Povídka psaná před dlouhou dobou do jedné soutěže tady na Wattpadu.

Žánr: fantasy

„Tohle není dobrý," zhodnotil Tan.

Nezbývalo jí než s ním souhlasit. Skutečně to nevypadalo dobře, alespoň ne pro něj. Jestli se objeví problémy, nezbyde jí než celý plán uspíšit. A potom Tan zemře, stejně jako tolik jiných před ním.

Pozorovala, jak si prohlíží stopy v blátě. Hlupák. Tohle nebylo potřeba. Už měli být dávno pryč, to pochopila hned. Vojáci pročesávali les. Nestalo se to poprvé a pro ni samotnou bude hračka jim uniknout. Rychle si však spočítala, že si nemůže dál dovolit vláčet se s přítěží. Ztráty převážily nad ziskem. Nastal čas, aby to skončila.

Elegantně vytrhla svou dýku z pochvy a několika rychlými, tichými kroky se přesunula za záda svého společníka. Než mu došlo, co se děje, zvrátila mu hlavu dozadu a jediným plynulým pohybem mu podřízla hrdlo.

Na rozblácenou cestu vystříkla krev.

Nechala tělo ležet a zmizela mezi stromy. Pár dní se bude skrývat. Pak si najde novou oběť, stejně jako to dělala vždycky.

Říkalo se jí Kudlanka, a to z jednoho prostého důvodu. Jako každý loupežník s trochou rozumu, i ona byla týmovým hráčem – ale pouze dokud to pro ni bylo přínosné. A přínosem myslela zlaťáky, které by se na slunci blyštily, kdyby je často nervala chudým, špinavým a zuboženým lidem z rukou. Takhle často připomínaly spíše kus kovu pokrytý vrstvou prachu a bláta. Jakmile pro ni období výdělku skončilo, skončil i život jejího společníka. Nemohla si dovolit, že by ho nepřátelská strana najala jako žoldáka. Všechny strany kromě té své považovala za špatné.

Říkalo se jí Kudlanka a všichni v tom kraji se jí báli...

---

Konečně. Byli jí na stopě. Snad nedávala pozor, snad byla příliš sebejistá. Nepolapitelná lupička nakonec přece jen bude zranitelnější, než se zdá, pomyslel si Mitho spokojeně. Pokud budou mít štěstí, učiní dnes jejímu řádění konec. A oni štěstí mít budou, tím si byl velitel jistý. Už ji téměř obklíčili. Brzy se octne v pasti.

„Pane! Kapitán Melton hlásí, že Kudlanku úspěšně obešli a blíží se pronásledovaná prý běží přímo k němu. Kapitán žádá o další rozkazy!" ohlásil udýchaný jedenáctiletý poslíček.

„Výborně," přikývl Mitho. „Vyřiď kapitánovi, ať rozprostře své muže. Obklíčíme ji u té stěny. Nebude mít kam utéct." Ještě aby měla, mrcha mrňavá, pomyslel si. Už nám nadělala dost potíží. Tohle nikdy nepochopím. Ženská patří do kuchyně, k plotně a děckům. V žádném případě by neměla lítat po lese, loupit a zabíjet. Mitho už měl svůj věk a zkušenosti, a rozhodně neměl rád změny zavedených pořádků. Když v lese žije banda lupičů a přepadává pocestné - dobře, na takové byl zvyklý. Ale aby to byla banda lupiček, nebo - bohové chraňte - osamocená lupička, která za sebou nechává krvavou stopu, a přesto pokaždé zmizí jako pára nad hrncem... Ne. Bude dobře, až tohle skončí.

Vydal pár povelů a jeho muži se roztáhli do široké řady. Les tady naštěstí nebyl příliš hustý, a tak postupovali vcelku rychle a tiše. Záhy před sebou spatřili stěnu, o které poslíček mluvil. Mitho pro sebe spokojeně přikývl. Byla téměř kolmá a navíc ji o kousek výš zdobil široký převis. Tudy Kudlanka neuteče, leda by měla křídla.
 
Náhle se před nimi rozevřelo prostranství. Z druhé strany právě přicházela skupina kapitána Meltona. Mitho v duchu zařval vzteky.
 
