Měl to být obyčejný den jako každý jiný. Probudil se, šel na přednášku, po přednášce měl jít do práce, pak domů a postarat se o byt. Nikdy by ho nenapadlo, že do práce už nedojde.

   Rozrazil dveře přednáškové učebny a zrychleným krokem se vydal do potravin, kde mu už za patnáct minut začínala směna. Doufal, že ho nikdo už nebude zdržovat.

   "Felixi? Felixi, počkej!" 

   Felix si povzdechl. Samozřejmě, že ho musel někdo zdržovat.

   Zastavil se, aby ho mohl Brian doběhnout. Byl Brian jeho kamarád? Těžko říct. Felixův život spočíval jen v tom, že chodil do školy, pracoval do noci, spal čtyři hodiny denně a pořád dokola. Na kamarády neměl čas.

   "Zítra píšeme," podotkl Brian.

   "Já vím."

   "Chyběl jsem na hodně přednášek."

   "Já vím. Nemáš chlastat."

   Brian si povzdechl. "Naposled. Hele, jdeš do práce? Koupím ti tam něco! Máš rád takový ty sušenky, co-"

   "Nic nechci, Briane," vyrušil ho Felix a zastavil se. Otočil se k němu čelem. "Pošlu ti zápisky, ale jak říkáš, naposledy. Přestaň pít a choď na přednášky."

   Následovalo poplácání po zádech a několik slov, jak je Felix úžasný kamarád. Pak i otázka, jestli chce doprovodit, ale Felix zavrtěl hlavou. Chtěl si jen strčit sluchátka do uší a dělat, že neexistuje.

   Což bylo první špatné rozhodnutí, které ten den udělal.Možná kdyby šel Brian s ním nic by se mu nestalo. Možná kdyby šel Brian s ním, neotočil by se mu život vzhůru nohama. Felix věděl, že Brian o sobě tvrdil, jak má černý pásek z karate, ale nebyl si jistý, jestli tomu může věřit. Kéž by věřil.

   Na konci kampusu se od něj Brian oddělil. Felix zůstal stát, dokud si nevytáhl sluchátka. Zapnul si svůj oblíbený playlist a přešel silnici.

   Na druhé straně se ale zastavil znovu. Měl jít normálně nebo zkratkou? Podíval se na hodinky. Za deset minut mu začínala směna, což neznamenalo nic jiného než zkratku přes pochybné ulice města.

   A tak přišlo jeho druhé špatné rozhodnutí. Felix se nikdy takových částí města nebál, sám vyrůstal ve čtvrti, kde kriminální činy byly na denním pořádku. I tak ale preferoval nechodit zkratkou, jelikož přece jen byl více v klidu, když kolem něj bylo několik lidí. Dnes ale neměl na výběr, nestíhal práci kvůli protáhlé přednášce.

   V sluchátkách měl hudbu na plnou hlasitost, a tak ani nic kolem sebe neslyšel. Další špatné rozhodnutí.

   A tahle série špatných rozhodnutí vedla k tomu, že si nevšiml, když se k němu někdo zezadu přiblížil. Najednou ho něco tvrdého praštilo po zádech a on se svalil na zem. Chvíli ještě vnímal, dopadl na kolena, sluchátka mu vypadla z uší a mobil s rozbitou obrazovkou odlétl dva metry od něj.

   Chtěl se otočit a podívat se, kdo mu to udělal, ale to už měl přes ústa šátek s nějakou chemikálií, která ho do několika sekund omámila. Co se to dělo?

-

Felix by řekl, že byl mimo maximálně hodinu. Probudil se v nějakém autě, nc neviděl, jelikož měl zavázané oči a ruky svázané za zády. Chtělo se mu smát. Tohle určitě musela být jen noční můra, protože proč by se zrovna jemu mělo dít něco takového? Proč by přímo jeho chtěl někdo unést?

   Nedal ovšem najevo, že je vzhůru. Nechtěl vědět, co by mu udělali, kdyby zjistlili, že je při smyslech a takhle alespoň mohl náhodou odposlouchávat, kdyby slyšel někoho mluvit. Třeba by pak měl alespoň trochu tušení, co se děje.

   Nepohl se, ani když se otevřely dveře auta a ucítil na sobě dvě nechutné ruce. Přišel si jak hadrová panenka.

  Když ho vytáhli z auta, Felix si uvědomil, že buď byli uvnitř nějaké budovy nebo venku už setmělo (což by znamenalo, že byl mimo několik hodin), jelikož šátak přes jeho oči nebyl njak silný, ale žádné světlo neprosvítalo. 

   Až v tu chvíli se začínal bát. Tohle bylo moc živé a dlouhé na to, aby to byl sen. Možná se začal třepat, možná mu i začaly slzet oči, ale snažil se vše skrýt. Třeba mu nic neudělají, když bude dělat, že je furt mimo.

   Několikrát slyšel prásknout dveře, počet lidí kolemněj se zvýšil, jelikož slyšel více kroků. Nějací muži se bavili o tom, kam ho mají zanést. 

   Felix si říkal, že muž, co ho nesl, musel už vědět, že je vzhůru podle toho, jak moc mu bilo srdce.

   Za chvíli ho posadili na nějakou obyčejnou židli. Dlouho bylo ticho, až se Felix říkal, jestli náhodou není v místnosti sám. Nechtěl ale nic riskovat, a tak se dál nehýbal. 

   Za chvíli se rázně otevřely dveře a dovnitř začali vcházet lidi. Hodně lidí podle toho, co slyšel. Tak moc se bál.

