VAŠE ROZHODNUTÍ:

Odjet s Bluem

֎

"Už jsou tam hodinu a furt nedali o sobě ani vědět," zakňučel Felix ze zadní sedačky auta. Hagrid za volantem ho ignoroval a Violet jen na chvíli přerušila její hledání estetických outfitů na Pinterestu, aby mu řekla: "Klid."

   Jak mohl být v klidu? Pohled mu spadl na batoh, který měl vedle sebe od Blueho. Neměl tušení, kde to vše Blue vzal, ale byl plný vybavení, jako by vykradl sanitku. Bylo v něm vše potřebné.

   To jednání se odehrávalo v prázdné budově na konci města. Felix z toho neměl dobrý pocit. Proč to vždycky musely být staré, už léta nepoužívané budovy, nejlépe nějaké bývalé továrny? Proč nejednali třeba v Disneylandu?

   Začal si nervózně podupávat nohou.

   "Můžeš přestat?" zeptala se ho otráveně Violet po chvíli. "Znervózňuje mě to."

   "Jak můžete být tak v klidu?" vyprskl Felix. "Co když tam už všichni leží mrtví a my o tom jen nevíme, protože nám nemá kdo dát signál?"

   Violet protočila oči. "Nebudu ti tady nic zdlouhavě vysvětlovat. Ale zatím jsou v pořádku, věř mi."

   Zatím. To slovo rezonovalo Felixovi v uších ještě dobrou minutu.

   Po chvíli se Felix trochu uvolnil. Předklonil se a lokty se opřel zezadu o sedačku spolujezdce. "Hagride? Proč se ti říká Hagrid?" zeptal se.

   Violet se krátce zasmála. Hagrid se na něj podíval se zmateným pohledem. "Snažím se odreagovat," vysvětlil Felix. "Odpovíš mi?"

   "Blue mi tak začal říkat, když byl malý," odpověděl nakonec Hagrid hlubokým hlasem. "Nevím proč."

   "To ty vousy a dlouhý vlasy, řekl bych," podotkl Felix a opřel se zpátky o svou sedačku.

   Violet se na něj podívala. "Tohle vůbec nejsi ty," uchechtla se.

   "Jsem nervózní," odsekl Felix. "Za vás všechny, očividně."

   Violet otevřela pusu, že něco řekne, ale v tu chvíli uslyšeli výstřel. Byl vzdálený, jelikož přece jen byli od budovy, kde Blue se Samuelem před hodinou zmizeli, vzdálení nějakých osm set metrů. I tak byl ale jasný jako noc.

   "Do prdele," vydechl Felix. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. "Jeď!" vykřikl na Hagrida potom. "Tak jeď, sakra!"

   Violet ho chytila za zápěstí. "Buď zticha," sykla na něj. "Nedali nám znamení."

   "Co je mi po nějakým znamení?! Vždyť tam po sobě střílí!" křičel Felix zpátky.

   Violet vypadala opravdu rozzuřeně. "A co? Vběhneš tam doprostřed přestřelky? Dokud nám nedají znamení, nikam nejedeme, protože vážně nepotřebujeme mít na krku tvoje mrtvý tělo. Nebo moje, jak bych se tě snažila zastavit. Nepotřebujeme více zraněných, než bude, věř mi."

   Felix zavřel oči a snažil se myslet na něco jiného, aby nevnímal ozývající se výstřely. Jenže jak šla taková věc přeslechnout? Představil si, jak ke tam Blue někde skrčený za starým dřevěným stolem, který tak tak vzdoruje kulkám, a stáhl se mu žaludek. A to byla ještě ta lepší scenérie.

   Matně vnímal, jak Violet horlivě něco diskutovala s Hagridem. Hlavu měl plnou výstřelů.

   Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy ustaly. Nedlouho poté se Violet rozsvítil telefon.

   "Jeď," nařídila ostře Hagridovi. "Potřebují Felixe."

   Wow, po tolika výstřelech vážně nečekal, že by ho potřebovali. Kdyby bylo na něm, už by byl dávno na cestě.

   K budově dojeli do dvou minut. Felix popadl batoh a vyskočil z auta. Zaznamenal, že vedle jejich auta zastavilo další, odkud vyskákali další Samuelovi lidi.