Kudlanka tam nebyla. Jen ve skále naproti zel černý otvor.

Mithovi trvalo sotva vteřinu, než opět nabyl vnitřního klidu. „Má tu doupě," zhodnotil vzápětí. „Jeskyně. Určitě zalezla dovnitř. No, nezůstane tam dlouho. Dojdeme si pro ni."

„V té jeskyni by mohlo něco číhat, pane," ozval se nesměle jeden z vojáků. „Každý ví, že pod zemí žijí nejrůznější obludy." Mitho si onoho vojáka prohlédl a seznal, že k jeho tváři nedovede přiřadit jméno. Nepochybně nováček. Ještě nevěděl, jak to chodí.

„Máš v gatích, vojíne?" zeptal se výsměšně. „Snad ti maminka nevyprávěla strašidelnou povídačku? Nebo snad babička? V téhle jednotce nemají sralbotky co dělat, vojíne! Hlásíš se jako dobrovolník, který si pro Kudlanku dojde se mnou! Ještě někdo má nějaké připomínky?" Rozhlédl se po ostatních.

Ukázal na dva z nich. „Ty, Keine, a ty, Lereku. Jdete s námi. Ostatní tady budou hlídat a čekat, dokud se nevrátíme. Meltone, do mého návratu máte velení!" Otočili se a prošli z prosluněné mýtiny do světa stínů.
V jeskyni panovala tma. Nořili se do ní hlouběji a hlouběji. Tunel vedl dál, než Mitho čekal, a tak po chvíli museli zastavit a vytáhnout světlokamy – zářící kameny, které armáda používala místo loučí.

Náhle se před nimi rozevřel velký prostor ozářený několika světlokamy položenými ve skalních výklencích.

Tam na ně čekala ona.

Světlovlasá mladá žena, ne starší než pětadvacet let, stála čelem k nim. Vypadala naprosto uvolněně, ne jako zvíře zahnané do kouta. Její meč v klidu odpočíval v pochvě u jejího pasu.

Tohle bude snadné, pomyslel si Mitho. Vychutnával si okamžik triumfu.

„Nemůžeš utéct," pronesl. „Nedostaneš se odsud, Kudlanko."

„Skutečně?" ušklíbla se. „Ano, zapomněla jsem. Jste přece tři a já jsem ubohá, osamělá ženská. Ach, už se třesu strachy!" Zasmála se. Zvuk se odrážel po stěnách a rozléhal se všude kolem, zkreslený a nepřirozený. Mithovi přejel mráz po zádech.

„Na co čekáte?" zařval na své společníky. „Na ni!"

Vrhli se na ni zároveň, všichni čtyři. Mitho byl přesvědčen, že nestihne ani tasit. Nemohla to stihnout, prostě nemohla.

Dvěma úderům se obratně vyhnula, třetí vykryla mečem, který jako by jí sám skočil do ruky, a sekla zpět po útočnících. Překvapila je a přiměla je ustoupit o pár kroků dozadu. Nebyli to však žádní zelenáči. Okamžitě ji začali zasypávat ranami. Vířila mečem s nadlidskou rychlostí, znovu a znovu odrážela vojáky, jako by neexistovalo nic jednoduššího. Mitho přestal vnímat své společníky, viděl před sebou jen cíl a vířící ocel. Výpad. Kryt. Úskok.

Pak náhle uslyšel výkřik a spatřil, že jeden z vojáků se s nevěřícným výrazem drží za břicho a sleduje, jak se mu po uniformě rozlévá rudá skvrna. Vzápětí se bez hlesu zhroutil a zem. Byl mrtvý, to Mitho věděl okamžitě. Deset let zkušeností ho naučilo poznat, kdy už se raněný k boji nezvedne.

Smršť oceli. Píseň mečů. Jak dlouho ten souboj trval? Mitho nevěděl. Do očí mu tekl pot. Prudce oddechoval. Svaly mu začínaly ochabovat. Ale ona tančila dál, démonka zrozená ze zkázy a ohně. Jak mohla vydržet takovou zátěž? Vždyť mnohý válečník by se po takovém boji stěží udržel a nohou. Kudlanka se téměř nezadýchala.

