VAŠE ROZHODNUTÍ:

Říct o všem Bluemu.

֎

Když se blížila odpolední svačina, Blue teprve mohl s jistotou říct, že necítil už žádné prášky ani injekci, kterou dostal ráno na bolest. Teď už cítil jen tu bolest, ale další prášky ani injekci nechtěl. Když si vzpomněl, o čem mluvil s Felixem, červenal se snad úplně všude.

   Taky od rána u něj Felix nebyl. Blue by se ani nedivil, kdyby se mu záměrně vyhýbal, protože ho musel svými slovy uvést do nepříjemné situace. A tak byl připraven se omluvit hned v tu první chvíli, co se Felix objeví.

   A na to čekal několik hodin až do odpolední svačiny. Felix mu ji jako vždy donesl, ale tentokrát se neusmíval a držel v ruce nějaké papíry. Takže i když Blue už otevřel pusu, aby se omluvil, ztichl.

   Felix mu položil svačinu na stolek. "Můžeme si promluvit?" zeptal se.

   Blue samozřejmě očekával, že to bude kvůli tomu, jak chtěl, aby jejich intimní chvilka pokračovala. A tak vyhrkl: "Omlouvám se. Mluvil jsem naprosté kraviny."

   Felix si přímo sedal na židli vedle něj, ale jakmile seděl, zmateně se na Blueho podíval. "Cože?"

   "Ráno," začal Blue vysvětlovat. "Když jsi mi převazoval tu ránu a když jsem potřeboval-"

   "Hodit bobka?" zasmál se krátce Felix. "To neřeš, alespoň jsi mi zlepšil den. Potřeboval bych s tebou probrat něco důležitého, nejsi moc unavený?"

   Blue prospal téměř celý včerejší den, ale dnes od rána nespal. I když se snažil, nešlo to. Takže ano, byl unavený, ale jelikož Felixova praxe už skončila a on přece jen byl tady, muselo to být něco opravdu důležitého.

   "Jen mluv," vybídl ho prostě. 

   Felix shlédl na papíry, které držel. "Chtěl jsem to nejprve vyřešit sám a neobtěžovat tě, protože to pro tebe asi není teď nejlepší. Ale nevím, co bych měl dělat. Napadlo mě zavolat Samuelovi, ale ten by to pravděpodobně tipl hned, jak by uslyšel, že jsem to já."

   Blue se zatvářil zmateně. "O co jde?"

   Felix mu podal papíry, na kterých byly vytisknuté nějaké fotografie. Blue je mlčky přebral zatímco se Felix zeptal: "Je to někdo od vás?"

   Fotografie byly ze záznamu nemocniční kamery. Nebyla to bůh ví jaká kvalita, ale uviděl dva muže. Jeden se do kamery díval na jedné fotografii, druhý na té další. Ale nepoznával je, a tak zavrtěl hlavou. "Ne, proč?"

   "Ta taška, kterou má ten jeden v ruce. Tvrdili, že je poslal Samuel a mají pro tebe oblečení, ale k tobě zatím mohou jen rodinní příslušníci," vysvětlil Felix.

   Blue se znovu na fotografie podíval. Zaměřil se na šmouhu na krku jednoho z mužů. Z tak špatné kvality fotky ale nešlo moc poznat, a tak se optal Felixe: "Viděl jsi je osobně? Měl tento na krku tetování?"

   "Jo," odpověděl Felix ihned. "Nějakej pták, ale jakej, to už ti neřeknu."

   Blue se uchechtl. Jasně, že jo. Jasně, že to byli oni. Věděl hned, o koho jde, nejspíš ho přišli dorazit, aby ukázali Samuelovi co proto. "To tetování v jednu chvíli požadoval Peter, přebral náš rodinný byznys, když rodiče zemřeli a Samuel byl ještě mladý. Trvalo to asi tři roky a Samuel je dodnes s některými bývalými členy v kontaktu, i když je neznám. Takže je opravdu možné, že je Samuel poslal."

   "Vážně?" zeptal se Felix, šlo vidět, že to celé zpochybňuje.

   Ne. Samozřejmě, že ne. Lhal. Felix nemusel vědět, o koho jde, ještě by s tím šel na policii nebo kdo ví, co by udělal. Navíc byl Blue v nemocnici, ne? Nemohli se k němu dostat, na recepci je nepustí a nevěděli, kde má pokoj. Nemuseli se ničeho obávat. Měl ale pocit, že Felix by to takto nebral.

   "Vážně. Je to v pohodě, fakt. To oblečení tady mohli nechat, takhle košile je už celkem propocená."

   "Chceš donést novou?" zeptal se automaticky Felix. Pak ale zavrtěl hlavou. "Dobře. Budu ti věřit."

   "Ještě aby ne," zasmál se Blue. Po chvíli mu ale úsměv povadl a zavrtal se více do postele.

