Nejspíš už navěky bezejmenná povídka, taktéž do kurzu.

Žánr: fantasy

Rok napsání: 2019

„Kdo je tam?"

Chraptivý hlas pronikal naprostou temnotou jen stěží. Měl v sobě ostří ostražitosti i ocelově pevnou sebejistotu, a snad jen díky tomu dokázal najít cestu mezi černými víry a prorazit závojem tmy až k uším posluchače. Dva muži, kteří se setkali uprostřed rozlehlých Manarských plání, však pochopitelně nic z jeho strastiplné pouti neviděli - jejich očím se obvyklá tma panující nad pláněmi zdála jednolitá.

„Archere?"

„Jeremy?!"

Ozvalo se škrtnutí zápalky. Tmu projasnila jiskra, která se vzápětí rozhořela do malého plamínku. Jeho záře odhalila siluety dvou mužů sedících na koních. Oba jezdci byli zahaleni v podobných dlouhých tmavých kabátech, které byly oblíbené mezi lovci a tuláky. Kolem nich na sedlech visely cestovatelské vaky s vybavením. Při bližším pohledu bylo vidět, že i obličeje mužů jsou si nápadně podobné - stejné křivé nosy (přestože jeden z nich byl zřejmě několikrát zlomený), hubené tváře, krátké tmavé vlasy i podezíravé oči, nyní protkané značnou dávkou nevěřícného úžasu.

Zírali na sebe bez jediného slova, zatímco se sirka zkracovala. Pak jeden z nich náhle zaklel. Vzápětí světlo pohaslo, když zbytek zápalky dopadl na zem.

„Počkej," probral se druhý z ohromení. „Mám světlokam." Ozvalo se šramocení, jak se přehraboval v kapsách. Po chvíli natáhl ruku se zářícím kamenem. Jeho světlo bylo jiné než světlo ohně, jemnější a zbarvené dobíla.

„Nemohls to říct rovnou?" zabručel Jeremy. „Popálil jsem si prsty."

„Nebyl jsem si jistý, jestli jsi to vážně ty," přiznal Archer. „Neodpočineme si tady chvíli? Musíme si popovídat a já už jsem stejně jel dost dlouho."

Jeremy zaváhal, pak přikývl. „Copak nepoznáš vlastního bratra?" rýpl si, zatímco sesedal z koně.

„Nečekal jsem tě tu," opáčil Archer.

„Pravda. Já tebe taky ne." Jeremy se na okamžik odmlčel a sledoval, jak se Archer usazuje naproti němu a světlokam pokládá do prostoru mezi ně. „Předpokládám, že jsme tu ze stejného důvodu."

„To záleží na tom-"

„Vlastně to byla hloupá otázka," skočil mu Jeremy do řeči. „Neexistuje žádný jiný důvod, proč by někdo uprostřed noci lezl do těchhle míst."

„Ta potvora z Lindhiovy rokle," doplnil Archer.

„Přesně tak." Jeremy si povzdechl. „Mám rád rodinná setkání, ale tohle se mi vážně nehodí."

„Nechci se s tebou prát o kořist."

Pochopitelně, pomyslel si Jeremy. Ty nikdy nic nechceš. Jenže nějakým záhadným způsobem se většinou přesně to stane.

„Poslouchej, já tu odměnu potřebuju," sdělil Archerovi. „Celou."

„Taky se musím nějak živit," namítl Archer.

„To je mi teď celkem jedno," odsekl jeho bratr. „Tak prodej pár těch svých vychytávek. Znovu ti říkám, že tahle kořist je moje."

Archer si ho nevěřícně prohlížel. „Co to do tebe, zatraceně, vjelo?" Potřásl hlavou. „Podívej, přeceňuješ svoje síly. Vím, že jsi dobrý bojovník, ale nejsi lovec. Proti drakovi nemáš šanci."

„Na tom nezáleží. Nemám na výběr."

„Vždycky máš na výběr," namítl.

„Ty jsi idiot, Archere," konstatoval Jeremy unaveně. „Tak mi tedy řekni, jaké mám možnosti. Myslíš si, že peníze za život nestojí? V tom případě buď tak hodný a vysvětli to jim." Celý ten podnik byl původně Jeremyho nápad, ale to Archer vědět nemusel. Důležité teď bylo jen to, že mu to přerostlo přes hlavu - a že pokud nechtěl zemřít předčasnou a bolestivou smrtí, musel sehnat víc peněz, než by kdy ve městě dokázal.

