Jakmile Blue opět odjel, Felix se cítil prázdně. 

   Bylo to ale dobře, říkal si. Byl to důkaz toho, že aby se vzpamatoval a mohl zase normálně žít, potřebuje Blueho vedle sebe. 

   Jeho poslední zkoušky se blížily. Zažádal o to, aby mu univerzita domluvila místo v Anglii. Problém? Felix vždy vysokou školou spíše proplouval kvůli tomu, jak musel pracovat. Ovšem aby uspěl v programu a měl šanci na atestace v Anglii, musel mít závěrečné zkoušky na výbornou.

   Jelikož Sakura už odjela za Violet, Felix si musel najít nového spolubydlícího. Nakonec sehnal zvláštního kluka, který toho moc nenamluvil a celou noc jen hrál ve svém pokoji hry a přes den spal. Felix si nestěžoval, alespoň měl klid na učení.

   To bylo téměř to jediné, co dělal. Spal tak tři hodiny denně, učil se, žil na kávě, pracoval a šetřil na svůj odchod do Anglie.

   Akorát dva týdny před jeho závěrečnými zkouškami zaklepal na dveře bytu, kde ještě stále bydlela jeho máma a Andy. Schválně si vybral hodinu, aby měl jistotu, že Andy doma nebude. 

   Jeho máma otevřela do pár sekund. A k jeho překvapení se usmála. "Ty ještě víš, kde bydlím?" zeptala se. 

   Felix se zacítil trapně. Možná už matku nenavštívil tak dva měsíce. "Promiň," zamumlal a objal ji na přivítanou. Byl nervózní. Jak se oznamuje rodičům, že se syn bude stěhovat nejspíš přes půlku planety?

   Máma mu bez jediného slova začala dělat kávu, protože prostě věděla, že si ji Felix nenechá ujít. On se mezitím podíval do svého starého pokoje. Vypadalo to, že si z něj udělala útočiště jeho máma.

   "Co tě sem přivádí?" zavolala na něj od kuchyňské linky.

   Felixovi bylo líto, jak se od mámy vzdálil. Když se stalo to celé s Andym, Felix odmítal chodit domů a pak se beze slova odstěhoval, což jeho mámu ranilo. A Felix nevěděl, jak to napravit, ale byl si jistý, že přestěhovat se do Anglie není to správné řešení.

   "Chtěl bych ti něco říct," odpověděl, když se vrátil k mámě.

   "Tak povídej," vyzvala ho.

   Felix si povzdechl. "To asi vytáhnu až za chvilku, jo? Co je nového?" odbočil.

   A tak si asi hodinu jen povídali. Jeho máma mu povyprávěla, jak se jí teď daří v práci, ukázala mu šaty, které si koupila a byla z nich nadšená, a pak jako vždy začala pomlouvat strýce s tetou, protože se opět pohádali. Bývala vždy tichá žena, když ale mluvila s jedním z jejich synů, bylo těžké ji zastavit. 

   "A co ty? Jak ti jde učení na zkoušky?" zeptala se nakonec.

   Felix se uchechtl. "Kdybych řekl, že dobře, bude ti asi jasné, že je to lež, co? To snad ani dobře jít nemůže," odpověděl a dopil svou kávu. V duchu si řekl, že až se vrátí na byt, stejně si dá další.

   "Ty to zvládneš. Já jsem na tebe tak pyšná," usmála se na něj. "Bude z tebe doktor. Už nebudu konečně muset platit za každou návštěvu nemocnice."

   Felixův úsměv povadl. "No, víš, o tom jsem chtěl s tebou asi tak nějak mluvit."

   "Jak jako?" zeptala se jeho máma mírně zmateně.

   "Mám určitě plány," začal opatrně. "Od toho, co zemřel Blue, se nějak nemůžu vzpamatovat." Ta slova mu nešla přes jazyk. Bylo to ale to, co si všichni mysleli. Včetně jeho mámy. "Zažádal jsem ve škole o jedno místo v programu, který zajišťuje atestace v zahraničí."

   Máma svraštila obočí. Felix se snažil nevnímat to, a pokračoval. "Chtěl bych odjet na atestace do Anglie," vyhrkl. "Třeba se tam i později uchytit. Potřebuju začít znovu a potřebuju začít daleko odsud."

   Prázdně se na něj dívala. Felix měl nutkání jí říct, že se nemusí bát, že s ním bude Blue, ale nemohl. Nemohl zatím riskovat, že se to dozví Andy. Asi nebylo možné Blueho před rodinou skrývat navždy, ale pár let potřebovali. Aby, až to Andy zjistí, uviděl, že život s Bluem mu nijak neškodí a neběžel hned zase na policii.

