Sci-fi převyprávění pohádky O Šípkové Růžence.

Žánr: pohádka/sci-fi

Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žila princezna. Kdysi bývala šťastná. Měla obyčejný život obyčejné dívky, milující rodinu a útulný domov. Teď však byla daleko od toho všeho, opuštěná a ztracená, ponechaná na pospas své sudbě. 

    Bylo nebylo, v jedné kosmické lodi ležela dívka a umírala...

***

Místnost se jí rozmazávala před očima. Nemá moc času. Už brzy... Brzy to přijde. Cítila to.
    Takže tady to skončí, pomyslela si. Tady, v ledově chladné místnosti, na mramorovém katafalku. Tady, na všemi zapomenutém místě, mezi růžemi vytesanými z kamene. Měly by se jí zarývat do zad, se všemi těmi ostrými hranami a výstupky. Lisa však necítila nic, jen mráz, který jí prostupoval, od hlavy po konečky prstů, který jí zatmíval rozum i smysly. Kdy to vlastně začalo? Zdálo se jí, jako by uplynulo tisíc let, přestože uběhl sotva týden.
  Ano. Toho dne měla šestnácté narozeniny. Tehdy se všechno změnilo...

Bolela ji hlava. Nejspíš z horka. Aby tak ne. Polovina května a slunce pálí, jako by byl prostředek léta. Zatracené počasí!
  Lisa vztekle nakopla pařez, u kterého se zastavila. Původně se chtěli koupat, jenže koupaliště bylo plné lidí, kteří se přišli svlažit, a tak Lisina rodina jenom polehávala na dekách na trávě okolo. Potom Lisa řekla rodičům, že se jde projít, protože doufala, že stín stromů v parku jí poskytne alespoň chvilkovou úlevu. Jenže se ztratila. Jako malé děcko! A to v tomhle městě vyrůstala! Je pravda, že do parku moc nechodila, ale nikdy ji nenapadlo, že může být takhle rozlehlý!
  Povzdechla si a znovu se rozhlédla po okolních stromech v marné naději, že se jí podaří se zorientovat. Nic však nenašla, samozřejmě. Ani tu hloupou cestičku... Kdy z ní vlastně sešla? Nepamatovala si to.
  Zkusila zapnout mobil. Nešlo to. Přestože lidstvo osídlilo desítky planet a civilizace pomalu, ale jistě prorůstala galaxií, nikdo si stále ještě neporadil s vybíjením elektronických zařízení. Znělo to jako slušný paradox. Lisa si umínila, že jednoho dne se tomu podívá na zoubek – tedy jakmile se odsud konečně vymotá.
  Náhle mezi stromy zachytila záblesk bílé. Stála tam nějaká budova. Rozeběhla se k ní, doufajíc, že na někoho narazí.
  Byl to však jen opuštěný altán. Musel být pořádně starý. Byl postaven z bílého kamene v jednom ze stylů, jaký se používal ještě na staré Zemi, dlouho před začátkem osidlování vesmíru. Nedokázala si představit, jak se altán na tuhle planetu mohl dostat.
  Rázem zapomněla na to, že se ztratila, a zvědavě přišla blíž. Na horních okrajích kruhového kamenného pódia stály sloupy, které podpíraly stříšku altánu. Když Lisa stavbu obešla, narazila na schody lemované překrásným zábradlíčkem. Všechno zdobil motiv růží.
  Lisa pomalu vystoupila po schodech a vešla dovnitř. Nebyly tu žádné lavičky ani nic, na co by se dalo sednout a co by člověk v altánu očekával, jen uprostřed vyrůstal z kamenné podlahy malý kulatý stolek. Přímo uprostřed stolku stála váza a v ní jedna jediná bílá růže.
  Fascinovaně došla ke stolku a vztáhla po květině ruku. Jak to, že nezvadne? napadlo ji. Chodí sem snad někdo? Dává do vázy každý den nové květiny?
  Zblízka viděla, že růže není bílá, ale světlounce modrá. Ne jako nebe nebo mraky, ale jako led; jako sama zima. Lisa ji opatrně vytáhla z vázy a přivoněla k ní.
  „Au!" vyjekla vzápětí.
  V životě neviděla růži s tak ostrými trny.
  To byla její poslední myšlenka, než se propadla do tmy.

