Felix zavrtěl hlavou.

   "Nemůžu zmizet na neurčitou dobu," namítl. Jelikož bylo ráno a ležel s Bluem v jeho posteli, musel hodně naklonit hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Udělal si z Blueho polštář. "Jako jasně, na přednášky ani chodit nemusím, docházku mám splněnou, ale co testy? Blíží se zkouškové. A přišel bych o práci. Potřebuju ty peníze."

   "Řekneme Hagridovi," navrhl Blue. "Zfalšuje nějaké dokumenty, třeba že jsi dlouhodobě nemocný a máš nějakou léčbu na ten čas, co bychom byli pryč. A peníze vůbec neřeš, já mám a nebo bychom ti našli po návratu novou práci. Zataháme za pár nitek a máš práci placenou dobře jak nic."

   Felix si povzdechl. Ignoroval Blueho poznámky o penězích a práci, jelikož když už se na něčem neshodli, byl to jejich pohled na finance. Blue by nejraději platil za Felixe úplně všechno, zatímco Felix s těží přijal zaplacení jeho školného, i když to měl jako dar k narozeninám. "Tohle jste řešili včera se Samuelem?"

   "Jo. Říkal jsem mu, že nebudeš souhlasit a přes noc jsem se snažil vymyslet, jak ti to vůbec říct."

   Felix se uchechtl. Pro něj to bylo nemyslitelné - aby odjel někam pryč na kdo ví jak dlouho? Zapomínal ovšem, že jeho přítel je z bohaté rodiny, která má pod sebou snad trilion lidí, kteří by bez jediného slova zařídili, aby mohli zmizet klidně na několik měsíců. Stále si zvykal, ještě když celý život vyrůstal v podmínkách, kdy byla jeho rodina ráda, že zaplatila nájem bytu.

   Teď ležel v luxusní posteli v ložnici, která byla velká skoro jako jejich byt.

   Felix chvíli mlčel. "Kdybych souhlasil," začal opatrně, aby to nevyznělo jako souhlas, "kam bychom jeli? Předpokládám, že máte nějakou vilu u jezera na každém kontinentě."

   Blue se krátce zasmál. "Skoro máš pravdu. Ale tam bychom nemohli, to by mohlo kohokoliv napadnout. Mohli bychom jet kamkoliv. Kde jen budeš chtít."

   "Já chci zůstat tady. Musím zůstat tady," zamumlal Felix a posadil se. Blue se zamračil, když už na ně neležel. "Teď už ale pohni. Za chvíli nám začíná přednáška."

   Blue zavřel oči a zakňučel. "Ne, prosím. Už znovu ne." Zvedl hlavu a podíval se na Felixe. "Jak tě to může bavit? Jak jsi to mohl vydržet už tolik let?"

   "Je to zajímavý," ohradil se Felix. Odhodil ze sebe deku a postavil se. Blue měl kousek od postele zrcadlo, a tak se v ně shlédl. Neubránil se smíchu. Měl na sobě Blueho triko, nějaké které bylo velké i Bluemu, jelikož od toho, co je někdo sledoval, nestihli zajet ani k Felixovi domů pro jeho věci. A tak se mu nabídl Blueho šatník. Momentálně vypadal, jako by měl na sobě noční košili.

   "Já ti říkal, že to triko bude enormní," ozval se Blue z postele. Felix se smíchem přešel k nejbližším dveřím, kde se schovávala Blueho šatna. Samostatná místnost plná oblečení pověšeného na věšácích bez jediného pokrčení, jako by mu celý šatník někdo chodil žehlit každý den. Pořád mu tak nějak ten luxus Blueho života (když pominul jeho špinavou práci) nelezl do hlavy.

   Obešel kabáty, bundy, obleky a boty až na úplný konec, kde měl pár trik. Samotný Blue nenosil moc trika, jelikož byl v práci teoreticky dvacet čtyři hodin denně - kdykoliv mohl mít nějakou schůzi, kdykoliv mohl něco řešit. A tak největší část jeho šatníku tvořily košile. Felix si nestěžoval, protože Blue v košili nevypadal vůbec špatně. Hlavně v černé.

   Vybral si nějaké triko, které vypadalo, že by mu mohlo být, i když je o něco Blue vyšší. "Musíme dneska zajet k nám," prohodil, když za sebou uslyšel Blueho. "Máš otřesná trika a já nemám co na sebe."

   Už se začal otáčet s trikem jeho výběru v ruce, když ho v tu chvíli někdo popadl a strčil mu kus nějaké smradlavé látky pod nos.

   "Co to-" stihl vykřiknout, než se mu látka z pod nosu přemístila do pusy. To už mohl vydávat jen neurčité zvuky.

   Taky začal méně a méně vnímat ten smrad, a tak usoudil, že to musela být nějaká chemikálie, která ho postupně uspávala. Někdo ho stále zezadu držel a když se otočili, aby mohli vyjít ze šatníku, Felix ještě zahlédl, jak někdo smýká Blueho bezvládné tělo z postele. Pak už nevnímal vůbec nic.

- - -

Když začal nabírat vědomí, doufal, že to byl jen zlý sen. Doufal, že je stále v Blueho ložnici a v jeho náruči, jenže to by pod sebou nemohl cítit jen studenou zem.

   Byl v naprosté tmě. Byl si ale jistý, že v té tmě byl úplně sám. Bez Blueho.

   K jeho překvapení neměl přivázané ruce ani nohy, byl naprosto volný. Až na tu tmu, proto vsázel na to, že je někde zavřený.

   Tak nějak doufal, že až se probudí, bude vedle něj Blue. Uklidní ho, vysvětlí mu co se děje, promluvil si o tom, bude při něm. Ale byl úplně sám a zmatený jako nikdy.

   Postavil se na nohy. Jeho oči si už začínaly zvykat na tmu, a tak rozeznal zdi a dveře před sebou. 

   Jenže neměl tušení, co má dělat. Jediné, co dokázal, bylo se bát. Jeho srdce bilo jako o závod a cítil, jak se hluboko v něm derou slzy. Tohle nebylo, jako když ho poprvé unesl Samuel. Jasně, bylo to pro něj děsivé, ale jakmile se dozvěděl, že jde o Blueho rodinu a o Andyho, bál se o něco míň.

   Tady nevěděl, co se sakra děje. Ani při nejmenším.

   Mohlo trvat tak dvacet minut, než se okénko ve dveřích rozsvítilo, což znamenalo, že někdo vešel do vedlejší místnosti. Za chvíli uslyšel hlasy a do pár sekund se dveře otevřely.

   Jelikož byl do té chvíle ve tmě, náhlé světlo ho naprosto oslepilo. Uslyšel, jak vedle něj s heknutím dopadlo tělo na zem, ale jeho zrak se vzpamatoval až ve chvíli, kdy se dveře zase zavřely.

   Několikrát zamrkal. Díky oknu ve dveřích viděl, kdo vedle něj dopadl.

   "Blue!" vykřikl a spadl na kolena vedle něj. Blue byl asi v takovém stavu, jako když ho tenkrát přivezla sanitka, když byl postřelený. Až na tu střelnou ránu. To žádnou Felix naštěstí neviděl.

   Jenže jeho tvář byla naprosto dobitá. Bezvládně ležel, ani nezareagoval na Felixův hlas. Felix vzal jeho tvář do dlaní, zatímco opakoval jeho jméno. do očí se mu nahrnuly slzy.

   V tu chvíli se v místnost rozsvítilo. Byla to jen malá žárovka o slabém výkonu, ale lepší než nic. Felix tak uviděl zmláceného Blueho v celé své kráse.

   "Blue," zopakoval Felix třesoucím se hlasem. Pak shlédl na sebe, aby se podíval, co měl oblečeného. Stále měl na sobě Blueho obrovské triko, ale někdo mu musel obléct nějaké kalhoty. Oh, jak šlechetné.

   Když u měl tak obrovské triko, mohlo mu být alespoň k dobru. Popadl lem a vši silou trhl, až mu v ruce zůstal kus látky. Svou pozornost přesměroval zpátky k Bluemu a začal mu utírat krev pod nosem a kolem pusy.

   Po chvíli začal Blue konečně projevovat, že je při vědomí. Vydával zvuky plné bolesti a jeho hlava sebou trhala, jako by měl noční můry.

   "Blue," zopakoval opět po chvíli Felix. "Slyšíš mě?"

   Vypadalo to, že se Blue snaží otevřít oči. Jenže do jednoho dostal nejspíš takovou ránu, že mu nejspíš ani otevřít nešlo. Jeho ruka vyhledala Felixovu a stiskl ji. Na to se rozkašlal a Felix se zděšením sledoval, jak se Blueho bílé triko měnilo v červené.

   "Co se děje? Kdo ti to udělal?" zeptal se Felix. "Kdo to je?"

   Než se vůbec Blue pokusil o nějakou odpověď, dveře se opět otevřely. "Tak jsem slyšela, že se probudila i naše druhá hrdlička," uslyšel Felix za sebou.

   Ten hlas znal. 

   Pomalu se otočil. Před ním stála opravdu Wanda s rukama složenýma na prsou a úšklebkem na tváři. Vedle ní nějaký muž, který měl ale naprosto stejné oči jako ona. Mohl to být...?

   "Já vás neseznámila!" uvědomila si se smíchem. "Blue ho moc dobře zná, ale ty, Felixi, ne, že? Tohle je Derek. Můj bratr."

   Felix si vzpomněl na ten den, kdy ho Blue přivezl k Wandě domů, aby se tam ukryl. Hlavně na jejich konverzaci.

   "Kde je tvůj bratr teď?" zeptal se jí.

   "Mrtvý," odpověděla.

   Věděl, že Wanda jiné sourozence neměla, řekla mu to právě tu noc. A přece jen před ním stál Wandin bratr v celé své kráse.

   Felix nasucho polkl. "O co tady jde?" zeptal se.

   Wanda se škodolibě usmála.

֎

:D