VAŠE ROZHODNUTÍ:

Zavést Felixe k sobě

֎֎֎

Felix byl očividně spokojený, když opět seděl na Blueho posteli.

Blue po něm hodil jedno z trik, ve kterým se Felix už párkrát promenádoval, a spodní prádlo a nakázal mu, ať jde do sprchy. Po pár protestech se Felix opravdu zvedl a objevil se až po dvaceti minutách (teoreticky se kvůli obvazům nesprchoval, ale aspoň se umyl žínkou), kdy zaplnil místnost Blueho oblíbeným sprchovým gelem.

Ten kluk mu to vážně nedělal lehké.

Blue do sprchy nešel, jelikož se sprchoval ještě před tím, než pro Felixe jel. Mezitím se tedy jen převlékl do pyžamových kalhot a zanadával si, že druhou část pyžama nechal v koupelně, kde Felix byl. Nerad chodil obnažený, se všemi jizvami jak na pozlaceném tácu, ale Felix už stejně znal každou z nich a tak se vykašlal na čekání, až Felix koupelnu opustí, a zaplul pod peřinu.

Nepochyboval vůbec o tom, že Felix s ním bude spát v posteli. Vzpomněl si, jak ho nechal spát na gauči, když u něj spal poprvé, ale přece jen už toho měli hodně za sebou od té doby a Blueho postel byla jak Felixova vlastní. Pak si ale uvědomil, že se s ním rozešel, tak jestli by ho přece neměl na gauč poslat.

Ale pak vyšel z té koupelny, vůně se rozlehla po celé místnosti, a Blue všechny myšlenky vypustil z hlavy. Jen čekal, až si Felix vedle něj lehne.

K jeho překvapení ale Felix nechtěl. "Uhm, dáš mi nějakou deku do obýváku?" zeptal se.

Blue se zatvářil zmateně. "Proč?"

"Protože začínám být až moc střízlivý," vysvětlil Felix, "a lituju toho, že jsem ti řekl, ať jedeme k tobě. Si nemysli, že ti tak rychle odpustím za to, cos udělal."

Blue nasucho polkl. Pomalu se ale zvedl, přešel ke skříni a vytáhl Felixovi deku. Prošel kolem něj do obýváku, aby mu když už alespoň roztáhl sedačku.

"Docela mě mateš," prohodil Blue, když začal shazovat polštáře z gauče. "V autě jsi vypadal, že jsi mi odpustil úplně všechno a najednou tohle."

"Jak jsi mi několikrát připomněl, byl jsem opilý. Možná furt jsem, ale aspoň už jsem při smyslech. Samozřejmě, že jsem ti skočil kolem krku, když jsem tě uviděl a zapomněl jsem, jak jsi mi svým zmizením ublížil," odpověděl Felix. Proč Bluemu přišlo, že by bylo lepší, kdyby na sebe křičeli? Ten klid v jejich konverzaci ho děsil.

"Facka je způsob, kterým skáčeš lidem po krku?" uchechtl se Blue.

"Promiň. To jsem úplně neplánoval," omluvil se, i když Blue omluvu slyšet nepotřeboval. Věděl, že si to zasloužil.

V tichu připravil Felixovi místo na spaní. Ani trochu se mu nelíbilo to, že chtěl spát na sedačce, protože přece jen to nebylo nejlepší místo na spaní, a navíc se bál o jeho popáleniny. "Běž spát ke mně," otočil se k Felixovi nakonec. "Ta sedačka je tvrdá, s těmi popáleninami by se ti blbě spalo."

Felix si povzdechl. "Nech toho, Budu spát tady a budu naprosto šťastnej."

Blue byl tak zmatený. Myslel si, že když nakonec vezme Felixe k sobě, bude mít víc času se rozmyslet, co by měl dělat. Protože Felix opravdu vypadal, že by se s ním dal zpátky dohromady lusknutím prstu. Ale měl pravdu, jak mu mohl cokoliv věřit, když byl opilý?

Jelikož si Blue mezitím už na sedačku sedl, vzhlédl k Felixovi. A všiml si, jak má mokré oči. To od sprchy nebylo.

"Co se děje?" zeptal se Blue.

Felix sekl hlavou do boku. "Nic," řekl.

Blue se postavil. "Něco se děje. A pochybuju, že brečíš kvůli tomu, jak moc chceš spát na sedačce."

Felix ho obešel a sám se na sedačku posadil. "Jen mě ty popáleniny bolí, nic, co bys mohl zlepšit. Měl jsem si je namazat už mnohem dřív a prášky na bolest mám taky doma."

Blue začal litovat, že ho prostě nezavezl domů. Pak si ale hned něco uvědomil.

"Zbyly mi ještě ty prášky, co jsi mi tenkrát přinesl na bolest," řekl a už byl na cestě do kuchyně, kde schovával léky v jedné z polic. Do minuty byl zpátky se sklenicí vody a práškem.

Felix se už pro oboje natáhl, ale Blue ještě ucukl. "Pod jednou podmínkou. Půjdeš ke mně, protože jestli tě ty popáleniny bolí, ta sedačka to rozhodně nezlepší."

V tu chvíli věděl, že si konečně prosadil svou. Felix si povzdechl, vzal si od Blueho prášek s vodou a za chvíli už byl na cestě k Blueho posteli. Blue šel ještě s ním, aby si vzal z ložnice mobil, když byl tedy odkázán na sedačku.

Felix se posadil na postel a pomalu se rozhlédl kolem sebe. Prsty zkoumal prostěradlo, jako by ho snad viděl poprvé v životě. Přejel pohledem celou postel. Blueho postel byla opravdu velká, jen na šířku měla dva metry, a tak v tu chvíli asi Felix přehodnotil své rozhodnutí.

"Zůstaň," zastavil Blueho, když už byl skoro zpátky v obýváku. Blue se překvapeně otočil. "Ta postel je dost velká pro nás pro oba, ne? Není to tak že jsme vedle sebe ještě nespali."

Blue nakrčil obočí. "To jsem si myslel od začátku, ale ty tady vymýšlíš dramata."

"A divíš se? Přísahám, že stačí, aby ses přiblížil a já zapomenu, cos udělal. Zmizel jsi a nechal mi jen pitomý dopis. Chci, aby mě to štvalo ještě dlouho."

Blue se pousmál tak, aby to Felix neviděl. "Jo, nápodobně. Tak trochu zapomínám, proč jsem to udělal, když jsi tady. Proto jsem se chtěl od tebe držet dál."

"Tak si všechno prostě furt nezakazuj," řekl Felix, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě, Pro Blueho to byl dlouhý boj, vždy si odpíral všechno, co mohl.

"Takže tě mám najednou zas k sobě pustit? Když jsi ještě ani ne před dvěma minutami nechtěl spát ve stejné posteli? Tak už se rozhodni, jestli chceš být na mě naštvaný nebo ne."

Felix na chvíli zmlkl. Blue stál u kraje postele, zatímco čekal, co z Felixe vypadne.

"Chci," řekl nakonec, "ale bojím se, že pak by ses uzavřel a definitivně rozhodl, že musíme být od sebe. Přijde mi, že teď mám šanci tě zlomit."

Bingo, pomyslel si Blue. Vážně mu stačilo jedno slovo a nepřemýšlel by nad tím, jak je to špatně. Jak by měl Felixe nechat být, aby ho ochránil.

Nic na to nahlas neřekl.

Felix se posunul na posteli dozadu, přičemž zkřivil obličej bolestí, když se zapíral o ruce, a nohama vklouzl pod peřinu. Bluemu nevěnoval jediný pohled, jakoby nechával najednou na něm, jestli na vše zapomenou nebo nechají mezi sebou tu čerstvě postavenou zeď.

Mlčky si lehl na záda, několik centimetrů od Felixe. Ten byl k němu zády.

Chvíli jen prázdně civěl do stropu, i když nad ničím nepřemýšlel. Hlavu měl výjimečně úplně prázdnou. A tak se nedivil, že si nejprve ani neuvědomil, co dělá. Otočil se na bok, přisunul se k Felixovi a zezadu ho objal.

Felix nejprve zkameněl, ale do pár sekund se uvolnil. Nejspíš to nečekal, což nebyl jediný. Chytil Blueho paži a víc si ji k sobě přitiskl.

Bluemu bilo srdce jako o závod. "Máš pravdu," zašeptal. "Zlomil jsi mě. Už zase."

Felix se usmál, tím si byl téměř jistý, i když mu do tváře neviděl. Pak se mu Felix v náruči otočil (takže se mu potvrdilo, že se usmíval), položil jednu dlaň na Blueho tvář a pomalu, opravdu pomalu ho políbil.

Blue by nejraději v tu chvíli zakřičel, jak moc Felixe miloval. Ale doopravdy se to bál i jen zašeptat.

"Řekněme, že svou zlost odkládám na později," zašeptal Felix. "Já si to někdy vyberu. A ty se opovaž ještě někdy o nás rozhodovat beze mě."

"Pokusím se," odpověděl Blue. Jen doufal, že nedělá chybu a že Felix bude i tak v bezpečí.

֎֎֎

milujeme opilého/přiopilého Felixe a jeho nerozhodnost ❤️ (a Blueho taky, ale to už je klasika)