Zaplavila ji nová vlna chladu. Před očima jí vybuchovaly ledové květy. Vzápětí však byly odplaveny další vzpomínkou. Probudila se v nemocnici. Tehdy v sobě pocítila první stopy mrazu. Usínala třeba i vprostřed rozhovoru. Nikdo jí nechtěl říct, co s ní je, co se děje. Až mě jednou přivedli k hlavnímu lékaři...

„Posaďte se, prosím," vyzval ji. Nervózně ho poslechla. Neklidně poposedávala na kraji židle a žmoulala v ruce cíp trička.
  Povzdech si. „Víte, proč jste tady. Musím vám bohužel říct, že testy nedopadly dobře."
  Takovou odpověď čekala, přesto se jí však v žaludku usídlil obrovský balvan strachu.
  „Máte v krvi neznámý parazitický organismus."
  Šokovaně se na něj podívala. „Cože mám?"
  „Parazitický organismus, o kterém nic nevíme. Nevíme, odkud se vzal. Nevíme, jak se vám dostal do krve. Jediné, co dokážeme s jistotou říct, že musíte být okamžitě převezena na nejbližší planetu s výzkumnými laboratořemi a nejnovějšími stroji, jinak vás to zabije."
   Zírala na něj, neschopná jediného slova. To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda. „Střílíte si ze mě, že?"
  „Bohužel nikoliv, slečno. I když na vašem místě bych tomu taky ochotně věřil. Pokud však vyrazíte hned a po cestě nenastanou potíže, dostanete se do odborné péče včas. Jakmile budete na Tadei, jste téměř za vodou."
  „Téměř," opakovala otupěle.
  „Vaše šance jsou více než poloviční," pokoušel se ji uklidnit. Nešlo mu to. „Musíte hlavně vyrazit včas. Být vámi si sbalím věci. Poletíte speciální nemocniční lodí. Odlet je asi za hodinu."

Nedokázala se vyrovnat s tím, že má zemřít. Vždyť jí bylo teprve šestnáct! Teď už však na ničem nezáleželo. Kým ostatně byla? Stroj se dál otáčí, řeka času plyne dál. Komu záleží na jediné odpařené kapce vody?
  A proud vzpomínek také teče, unáší ji, smýká jí po kamenech. Tam na konci je smrt: vodopád, skluz do prázdna. Nemohla to však nijak zastavit. Bylo pozdě na všechno.

Obrovská skleněná stěna v jedné z mnoha místností lodi jí umožňovala pohled na hvězdy. Lise se zdálo, že zpívají. O jiných světech, o lásce a slávě, o všech věcech, které už nikdy nebude mít. Lékař sice tvrdil, že pravděpodobnost jejího vyléčení je velká, ale nedal si pozor a Lisa byla všímavá. Na stole měl papíry, ve kterých se tvrdil přesný opak.
  I kdyby ji stihli dovézt na Tadei, šance na její vyléčení nebyly větší než třicet procent. Snad by bylo lepší o tom nevědět. Uchovávat si naději... Doufat do posledního okamžiku.
   Takhle nesmím myslet, napomenula se v duchu. Nic ještě není ztracené.
   V hloubi duše si však byla jistá, že je. Narůstal v ní mráz, který jí svíral končetiny a otupoval ji. Předstírala, že se nic neděje, ale čím dál častěji chodila rozjímat mezi hvězdy. V tichu a prázdnu, kde se mohla odpoutat od skutečnosti a naslouchat vesmíru, v chladu, ve kterém si sama připadala méně ledová. Celá loď byla studená, ale některé místnosti byly teplejší než jiné. A tahle patřila k těm nejchladnějším.
  Lisa se posadila na zem těsně ke sklu. Před ní se tyčila prázdnota, nekonečná a pohlcující, obklopovala Lisu a dívka ji vítala s otevřenou náručí.

Toho dne tam upadla do bezvědomí. Stávalo se jí to čím dál častěji. Obvykle ji hledali, ale tentokrát nikdo nepřišel. Když se probudila, ležela na podlaze a věděla, že se něco stalo.

