O několik let později...

Slyšeli praskání ohně a vytí loveckých psů. Dozvěděli se to, co se nemělo stát.

,,Támhle jsou! Chyťte je!" křiknul někdo za nimi. ,,Utíkej Milá" vyřknul vyšší elf běžící po boku své nejdražší.

,,Nenechám tě tu. Byla o má chyba. Nemůžeš za ni platit" spustily se Tavarillë slzy po tvářích.

,,Zdržím je. Uteč!" pobídnul jí Alcartë.

,,Ne" odporovala mu. Tiskla k sobě malé dítko s tmavými vlasy. Na rozdíl od jejích rodičů, kteří měli světlé.

Alcartë se k ní přiblížil a políbil jí na rty. ,,Nikdy nebudeš sama" usmál se. ,,Ale teď běž" řekl naposled a ona nuceně přikývla.

Se slanými perlami v očích běžela loukou co nejdále. U před sebou viděla ten les, už byla blízko. Jakmile byla na jeho okraji, zastavila se.

Svůj pohled vrátila zpátky za svá záda. Viděla svého muže, bojujícího s několika lidmi. Nemohla se dívat dál, prostě nemohla. 

,,Miluji tě" šeptla naposled a rozběhla se napříč záchraně sebe a svého dítěte...

Světlovlasá elfka se rychle posadila s křikem. ,,Ne!" ječela do místnosti. Když si uvědomila, že se znovu jednalo o sen, složila tvář do dlaní a plakala.

,,Tavarillë?" vtrhnul někdo do jejích komnat. Vyšší postava k ní přiběhla. Když však spatřila její slzy, usadila se k ní. Objala ji a tišila.

,,Je to pryč" šeptala Paní Lórienu. Po chvíli se odtáhla a pohlédla Galadriel do očí.

,,Zase. Nemohu spát, aniž by se mi to neustále nevracelo" smutněla. Po tvářích se jí kutálely další a další slzy.

,,Měl pravdu. Nejsi sama" kývla k postýlce opodál. Tavarillë pohlédla oným směrem. Spatřila své spící dítě. Malá a nevinná tmavovláska. Byla tak roztomilá ve spánku. Kadý se rozplýval.

,,Nikdo se nesmí dozvědět o jejím původu. Ani ona" podotkla mocná čarodějka zcela vážně.

,,Ano, já vím" povzdychla si světlovlasá matka. Chtěla svou dcerku za každou cenu ochránit. A zde byla v bezpečí. Poslední z lidí, kteří se to věděli, byli vyvražděni. Málo kdo se to dozvěděl, však byly to důvěrné osoby.

,,Neboj se, zvládneme to" usmála se Galadriel a vstala. ,,Spi. Nemysli na to" nakonec se otočila k východu. Tavarillë ale po klapnutí dveří shodila nohy z postele. Povzdychla si a dopadla bosými chodidly na mramorovanou podlahu. 

Tiše se přibližovala k postýlce opodál. Usadila se na dřevěnou židličku a pozorovala Laivinë ve spánku. Občasně něco zamumlala. Usmívala se, vypadala tak sladce.

Tavarillë neodolala a odhrnula jí pramínek tmavých vlasů z čela. ,,Nikdy nebudeš sama" šeptla a naklonila se k ní. Letmo jí políbila na čelo a odtáhla se.

Vzpomněla si na tu osobitou noc s ním. Byla na něj tak podobná. Vzpomínala na ten den, kdy se o tom dozvěděl Alcartë. Nebyl na ni naštvaný, což ji tehdy zaskočilo.

Nevadilo mu, že dcerka nebude biologicky jeho. Těšil se, až bude v náručí třímat malý uzlíček. Až ji bude učit střílet z luku, jezdit s ní po lukách a odhánět dotěrné elfy, jež se budou snažit o její ruku.

Však mnoho se změnilo. Erenion byl zabit a v šedých přístavech již nebylo bezpečno. Jen služebná věděla o osudné noci Velekrále s ní. Ta ale byla mučena pro prozrazení tohoto tajemství špatnými lidmi, jež měli na Krále Noldor přichystanou past.

Zvedla se a odcupitala k oknu. Vzhlédla k hvězdné obloze. Jistě tam někde jsou a vidí ji. Modlí se k oběma mužům, které věcně milovala. Nedokázala si pomoci, každý měl něco do sebe a byl pro ni důležitý.

Pamatovala na ty doby, kdy ji oba dva tak uctívali. Však společná noc s Noldorským králem se už nikdy neopakovala. Nikdy. Snívala o ní ještě dlouho poté.

Měla Alcartëho, to byl její muž. Erenion to chápal, bral na to ohled, a tak ji nikdy vážně neoslovil. Na její přání tajemství skryl a smazal. Však v jejich paměti zůstane navždy, stejně tak láska v srdcích...