„Zatraceně, Jeremy," povzdechl si Archer. „Do čeho ses to zase zapletl?"

Jeremy neodpověděl. Jak už řekl, jeho otravný bratr nemusel vědět všechno.

Archer nakonec pochopil, že z Jeremyho kloudnou odpověď nevydoluje, a povzdechl si. „Fajn. Nic mi neříkej, jestli mi nevěříš, ale nemysli si, že tě kvůli tomu nechám umřít."

Jeremy na bratra nechápavě pohlédl a zopakoval Archerovu předchozí otázku. „Co to do tebe vjelo?"

„Nehodlám tě nechat umřít," prohlásil Archer znovu. „S odměnou si dělej, co budeš chtít. Jen mi pak nech kus těla, ve městě se dá prodat za slušný peníze, když víš, kam jít."

Jeremy nevěřícně zavrtěl hlavou. Odkdy se zrovna ty staráš o to, co se se mnou stane? chtěl se zeptat, ale neudělal to. Moc dobře věděl, jak zoufale potřebuje pomoc. Místo toho se jen zahleděl do bratrových očí a snažil se alespoň v nich nalézt odpovědi. Archerovy oči však byly chladné a neústupné a Jeremy z nich jako obvykle nedokázal vyčíst vůbec nic.

***

Po krátkém odpočinku se oba bratři zvedli a přichystali se na cestu. Jeremyho kůň byl rozrušený, a zatímco mu jeho jezdec přitahoval sedlové popruhy, neklidně se ošíval. Archer jel na robotovi, jehož tvar přesně napodoboval koňské tělo, ale odpovídal nejmodernějším standardům a požadavkům kladeným na mechanické tvory. Jeremy závistivě sledoval, jak Archer lehce naskakuje na dokonale nehybné zvíře. Nikdy nechtěl být lovcem jako jeho bratr, ale jejich vybavení jim často záviděl.

Vyrazili na cestu. Archer jel v čele a vedl je, každou chvíli se nakláněl nad kompas a ověřoval směr. Jeremyho oči po chvíli temnotě přivykly, přesto se však v rozsáhlých, jednotvárných pláních nedokázal orientovat ani zdaleka tak dobře, a tak jen slepě následoval svého bratra a snažil se nemyslet na to, co čeká před nimi. Příliš se mu to však nedařilo. Zdálo se mu, že ho jindy přátelská tma dusí.

V tichosti uplynulo několik hodin, když Archer náhle zastavil a otočil se k Jeremymu.

„Jsme skoro na místě," sdělil mu. „Koně radši nech tady. Můžeš místo toho jet se mnou." Jeremy sesedl, ale marně se rozhlížel po místě, kde by koně mohl uvázat. Pláně byly rovné jako pravítko, kam až oko dohlédlo.

Zaslechl tichý povzdech. „Chytej." Jednou rukou pustil otěže a jen tak tak zachytil předmět, který mu Archer hodil - drobný, ostrý kolík vyrobený z matného kovu.

„Co to je?" zeptal se.

„Zaraž to do země a otěže k tomu přichyť," vyzval ho Archer. „Ta věc na to nevypadá, ale drží v zemi pevně." Jeremy ho poslechl a zjistil, že Archer má pravdu - po zaražení do země nebylo možné kolík vytáhnout. Otěže k němu přichytil pomocí silného magnetu, který se používal k uvazování koní ve městě.

„Technika," zamumlal si pro sebe.

„Kouzla," opravil ho bratr pobaveně. „Snad sis nemyslel, že bychom tohle dokázali vytvořit bez nich?" Jeremy nevěřícně potřásl hlavou, ještě jednou zkontroloval koně a pak se vyšvihl za Archera do sedla jeho mechanického zvířete. To téměř okamžitě vystřelilo vpřed a Jeremyho, který se nestihl dobře usadit, přitom málem shodilo. Jeremy si byl jistý, že slyšel, jak se Archer uchechtl.

„Blbečku," zamumlal. Archer se rozhodl jeho poznámku ignorovat, a tak opět chvíli jeli v tichosti.

Nakonec se Archer v sedle narovnal a zamžoural do tmy před nimi. „A je to tady," zamumlal. Pak hlasitěji pronesl: „Vítej, bratříčku, v Lidhiově rokli. Příjemné místo pro dovolenou. Obzvlášť ty jeskyně pod ní jsou dokonalé, pokud se toužíš ztratit, spadnout do propasti nebo zemřít libovolným jiným způsobem."