Stále ještě se jí trochu točila hlava. Lisa se opatrně zvedla a nejistým krokem se vydala ke dveřím. Dopotácela se do jídelny, kde posádka obvykle trávila volný čas. Tentokrát tu však nikdo nebyl, jen na stole ležel talíř s nedojedeným obědem.
  To bylo hodně divné. Na lodi platila ohledně plýtvání s jídlem přísná pravidla, která všichni pečlivě dodržovali. Musí se někoho zeptat, co se tu děje.
  Na chodbě hned za jídelnou Lisa málem zakopla o tělo.
  V ležícím muži poznala jednoho z pilotů. Vybavila si i jeho jméno – Theodor. Nehýbal se. Opatrně ho přetočila na záda a sklonila se nad něj. Vzápětí ucukla, jako by ji uštknul.
  Mladík v bezvládné ruce svíral bledě modrou růži.
  Zježily se jí chloupky na krku. Byla si jistá, že se tu děje něco strašlivého.
  Vzhlédla a spatřila okvětní plátky roztroušené po zemi, jako by je někdo upouštěl za chůze. Vzniklá cestička mířila přímo do nitra lodi.
  Bez váhání se rozeběhla směrem, který ukazovaly.

To byla chyba. Měla jsem utéct... Měla jsem jít kamkoliv, jen ne tam. Měla jsem být opatrnější. Měla jsem...

Lisa vystoupila na vrcholek skrytého schodiště. Sotva lapala po dechu. Před týdnem by jí uběhnout takový kousek nedělalo sebemenší problém. Před týdnem byl její svět ještě v pořádku. Zhrozila se, když si uvědomila, co s ní ten... parazit za tak krátkou dobu udělal.
  Těžké dveře před ní byly pootevřené. Vanul z nich chlad. Musela to být jedna z těch ledových místností. Určitě tam bude velké okno. Jinak bývaly prázdné. Lisa nevěděla, proč vlastě na lodi jsou, jelikož je zjevně nikdo neužíval.
  Jemně do dveří strčila a protáhla se dovnitř.
  Její odhad byl víceméně přesný. Skutečně tu bylo sklo, netvořilo však jen jednu stěnu, nýbrž dvě a strop k tomu. Jediné vybavení místnosti tvořil jakýsi podlouhlý stůl přímo uprostřed.
  Výhled byl nádherný, přesto však z místnosti Lise běhal mráz po zádech. Příliš jí připomínala ten altán.
  Když popošla blíž, zjistila, že onen stůl mnohem spíš připomíná oltář, jaký párkrát zahlédla v kostele. Byl zdoben motivem růží.
  „Jsem ráda, že jsi přišla, Liso," ozvalo se za ní.
    Lisa se prudce otočila.
  V nezřetelném stínu za sebou poznala pilotku jménem Charlotte. Mělo by se jí ulevit, že našla někoho dospělého, místo toho však cítila jen strach.
  Lisiny oči přivykly okolní temnotě a umožnily jí si pilotku pořádně prohlédnout. Charlottiny krátké vlasy byly rozcuchané. Její oči získaly pološílený lesk, a přece svým způsobem vypadala příčetnější než kdy dřív. Pilotčiny prsty si pohrávaly s bledou květinou.
  Lisa se nemohla přinutit uvěřit tomu, co vidí. Přesto trvalo sotva vteřinku, než si uvědomila, co to znamená.
  „To vy," vydechla. „To vy jste to všechno způsobila?"
  „Jestli to znamená tvoje... zranění a smrt všech na lodi," pokrčila rameny.
  Dívka si zakryla ústa rukou. Měla pocit, že bude zvracet. „Smrt všech na lodi?" A já ho tam nechala jen tak ležet, vůbec jsem se nestarala o to, co se mu stalo...
  „A cos čekala?" ušklíbla se Charlotte. „Že je nechám, aby se tě pokusili zachránit? Nebo aby alespoň tvé tělo odvezli domů? Tak hloupá nejsem. O ně sice vůbec nejde, ale skutečně nestojím o to, aby mi někdo kladl nepříjemné otázky. Pochop, bylo by hloupé, kdybych přiletěla v záchranném modulu a vyprávěla o strašlivé tragédii, která tuhle loď potkala, a loď se jen o pár dní později někde objevila."
  Tehdy Lisa pochopila, že tohle je konec. Že tu skutečně zemře. Mráz v ní hlodal. Docházel jí čas, cítila to. Za okamžik opět usne, a tentokrát se už neprobudí. Nikdo jí nepomůže. Zůstane ležet v ledově chladné místnosti a navěky bude plout mezi hvězdami. Položí mé tělo na ten stůl? pomyslela si otupěle. Udělá alespoň to, než uteče?
  A náhle si také uvědomila, že to není stůl ani oltář, ale katafalk. Někdo ho sem musel přinést. Takové věci ve vesmírných lodích nebývají. Jak dlouho už to Charlotte měla naplánované?
    „Proč?" chtěla dívka vědět. „Proč tohle děláte?"
  „Všimla sis někdy, jak jsou růže zajímavé?" zeptala se Charlotte místo odpovědi. „Tak krásné a křehké, a přitom smrtící. Když jejich trny potřeš jedem, získáš velmi nenápadnou zbraň. Koho by taky napadlo, že zrovna tahle růže," jemně zatřásla rukou, „je schopná zabít tě během deseti vteřin? Stačilo by na okamžik přestat dávat pozor. Jen jedno maličké škrábnutí..." Spatřila Lisin nechápavý pohled a povzdechla si. „Samozřejmě. Nemůžu čekat, že růže oceníš. Ne po tom, co se ti stalo, že?
    Ano, Liso. To já jsem příčinou všeho, co tě potkalo. A ty jsi zase příčinou všeho, co potkalo mě. Spravedlivá výměna, nemyslíš?"
    Ne, nemyslela si to. Jak by mohla být příčinou všech problémů ženy, kterou znala jen pár dní?
    „Já a tvá matka jsme se kdysi znaly," pokračovala Charlotte, „Byly jsme velmi dobré kamarádky. Rozuměly jsme si, svěřovaly jsme se se vším. To pro mě bylo nové, víš? Nikdo jiný se mnou nemluvil. Nebyla jsem zrovna oblíbená."
    A je skutečně těžké pochopit, proč. Netušila, kde se v ní tady, na pokraji smrti a dávno pod nejhlubšími hlubinami zoufalství, vzal sarkasmus. Lidská mysl je někdy skutečně zvláštní.
    „Potom se ale něco stalo. Zamilovala se. Byla těhotná. Setkávaly jsme se čím dál méně, až jsme se nakonec přestaly stýkat úplně. Divíš se mi, že jsem tě nenáviděla, ač ses ještě ani nenarodila? Byla jsem neuvěřitelně osamělá. A tehdy jsem tě proklela a přísahala jsem, že se pomstím za to, cos mi provedla. Jak vidíš, dostála jsem svému slovu."
    To je absurdní, chtěla Lisa říct, vždyť já jsem přece nic takového nechtěla! Ústa ji však neposlouchala. Nohy jí náhle vypověděly službu.
    Někde v dálce začaly hodiny odbíjet půlnoc.

