Constance
  ,,Tatínku! Tatínku, kde jste?" volala jsem po celém zámku, ale král nikde.
  ,,Tatínku!" volala jsem dál, zatímco jsem běžela zámkem a nahlížela jsem do všech komnat, které byly otevřené.
  ,,Constance, k čemu takový povyk?" zavolala na mě maminka, když jsem běžela úzkou chodbou u kuchyně. Zastavila jsem se a malou chvíli popadala dech.
  ,,Maminko stalo se něco hrozného. Já...já..."
Došli mi slova. Měla jsem jí o Eliotovi říct? Nebude si myslet, že jsem se zbláznila?
  ,,Ano? Copak se stalo?" naléhala a já se stále nemohla rozhodnout.
  ,,Víš maminko, bude se ti to zdát jako bláznovství, ale dozvěděla jsem se, že si mě chce vzít čaroděj, zlý čaroděj." řekla jsem se sklopenou hlavou. Bála jsem se na ní podívat.
  ,,Copak to říkáš, dceruško? Jak si se o tom dozvěděla? Kdo ti to řekl?" ptala se a já věděla, že až jí řeknu o Eliotovi, bude se moc zlobit. V mém pokoji neměl totiž co pohledávat cizí muž.
  ,,Maminko, prosím nezlob se, ale seděla jsem u sebe na balkóně a když Karina odešla pro mou snídani, objevil se tam muž." začala jsem opatrně a její zalapání po dechu bylo slyšet určitě až na věži. Rychle jsem proto pokračovala.
  ,,Jmenuje se Eliot a učí se právě u toho čaroděje. Přišel mě varovat." dopověděla jsem jí a zcela úmyslně jsem vynechala tu část se zábradlím. Tu skutečnost prozatím nepotřebovala vědět.
  ,,Constance, a jsi si jistá, že...že říkal pravdu? S čarodějem, který žije v našem království, je už dlouhodobý mír. Králův pradědeček s ním vedl válku a zvítězil, od té doby se čaroděj drží v ústraní." vymlouvala mi to matka. Povzdechla jsem si, jak jsem jí měla přesvědčit o tom, že mi tohle Eliot opravdu řekl, a že si nemyslím, že mi lhal? Proč by to dělal?
  ,,Ale já nevím jestli je to právě tento čaroděj maminko. Co když je to jiný? Bojím se, nechci si ho vzít a Eliot říkal,  že si mě bude chtít vzít po dobrém nebo zlém."
  ,,Královno, král si vás žádá v trůním sále." oznámil nám Dominik, jeden z našich panošů, a tím náš rozhovor přerušil.
  ,,Pojď se mnou Constance, řekneme to tvému otci." usmála se maminka a vzala mě za ruku. Společně jsme tedy vešli do trůního sálu, kde na nás čekal otec.
  ,,Mé dvě nejdražší." usmál se tatínek a já ho běžela obejmout. Nevím co mě to napadlo, ale potřebovala jsem cítit bezpečí, bezpečí podobné tomu, které jsem cítila s Eliotem.
  ,,Drahá, copak se děje?" zeptal se tatínek a podržel si mě na délku paží. Lehce se při tom zamračil.
  ,,Jsi bledá, copak se stalo?" zeptal se mě a pohledem zabloudil za mě na královnu.
  ,,Constance si myslí, že si jí chce vzít zlý čaroděj." odpověděla mu místo mě  matka a já v jejím hlase poznala to, že mi nevěří. Zamrzelo mě to.
  ,,Já si to ale nemyslím, tatínku. Řekl mi to Eliot." hájila jsem se a král se na mě nevěřícně zadíval. Jejda, o Eliotovi jsem měla nejspíš mlčet.
  ,,Eliot?" zvedl obočí a já sklopila hlavu.
  ,,Ano tatínku, je to učedník toho čaroděje, to on mě varoval. Říkal, že  čaroděj nemluví o nikom jiném, jen o mně a že si mě bude chtít vzít po dobrém nebo po zlém. Prosím, nedovol mu to." prosila jsem ho a král si bedlivě prohlížel můj obličej. Hledal snad známky toho, že lžu? Ano, přesně to jistě hledal.
  ,,Nikdo mi nevěří." rozvzlykala jsem se a utekla jsem zpět do svého pokoje. Byly mi naprosto lhostejní ti princové, kteří měli přijet. Teď, když vím jaký osud mě nemine, nemělo smysl se pokoušet o získání jiného manžela. Nechtěla jsem nikoho vidět.
