Sloh napsaný na téma ,,Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše."

V Nothelině brodu
jeden den do srpnových kalend
devatenácté léto vlády krále Amalrise

Můj jediný a nejdražší příteli,

věřil bys, že od naší nerozvážné výpravy uplynul už rok? Já tedy ne. Každým dnem Tě postrádám tak moc, jak jen může člověk postrádat nejvěrnějšího druha. Byl jsi jako můj bratr, stál jsi při mně v dobrém i zlém. Pořád mi chybí Tvé hloupé vtipy, bezstarostný smích i lehkomyslnost, s jakou ses vrhal do každého dobrodružství. Byl jsi stále tak živý a plný energie, jako oheň, který nikdo nezastaví. Nakonec se však ukázalo, že dostatečné množství písku zdusí i ty nejprudší plameny. A čím rychleji oheň hoří, tím dřív vyhasne...

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Panovalo nejžhavější léto, jaké jsem kdy zažil. Úrodě se nedařilo a často propukaly požáry. Od průsmyku přijeli kupci. Hnali koně, jako by jim za patami hořelo, a vyprávěli, že se v horách usídlil drak. V Trijsku už vypálil dvě vsi a pobil desítky lidí. Rytíř z Raxetu prý přislíbil tisíc zlatých tomu, kdo obludě utne hlavu a přinese mu ji...

A pak ses objevil Ty, po dvou měsících, kdy jsem o tobě neslyšel. Bylo mi hned jasné, že chceš jít na draka. Prosils, abych šel s tebou. Nelíbilo se mi to, protože drak je nebezpečná obluda, ale copak jsem Tě mohl odmítnout? Bohové nechť mi jsou svědky, že jsem nechtěl porušit slib, který jsem Ti dal. Možná by však bylo lepší, kdybych to udělal...

Naši cestu od začátku provázelo neštěstí. Nikdo nám nechtěl dělat průvodce, neboť drak už zahubil mnoho samozvaných hrdinů. Vydali jsme se tedy na cestu sami. Záhy jsme trpěli nedostatkem jídla i vody, jelikož drak zničil vše, co v pustých skalách dosud přežívalo. Pak jsme náhle narazili na stopy po pobytu stvůry. Sledovali jsme zčernalé skvrny a hluboké rýhy v kameni až na úzkou stezku, která se vinula po strmém srázu. Drak si zřejmě zřídil doupě v nějaké jeskyni, kterou dřív obývali lidé. Tato skutečnost nás potěšila, protože to znamenalo, že se k drakovi dostaneme snáz.

Brzy nás však radost přešla. Byl to nejhorší den naší pouti. Z hluboké propasti po jedné straně cestičky nás mrazilo v zádech. Doufali jsme, že se stezka rozšíří a my budeme mít kde přenocovat, ale osud stál proti nám. Nezbývalo nám než se v houstnoucím šeru trmácet dál a doufat... doufat...

V tu noc se proti nám snad museli spiknout sami bohové. Celé týdny nespadla ani kapička. Tak proč, proč se náhle strhla bouře? V životě na ten strašný výjev nezapomenu. Po pravici kolmá skalní stěna, po levici propast, oblohu nad námi křižovaly blesky, hromy se odrážely od skal a útočily na naše uši s desetkrát větší silou, na hlavu nám padaly tisíce litrů vody... A Tobě na mokrých kamenech náhle uklouzla noha. Zaslechl jsem výkřik a vzápětí jsem ve světle blesku zahlédl Tvé bezmocné tělo řítící se dolů do tmy...

Celé hodiny jsem pak stál zády přitisknutý ke skále za mnou a neodvažoval jsem se pohnout. V uších mi stále zněl Tvůj zděšený křik, Tvé ruce, které se marně pokoušely najít ztracenou oporu...

Snad mi odpustíš, že jakmile jsem se trochu vzpamatoval, vzal jsem nohy na ramena. Jít na draka ve dvou bylo minimálně riskantní. Vydat se tam sám by bylo šílenství.

Pamatuješ si na svou sestru? Karina vždycky říkala: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Tys jí ale nikdy nevěřil, viď? Vždycky jsi lezl po střechách a honil se za holuby. Až ti jednou podklouzla noha a ty jsi spadl dolů do ulice...