Blue nemohl na Felixe přestat myslet.

   Jak se asi cítil? Myslel si, že už je Blue mrtvý? Nebo v pořádku našel vzkaz od něj?

   Celé dny chodil s myšlenkou na něj. Pracoval, několik tisíc kilometrů od něj, aby se mohl ještě jednou vrátit a pokusit se ho najít. Kde sakra byl?

   Nejprve si Blue pořádně práci ani nejít nemohl. Většinou volná místa vyžadovala nějakou práci ve skladu nebo s těžkým nákladem, a to on pořádně dělat nemohl, alespoň ne ze začátku. Jeho ruka si dávala sakra načas s hojením.

   Bylo to už ale lepší. S nechutí vzpomínal na první týdny po tom, co ho kulka zasáhla. Neustále se s ránou pral. Byl na útěku, nemohl se jen tak zastavit v nemocnici. Sám si ránu očistil, ale stejně se mu neustále otvírala a infikovala. Zažíval bolest, jakou dlouho ne. A do nemocnice si troufl zajít až po dvou měsících, v jiné zemi.

   Problémy s ní přestal mít teprve nedávno. Proto si i našel lépe placenou práci. 

   Uběhl rok od Blueho zmizení, když seděl v letadle zpátky domů. Byl to vůbec ještě domov? Samuel s Hagridem seděli ve vězení a nikoho blízkého tam jinak neměl. S Violet začali život jinde.

   Byl nervózní, samozřejmě že ano. I když si zjistil, že byl prohlášený za mrtvého, stejně se bál. Vlasy měl ale tmavé a kšiltovku nesundával z hlavy. 

   Jakmile se vrátil do svého rodného města, nejprve číhal kolem Felixova bytu. Dvakrát zahlédl jeho matku, jednou dokonce Andrewa (měl co dělat, aby ho na místě nezabil, protože samozřejmě už věděl, kdo na ně donášel), a tak usoudil, že tady Felixe nenajde. 

   Jako další se vydal k jeho škole. Byla jedna hodina odpoledne, Felix byl v posledním ročníku a Blue netušil, jaký má rozvrh nebo jestli třeba nemá praxe. I tak tam ale ze tři hodiny počkal. Pak usoudil, že ani tady nebude. Zašel do obchodu, kde míval brigádu, i když mu už minule řekli, že tam skončil.

   Pak zbývalo poslední místo. Klub, ve kterém Felix také pracoval. Blue měl jasný plán. Jestli ho ani tady nenajde, bude tato místa obcházet každý den, protože někde být musel. Když na něj ani po několika dnech nenarazí, vrátí se za Violet. 

   Ale k jeho největšímu překvapení se na něj štěstí usmálo.

   V devět hodin večer vešel do onoho klubu. Jeho pohled jako první zabloudil k baru, přece jen jinde Felixe nikdy neviděl. Ale musel si jen hlasitě povzdechnout. Felix mezi barmany nebyl.

   Sotva se chystal otočit se, ze skladu vyšel další barman. A Blue jej okamžitě poznal.

   Přišlo mu, že mu srdce vynechalo několik úderů.

   Jeho hlavu okamžitě zaplavily ne zrovna pozitivní myšlenky. Co když už ho Felix ani nechce vidět po takové době? 

   Blue se zastavil v půli kroku k baru. Změnil zničehonic směr a posadil se na jednu ze stoliček, daleko od baru.

   A seděl. Seděl tam, dokud se bar nezačal pomalu vylidňovat. Dokud nezmizeli téměř všichni. Když už v klubu zbývalo pár posledních lidí, vyšel před bar. 

   Zapálil si cigaretu. Možná si za ten rok i přivlastnil nějaké ty nezdravé zvyky. Nekouřil ale často, teď byl jen nervózní a potřeboval to.

   Prošel kolem něj jeden z barmanů. Felix to nebyl, a Blue si ho odečetl na ruce. Už jich zbývalo jen pět.

   Sledoval každou osobu, která bar opustila. Felix by měl být stále uvnitř. Když do deseti minut odešla poslední barmanka, Blue se vydal dovnitř. Podle jeho výpočtů by měl být uvnitř už jen Felix.

   Když vešel, čekal by, že uvidí oblečeného Felixe, jak je na odchodu. Místo toho ho ale uviděl sedět na barové židličce, před sebou rozjetý počítač a v něm něco ze školy, co Blue nepoznával. Když za ním zaklaply dveře, Felix se začal líně otáčet. "Máme zavřeno."

   Blue si sundal kšiltovku a jejich pohledy se setkaly. 

   Trvalo snad dobrou minutu, jak tam jen stáli a dívali se na sebe. Felix párkrát otevřel naprázdno pusu. Pak zašeptal: "Blue?"

   Blue se nejprve pousmál, ale pak si hned skousl ret, aby zahnal slzy. Felix nevypadal nijak, že by ho nechtěl ani vidět. Což se mu potvrdilo, když se Felixovy oči naplnily slzami a rozběhl se k němu.

   Skočil po něm takovou silou, že měl Blue co dělat, aby je udržel. Felixovy ruce se mu obmotaly kolem krku a Blue ho pevně objal kolem pasu. Držel ho tak pevně, jako by měl snad každou sekundou zmizet.

   Felix mu tiše vzlykal do ramene a Blue už se taky neudržel. Po tvářích mu začaly stékat první slzy.

   Musely uběhnout minimálně další dvě minuty, možná pět. Blue popravdě v tu chvíli ztrácel pojem o čase.

   Pak, jako by si něco Felix uvědomil, ho bleskově pustil. Popadl ho za paži a vyhrnul mu rukáv trika.

   Podíval se na Blueho zahojenou ránu. 

