovině případů se informace ukázala jako nepravdivá a druhou polovinu tvořil hmyz, který většinu lidí zajímal jen málo. Kdyby Ian neviděl senzační články, které tomuto dílku předcházely, málem by si mohl myslet, že novináři začínají být s přicházejícím jarem zoufalí.

Za rybami následovala obvyklejší směsice článků, počínaje OSN diskutuje o nových omezeních výroby robotů, přes Světový přebor létajících vozidel: Jakou mají američtí šampioni naději? až po Slavná herečka se rozvádí se staromódním nakladatelem. Ve chvíli, kdy si veden takřka sebevražednou zvědavostí pročítal celou nechutně rozpitvanou historii téhle aféry, doplněnou o několik velice podivných spekulací (Proč O'Connor pořád trvá na papíru?), se objevila servírka s nápojem. Honem s-cube vypnul a strčil si ji do kapsy – připadal si provinile a zahanbeně, jako by ho právě nachytali při dělání něčeho zakázaného (přestože servírka nemohla vidět, co Ian čte, jelikož s-cubový obraz byl upravován na míru očím svého majitele) – a raději se pustil do pití, pozoruje přes nevysoké zábradlí město pod sebou.

Kavárna U slunečního hada byla, stejně jako většina podobných míst v New Washingtonu, umístěna na střeše obytného domu. New Washington stál na umělém poloostrově, kvůli kterému se nemohl příliš rozrůstat do šířky, a tak se sídliště musela spojit v jedno s centrem, kde byly obchody, kanceláře i restaurace. Ianovi se toto spojení neobyčejně zamlouvalo – před New Washingtonem bydlel v několika dalších městech a sídliště v nich byla téměř bez výjimky smutnými, bezútěšnými místy, která ožívala pouze ráno, když lidé odjížděli do práce, a večer, kdy se vraceli. New Washington byl oproti tomu rušný prakticky bez přestání.

Ian dopil, zaplatil a pak vstal a přešel k západní straně terasy, aby se jako každý večer pokochal západem slunce, než sjede výtahem dolů do svého bytu. Výhled na této straně byl působivý v kteroukoliv denní dobu, ale večer... Večery tady byly vždycky nejkrásnější, a ten dnešní ani zdaleka nebyl výjimkou. Krvavě rudé a podivně velké slunce viselo nízko nad obzorem a zalévalo oblaky i oblohu kolem sebe karmínovým přísvitem. Podivně pokroucené siluety mrakodrapů ve čtvrti Alley, černé jako noc, se ostře rýsovaly proti zapadajícímu slunci. Ian okouzleně pozoroval podívanou, kterou měl před sebou. Každá kancelářská krysa měla totiž nějakou slabost, kterou by ostatní okamžitě zavrhly a kterou ani ona sama nechápe – a tou Ianovou byly západy slunce.

Náhle se nad Ianem mihl stín. Byl to pták, nejspíš racek, a mířil přímo ke slunci. Ian ho viděl jako tmavou skvrnu na pozadí zářícího kotouče. Kéž bych mohl létat jako on, napadlo ho. Zamířil bych za ním k zapadajícímu slunci...

A pak se mu náhle na okamžik zazdálo, že může letět... Ne, on musí! Naklonil se přes zábradlí a spatřil hluboko pod sebou ulici. Pohyboval se po ní jediný pozdní chodec – černá tečka velikosti mravence. Ian okamžitě vystřízlivěl.

Taková hloupost, pomyslel si. Možná jsem vážně přepracovaný. Nejspíš byl nejvyšší čas jít si lehnout. S povzdechem zvedl hlavu a naposled pohlédl na zapadající slunce.

***

Pozorovatel ve vesmíru se netrpělivě zavrtěl. Bylo to tak blízko, ale ten Pozemšťan se stále nevědomky bránil. Hlupák. Každý přece věděl, že prvozrození čarodějové patří mezi ty nejsilnější.

Jenže právě proto ta síla zanedlouho vytryskne, ať bude Pozemšťan uhýbat sebevíc. Může se to stát každou chvíli – což znamenalo, že je třeba být neustále na stráži. Ale čím déle to bude trvat, tím větší bude riziko, že se něco zvrtne – a to si ono stvoření nemohlo dovolit.