   "Kdy budeš odjíždět?" zeptala se ho asi po minutě mrtvolného ticha.

   "Pokud to místo dostanu, tak přibližně za měsíc. Tak jsem chtěl, abys to věděla dopředu, i když je tady možnost, že to místo nedostanu. Musím perfektně uzavřít studium." Už téměř šeptal. V místnosti panovala napjatá atmosféra.

   Pak Felix uslyšel první vzlyk, kterého se tak bál. 

   Postavil se a objal mámu. Její ruce se mu obmotaly kolem pasu. Nic neříkal, protože ji neměl jak utěšit. Byl připravený odjet do Anglie, nechat tady vše za sebou a začít od znova. Potřeboval to.

   "Já jsem na tebe pyšná, vážně," řekla mezi vzlyky. Felix se zatvářil překvapeně. "Jestli je to to, co opravdu chceš, já tě podpořím. I když budeš přes oceán daleko."

   To Felix tak nějak nečekal. Samozřejmě ale znal svou mámu, a tak ani nečekal nějakou přehnanou reakci, že by ho přivázala k židli a už nepustila.

   Pustila ho a podívala se na něj. "Dotáhl jsi to z nás nejdál. Nebudu tě už víc brzdit. Vím, že jste to s Andym měli oba těžké a vždycky jsi musel být tak trochu samostatný. Nebojím se, že bys to v Anglii nezvládl. Jen mi budeš chybět."

   Felix se snažil povzbudivě usmát. "Hned za mou první pořádnou výplatu ti koupím letenku, abys mě mohla navštívit." Což bude muset vymyslet, kam schová Blueho. To byl ale problém na později, na dobu, až ho bude chtít někdo známý navštívit. Pokud se vůbec do Anglie dostane, ovšem.

   Ještě než odešel, musel se ujistit, že to zatím Andymu neřekne. Felix ještě nevěděl, kdy mu to bude chtít říct, pokud vůbec. Docela ho lákala myšlenka mu prostě zavolat z Anglie a říct mu, že se nejspíš dlouho neuvidí.

   Jejich máma věděla, že spolu její synové už nevychází. Věděla také něco o tom případu, v jejím zájmu se ale s Andym domluvili, co vše jí řeknou a co ne. To byla poslední věc, na které se kdy domluvili.

   A tak jeho máma věděla, jaký byznys Blueho rodina měla. Taky věděla, že obvinění, že by Blue Felixovi nějak ubližoval, byla falešná, ale nelíbilo se jí, v čem přítel jejího syna byl namočený. Proto ji Felix nechával v myšlence, že je Blue mrtvý.

   Jakmile byt opustil, vytáhl telefon a vytočil Blueho číslo. Už se nebál, že by ho někdo hlídal, celý případ byl uzavřen před několika týdny.

   Blue to zvedl po třech pípnutí. "Ano?"

   "Probudil jsem tě?" zeptal se Felix jako první. Ani si neuvědomil, že se nepodíval na čas a nepřepočítal si, kolik hodin bude teď u Blueho.

   "V pohodě. Snažím se usnout, ale nemůžu. Jak to šlo?"

   Felix se usmál. "Dobře. Budu jí chybět, ale mám její podporu."

   "Super," vydechl Blue. "Takže se uč, ať to všechno zvládneš. Nemůžu se dočkat, až tě tady budu mít. A Violet taky."

   "Violet?" zeptal se zmateně. O Violet nikdy slovo nebylo, jelikož ta měla se Sakurou v plánu cestovat a pak se usadit někde, kde nejsou anglické trávníky na každém kroku. Zkrátka do Anglie nikdy nechtěla. 

   "Nejspíš se v Anglii se Sakurou zdrží. Na pár měsíců, možná let. Našli jsme byt, kde se krásně vlezeme. Takže až se za tři týdny budeme stěhovat, pomůžou mi alespoň s prvním nájmem."

   Felixův úsměv se ještě rozšířil. "Hele, jestli to místo nedostanu, asi se raději zabiju. Nechci zkysnout tady, když mě tak lákáš."

   "Jestli to místo nedostaneš," nenechal ho téměř domluvit Blue. "Klidně prodám vlastní ledvinu, abych tě sem dostal."

   Felix měl jasno. Jeho vlastní rodina tady ho možná zradila, ale on si našel novou. Violet, bez které by se k Bluemu snad nikdy ani nedostal. Sakuru, která mu zachránila zadek, když nechtěl bydlet doma. A Blue, který pro něj znamenal všechno.

   Tahle rodina ho bude čekat v Anglii. A on měl ještě hodně práce, aby studium ukončil perfektně a mohl si začít balit kufry.

֎֎֎

příští kapitola poslední, wow. ale co si budem, už se těším, protože mám další velké plány :'D