Před 14 lety

֎

Na ulici začala hulákat auta. Felix se pevně držel své mámy, když procházeli kolem jednoho s čerstvě rozbitým oknem. Jeho starší bratr se pomalu toulal několik kroků za nimi.

   Takhle to bylo skoro pořád. Jejich čtvrť byla plná problémů a pro děti jako byli Felix s Andrewem tam nikdy nebylo bezpečno. "Pohni si, Andy. Jdeme pozdě," okřikla toulajícího se chlapce máma a ten jen nepatrně zrychlil.

   Když došli do školy, která sotva stála na nohou, Felix se se svým bratrem rozloučil. Normálně by do budovy vešel s ním, ale dneska byl nachlazený, což znamená, že si svou nemoc mírně přibarvil, aby nemusel na vyučování.

   Tím pádem šel s mámou do práce, protože nechávat osmiletého chlapce samotného doma ve čtvrti plné kriminality bylo riskantní.

   Andrew odběhl za kamarády a Felix mu ještě zamával. Pak už se s mámou hnali k metru, jelikož měli už tak deseti minutové zpoždění.

   Jeho máma pracovala jako uklízečka pro bohatou rodinu na opačné straně města, kde bydleli samí lidé, co už dávno byli za vodou. Felix s mámou rád chodil do práce, jelikož za ty dva roky, co tam pracovala, se skamarádil s Bluem, o kterého se máma taky měla starat.

   Rodina, pro kterou pracovala, vlastně měla tři děti. Blue byl prostřední, měl ještě mladší sestru a staršího bratra. Jenže jen Blue byl ochotný se s ním kamarádit.

   Jakmile došli do domu, máma Felixe zavedla do části za kuchyní, kde měla skromný pokoj v případě, že by musela v práci přespat. Ještě nikdy se tak nestalo, ale aspoň si měl Felix kde lehnout, když už musel s mámou do práce.

   Rychle ho uložila do postele, slíbila mu, že mu donese co nejdříve čaj a zmizela.

   Felix málem usnul, jelikož dobrou hodinu do pokoje nevkročila ani noha. Ztěžkla u víčka natolik, že si první ani příchozího nevšiml, dokud se neposadil na postel.

   "Donesl jsem Uno, chceš si zahrát?"

   Felix se probudil, jako by dostal facku. "Blue!" vykřikl nadšeně. Blue mu okamžitě zacpal pusu.

   "Shh. Mám se připravovat na vyučování, nikdo nesmí vědět, že jsem tady."

   Když mu Blue zakrýval pusu, měl Felix alespoň čas si kamaráda pořádně prohlédnout. Přece jen se mohli vidět jen tehdy, když šel Felix s mámou do práce, což bylo jen párkrát do roka. 

   Blue byl téměř o dva roky starší, a tak Felixovi přišlo, že roste neuvěřitelnou rychlostí. Byl snad o hlavu vyšší a tmavé vlasy mu padaly už téměř do očí, které trochu ztmavly a nebyly už tak zářivě modré. 

   Blue spustil ruku a vytáhl z kapsy krabičku s kartami. "Kdybych vzal něco většího, lidi by si mě mohli všimnout. Tak alespoň tohle."

   Felix se usmál. "Super. Aspoň něco."

   Blue začal tiše rozdávat karty, zatímco se Felix snažil rozvzpomenout, jak se to vlastně hraje. Natáhl se tedy k Bluemu pro krabičku s návodem a začal pomalu číst, jelikož ve čtení nebyl zrovna ještě rychlík.

   Jakmile Blue karty rozdal, vytrhl mu krabičku s úsměvem z ruk. "Já ti to vysvětlím. Trvalo by věčnost, než bys to přečetl."

   Blue ze sebe chrlil pravidlo za pravidlem tak rychle, až se v tom Felix začínal ztrácet. Byl si jistý, že prohraje všechna kola, která budou hrát, ale ani trochu mu to nevadilo, jelikož pořád trávil čas s Bluem.

   Jenže sotva začali první hru, dveře pokoje se rozlétly dokořán a dovnitř vtrhla Felixova máma. Každému chlapci věnovala zlostný pohled, než promluvila. "Blue! Vyučování ti před chvíli začalo,co tady děláš? Ještě se nakazíš," pokárala ho.

   Felix zesmutněl, když Blue začal se klopenou hlavou uklízet karty. Jeho máma stála u dveří a trpělivě na Bluea čekala, aby se nestalo, že by zůstal.

   Jakmile Blue  zavřel krabičku s kartami, podíval se na Felixe. "Jestli budu mít čas a ty tady ještě bude, přijdu třeba s Osadníky z Katanu, to víš, jak se hraje, ne?"

   Felix se pousmál a přikývl. Byla to jeho nejoblíbenější hra, samozřejmě že věděl, jak se hraje. Taky to byla hra, kterou mohl hrát jen tady, jelikož právě Blue ho to naučil hrát a doma ji neměl.

   "Dneska máš jen tři hodiny, takže za chvíli se vrátit můžeš. Ale jen jestli nebude mít Felix teplotu," upozornila Bluea Felixova máma.

   Blue kolem ní pomalu prošel ven, zatímco ona se ještě zašla podívat za svým synem, položila mu dlaň na čelo a ujistila se, že nemá teplotu. "Vždycky strašně Bluea rozptyluješ, když jsi tady. Asi to před ním začnu tajit, pak se nesoustředí vůbec na školu a chce jen s tebou hrát hry, jelikož jeho sourozenci s ním hrát nechtějí."

   Felix se zamračil. Nic ale neříkal, protože věděl, že i kdyby Blueovi máma přestala říkat, kdy s ní jde Felix do práce, on to lehko zjistí.

   A takhle se Blue s Felixem viděli ještě několikrát. Sice se scházeli jen párkrát do roka, o to ale bylo jejich přátelství pevnější. Felix se nemohl dočkat až doroste do věku, kdy bude moct sám sednout na metro a za Bluem dojet. Máma mu slíbila, že až mu bude alespoň třináct, může se takhle sám na cestu vydat.

   Jenže bylo mu teprve dvanáct, když se vše změnilo. Jednoho dne přišla jeho máma do školy vyzvednout Andyho a Felixe celá smutná. Nechtěla o tom mluvit, dokud nebudou doma.

   Tam jim řekla, že přišla o práci. Řekla jim, že Blueho rodiče zemřeli v autonehodě den předtím. Řekla jim, že má tak tak peníze na zaplacení nájmu a že musí co nejdříve najít novou práci.

   Felix od té doby o Blueovi neslyšel. Když mu už nějakou dobu bylo třináct, vydal se metrem na druhou stranu města, jen aby zjistil, že dům, kde Blueova rodina bydlela, je na prodej.

   Jeho máma začala uklízet u jiné rodiny, která ale nebyla tak bohatá, a tak i její plat byl menší. Andy si našel hned v patnácti nějakou brigádu, o které Felix nic nevěděl, aby mohl také přispívat do rodinné kasy.   

   Jen Felix byl k ničemu. Potuloval ze do školy a zpátky, neměl skoro žádné kamarády. Chyběl mu Blue. A přál si, aby ho mohl ještě někdy vidět.

֎

Příští kapitolu vás čeká už první rozhodnutí! A taky bude hned,,, trochu víc tvrdá, heh.

Jinak kapitoly tohoto příběhu budou úplně náhodně, mojí prioritou je furt BS, které vychází každou neděli. U tohoto pravidelnost zatím mít nebudu.