Dospělo k rozhodnutí. Pozemšťan se nesmí vykrucovat. A není-li ochoten přijmout magii sám, je nutné ho nechat spadnout přímo do její náruče.

Stvoření se zhluboka nadechlo a vsálo do sebe energii z nedaleké hvězdy. Uplynulo tolik času od chvíle, kdy tohle dělalo naposledy. Ale teď to opět bylo tady, přímo na dosah ruky, jako by od jeho útěku neuplynul ani den.

Jedno jediné popostrčení.

Tři, dva, jedna...

Teď.

***

Ian si nebyl jistý, co se stalo potom. Věděl, že ten osudový krok neudělal. A navíc, kolem zábradlí se táhlo silové pole. V žádném případě nebylo možné ze střechy spadnout.

A přece bylo další věcí, kterou si pamatoval, že letí; jenže ne ke slunci, ale k zemi, a to velice nepříjemnou rychlostí. Okna domu vedle něj se spojila v jedinou lesklou šmouhu. Vzduch, který kolem něj svištěl, zarazil jeho křik dřív, než se dostal přes jeho rty, a hrál si s Ianem jako s hadrovou panenkou. Ian nedokázal přemýšlet; čas, který mu byl dán, nestačil ani k tomu, aby si uvědomil, co se děje.

Dopad byl tvrdý – musel být – ale Ianovi se zdálo, jako by spadl do peřin. Ne, ne do peřin, ale na trampolínu, která se pod jeho vahou prohnula. Vzápětí ho vymrštila zpět: vysoko... až do vesmíru.

Kde ho cosi zachytilo.

***

Čekající stvoření se natáhlo... a dotklo se Země.

***

Jako první spatřil hvězdy rozeseté v nekonečné černi noci a pomyslel si, že jsou krásné. Pak se přes něj náhle převalilo i to ostatní: dýchání, které se náhle zdálo podivně namáhavé, chlad a pocit nekonečné prázdnoty, která ho obklopovala. Byl by to strašlivý šok – kdyby neměl mnohem naléhavější problém.

Frázi tlačit se někomu do hlavy znal dobře, nikdy by ho však nenapadlo, že ten pocit zažije na vlastní kůži, ani že je možné brát to tak doslovně. Cítil téměř fyzický tlak na spodní straně lebky, jako by se mu někdo snažil provrtat přímo do mozku.

A za tím se pohybovalo něco jiného: nejskrytější hlubina moře, přelévající se temnota, nekonečný oceán burácející hned za tenkou stěnou Ianovy mysli. Bylo to živé, ale nepodobalo se to ničemu, co Ian kdy viděl – a ostatně ničemu pozemskému. Zdálo se to být jednoduché, protože se do toho promítalo jen několik nejzákladnějších pocitů, a přece složité, až komplikovanost myšlenek toho stvoření brala Ianovi dech. Ale především to bylo staré, tak staré, že i Země a celá Sluneční vypadala v porovnání s tím jako právě narozené děti.

Hlava bolela Iana čím dál víc. Cítil, že se na něj to stvoření tlačí, že se snaží dostat se dovnitř, upírá k tomu celou svou obrovskou mysl...

Vtom tlak náhle ustal. Na dobu jediného nádechu se všechno zastavilo v nekonečně malém bodě rovnováhy.

A pak to cizí Iana zaplavilo.

V jediném okamžiku se do něj vlilo všechno, co si ta bytost nesla s sebou – vzpomínky delší, než si lze představit: války, hvězdy a planety, nenávist, život a smrt a prázdnotu, vítězství a pád – a pak dlouhý spánek a neuhasitelnou touhu po pomstě. Proud toho vědomí Iana uchvátil, strhl ho, vláčel ho s sebou jako rozvodněná řeka a on si náhle uvědomil, že to nedokáže vydržet. Ta mysl byla příliš podivná a neuchopitelná. Smete ho.

Zároveň s tím se začal instinktivně bránit. Nevěděl, co dělá, ale něco v něm to vědělo – jako kdyby se v jeho mysli spustil jakýsi skrytý program, který začal cizáka kousek po kousku vytlačovat z Ianovy hlavy. Ian bojoval se silou, o níž by ho nikdy nenapadlo, že ji má, ale stále to nebylo dost. Nemohl to dokázat; proti síle, která se na něj valila, nemohl jediný člověk zvítězit.

