Nyní se jednalo o samotnou paní Galadriel. Vznešeně vešla a zase za sebou dveře zavřela. Mladá Lucia zbystřila. Poklonila se, měla k ní respekt. Tak jako každý jiný.

Galadriel se usmála a pak však změnila pohled v plný starostí a trápení. ,,Služebná mne volala kvůli tvému podivnému chování. Stalo se něco?" optala se paní Lórienského lesa.

Její dcerka se odlepila od skříně. Snažila se skrýt něco nevídaného a dělala nevinnou. ,,Ne ne já jsem v pořádku" usmála se rozpačitě. Laivinë to celé pozorovala skrz škvírku ve dveřích. Byla napjatá a doufala, že ji zde nikdo neobjeví. Skoro ani nedýchala.

Cítila jak jí srdce buší až v krku. Ale ona sama by se asi radši schovala pod postel. Nikdo se přece nekouká do tmy pod postelí- jsou tam monstra noci. Sama se v noci občas bojí, i když jí Tavarillë vždy uklidňuje.

,,Copak to máš ve skříni má milá?" usmála se znovu ale troufale a s podezřením Lórienská Paní. Lucia se rychle ohlédla a pak zase vrátila pohled ke své matce.

,,Nic tam není, klidně se tam podívej" pokrčila rameny Lucia a v Lai hrklo. Co to vyvádíš?!  křikla na malou kamarádku v duchu, i když ji nemohla slyšet.

Lucia byla mazaná, ale nepočítala s tím, že to její matka opravdu udělá. Obešla jí a malá brunetka celá ztuhla. Galadriel už natahovala ruku ke klice a v nezvaném hostu se všechno sevřelo.

,,A-a nebo víš co? Ne nedělej to" pokusila se ji na poslední chvíli zastavit, to ale dělat neměla. Akorát utvrdila podezření její matky a otevřela ji.

Lai se tiskla k desce ve skříni a přála si být neviditelnou. Setkala se s modrými lagunami její paní. ,,Zdravím" usmála se s menším posměkem v hlase Elfská čarodějka.

,,J-já se moc omlouvám" dostala ze sebe Lai. ,,Pojď ven" pomohla jí a tak vyskočila. Následně se skříň zase nechala zavřít.

Obě mladé elfky hleděly hluboko do země a čekaly na kárání. Působily skoro totožně, tmavé vlásky spadající do umučených tvářiček, malá výška a stejně tak nízký věk.

,,Vypadáte jako by jste čekaly na popravu" zasmála se hlasitě Galadriel. Obě dívky na sebe nechápavě koukly a pak vzhlédly. Nevěděly co si mají myslet.

,,Nic se nestalo Laivinë. Jistě zde můžeš zůstat, jak dlouho jen budeš chtít. Ale před setměním, ať jste v postelích" mrkla na ně mile a vydala se k východu vysoká světlovláska.

Jakmile se dveře zavřely a klapnutí kliky se rozeznělo celou místností, obě dívky se daly do hlasitého smíchu.

Povídaly si snad celý zbytek večera. Seděly na veliké posteli se sametovými nebesy a jejich slova ani na vteřinu neutichly. Smály se a skoro i plakaly. 

Lucia vyprávěla o všem, co se už naučila v magii a co má ráda. Že si s nikým moc nerozumí a také se straní ostatním elfům.

Přijde jí, že ji moc uctívají a když by si chtěla povídat, mluví s ní jako s nejvzácnějí osůbkou v celém lese. A tak si s nikým nemůže upřímně promluvit nebo se zasmát.

Měly toho s Lai mnoho a mnoho společného. Ta zase vyprávěla o své tajemné minulosti a svém domovu v šedých přístavech. 

,,Ty jsi opravdu nepamatuješ na svého otce?" držela slzy na krajíčku Lucia. Její přítelkyně jen zavrtěla hlavou k záporu. Následně padla na poltář a zhluboka se nadechla a vydechla.

,,To je mi moc líto" nastalo ticho a ani jedna neměla moc co říct. Začalo se stmívat a tma úplně pohltila okolí.

,,Jejky" zděsila se Lucia. ,,Musíš jít" posmutněla nakonec.

,,Já zase přijdu, chceš?" posadila se Laivinë a věnovala jí úsměv, doufajíc, že odpoví "Ano".

,,To bych byla moc ráda" objala ji pevně Lucia. To mladičkou elfku zaskočilo, málo kdy jí někdo věnoval objetí natož tolik času jako dnes Lucia.

Následně Lai ladně seskočila z postele a vydala se ke dveřím. ,,Snad trefím. Často se tu ztrácím" zasmála se a Lucia se k ní přidala. Pak na sebe jen mávly a dcera Tavarillë zmizela za dveřmi...