Doběhla jsem do svého pokoje, vyhnala jsem Karinu a se slzami jsem padla do postele.
  ,,Constance, proč pláčete?" uslyšela jsem mezi vzlyky mužský hlas, prudce jsem nadzvedla hlavu a podívala jsem se k balkónu, odkud ten hlas přicházel. Stál tam, přesně tak krásný jako předtím, a díval se na mě se staženým obočím.
  ,,Nikdo mi nevěří, Eliote." vzlykla jsem a on ke mě udělal pár nejistých kroků.
  ,,Nedivím se, že vám nevěří, princezno. Ale to nic nemění na skutečnosti, že je to pravda. Mohl bych snad...mohl bych za králem zajít sám, ale podle všeho jste jim o mně řekla a myslím, že ve vězení bych vám k ničemu nebyl." řekl smutně a po krátkém váhání se posadil na okraj mé postele v dostatečné vzdálenosti ode mě.
  ,,Na tom nezáleží, myslí si, že jsem si to vymyslela...při nejlepším." odpověděla jsem a otřela si mokré tváře.
  ,,Přijde už dnes v noci, princezno." zašeptal a já k němu zvedla oči. Už dnes?
Několik sekund jsme se jeden druhému dívaly do očí a mě náhle zamrzelo, že jsem Eliota nepotkala dřív, nebo za jiných okolností.
  ,,Potom se stanu ženou čaroděje." odpověděla jsem mu a posadila jsem se. Eliot mě stále pozoroval se smutkem v očích.
  ,,Proč jste přišel znovu?" zeptala jsem se najednou, abych nějak přerušila to divné ticho, a Eliot mě vzal za ruce. Ty jeho byly v porovnání s mými velké a teplé, já měla ruce odjakživa studené.
  ,,Bál jsem se o vás, nechtěl jsem tak zmizet, ale bylo to nutné...nechtěl jsem udělat něco nerozvážného." promluvil tiše a podíval se mi do očí výrazem psíka, který provedl nějakou neplechu. Celou dobu, až do teď, se díval na naše spojené ruce a palcem levé ruky mě hladil po prstech.
  ,,To by jistě nebylo správné." zamumlala jsem, ale sama jsem o tom v tuto chvíli nebyla přesvědčena. Tedy, správné by to jistě nebylo, ale něco uvnitř mě chtělo zjistit, jestli by ta nerozvážnost byla skutečně to, co jsem si myslela.
Toužila jsem po tom aby mě znovu sevřel v náruči, toužila jsem po jeho blízkosti a dokonce jsem toužila i po tom aby mě skutečně políbil.
Mé myšlenky byly naprosto bláznivé, byl to cizí muž, moc hezký cizí muž v jehož blízkosti se mé srdce pokoušelo o akrobatické kousky. Jenže to byl stále cizí člověk a nebylo správné chtít něco takového. Neměla bych to chtít.
  ,,Constance, je mi to líto, ale budu muset odejít." promluvil Eliot do nastálého ticha a mě tím probudil z úvah o něm samotném. Zamrkala jsem a sevřela jsem jeho ruce pevněji. Nechtěla jsem aby odešel.
  ,,Přijdete zase? Nechci zůstávat sama."
Na mou otázku neodpověděl hned, několik sekund bylo zase to tíživé ticho kdy jsem mohla slyšet i zpívající ptáky venku a šumění moře.
  ,,Nejsem si jistý, princezno. Ve vaší blízkosti si nejsem jist svým ovládáním. Až příliš mě přitahujete. Jsem lapen vaší krásou jako moucha v pavučině. Nechci už déle odolávat tomu pokušení a zároveň si uvědomuji následky, jaké by mé chování mělo. I přes to všechno vás chci políbit." řekl a při těch naléhavých slovech mě pohladil po tváři.
  ,,Polibte mě." stačila jsem zašeptat než přání nás obou splnil.

♡♡♡
Ahojky, už se snad ani nebudu omlouvat za zpoždění...
Ale vy víte, že ta kapitola prostě přijde tak mi snad to zpoždění prominete..není každý den posvícení no:(
Další kapitolu čekejte 14.3.2017
Beatrisie Rosseau
♡♡♡