   Felix se slabě pousmál. "Tak já tě nechám odpočívat. Uvidíme se zítra," řekl tiše a k Blueho překvapení ho pohladil po ruce.

   Blue přikývl a vyslovil tichý pozdrav. Pak už Felix opustil jeho pokoj.

   Samozřejmě měl v plánu zavolat Samuelovi a říct mu o celé situaci, ale ještě měl čas. Teď už se chtěl jen najíst a na dvě hodinky si zdřímnout, i když do půl hodiny měla přijít Violet. Měla mu jen přinést nějaké věci, aby se v nemocnici neunudil k smrti, a oblečení. Navíc ji taky nechtěl vyděsit, jak Felixe, a tak by se jí taky o tom nezmínil. Proto klidně mohl její krátkou návštěvu prospat.

֎

Felix se v šatnách převlékl do svého oblečení a s klidnou hlavou opustil budovu nemocnice. Přibližně dvacet metrů od hlavního vchodu se nacházela autobusová zastávka, a tak si sedl na lavičku v čekárně. Autobus měl jet za necelých pět minut.

   V kapse zašmátral po sluchátkách. Samozřejmě vytáhl snad ten největší chuchvalec drátů, až by si myslel, že má alespoň čtvery, ale byly to jen jedny, a tak se dal do rozmotávání.

   "Končíš?" ozval se před ním najednou povědomý hlas.

   Felix vzhlédl. Před ním stála dívka s pastelově růžovými krátkými vlasy. Violet.

   "Jo," odpověděl s úsměvem.

   "Byls dneska u Blueho? Jak je na tom? Večer měl docela velké bolesti," optala se ho Felix si všiml, že má v ruce celkou cestovní tašku.

   "Už je na tom mnohem líp," uklidnil ji. "Byl jsem u něj," koukl se na hodinky, "přesně před tři čtvrtě hodinou a chystal se jít spát, tak asi bude spát."

   Violet chápavě přikývla. "Stejně mu jen nesu věci, oblečení a tak, musím hned zase mizet."

   Felix se krátce zasmál. "Samuelovy gorily nepustili, tak vyslali tebe, jo?"

   K Felixovu překvapení se Violet zatvářila zmateně. "Cože?"

   "Asi před dvěma hodinami tady byli chlapi od Samuela s Blueho věci, ale nemohli jsme je za ním pustit, jelikož nejsou rodinní příslušníci," vysvětlil, ale začínal být mírně nervózní. 

   "To není možný," zavrtěla hlavou Violet. "Tady jsou Blueho věci a ještě jsem se pro ně teď stavovala u Samuela, jelikož on původně měl sem jet."

   Felix nasucho polkl. "Ukazoval jsem Blueovi fotky těch chlapů. Říkal, že jsou to Samuelovi známí, jeden měl na krku tetování takového ptáka-"

   "Sakra, Felixi, to jsi mu uvěřil?!" vyjekla Violet. "Tetování ptáka? Tak to nejspíš byli to, co v první řadě tohle Bluemu udělali!"

   "A-ale proč by mi Blue lhal?" zakoktal Felix zmateně. "Říkal, že-"

   "Pravděpodobně si zase jen hraje na hrdinu, který dokáže vše vyřešit sám, to je jeho klasika. Vědí, kde má pokoj?"

   Felix začal vrtět hlavou, to už ho ale Violet popadla a začala ho táhnout ke vchodu do nemocnice. "N-nemyslím si. Nepouštěli jsme je dovnitř."

   Violet se dala do běhu. A tak se Felix rozběhl taky. Vpadli do nemocnice, všichni se na ně otočili, ale oni běželi přímo do Blueho pokoje. 

   Felixovi bylo srdce jak o závod. Jak měl ale vědět, že mu Blue lhal? Neznal ho ještě natolik a v jeho světě plném násilí byl nový. Byla to jeho chyba? Že mohl být Blue v nebezpečí?

   Jakmile doběhli k Blueho pokoji, ani neklepali a vpadli dovnitř. Jako první uslyšel Violetino vydechnutí úlevy, a tak jí koukl přes rameno. Vypadalo to, že Blue spí zachumlaný v peřinách. Ale to bylo ono - jen to tak vypadalo.

   Felix obešel postel z druhé strany a čeho se obával, opravdu tak bylo. "Není tady, Violet," řekl roztřepaným hlasem a rozházel uměle naskládané peřiny, pod kterými byly ručníky z koupelny.

   Violet rychlým krokem přešla k němu a naprázdno otevřela pusu, když uviděla ručníky pod peřinou.

   Felix doběhl do koupelny, ale byla prázdná. Podíval se do skříně, protože třeba byl jen Blue zdrogovaný prášky na bolest a schovával se tam. Zkontroloval prostor pod postelí.

   Ale slehla se po něm zem.

֎֎֎

Tak jo, jak hodnotíte vaše rozhodnutí? :D