Letní den, svítilo slunce a vše kolem bylo překrásné. Ptáci zpívali veselé ódy o životě na dvoře Šedých přístavů. Lehký vánek si pohrával se stébly trávy a konečky tmavých vlasů jasné elfky.

Solí nasycený horký vzduch se držel u země. Byla na to zvyklá a milovala to. Vdechovala hluboko do plic mořský okolní vzduch a vychutnávala si ničím nerušený klid okolí.

Měla zavřené oči a ruce založené za hlavou. Byla  naprosto bezstarostná, uvolněná a netrápila se ničím, co by mělo snad někdy přijít. Neměla ani v nejmenším přehled o zlu, které se blížilo.

Z ničeho nic na ni přestaly dopadat sluneční paprsky a její uši přestaly slýchat zpěv okolní přírody.

Otevřela nechápavě oči a poté se zděšeně posadila. Obloha se zatáhla a bouřková oblaka slibovala prudký déšť. ,,Co se to stalo? " podivila se a vyšvihla na nohy.

Udiveně pozorovala temnotu okolo, která pohltila celé království elfů Noldor. Zvednul se prudký vítr a já dostala strach. Úplně jí ztuhla krev v žilách a radost nahradil strach.

Byla tak malinká oproti okolnímu světu. V tom ji někdo prudce popadnul a zvednul do náruče. ,,Matko? Co se to děje?" dala se malá dívenka do pláče.

,,Musíme utéci má milá. Není čas!" rozutekla se směrem k lesu. Kličkovala obratně mezi stromy. Slyšely hlasy a v dálce za zády Tavarillë viděla muže. Byli tam i psi a pochodně jim svítily na cestu v temnotě.

,,Mami já se bojím" fňukla vystrašeně Laivinë. ,,Už jsme skoro v bezpečí" přitiskla svou dcerku co nejvíce k sobě. Však psi se blížili. Už byli skoro u nich, když v tom se z okolního křoví vynořili známí elfové se znaky Noldorskými na pláštích a dali se s vetřelci do boje.

Matka se nezastavovala- utíkala ještě rychleji. Neměla na výběr, strážní chránili alespoň ji a její dítě. Král je mrtev a pevnost se propadala do stínu. Neměli vůdce.

Les končil, poznávala malinká elfka. Následně všude kolem byl ničivý oheň. Tavarillë podala otci svou dceru a sama se vyšvihla do sedla. Následně už jen utíkali před zlem..

Leknutím sebou trhla. Zůstala však stále ležet. Prudce otevřela oči a létala pohledem po okolí. Blížilo se svítání.

Zvláštní představa, řekla si. Bylo jí to povědomé. Skoro jako by to byla pravda. Ale nemohla se blíže rozpomenout. Jako by to její myšlenky potlačily tak hluboko, jak jen mohly.

Ještě nějakou chvíli polehávala a přetáčela se, vyčkávala než se probudí matka. Zanedlouho se oblékala a Tavarillë jí pletla krásný copánek ve vlasech.

,,Mohla bych dostat vlastní pokoj?" napadlo najednou Laivinë. Světlovlasá elfka se podivila.

,,A pročpak tak najednou? Nejsi se mnou ráda?" poškádlila svou malou a polechtala ji za krkem. Elfka se zasmála a zkroutila jako žížala na suchu.

,,Ne, mám tě moc ráda.." otočila se k ní. ,,Ale Lucia má také vlastní komnaty,.. a jen mne to tak napadlo" nasadila prosebný a nevinný úsměv. Štěněčí oči, kterým se odolat.

,,Promluvím o tom s Paní Galadriel ano? Ale nyní už pojďme" natáhla dlaň k ní Tavarillë a následně se společně vydaly na snídani...