   Dveře se s ránou zavřely. A snad poprvé někdo rázně a srozumitelně promluvil. "Tak, můžeme začít, ne? Sundejte mu šátek. Už je při smyslech?"

   "Nejspíš ne," odpověděl někdo jiný. Felix si v duchu zatleskal za svůj herecký výkon.

   Jakmile mu sundali ten otravný kus látky z očí, chvíli mu trvalo, než si zvykl na to náhlé světlo po několika hodinách ve tmě.

   Několikrát zamrkal.

   Zaostřil.

   A i když pořád neměl tušení, co se děje, rozhodně by nečekal, že Blue, jeho nejlepší kamarád z dětství, na něj bude mířit pistolí. Jenže přesně to se právě dělo.

֎

Když Blue vešel do místnosti, přišlo mu, že ta zhroucená postava na židli mu je povědomá. Rozcuchané hnědé vlasy, úzké rty a mírně odstáté uši. Trochu znervózněl. Proč tu postavu nemohl nikam přiřadit, když mu byla tak povědomá?

   Za ním vcházelo ještě několik lidí. Blue se dotkl pistole za opaskem. Povzdechl si. Nesnášel, když se dělo to, co se právě mělo dít.

   Jako poslední vešel jeho bratr. Samuel se jako první ušklíbl na zhroucenou postavu na židli a kopnutím zabouchl dveře. "Tak, můžeme začít, ne?"

   Blue instinktivně vytáhl pistoli a namířil ji na kluka na židli. Vypadal tak mladý, což ho také zarazilo. Dělal tohle už po několikáté, ale snad nikdy tady neměli někoho tak mladého. 

   Jeden ze Samuleových mužů došel k mladíkovi a rozvázal mu šátek. A když mu ho úplně sundal, Blue musel co dělat, aby zakryl svou reakci. Najednou už ho poznával. Co tady sakra dělal Felix?

   Jejich pohledy se setkaly. Blueovi se začaly třást ruce, jak na Felixe mířil pistolí, ale zvládl to skrýt. Nemohl dát najevo, že ho zná, ještě by si ho někdo všiml a kdo ví, co by se dělalo dál.

   Felix se na něj vyděšeně díval. Bylo jasné, že Blueho rozeznal. Jenže Blue se bál dát najevo, že si ho taky pamatuje. Neviděli se přibližně osm let, to bylo možné někoho zapomenout, že? Jenže Blue nezaponěl.

   Samuel se k Felixovi přiblížil. "Je vzhůru," zamumlal si spíše pro sebe. "Nejspíš vůbec nevíš, proč jsi tady. Nech mě ti to vysvětlit."

   Blue tiše sledoval, jak Felix ztěžkle dýchá, pistoli na něm stále namířenou. Neměli v plánu ho zabít (stejně jako většinu lidí, které tadyměli poprvé), ale kdyby se náhodou vzbouřil, Blue byl vždy ten, co měl viditelně připravenou pistoli. Za svůj život ale zasáhl pouze jednou.

   Samuel si klekl před Felixe. "Nic jsi neudělal. A jestli si myslíš, že jsme vzali toho nesprávného, mýlíš se. Nejsi tady kvůli sobě, jsi tady kvůli tvému bratrovi."

   Když sem Blue přicházel, nevěděl, co vůbec za případ tady mají. Teď mu ale začalo vše zapadat do sebe. Felix, bratr, Andy, Andrew, drogy, zmizelé dávky, nedostatek peněz.

   V jejich týmu byl jistý Andrew, který tu nebyl nijak dlouho a jediné, co měl za úkol, bylo prodávání drog a jejich dovoz kupcům. Jenže některé balíčky se začaly ztrácet a gangu se nevracelo tolik peněz, kolik mělo.

   Blue stáhl rty do úzké linky. Felix tady byl proto, aby mohli vyhrožovat Andymu.

   "Víme o tobě a tvém bratrovi všechno," usmál se Samuel. "Škoda, že se musel zaplést s námi aby měl peníze mimo jiné na tvou školu."

   Felix poprvé promluvil. "C-cože?" zakoktal. Podíval se na Bluea. Ten mu pohled opětoval, jako by ho chěl zabít. Hlvně ať nikdo nepozná, že se znají.

   V hlavě mu začaly běhat myšlenky. Co teď? Jak má udělat, aby se Felixovi nic nestalo?

   "Zkráceně řečeno, tvůj bratr pro nás prodává drogy. A krade od nás jak peníze, tak samotný matroš. A to se mi ani trochu nelíbí." Samuel se přiblížil tak blízko, že byl obličejem jen pár centimetrů od Felixe. "Nechceme tě zabít, to vůbec ne. Nemusíš se bát. Jen musíme tvému bratrovi poslat varovnou zprávu," řekl tiše. "Bude to jen malé škrábnutí."

   Ne, ne, ne. Blue nasucho polkl.

   Felix se na něj zoufale podíval.

   Měl Blue zůstat zticha, aby je nikdo neprokoukl, nebo dát Felixovi najevo, že si ho pamatuje? Srdce mu bylo jako o závod. Nechtěl, aby se Felixovi něco stalo.

֎֎֎

VAŠE PRVNÍ ROZHODNUTÍ:
(pište komentáře (cokoliv, třeba jen emotikon) přímo u odstavců, jiné hlasy nebudu počítat)

Má Blue Felixovi naznačit, že si ho pamatuje?

nebo

Má zůstat potichu?

֎֎֎

an:

aaaaa, je to tady, tak rozhodujte. někdy to není tak jasné, jak to vypadá.

a je možné, že na vašich rozhodnutích budou někdy záviset i životy postav, hehe

hlasovat můžete než začnu psát další kapitolu!