„Díky za povzbuzení," odpověděl Jeremy. Doufal, že to neznělo tak stísněně, jak si připadal. V pouličních šarvátkách a hospodských rvačkách se cítil jako doma. Tady, daleko od civilizace a na dosah téměř neznámého nebezpečí, dokázal myslet jen na to, jaký je idiot.

Archer se naklonil na stranu a Jeremy konečně spatřil samotou rokli. Rozevírala se jen malý kousek před nimi, úzká a hluboká, jako by se nemohla dočkat, až je pohltí. Po jejím úbočí do tmy strmě klesala téměř neviditelná stezka. Jeremy viděl popis toho místa, takže věděl, co očekávat, přesto mu však z toho pohledu přeběhl mráz po zádech. Byl rád, že jede na robotovi; živé zvíře by tam dolů nikdy nedostal. Dokonce i Archer na okamžik zaváhal, než koně pobídl k další cestě.

Postupně se nořili hloub a hloub, až dojeli na samé dno rokle. Pokračovali pak jejím korytem. Skalní stěny nad jejich hlavami se k sobě čím dál víc přibližovaly, až se nakonec zcela spojily a uzavřely je tak v podzemí. Tunel dál klesal, podlaha však byla hladká a celá chodba působila jako práce lidských rukou. Kolem panovalo mrtvé ticho rušené jen přerývaným dechem obou bratrů. Jeremy si téměř přál, aby alespoň kopyta koně působila nějaký hluk, přestože kdyby nebyla očarovaná, hrozilo by jim mnohem větší nebezpečí. Takhle ale nemohl než přemýšlet o tom, že ta obluda může být za každou zatáčkou a v naprosté tichosti čekat, až jí nicnetušící bratři vjedou přímo do chřtánu...

Prásk! Odkudsi z hloubi tunelu se ozvěnou rozezněl rachot. Jeremy strnul. I Archer se napřímil, zastavil koně a vyčkávavě hleděl do tmy.

Hluk dozněl v dálce, přesto však trvalo ještě hodnou chvíli, než se odvážili pokračovat. Jeli potom pomaleji a ostražitěji a opatrně nahlíželi za každý další roh, než za něj zajeli.

Zničehonic Archer znovu zastavil. Překvapený Jeremy sevřel pevněji pistoli v pouzdře na opasku v očekávání potíží. U druhého boku mu visel kord, předpokládal však, že ten by mu tady příliš platný nebyl. Přesto bylo uklidňující cítit váhu poctivé oceli nevylepšené žádnou magií.

Archer tiše seskočil - jeho boty byly nejspíš stejně jako kopyta jeho koně očarované - a pokynul Jeremymu, který ho o poznání neohrabaněji následoval. Lovec se celý napjal, když uslyšel dupnutí. Zastavil se a několik minut nehybně naslouchal, žádný jiný zvuk se ale neozval. Nakonec se Archer s Jeremym v závěsu vydal vpřed.

Po chvíli vstoupili do malé jeskyně, kde se sbíhalo několik cest. Znovu zastavili. Zdálo se, že Archer přemýšlí nad tím, kterou cestou se dát. Vytáhl z kapsy kabátu jakési drobné zařízení a začal s ním cosi kutit u ústí jedné z chodeb. Jeremy se ostražitě rozhlížel, ale neodvážil se udělat ani jediný krok navíc, aby na ně nechtěným hlukem neupoutal pozornost. Ta obava se ale brzy ukázala jako zcela zbytečná.

Zezadu k nim dolehlo tiché chřestění následované ohlušujícími údery, nárazy kovu do kamene. Archer vyskočil na nohy a zacouval od chodby zpět k Jeremymu.

„Do hajzlu," vyhrkl.

„Tohle bylo v plánu?" otázal se Jeremy. Archer ho zpražil pohledem, na jízlivou odpověď mu ale nezbyl čas.

Znovu se ozvalo zachřestění, tentokrát však přicházelo z jednoho z tunelů. Pak se v jeho temnotě náhle rozsvítily dva rudé body.