Čarodějnice, pomyslel si Mitho. Určitě je to čarodějnice. Tohle by normální člověk nikdy nevydržel.

A pak náhle byli všichni mrtví a on stál proti Kudlance sám, se zbraní v ruce a smrtí v očích. Z ženina meče odkapávala krev, horká a hustá, a tvořila louži u jejích nohou.

„Za tohle zemřeš," zachraptěl.

„Uvidíme." Zaujala bojový postoj. Vyrazil proti ní.

Svist čepelí. Nekonečná melodie utrpení, krve a potu.

Pak na okamžik přestal dávat pozor. V ten moment Kudlanka udeřila, vyrvala mu zbraň z ruky, jako by nevážila ani gram, a odmrštila ji daleko do tmy. S hrůzou sledoval odlesk světla na mizejícím ostří. Obrátil zrak zpět ke Kudlance.

Proč neútočí? Už dávno mě mohla zabít. Hraje si se mnou?

Nebo její ruku zadržuje lítost?

Ne. Kudlanka nezná soucit, před chvílí se o tom přesvědčil na vlastní oči.

Tak proč čeká? Proč otálí?

„Nemusíš se bát," sdělila mu výsměšně.  „Nezapomněla jsem na tebe. Zabiju tě, až se mi bude chtít."

Udělá se mnou, cokoliv se jí zachce. Neubráním se. Nemám sílu. Jak se mnou naloží? Co mi udělá?

Poprvé v životě dostal Mitho strach, smíšený s hořkou pachutí porážky. Nedokázal nic. Jeho muži zemřeli, a on tu stojí sám, beze zbraně, vydaný napospas ženě. Démonce! Čarodějnici. Mitho k čarodějům nikdy neměl důvěru a teď se v tom jen utvrzoval. Proklatí netvoři, kteří sledují pouze své vlastní cíle a na zájmy ostatních se neohlížejí. Kdyby je neomezovala Fornhydská dohoda, dávno by převzali řízení světa do svých rukou.

A jsou krutí. Všichni. Někteří více, někteří méně, ale všichni jsou v hloubi duše zvrácení.

Mitho byl voják. Poznal v životě mnoho krutostí, mnohé sám napáchal, ale zvrhlost čarodějů se mu z hloubi duše příčila. Nikdo by si neměl s lidmi hrát takovým způsobem jako oni. Nikdo by neměl umět zasazovat rány, aniž by se dotknul zbraně. U armády člověk alespoň vždycky věděl, na čem je.

Možná ho právě to teď trýznilo nejvíc. Nejistota.

Ač to bylo zvláštní, stále nepřestával doufat. Vždycky se považoval za člověka, který nepodléhá iluzím, ale nedokázal v sobě zadusit naději - tu největší iluzi ze všech. Třeba se stane zázrak. Někomu třeba bude divné, proč tu jsou tak dlouho, a půjde je hledat. Nebo něco jiného. Cokoliv.
Minuty však plynuly a zázrak nepřicházel. Kudlanka kolem něj kroužila a prohlížela si ho hladovým pohledem. Mitho pochopil, že mu nic nepomůže. Vzkypěl v něm bezmocný vztek.

„Ty mrcho," zasyčel. „Ty..."

Klidně poslouchala, jak jí spílá. „Víš, kolik lidí už mě takhle nazývalo? Není ti to nic platné. Nikdo tě neposlouchá."

„Typická čarodějka. Sebestředná, lakomá a krutá. Vsadím se, že nikoho nemáš ráda... a nikdo nemá rád tebe."

Prudce švihla rukou a vlepila mu pohlavek. „Takhle už se mnou nikdy nemluv!" prskla.

„Nechceš si to přiznat. Ale co jsi jiného než netvor, Kudlanko? Vraždíš pro peníze. Každého bez rozdílu. Zabíjíš bez nejmenšího slitování."

„Hle: vrána zve havrana černým! Ty, vojáku, mě budeš poučovat o zbytečném zabíjení?"

„Nezabíjím zbytečně," namítl. „Bráním zájmy království. Bráním lidi před loupežníky, jako jsi ty."

