Felix měl pocit, že se nechal unést a přehnal to. Proč řekl Bluemu, že ho začíná mít rád, když si tím sám nebyl jistý? Samozřejmě, že měl Blueho rád, ale sám věděl, že v tu chvíli to myslel jako rád rád. Lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že ne.

Ten den ho v nemocnici už neviděl. Řekl si, že mu napíše, jenže uběhly tři dny a on se k tomu stále neměl. A Blue očividně taky ne.

Díky Violet a jejich konverzaci v nemocnici s Bluem věděl, že co mu tenkrát řekl, jak se ho chtěl zbavit, nebyla pravda. I přes si nedokázal připustit, nedokázal na to ani pomyslet, že-

Mohl Blue k němu cítit něco víc? Když mu řekl tenkrát, že ho začíná mít rád, což byla slova, která Felix zopakoval n Blueho kontrole, mohl to myslet romanticky?

Felix zavrtěl hlavou. Nemohl. Co by na Felixovi viděl?

I přes to se ale překonal a tři dny po jejich konverzaci v nemocnici mu napsal. Jen pozdrav - pro začátek. Jenže když mu Blue půl dne neodepisoval, mírně ho to znervóznilo. A tak večer mu napsal znovu.

Opět žádná odpověď.

Zavolal mu. Číslo fungovalo, ale Blue to zkrátka nebral. Nebo záměrně ignoroval.

A tak dříve, než si to stihl uvědomit, vytočil Violetino číslo.

Ta to na rozdíl od svého bratra vzala okamžitě. "Ano, Felixi?"

Překvapilo ho, že hned věděla, že volá on. Nesjpíš si jeho číslo po tom, co si od ní poslal kontakt na Blueho, uložila. Zajímalo by ho proč, ale na to nebyl teď prostor.

"Co je s Bluem? Celý den mi neodepisuje ani nebere telefon."

Slyšel, jak se Violet zasmála. "Právě jsme se dodívali na Pána prstenů a asi tak za půl hodiny začneme maraton Hobita, nechceš se přidat? Myslím, že bys ho překvapil."

Felix se zamračil, zatímco otočil tabulkou na dveřích obchodu, kde mu právě skončila směna, že je zavřeno. "A proč mi neodepisuje ani nebere telefon?"

"Ignoruje tě," konstatovala Violet. "Ve zkratce tě zase odhání, jelikož si myslí, jak každého, s kým promluví, vystavuje nebezpečí."

"Je tam s tebou?"

"Ne, Samuel ho potřeboval. Vážně, nechceš se přidat? I když by to nepřiznal, byl by rád, že tu jsi."

Felix se zasmál. "Ani náhodou. Já to s ním vyřeším jinak-"

"Felixi, prosím," zvážněla najednou, až to Felixe znervóznělo. "On tě má opravdu rád a ničí se těmito kecy, kdy tě odhání. Potřebuje kamaráda. Kdybys nečekaně přišel-"

"Přijdu," přerušil ji Felix a hned na to se praštil. Proč někdy nepřemýšlí? Proč furt jedná bez rozmyšlení? Jenže v tu chvíli měl v hlavě pouze to, jak je obchod, ve kterém končil, jen necelé dva kilometry od Blueho domu, že tam jede přímá linka autobusu a to už asi za deset minut.

Měl v hlavě jen to, jak by už za patnáct minut mohl být u Blueho.

"Děkuju!" zajásala Violet. Felix by ji podle hlasu skoro nepoznal, protože Violet se vždy snažila udržet takový neutrální výraz. "Jsi doma? Mám pro tebe někoho poslat?"

"V pohodě, jsem kousek od vás, končím v práci. Do patnácti minut jsem tam."

"Dobře. Operace Zachraňte Blueho začíná." S těmito slovy hovor tipla a Felix se musel pro sebe usmát. Chvíli sledoval černou obrazovku telefonu, dokud si neuvědomil, že by si mohl pohnout, jinak mu autobus ještě ujede.

Shodil ze sebe triko s logem obchodu, sbalil si své věci a do pěti minut už obchod zamykal. Dal se do běhu, aby stihl autobus ze zastávky, která od něj byla asi pět minut chůze.

֎

Blue se s berlemi belhal chodbou, naštvaný na Samuela, který s ním půl hodiny musel řešit naprostou kravinu. Zrovna měli s Violet začít maraton Hobita.

Snažil se co nejvíce našlapovat na nohu, ze které mu nedávno sundal Felix sádru, aby co nejdříve mohl úplně odhodit berle. Nic ho neštvalo víc, jako ty pitomé berle.

Filmový maraton si dali u Blueho v bytě, a tak ho nemálo překvapilo, když se vrátil a uviděl za dveřmi cizí boty. A uslyšel smích z obýváku.

Dobelhal se do hlavní části bytu a hned ho uviděl. Felix. Seděl na sedačce a smál se něčemu, co mu právě Violet z křesla vyprávěla.

Blue si odkašlal. Až v tu chvíli si ho oba všimli.

"Oh! Blue, pozvala jsem Felixe, snad ti to nevadí," usmála se na něj Violet. Ten úsměv byl falešný, šlo o jeho sestru, samozřejmě, že to poznal. Taky poznal všechny její vedlejší úmysly.