„Zakryj si oči!" varoval ho Archer. Pak rychlým pohybem rozhrnul svůj kabát a vyhodil do vzduchu hrst jemného světélkujícího prášku. Jeremy poznal, o co jde, a jen těsně stihl sevřít víčka, než se světlokamový prášek rozzářil jako supernova a naplnil místnost ostrým bílým světlem. Jeremy i přes zavřená víčka cítil, jak se mu záře propaluje do sítnice.

Vzápětí se ozvalo cvakání. Jeremy zamrkal a otevřel oči. Rudé body téměř pohasly; teď už však ani zdaleka nebyly tím jediným, co ze zvířete před sebou viděl.

Jeho tvůrci dali tomu tvorovi podobu draka z kovových plátů, které se během staletí potáhly vrstvou rzi. Mezerami mezi pláty pronikal červený přísvit napovídající, že tvor nesestává jen z něčeho tak obyčejného jako hromada železa. Drak byl větší než všichni mechaničtí tvorové, které Jeremy dosud viděl - jen jeho hlava byla velká jako Jeremyho trup.

Mechaničtí draci, pomyslel si ohromeně. Tvorové z legend. Věděl, co se tu skrývá; teprve teď si však uvědomil, že až do této chvíle tomu tak docela nevěřil.

Drak na ně výhružně zíral, ale jinak se nepohnul. Pak pootevřel tlamu a mezi jeho zuby se zablýskla rudá záře zalévající jeho nitro. Chrlí oheň? napadlo Jeremyho, ale téměř vzápětí tu myšlenku zavrhl. Takové kouzlo by bylo příliš složité. To monstrum navíc oheň vůbec nepotřebovalo. Bohatě mu stačila působivá sbírka drápů a tesáků, od pohledu ostrých jako břitva.

Zatím si je drak jen prohlížel, Jeremymu se však ten pohled ani trochu nelíbil. Sevřel své zbraně, připravený je okamžitě použít. Zatím to ale neudělal. Napjatý klid ho spoutal a nedovolil mu se pohnout v obavě, že by jediným pohybem mohl vyprovokovat útok.

Ticho.

Ticho.

Ticho...

Bum! Bum! Bum! Archer oběma rukama svíral pistoli a pálil do drakova těla. Jeremy, jehož ochromení bylo rázem pryč, vytrhl svou vlastní zbraň zpoza opasku a naplnil jeskyni další salvou výstřelů. Drak zařval a ucouvl. Nebylo to však kvůli zranění - náboje speciálně navržené pro prorážení kovu se od něj jen neškodně odrážely. Bratři zastavili palbu téměř současně právě v okamžiku, kdy se drak přikrčil ke skoku. Jeremy si přehodil pistoli do levé ruky a pravou tasil kord.

„Schovej to párátko a utíkej!" křikl Archer. Jeremy spatřil, že jeho bratr svírá v ruce další ze svých kouzelných hraček. Pak už se na nic neptal. Rozběhl se zpátky k východu a jen doufal, že Archer ví, co dělá.

Zezadu se ozvala rána, mnohem hlasitější než všechny předchozí. Jeremy zrychlil. Tryskem proběhl několik zatáček a spatřil před sebou Archerova koně - nebo spíš to, co z něj zbylo. Teď pochopil, co je prozradilo, netušil ale, jak je možné, že se robot zničehonic rozpadl. Už doopravdy litoval toho, že se radši nepokusil přežít ve městě.

Zastavil se, nevěda, co dělat. Tady dole nejspíš nebyl nic platný, nechtěl tu ale Archera nechat na pospas té bestii, obzvlášť když přišel o koně. Možná bych mohl doběhnout pro svého koně a pak Archera vyzvednout... Pak si ale znovu uvědomil, že zvíře nikdy nepřinutí jít sem dolů.

Jeho dilema vyřešil sám Archer, který se o chvíli později vynořil z chodby, uřícený a s ožehnutým kabátem. Ani nezpomalil, jen přelétl pohledem zbytky koně a zavolal na Jeremyho: „Dělej! Tohle ho na dlouho nezdrží. Musíme ho dostat nahoru!"

„Ty ses asi zbláznil!" křikl v odpověď Jeremy, ale rozběl se za bratrem. Na povrchu přece bude mít drak přesně ten prostor, který potřebuje, aby mohl využít své velikosti. Navíc- „Jak si myslíš, že se dostane za námi? Ta chodba je moc úzká!"

„Nějakou cestu už najde," zněla odpověď. „Docela jsem ho naštval."