   Byl tak moc nervózní, ale zároveň cítil tolik adrenalinu, jako snad nikdy. Vběhl do budovy společně s Violet, která na telefonu měla přesnou polohu Samuela. To znamenalo, že Samuel určitě v budově byl.

   Narozdíl od Blueho. Když vběhli do místnosti, kde se vše odehrálo, viděl jen Samuela a sedm jeho lidí. Blue a další tři tam nebyli.

   Neměl ale čas se nad tím pozastavovat. I když měl v hlavě brouka ohledně toho, kde Blue je, všiml si na zemi jednoho muže, který hodně krvácel z břicha kvůli bodné ráně.

   Dopadl na kolena k němu. Zastavil krvácení, ošetřil ho, řekl Samuelovi, že bude muset do té jejich soukromé nemocnice s podplaceným doktorem. Přesunul se k dalšímu muži, co měl zlomený nos a lízla ho kulka z pistole. Ostatní měli jen lehké odřeniny a rány, které ani nechtěli od Felixe ošetřit. Do několika minut tam byla sanitka ze soukromé nemocnice, která nabrala oba více zraněné muže.

   Uběhlo tam asi dvacet minut, když sanitka odjela a Felix vydechl. Došel za Samuelem, který se očividně snažil někomu dovolat. "Kde je Blue?" zeptal se, div se mu nezlomil hlas.

   Samuel se k němu otočil a naštvaně tipl telefon. "Nebere to," zavrčel. "Vydal se s dalšími chlapy za těmi hajzli. Nechápu, co ho to popadlo."

   A nervozita byla zpátky. Rozběhl se za chlapy, kteří po nich nejspíše stříleli? Proč by to dělal?

   Otočil se na Violet, která začala chodit kolečka, zatímco vytáčela Blueho číslo. Jenže taky bez úspěchu.

   Při asi třetím pokusu o vytočení Blueho čísla uslyšeli blížící se zvuk vyzvánění. Je zpátky, zaradoval se Felix tiše, ale do místnosti vešel jeden ze Samuelových goril s rozbitým telefonem v ruce. Na displayi svítilo Violetino jméno.

   "Našel jsem ho před budovou," oznámil Samuelovi.

   "Kurva," zasyčel Samuel. V tu chvíli se všichni rozběhli, jako by snad Samuelova nadávka byla pokyn k pohybu. Většina lidí vyběhla z místnosti, nejspíš aby se vydali hledat Blueho a tři zbývající muže (jejichž telefony byly nedostupné), takže ho Violet popadla za ruku a začala táhnout také ven.

   "Jdeme je hledat," řekla. "Sviť si mobilem. Dívej se pod nohy a poslouchej, jestli neuslyšíš třeba nějaké nářeky, můžou být zranění někde na zemi."

   Felixe až překvapovalo, s jakým klidem to vše Violet řešila. On samotný byl na pokraji zhroucení, tak si alespoň přišel.

Vydali se trávou pryč od budovy s pěti metrovým rozestupem mezi sebou. Felixovi bilo srdce, jako by snad měl každou chvíli pod sebou uvidět zraněného Blueho. Nejvíc ho děsila představa, že to opravdu možné bylo.

Ušli sotva pár metrů, když povědomý hlas zakřičel: "Violet!"

On i Violet se otočili v ten samý okamžik. U rohu budovy stál Blue, lehce opřený o studenou stěnu. Jakmile ho Felix uviděl, spadl mu ze srdce takový kámen, až se mu skoro začernilo před očima.

Slyšel, jak Violet zalapala po dechu. "Tak tohle ti nedaruju!" zakřičela na něj zpátky Violet a přiložila si telefon k uchu, nejspíš aby zavolala Samuelovi, že je Blue v pořádku.

Felix se bez velkého rozmýšlení rozběhl zpátky k budově. Jakmile se k Bluemu blížil, viděl, že až na pár odřenin je naprosto v pořádku. A když doběhl, objal Blueho takovým způsobem, až málem ztratili rovnováhu.

"Ty blbče," vydechl Felix. "Myslel jsem, že je po tobě."

Blue byl nejspíš z Felixova objetí nejprve překvapený (ani se mu nedivil, taky by byl), ale nakonec ucítil Blueho silné paže kolem jeho pasu. Přitiskl si ho k sobě.