Říkalo se, že těsně před smrtí vám před očima proběhne celý život. Lisa už byla téměř na konci...

Zatmělo se jí před očima. S bezhlesým výkřikem se zhroutila na mramorový podstavec.

Minulost a současnost se slily v jedno.

A tak to končí, pomyslela si, jak z ní pomalu vyprchával život.
    S posledním úderem hodin vydechla dívka naposledy.
    Charlotte se na ni podívala. Na okamžik jako by v jejích očích přeběhl záblesk lítosti, vzápětí po něm však nezůstala ani stopa. Sehnula se k dívce a urovnala její tělo. Do nehybných rukou jí vložila růži.
    Náhle ucítila palčivou bolest.
    Kapka krve skanula z jejího prstu na trn, jenž ji zranil. Charlotte nebyla dost opatrná.
    Sesula se vedle dívky. Než ji vědomí opustilo, vybavila si poslední varování svého otce. Zbraň je vrtkavý přítel. Nakonec se vždycky obrátí proti tobě.
    Myslela si, že starý pán blouzní. Byla to největší chyba jejího života.

***

A tak tam pospolu spí navěky. Dívka a žena, princezna a čarodějnice. Uzamčeny v ledově chladné místnosti leží bok po boku na mramorovém katafalku a hvězdy se na ně dívají. Budou bloudit nekonečnými vesmírnými pláněmi, dokud tento svět s třeskem nezanikne v ohni a neponoří se do ticha.
    Možná však jejich osud není nezvratný. Třeba se objeví zachránce, polibkem probudí dívku k životu a odveze ji ve své lodi vstříc štěstí. Pravděpodobnost je sice mizivá – ale v pohádkách je možné cokoliv, ne?
    Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žil princ. A ten se jednoho dne vydal vysvobodit svou princeznu...