„Paráda," zamumlal Jeremy, ale na to, aby protestoval, mu nestačil dech.

Dostali se do prudce stoupajícího úseku chodby a museli zpomalit, aby neklopýtli a neupadli. Jeremy napínal sluch, jestli neuslyší hluk naznačující, že je drak dohání, ale za nimi panovalo mrtvé ticho. Jeremy však nebyl tak naivní, aby si myslel, že Archer draka zabil. Kdyby to bylo tak jednoduché, někdo už by tu bestii dostal dávno.

Konečně se strop nad jejich hlavami opět rozevřel a oni se vynořili v rokli. Pod nohama jim klouzala uvolněná hlína, když jako o závod uháněli vzhůru pěšinkou. Sráz po straně se rychle snižoval, až cesta náhle skončila a vyvrhla je na pláně.

„Výborně," zamumlal Archer. „Teď už stačí jen počkat."

„Počkat?" zeptal se Jeremy nevěřícně. „A ta potvora se zničí sama? Jak se jí vlastně chceš zbavit?"

„Jak jsi ji chtěl zničit ty?" odpověděl Archer otázkou. „Neříkej, že ses sem vydal a tvůj jediný plán byl naprat do něj pár očarovaných nábojů." Spatřil Jeremyho výraz a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Proboha. To jsi vážně chtěl udělat? Jeremy, víš ty vůbec něco o Mechanických dracích?"

„Většinou pověry," přiznal Jeremy. „Samé nesmysly."

„Je v tom víc pravdy, než tušíš." Archer znovu potřásl hlavou. „Jít na Mechanického draka s pistolí... Nejlepší vtip, který jsem za poslední rok slyšel."

„Nepokoušej se mi namluvit, že máš smysl pro humor," odsekl Jeremy. „Neodpověděl jsi mi. Jak ho hodláš oddělat?"

„Uvidíš." Archer se odmlčel. „Ticho!"

Teď to Jeremy také uslyšel - rytmické dunění ozývající se z hloubi země přímo pod jejich nohama. Instinktivně couvl. Měl sto chutí dát se na útěk. Odradil ho od toho jen Archerův zaujatý výraz. Zaujatý, nikoliv vyděšený.

„Teď," šeptl Jeremyho bratr pro sebe.

Noc prořízl zvuk výbuchu nedaleko od nich. Dunění ustalo, jako když utne. Pak se v dálce ozval hluk padajícího kamení.

„Pojď," nařídil Archer Jeremymu tiše a vydal se k místu výbuchu. Čím blíž byli, tím silněji vnímali slabé otřesy rozechvívající zem. Jeremy se ošíval a každou chvíli se ohlížel přes rameno. Archer oproti tomu vypadal klidně a sebejistě, jako by se ho nic z toho ani v nejmenším netýkalo.

Před nimi se náhle něco pohnulo. Jeremy zamžoural do tmy, ale ve skutečnosti nepotřeboval vidět, co před nimi je. Věděl to.

Pak už podruhé té noci zaslechl Archerovo varování a pevně zavřel oči, aby je ochránil před prvním zábleskem světlokamového prášku. Tenhle byl silnější než ten z jeskyně, tak silný, až Jeremyho rozbolely oči. Navzdory bolesti to však nedokázal vydržet dlouho - potřeboval vidět, co se děje.

Naskytl se mu bizarní pohled. Kovový drak stál jen několik metrů od Archera, k útoku se však neměl. Pozornost obludy zaměstnávala tisícovka světlušek, které poletovaly kolem její hlavy, mátly ji a bránily jí ve výhledu na kořist; až na to, že to nebyly světlušky, ale zrnka světlokamového prášku. Tenhle klid nemohl vydržet dlouho - drak za okamžik nepochybně přepne na magické vidění a potom Archera světlokamový prášek neochrání. Jeremy se zoufale rozhlížel kolem, ale neměl nic, čím by bratrovi mohl pomoct; jen neužitečnou pistoli a ještě zbytečnější meč. Bezradně pozoroval, jak se drakova hlava otáčí ve snaze prášek rozehnat.

Vtom si uvědomil, co na celé situaci nesedí. Předtím mu to nedošlo, neboť se světlokamovým práškem neměl tolik zkušeností, ale teď, když si to uvědomil, nebylo možné to přehlédnout. Tohle nebyl obyčejný světlokam, ten se takhle sám od sebe nikdy nechoval. Což znamenalo - přestože pro Jeremyho bylo těžké si to připustit - že ani Archer není tím, za koho ho Jeremy pokládal.