"Omlouvám se," zamumlal mu Blue do ramene. Felix stále nemohl zklidnit svůj dech, a tak zavřel oči a snažil se uklidnit. Držel Blueho. Byl živý a v pořádku.

Nejspíš tak stáli déle, než bylo nutné, ale nakonec ho Felix pustil. V tu chvíli se Felixova nálada obrátila o tři sta šedesát stupňů a zamračil se. "Proč ses sakra rozběhl za střílejícími lidmi?!"

"Věděli o tobě, Felixi," vydechl Blue. "Nevím jak, ale věděli, že jsi tu s námi a sedíš v autě s Violet a Hagridem. Tvrdili, že přesně ví, kde jste. Musel jsem za nimi běžet, abych se ujistil, že se k vám nedostanou."

Felix nasucho polkl. Nevěděl, co na to říct.

"Proto jsem nechtěl, abys jel s námi. Proto chci, abys prostě odešel a zapomněl na celou mou rodinu. Je to nebezpečné a to, že mě znáš tě jen vystavuje nebezpečí."

Felix zavrtěl hlavou. "Neodháněj mě zase."

"Já musím," odvětil Blue. Felix si už nebyl jistý jistý, jestli mluví jen o jejich přátelství. "Jsem prostě odsouzený žít tenhle život sám. Nesnesl bych, kdyby byl někdo kvůli mně v nebezpečí."

"Nejsi," vrtěl dál hlavou Felix. "Nejsi, Blue. A zase to děláš. Zase rozhoduješ za mě."

Felix měl v hlavě vymyšlenou krásnou řeč, aby Blueho vyvedl z omylu, jenže v tu chvíli jakoby na vše zapomněl. A tak místo toho udělal něco, co by sám od sebe nečekal. Vzal Blueho tvář do dlaní, stoupl si na špičky a spojil jejich rty.

Felix si nikdy nebyl jistý, jestli k Bluemu něco cítí, nikdy nad tím ani nepřemýšlel. Prostě bral věci tak, jak byly. Jenže tu noc si uvědomil hodně věcí. Uvědomil si je v tu chvíli, kdy se otočil za hlasem a uviděl Blueho zdravého stát u rohu budovy. Uvědomil si, co všechno k němu cítí.

Byla to další věc, kterou Blueho nejspíš nemálo překvapil, jelikož byl ze začátku opravdu zaražený. A Felix se bál, že po všem, co mu před pár sekundami řekl, ho jen od sebe odstrčí a všechno se mezi nimi zhroutí jako domeček z karet. Ale za chvíli Felix ucítil Blueho ruku na své tváři a jak mu začal polibek oplácet. V tu chvíli se usmál.

Nelíbali se dlouho, přece jen k tomu úplně neměli prostor. A nejspíš je sledovala Violet. Felix se odtrhl jako první a řekl: "Zasloužíš si někoho v životě mít. A je moje rozhodnutí, jestli to chci být já nebo ne."

Blue vypadal naprosto vykolejeně. Vypadalo to, že nevěděl, co říct.

"Teda, pokud by ti samozřejmě nevadilo, že bych to byl já," doplnil Felix s lehkým úsměvem.

"N-nevadilo, ale-"

"Žádný ale," přerušil ho Felix. "Zkus to alespoň zvážit."

Blue nasucho polkl a podíval se někam za Felixe. Ten se taky otočil tím směrem, aby uviděl Violet a Samuela. Bavili se mezi sebou, ale bylo mu jasné, že všechno viděli. Otočil se zpátky k Bluemu s lehce červenými líčky.

Blue ještě chvíli mlčel s mírně zmateným pohledem. Nakonec ale postrčil Felixe. "Pojeďme odsud pryč," vydechl. "Dořešíme to u mě."

Felix sklonil poraženecky hlavu. Změna téma? To nikdy neznamenalo nic dobrého. Ale Blue nakonec vzal jeho ruku a krátce si s ním propletl prsty. Stiskl jeho dlaň, než ji pustil. "Pojďme," pobídl Felixe a vydal se pryč.

Felix tušil, že ten stisk ruky znamenal naději.

֎֎֎

kdo si počká, ten se dočká, hehe! mátě štěstí, vybrali jste tentokrát správně, asi jsem to přehnala s naznačováním, že odjet s Bluem nebude vůbec špatný nápad :'D

každopádně, snad jste happy :')