Jsi můj, šeptal cizinec. Jsi můj, ty i celá tvoje rasa. Vaše síla bude sloužit mým záměrům. Pomůžete mi se pomstít. Pomůžete mi zničit ty druhé! Příliš dlouho vládli svému impériu. Příliš dlouho nabírali síly.

Tomu je konec.

A náhle to už nebyl Ian. Zbylo jen to cizí – ale teď už to vlastně nebylo nic cizího. Naopak, to Země byla cizí a nepochopitelná. A proč by se ji vlastně měl snažit chápat? Co záleželo na lidech a jejich všedních starostech? Země znamenala pro vesmír jediné – zdroj síly. Stejně jako všechny ostatní planety, které se kdy probudily, Země zazáří, povstane – a vyhasne. Stane se z ní jen další zdroj fanatických otroků, kteří budou bojovat ve válkách vyšších bytostí.

A náhle jako by se v něm cosi zlomilo. Jedna jeho část náhle zazářila energií a pak se odtrhla. Místo jediné mocné bytosti tu náhle byl Ian – a nepřátelský cizinec, který se nad ním snažil získat vládu.

Ian se nadechl a vší silou od sebe vesmír odstrčil.

Cítil, že se vzdaluje a padá... padá...

A pak otevřel oči a spatřil před sebou liduprázdnou ulici New Washingtonu, který se s přicházející nocí pomalu rozsvěcel.

Připadal si tak divně. Neskutečně... Skoro jako by se nic z toho vlastně nestalo. Jenže on věděl, že se mu to nezdálo: už jenom proto, kde byl.

Ano, to na tom bylo ze všeho nejpodivnější. Vlastně rozuměl tomu, co se stalo tam nahoře, přestože to bylo neuvěřitelné. To, čemu nerozuměl, bylo, co se stalo tady, zatímco byl pryč.

Opatrně se posadil, pak vstal. Nemožné. Ten dům měl přes dvacet pater – podle vší logiky by teď z Iana nemělo zbývat o moc víc než krvavá kaše. Zatím se však zdálo, že neutržil ani škrábnutí.

Jenže nešla tady snad všechna logika stranou? Nezbývalo mu nic jiného než věřit – věřit, že to bylo skutečné, že to zažil a že se ještě nezbláznil.

I když na to možná také dojde, pomyslel si pochmurně.

Vydal se k hlavnímu vchodu do domu. Věděl, že to, co se stalo, nemůže jen tak odbýt mávnutím ruky – bude to muset řešit a najít nějaké vysvětlení, jestli se z toho skutečně nemá pominout. To může však udělat jindy; zítra, nebo možná za týden. Teď toužil po jediném – po spánku, dlouhém a vydatném. Připadal si unavený jako nikdy v životě. Spánek. Cítil, jak se mu zavírají oči, a zadoufal, že se mu podaří neusnout už ve výtahu...

***

A tisíc světelných let od Země cosi ucuklo před energetickým výbojem, který do toho náhle udeřil.

Ten Pozemšťan to překvapil. Samozřejmě, nijak vážně to nezranil, a sám brzy podlehne následkům své hlouposti. Škoda; mohl z něj být velice užitečný nástroj. Ale koneckonců si za to mohl sám. Neměl se pokoušet o vzdor a zbytečně promarnit všechnu energii, kterou měl.

I stvoření se ovšem poučilo. Za svého dlouhého života používalo tisíce národů, ale tihle... Tihle byli neobyčejně silní. S nimi může konečně dosáhnout vítězství. Na začátku to samozřejmě bude chtít trochu opatrnosti – ale copak to tak nebylo pokaždé? Vždycky tu přece bylo jisté riziko.

Musí ale začít jednat včas, dřív, než se jich probudí víc. Je třeba rozprostřít nad Zemí síť, do které se chytí každý, kdo se pokusí vzlétnout.

Ta síla... Ta nádherná síla...

Stvoření se zdvihlo a pomalu, neslyšně, se začalo pohybovat k Zemi, viditelné jen jako stín mezi hvězdami.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro