Felixi,

omlouvám se. Omlouvám se, že jsem takto zmizel, ale myslím, že je to potřeba. Nedokážu si odpustit to, co se ti stalo. Od začátku jsem tak nějak tušil, že vztah se mnou pro tebe bude nebezpečný, víš, jak jsme s tímto mým blokem bojovali.

A sotva jsem se od toho bloku oprostil a naplno si začal užívat to, že tě miluju, stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Možná pro tebe bude trochu šok, že jsem zmizel tak nečekaně, ale já vím, že ty bys mě jen tak jít nenechal. Prosím, nesnaž se mě nijak kontaktovat. Zamysli se. Takhle budeš více v bezpečí.

Jelikož mi to úplně nedá spát, nediv se, když tě ještě pár dní, možná týdnů, bude někdo sledovat. Chci se jen ujistit, že po tobě nikdo nepůjde, i když už nebudeš mít se mnou a s mojí rodinou nic společného. 

Doufám, že se brzy plně uzdravíš. Doufám, že nebudeš mít žádné následky.

Blue

   Nejprve se musel Felix uchechtnout. Uměl si představit, jak těžké muselo být pro Blueho ten dopis napsat, jelikož ho znal. Blue nebyl dobrý se slovy, neuměl se kolikrát vyjádřit tak, jak by si přál, s emocemi nebyl zrovna kamarád.

   A tak nejprve ocenil, co ze sebe vyplodil. Pak ten dopis skrčil. 

  Jakmile mu ho Samuel předal a odešel, Felix si ho nepřečetl hned. Opravdu přemýšlel, že si ho nepřečte vůbec. Jenže Samuel pak dal nějak vědět Felixově rodině, že je v nemocnici (předtím se ještě museli ujistit, že vše je ututlané a Samuelova rodina nebude mít žádný problém), a tak jeho pokoj neustále někdo obydloval. Ať už Andy nebo jeho máma.

   Dopis si přečetl o čtyři dny později, když seděl ve vozíku před nemocnicí. Čekal na sanitku před hlavním vchodem, sestřička, která ho přivezla, se bavila o pár metrů dále s jinou. Sanitka měla menší zpoždění, a tak dopis konečně vytáhl, i když měl původně v plánu si ho přečíst až doma.

   Z toho dopisu utkvěly Felixovi v hlavě dvě věty.

   A sotva jsem se od toho bloku oprostil a naplno si začal užívat to, že tě miluju, stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Že tě miluju. Miluju.

   Tak proč tak zmizel? Proč ho nechal samotného v chvíli, kdy ho nejvíce potřeboval?

   A druhá věta. Prosím, nesnaž se mě nijak kontaktovat.

   Ani náhodou. Felix k tomu měl taky co říct.

֎

VAŠE TŘINÁCTÉ ROZHODNUTÍ:

Napsat Blueovi taky dopis

nebo

Pokusit se jít k němu

֎

Blue se díval na to, jak Felix krčí jeho dopis v ruce. Nedivil se mu. Nejspíš by udělal to samé.

  Stál na parkovišti tak, že oknem spolujezdce viděl přímo na Felixe. Věděl, že ho měli dnes pustit. Byl se jen ujistit, že se bezpečně dostane domů, jelikož nevěděl, jestli pro něj někdo přijede, bude muset autobusem nebo ho zaveze sanitka.

   Oddechl si, když před vozíkem, kde Felix seděl, zastavila sanitka a z vozu vyskočil saniťák, aby Felixe naložil. Nevěděl by, co by dělal, kdyby zjistil, že Felix bude muset jet autobusem. Přece by ho nenechal, ale zároveň už nemohl s Felixem mluvit. Věřil, že to, co udělal, bylo správné.

   Felix v rychlosti strčil zmačkaný dopis do kapsy své bundy a nechal se zavést po rampě do sanitky.

   Blue i z místa, kde byl, několik metrů od nich, viděl Felixovy stále obvázané ruce. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy, jelikož si to neuvěřitelně dával z vinu. I když se mu to Violet předešlé dny snažila neustále vymlouvat, Blue už teoreticky nevnímal.

   Do pár sekund se pozavíraly všechny dveře sanitky a vůz se dal do pohybu. 

   Blue se opřel a zhluboka vydechl. Trvalo ještě dobrých pět minut, než nastartoval auto, aby se vrátil domů. Už na sobě cítil únavu, přece jen ještě nebyl úplně vzpamatovaný z toho, jak s ním Wanda naložila.

   Ale už se snad neměl čeho bát. Ten den byla Wanda, její bratr i několik dalších lidí zatčeni. Samuel měl teď plné ruce práce toho, aby zakrýval vše, co mohl, ale nebyl to až takový problém. Jeho bratr si od začátku hlídal, aby byl připraven, kdyby byl jejich byznys ohrožen.

   Na venek spočíval Samuelův byznys v prodeji akcií. Když se člověk dostal hlouběji, bylo to mnohem víc než to.

   Když Blue zaparkoval v garáži a vystoupil po schodech nahoru, hned potkal Violet. Zmateně se na něj podívala, pak na klíče ve své ruce, a pak zase na Blueho. "Jak-"

   "Myslíš, že jsem si nenechal udělat sto padesát náhradních klíčů k bytu, když mě tam stále zamykáte?" zeptal se unaveně.

   "Ty zrádce," přeměřila si ho pohledem. "Dělám to jen pro tvé dobro. Máš odpočívat, kde jsi sakra byl?"

   Blue jí mlčky obešel. Dobře věděla, kde byl, právě proto ho v bytě zamkla. Jenže Blue byl už tak unavený a tak ho bolelo celé tělo, že chtěl už jen ležet a nebavit se s nikým. Violet ho ale i tak následovala až do jeho ložnice.

   "Byl v pohodě?" zeptala se tiše, když se Blue posadil na svou postel. Začal se svlékat ze své mikiny.

   "Jo," řekl krátce.

   "Mluvil jsi s ním?"

   "Ne."

   Violet chápavě přikývla. Blue na sobě cítil její pohled, když se svlékl do trika a zahrabal se pod peřinu.

   "Chceš něco donést?" zeptala se. Neodpověděl. "Mám odejít?" Taky neodpověděl.

   A tak Violet odešla.

   Byl unavený. Toť vše, snažil se si namluvit. Byli s Felixem spolu jen chvíli, neměl proč být smutný, snažil se si namluvit. Ale nejvíc se cítil špatně proto, že Felix se kvůli němu zranil. Měl na sobě popáleniny. Kvůli němu. 

   Věděl, že to ho bude sžírat ještě hodně dlouho.

֎֎֎

wow, kapitola pod 1k slov v lns? to se jen tak nevidí, každopádně jsem to nějak nechtěla natahovat, příští kapitola bude rozhodně delší :')