   "Jsem v pohodě," uklidnil ho Blue. Raději mu neříkal, že kdyby přišel do nemocnice třeba jen o týden později, mohl být už bez ruky.

   Felix nepřítomně přikývl. Pak se podíval na Blueho. "Já už si vážně myslel, že tě nikdy neuvidím. Že jsi opravdu mrtvý," vydechl. "Pak jsem našel ten vzkaz doma. Jenže další půl rok jsi o sobě nedal vědět. Myslel jsem, že je s tebou konec."

   "Vím, že mi to trvalo," přiznal Blue. "Ale musel jsem být opatrný. Kde jsi vůbec tehdy byl?"

   "Bydlím se Sakurou," vyhrkl Felix. "Asi půl roku. Doma jsem nemohl zůstat. Ne, když je tam Andy."

   Blue chápavě přikývl. Pak se uchechtl. "Kdybych to věděl, našel bych tě už před půl rokem. Jen říkám."

   Felix ho znovu objal. "Ani o tom nemluv," řekl mezi vzlyky. "Hlavně, že jsi mě našel."

   Blue držel Felixe celou tu dobu, než se trochu uklidnil. Nechal ho se vybrečet, protože si nemohl ani představit, jak těžký rok to pro Felixe taky musel být.

   Když se pak Felix od něj oddálil a utřel si oči, natáhl se k Bluemu a po roce tak spojil jejich rty. Blue myslel jen na to, jak moc mu chyběl.

   Jak se později Blue dozvěděl, Felix v klubu zůstával, protože mu nejel žádný autobus do Sakuřina bytu. Proto tam s ním do rána tedy zůstal. I když se Felix chtěl učit, neměl na to po Blueho příchodu ani pomyšlení a zase svůj počítač rychle zaklapl. 

   "Kde jste s Violet?" zeptal se ho Felix o několik desítek minut později. To už seděli na jedné z klubových sedaček.

   "Momentálně ve Španělsku. Tam se dá ztratit celkem lehko. Chystám se ale do Anglie," odpověděl Blue.

   Felix, který mu doteď kreslil malá kolečka na stehnu, přestal. "Sám?"

   "Sakura pojede za Violet do Španělska, možná se spolu vrátí do Ameriky, to nevím. Pro mě je ale mnohem riskantnější se vrátit. Minimálně ještě další dva roky bych se bál," vysvětlil.

   Felix se od Blueho odtáhl, i když se o něj částečně opíral, a narovnal se. Blue viděl jeho smutný výraz. "Já vím," povzdechl si. "Ale vážně se jen tak nemůžu vrátit sem. Ne, když je tvůj bratr doslova ten, kdo nás napráskal."

   Felix na něj koukl. "Co kdybych odjel s tebou? Ne teď, ale až dokončím školu. Za pár měsíců mám hotovo."

   Blue k němu překvapeně vzhlédl. Nečekal, že by Felix byl ochotný odjet s ním, opustit úplně všechno.

   Blue zavrtěl hlavou. "Neměl bys to říkat jen-"

   "Já to neříkám jen tak," přerušil ho Felix. "Kdybych dostal nějakou šanci odsud zmizet, udělal bych to lusknutím prstu. Po škole mám v plánu jít odsud pryč. Protože od té doby, co jsi zmizel, můj život šel pěkně do kytek. Nesnáším ho. Tenhle rok mi stačil jako důkaz, že tě potřebuju."

   Blue měl pár pochybností, které raději nahlas nevyslovoval. Co kdyby se kvůli němu Felix přestěhoval přes půlku planety a všechno opustil, jenže nakonec by se rozešli? 

   "Andy nesmí zjistit, že jsem naživu. Minimálně ne teď," řekl jako první. 

   Felix mávnul rukou. Po škole budu mít atestace. Jestli máš v plánu jet do Anglie, naše škola nabízí program, přes který bych mohl mít atestace v Manchesteru. Mohl bych se pokusit o to zažádat a získat místo. Pak bych odjel do Anglie na atestace a o tobě by nikdo nemusel vědět."

   "Proč zníš, jako bys měl naplánováno několik scénářů?" pousmál se Blue.

   "Nemám. Pálím, co mě zrovna napadá. Co já vím, je tady možnost, že mou žádost prostě odmítnou. Mám za sebou ten nejtěžší rok života, chci prostě zmizet. S tebou, nejlépe."

   "Jsi si jistý?" zeptal se nejistě Blue. "Neříkáš to jen proto, že se po roce vidíme? Ještě za těch podmínek, které máme?"

   Felix se na chvíli zamyslel, a tak Blue usoudil, že přišel ten moment, kdy začal své spontánní nápady zpochybňovat. 

   Nakonec ale přece jen zavrtěl hlavou. "Nevím, kam patřím. S bratrem jsem skončil, máma se mnou taky zrovna nemluví kvůli tomu, jak jsem se odstěhoval a nic jí neřekl. Nic mě tady nedrží a potřebuju nový začátek. A jestli se nabízí jeden s tebou, rozhodně po něm skočím raději, než po nějakém jiném."

   "Co když ti univerzita nebude ochotna zařídit atestace v Anglii?" 

   "Tak si najdu jinou cestu."

   Blue zvedl jeden koutek úst do úsměvu a pohladil Felixe po tváři. "Já tě tak moc miluju," zašeptal dojatě.

   Samozřejmě věděl, že nic, co přijde, nebude tak jednoduché, jak se řeklo. Ale naděje mu stačila. Naděje, že s Felixem přes to všechno budou mít relativně šťastný konec.

   "Já tebe taky. Jinak bych se nechtěl stěhovat přes půlku planety," odpověděl Felix. 

   Venku se už pomalu začínalo svítat, ale oni nešli spát. Měli co dohánět. 

֎֎֎