„Vojáci jsou horší než obyčejní loupežníci," odsekla. „Já se nijak neskrývám. Každý vidí, kdo jsem. Vy jste ale bandité v přestrojení. Když přijde válka, rabujete, kradete a pálíte jménem zákona. Ubližujete lidem víc, než by dokázali všichni psanci světa dohromady. Nepamatuješ si, vojáku? Nepamatuješ si na Kalhasský brod?"

Ano, zjistil Mitho. Vzpomínám si.

Bylo to v době Tekerské války. Projížděli nepřátelským územím. Tehdy ještě nebyl důstojník...

Třeskot mečů, ržání koní. Oheň. Bolest a krev. Prchající lidé.

Křik mladé dívky.

„Nechte mě být!"

„Proč bych měl? Jsi cizinka. Nepřítel."¨

Náhle ho cosi odmršťuje od plačící dívky. Neviditelná moc, která se v ní vzedmula, aby ji ochránila.

„Čarodějnice!" Mitho vytahuje nůž a útočí na děvče. Vede ho slepý strach. Kdyby se dívka vzpamatovala, snadno by jeho schopnosti předčila - a on to ví.

Ostří zanechává na její tváři dlouhý šrám. Dívka křičí.

Mitho je opět odmrštěn dozadu.

Dívka se zvedá a utíká. Mitho napřed zvažuje, že se ji pokusí pronásledovat, ale rychle tu možnost zavrhne jako příliš nebezpečnou. Je tu mnoho jiných žen, jistě o nic horších.

Odchází a čarodějnickou dívku vypouští z hlavy. Tehdy ještě netuší, že to není navěky. Že se mu dívka jednou připomene.

„Zvláštní, že?" zeptala se. „Jak je ten osud někdy spletitý..." Pohodila hlavou a on náhle spatřil dlouhou, tenkou jizvu, která se jí táhla přes levou tvář.

Tím všechny naděje končí. Chce se pomstít za hrůzu, kterou jsem jí tenkrát způsobil, za vesnici, kterou můj oddíl zničil. Je konec.

Nevěřím, že jsi tak krutá, chtěl říct. Nevěřím, že to uděláš. Problém byl v tom, že by lhal. Věřil tomu, do posledního slova. Viděl dost lidí zaslepených pomstou a zuřivostí, viděl i bezcitné vrahy, jejichž srdce byla chladná jako led. Neměl důvod věřit v dobrotu lidí.

Upřela na něj zvláštní pohled. Její oči se leskly.

A on na okamžik zaslechl ozvěnu jejích myšlenek. Snad byla příliš sebejistá, snad nedávala pozor.

Opravdu jsem taková? Opravdu jsem bezcitný vrah?

Před očima jí proletěl celý její život. Loupeže, vraždy, zrady. Jako by celou tu dobu žila v bublině, která k ní nepustila city. Teď se jí vše vrátilo se znásobenou silou.

„Nesmíš být stejná jako oni, dceruško. I kdyby se dělo cokoliv, nikdy se nesniž na jejich úroveň. Nauč se odpustit... a zapomenout."

Vezmu si pouze to, co je mé, protože nic víc mi nenáleží.

Meč jí vypadl z ruky. Vytáhla nůž a několika rychlými kroky přešla k Mithovi. Jediným řezem mu na tváři vytvořila šrám, který okamžitě začal krvácet. Otočila se k němu zády.

„Vypadni," prohlásila. „Seber tu svou bandu a vypadněte. Okamžitě!"

Dotkla se rukama spánků. Na okamžik se Mithovi zdálo, že se její tělo rozmazalo. A pak byla pryč, zmizela jako jarní sníh s prvním sluncem.

---

Možná, že je v každém z nás skryté dobro. Možná i sebekrutější zločince někde v hloubi duše hlodá pocit viny. Možná v nás to dobro jednou skutečně převáží.

A možná si na dobré jenom hrajeme. Možná že v hloubi duše víme, jak moc špatní ve skutečnosti jsme, a tak, když se naskytne příležitost, uděláme alespoň něco, abychom si připadali o trochu lepší...