Proč už to ale neukončil? divil se. A pak náhle spatřil zdroj Archerových potíží - drak totiž nebyl jediným nepřítelem, kterému jeho bratr čelil.

Na první pohled to vypadalo jen jako další členitý výstupek na drakově těle, jenže měl tvar lidského těla a pohyboval se. Nevypadal tak docela jako člověk, ale obyčejný robot to být nemohl, jinak už by ho Archer zničil dávno. Jezdec si Jeremyho nevšímal, všechnu svou pozornost upíral k Archerovi. Vzduch mezi oběma protivníky se chvěl potlačovaným napětím.

Do háje s čaroději! pomyslel si Jeremy vztekle. Měl sto chutí zmizet, dokud byl čas, a bratra i se všemi jeho lžemi nechat osudu. Nemohl však tak snadno zapomenout na skutečnost, že nebýt Archera, už by z něj byla mrtvola. Pitomá a sebevražedná rozhodnutí měl navíc vždycky v povaze. Ani teď neváhal dlouho a rozběhl se.

Jezdec si ho konečně začal všímat, to už však bylo pozdě. Jeremy do něj plnou silou narazil. Skutáleli se z dračího hřbetu. Jeremymu se zatmělo před očima, když při dopadu narazil do jezdcova kovového těla, podařilo se mu však vytrhnout zpoza opasku pistoli a vypálil po protivníkově hlavě, jenže minul. Jezdec po něm skočil a Jeremy se mu jen tak tak vyhnul. Podařilo se mu znova vystřelit, ve tmě a zmatku však mnoho šancí na úspěch neměl. Kulka neškodně prosvištěla kus od jezdcova těla a zmizela v temnotě.

Vzápětí k Jeremyho uším dolehlo vysoké zapískání; Archerovo varování. Teď už mu na jezdci nezáleželo. Klopýtavě se rozběhl co nejdál od draka. Jen o vteřinu později se ozvalo druhé zahvízdání a Jeremy se vrhnul k zemi.

Převalila se přes něj tlaková vlna, když prášek kolem drakovy hlavy s ohlušující ranou vybuchl. Kolem Jeremyho létaly kameny a kusy kovu. V uších mu pískalo. Odkudsi zdálky k němu dolehly i jiné zvuky - údery, křik; kéž by tak věděl, čí je. Možná to křičel on sám.

Nakonec konečně všechno utichlo. Potlučený Jeremy se vrávoravě zvedl a rozhlédl se. Kus od sebe spatřil ve tmě obrys hromady kovu - pozůstatky draka. O něco menší obrys kus od něj mu prozradil, že ani jezdec nevyvázl. Jemné součástky z drakovy hlavy, která byla v době výbuchu nejblíž, pokrývaly okolí mechanického tvora jako popel. Jeremy pátral také po Archerovi, ale po vyhasnutí drakova nitra i prášku kraj opět přikryla milosrdná temnota. Na nejistých nohou se vydal k místu, kde Archera spatřil naposled. Jeho bratr tam skutečně ležel. Byl v bezvědomí, ale dýchal.

„Blbečku," zamumlal Jeremy, zatímco kontroloval, jestli není Archer vážně zraněný. Potom si ale vzpomněl na svůj kaskadérský výstup a uvědomil si, že on sám nejspíš nemá co říkat.

***

Archer se probral o několik hodin později. Kousek od něj vesele praskal oheň - Jeremymu se zřejmě někde podařilo najít nějaké uschlé keře na otop. Opatrně se posadil. Byl ještě trochu zesláblý a rozbolavělý; tentokrát to s kouzly trochu přehnal. Pocit uspokojení z dobře odvedené práce byl ale silnější.

Ta však ještě nekončila.

Jeho bratr nebyl nikde v dohledu a Archer přemýšlel, kam se mohl vydat. Moc možností věru neměl. Čaroděj pochyboval, že by se Jeremy dobrovolně vracel do rokle, a kromě ní neměl kam jít. Nejspíš se jen toulal někde po okolí - nebo se snažil mezi troskami draka najít odpovědi. Kdyby byl Jeremym, rozhodně by chtěl vysvětlit pár věcí.