"Ahoj," pozdravil tiše Felix, ale usmál se. Tento úsměv byl upřímný, tím si Blue byl jistý.

"Ahoj," pozdravil Blue zpátky, snad ještě tišeji. Pak opřel berle o stěnu a kulhavým krokem došel k sedačce. Musel si sednou na sedačku vedle Felixe, jelikož jinde nebylo místo. "Nevadí mi to," řekl upřímně Blue, aby ještě odpověděl Violet. Opravdu u to nevadilo, ale věděl, že to bylo špatně.

Uvědomoval si, že celý den Felixe ignoroval, proto se přece jen cítil trochu nekomfortně. Ale snažil se dělat, jako by o ničem nevěděl. Vzal ze stolu mísu s popcornem a nabídl Felixovi, zatímco Violet zapínala film.

Bylo to zvláštní. Blue cítil Felixovu přítomnost, jako by seděl milimetry od něj, i když mezi bylo více než půl metru.

Asi po dvaceti minutách filmu si Felix přitáhl kolena k bradě a objal si nohy. Blue okamžitě zareagoval. "Je ti zima?" zeptal se.

Felix nejspíše nechtěl nejprve dát nic najevo, ale nakonec přikývl. "Trochu."

Blue se nedivil. Taky mu už začínala být zima, a tak poklepal Violet na záda. "Přineseš nám deky ode mě z ložnice?" zeptal se jí. "S těmi berlemi by to pro mě nebylo zrovna příjemné."

Violet si ve svém župánku, ve kterém byla zabalená, povzdechla, ale nakonec vstala. Do minuty byla zpátky s dekou. Jednou. "Další jsem nenašla. A to myslím vážně," prohodila, zatímco jim na sedačku deku hodila.

Blue si v tu chvíli uvědomil, že tu druhou nejspíš nechal minulý týden u Violet, kdy zase měli maraton Harryho Pottera.

A tak co jim zbývalo? Blue se trochu přiblížil k Felixovi a hodil mu jeden konec deky. Oba se v pohodě přikryli, zachumlali se a stále mezi sebou udržovali odstup. Kdyby dal Blue na své srdce, normálně by se k Felixovi přisunul úplně. Jenže jeho hlava mu to nedovolovala.

Ještě neuběhla ani půlka filmu, když Violet usnula. Blue měl ještě energie na rozdávání, jenže když se podíval na Felixe, vypadalo to, že každou chvíli usne taky.

Natáhl se tedy pro ovladač a televizi zeslabil. Violet ani Felix změnu nezaznamenali, což bylo znamení pro Blueho, že opravdu už nemá cenu dívat se dál. S Violet měli za sebou celého Pána prstenů, nedivil se, že usnula. Proč usínal Felix? Jako jediné vysvětlení viděl, že se blížila desátá hodina.

   Nejprve se Blue rozhodl vypořádat s Violet. Mírně s ní třásl, zatímco se ji snažil šeptem probudit. Chvíli to trvalo, ale nakonec otevřela oči a zmateně se na něj podívala. "Čas jít k sobě," oznámil jí.

   Jejich rodina bydlela ve velkém panelovém domě. Každý ze sourozenců měl vlastní byt v západní části domu, ve zbytku budovy probíhaly obchody a byznys. Violetin byt byl jen o patro níž od Blueho.

   Violet se nejprve protáhla, ale nakonec vstala a pomalým krokem se vydala pryč. "Dobrou," zamumlala a zmizela v chodbě.

   Blue se otočil na Felixe, který už byl plně při vědomí. "Chceš se dodívat?" zeptal se.

   "Ne, taky už půjdu," zavrtěl Felix hlavou a Blue se zasmál.

   "Kam? Autobus ti už žádný nepojede, já tě zavést s tou nohou nemůžu a bydlíš odsud daleko, abys teď v noci šel pěšky."

   "Taxi," pokrčil rameny Felix.

   "Neutrácej za taxi, když tady můžeš přespat," odpověděl Blue.

   "Nebude ti to vadit?"

   Blueho myšlenky začaly řvát, že to není dobrý nápad. Aby Felix spal u něj, v budově, kde kvůli jeho bratrovi zažil tolik špatných věcí a ještě k tomu když byl ve fázi, kdy si nechtěl nechat přirůst Felixe k srdci. Jenže nemohl ho nechat jít teď domů.

   "Kdyby mi to vadilo, nenabízel bych ti to," odpověděl nakonec. Felix se vděčně usmál.

   Do deseti minut pak byl Felix ve sprše. Blue mu půjčil triko a nějaké šortky, co našel, a rozložil Felixovi sedačku, aby se mu lépe spalo.

   Když pak Felix čistý vyšel z koupelny a voněl Blueho sprchovým gelem (což ho trochu rozhodilo), Blue stál ve dveřích do ložnice. "Dobrou," řekl mu.

   Felix si ho až v tu chvíli všiml. "Dobrou noc," pousmál se.

   Pak už se Blue zavřel v ložnici. Chtěl původně Felixovi ještě poděkovat za to, že přišel, jenže to by vyznělo divně. Za co mu vlastně děkoval? Že seděli metr od sebe a promluvili spolu dohromady tak deset slov? To, že mu stačilo, že Felix byl tiše vedle něj, by se vysvětlovalo už hůř.

֎