Ujistil se, že oheň jen tak nezhasne, s tichým heknutím vstal a lehce kulhavým krokem se vydal k místu, kde předtím odpálil arkatin. Nad troskami draka se pořád vznášelo silné magické pole, které Archera zasáhlo jako políček. Zatnul zuby a začal se návějemi uvolněné energie brodit hlouběji do nově vzniklého vrakoviště.

Když spatřil siluetu svého bratra, tiše si povzdechl. Takže bratříček už našel moji návnadu. Tušil, že Jeremy nebude ani trochu nadšený.

Jako obvykle měl pravdu.

„Nejspíš jsem si měl dávno zvyknout, že pořád jen lžeš," pronesl Jeremy, aniž se od zbytků těla otočil k Archerovi. „Ale stejně mě s tím dost rozčiluješ."

„Toho koně je mi líto." Pokusil se alespoň tvářit rozpačitě, ale bratr ho prokoukl.

„Není," opáčil.

Archer se rozhodl jeho poznámku přeslechnout. „Nebyla jiná možnost. Ten drak by nás cestou z podzemí zabil, kdyby ho smrt toho zvířete nerozptýlila."

„Paráda," zamumlal Jeremy. „Takže jsi mi pomáhal jen proto, abys mohl zabít mého koně? To by bylo dost šílené i na tebe."

„Neboj, potřeboval jsem i tebe," ujistil ho Archer. „Bez tebe bych ten výbuch nemusel přežít."

„To potěší," ušklíbl se Jeremy. „Poslyš, jsou všichni čarodějové tak nafoukaní jako ty?"

„Někteří." Zdálo se, že alespoň s tímhle se Jeremy srovnal rychle. Archerovi se celkem ulevilo, že nemusí nic vysvětlovat.

Jeremy odevzdaně potřásl hlavou a konečně se odvrátil od zbytků koňského těla, které na kusy roztrhala nálož ukrytá v uvazovacím kolíku. Bratři se v němé shodě vydali k místu, kde spočívala největší část drakova těla. Archer doufal, že se mu podaří něco z toho zachránit a třeba i opravit jeho koně, pokud drakovo magické pole příliš nepoškodilo jeho díly. Bez jízdního zvířete by s sebou nemohli vzít téměř žádnou kořist, o tom, jak dlouhá a úmorná by cesta zpět byla, nemluvě. Jeremy se zatím kochal zbytky výtvoru, o jakém si dnešní mechanici mohli nechat jen zdát.

„Zajímala by mě ještě jedna věc," pronesl po chvíli ticha. „Co byl zač ten jezdec? Nenašel jsem žádné zbytky jeho těla."

„Ten? To byl fendespir," odpověděl Archer roztržitě, víc než bratr ho momentálně zajímaly trosky. Po chvíli mu došlo, že Jeremy mu nerozumí. „Fendespir je strážce," vysvětlil. „Duch nějakého místa, který byl zachycen do fyzického těla. Většinou jsou to roboti, ale potřebují lidský mozek, aby se v těle mohli uchytit. Další vynález ze starých časů. Už jich moc nezůstalo."

„Fantastické," zamručel Jeremy. „S tebou se člověk vážně nenudí."

„Jedna z mnoha mých předností."

Jeremy to vzdal. Archer už byl zkrátka takový. Bylo marné doufat, že uzná, že udělal chybu, když Jeremymu neřekl ani slovo o tom, co má v plánu - stejně jako si myslet, že by mohl mít dost slušnosti na to, aby Jeremymu alespoň poděkoval za záchranu života. Důležité bylo, že přežili a Jeremy měl peníze téměř zajištěné. Chybělo tomu už jen jedno...

„Svítá!" uvědomil si náhle.

Archer vzhlédl od součástek a zjistil, že Jeremy má pravdu - východní obzor byl světlejší než zbytek oblohy a okolní pláně se rychle prosvětlovaly. Podle rychlosti, jakou úsvit postupoval, už by za několik hodin mohlo slunce po dlouhé době vykouknout zpoza obzoru.

„Noci jsou čím dál kratší," poznamenal. „Doufám, že se cyklus brzo ustálí."

Jeremy s ním souhlasil. Představa, že by noc trvala jen několik týdnů a její konec se dal odhadnout, se mu neobyčejně zamlouvala.

Nakonec možná všechno nebude tak temné, jak se zdálo, pomyslel si.

A alespoň pro ten okamžik měl pravdu.