***DLOUHÝ ONESHOT***

...a proto věř, že tě z celého srdce miluji, Jiminie. A tohle není sbohem, ale na shledanou.

-Jungkook

Slzy se mi opět natlačí do očí. Člověk by si řekl, že po těch letech už to snad není možné.

,,Dáš si čaj?" Z chvilkové vzpomínky mě vytrhne láskyplný hlas mé ženy. Otočím se na ní, stojí opřená o futra dveří, které propojují kuchyni s obývacím pokojem.

,,Moc rád," odpovím jí s úsměvem. Oplatí mi ho, načež se odpinkne od futer a zmizí v útrobách kuchyně. Po chvíli slyším hlasité pištění varné konvice a následné tiché syčení, jak čaj zalévá. Poté se znovu objeví ve dveřích se dvěma hrnky v rukou. Line se z nich horká pára, který za chvíli provoní celý pokoj.

Postaví hrnky na stolek a sama se uvelebí v křesle naproti mně. Prohlížím si jí. Její, kdysi rusé vlasy, pokrylo stříbro, které v kudrnách splývá na její stářím svěšená ramena. Kolem upřímných a uklidňujících, modrých očích, se za ta léta nahromadilo spousty vrásek a zdaleka ne všechny jsou od smíchu.

,,Copak," ptá se, hned jak si všimne mého pohledu. ,,Nic," odpovím. ,,Jsi krásná," dodám hned na to. Můj kompliment jí vykouzlí úsměv na tváři. ,,Děkuji," řekne, stydlivě sklápíc hlavu. Rose byla vždycky krapet stydlivá, ale musím uznat, že jí to vždy jen přidávalo na půvabu.

,,Je to pro tebe stále stejně těžké," zeptá se najednou, jasně poukazujíc na dopis v mých rukou. Zaraženě se na ní podívám. Nikdy jsme o tom nemluvili. Rose sice věděla o dopisech a lehce si dokázala domyslet co v nich stojí, stejně jako věděla, že jsem city toho muže opětoval. Avšak nikdy o tom nemluvila, až doteď.

,,Časem se všechny rány zhojí," pokrčím rameny. Přikývne. ,,Je mi to tak líto, Minie." Jen zavrtím hlavou. ,,Uběhla spousta času, Rose. Nikdy jsem ho nepřestal milovat, ale už mě tolik nezraňuje skutečnost, že ho nikdy neuvidím," vydechnu. Poté dopis složím a vrátím zpět do krabičky.

Zavládne mezi námi ticho. Rose tiše usrkává svůj čaj a já toužebně obracím své oči k oknu. Venku se vše pomalu probouzí k životu a z pod zbytky sněhu již vykukují první zárodky sněženek. Vždy jsem jaro miloval. Nevím co bych dal za to, aby se teď mohl zvednout a vyběhout ven před dům. Žel bohu, již rok jsem kvůli své nemoci upoután na invalidní křeslo.

,,Dnes večer přijede Sophie," ozve se Rose a vytrhne mě z chmurných myšlenek. Podívám se na svoji ženu, nasazujíc jemný úsměv. ,,Je celá natěšená, až ti povypráví o tom jak vyhrála baletní soutěž." Rozesměju se. Tuhle historku jsem od své sladké vnučky slyšel snad milionkrát. Přesto vždy, když ji vypráví, moc rád poslouchám. Rose se směje se mnou a na malý okamžik se zdá být vše v pořádku. Ale pak si uvědomím, že to tak není, že jsem jí lhal, že jsem jí nikdy skutečně milovat nemohl a že nejsem v pořádku, my nejsme v pořádku. A smích mě přejde. I Rose se přestane smát.

,,Asi... asi bych měla jít přichystat sophiin pokoj," řekne křehce. S tím se zvedne, popadne svůj hrníček, který odnáší do kuchyně a potom zamíří nahoru do patra. Sedím v nastalém tichu a v očích mě znovu pálí slzy. Nenávidím se za to jak jí ubližuju, zasloužila by jsi někoho lepšího. Ale stejně tak, jak moc se nenávidím, tak stejně toužím po tom se opět vrátit v čase a ponořit se do toho bláznivého vzplanutí, znovu a znovu. A tak se natáhnu zpět k té krabičce a vytáhnu z ní ty popsané papíry, co změnili můj život. Znovu se začtu a tak jako pokaždé se zamiluju. Do toho překrásného stvoření, které stále žije v těch dopisech a mém srdci.

*

Poprvé jsem Jungkooka potkal na jaře roku 1941. Evropou se jako povodeň šířila válka a já v tu dobu žil se svým otcem v Londýně. Matka s mojí mladší sestrou odjeli na venkov do bezpečí. Nabízeli to i mě, ale já jsem se rozhlodl zůstat s otcem. Pracoval u zpravodajců a odjezd nepřicházel v úvahu. Bylo mi šestnáct, v tu dobu jsem byl mladý, vyjuchaný chlapec, který se bál tmy.

Ten večer jsem spěchal domů z knihovny. V batohu na zádech jsem měl snad tucet knih a další jsem měl zastrčené v podpaží. Už se stmívalo, takže jsem vážně spěchal. S otcem jsem měli takové nepsané pravidlo, vždy před setměním jsem musel být doma. Při náletech, které probýhali každou noc, to byla nutnost.

Skoro utíkám, jen abych byl doma včas. Už jsem v naší ulici, chybý mi pár stovek metrů k našim dveřím. Jenže přesně v půlce té přehnaně krátké cesty se nácházelo jěště něco. A toho se má ustrašená puberťácká duše bála snad víc, než německých bombardérů nad Londýnem. Dobře, dobře teď možná trochu přeháním. No zkrátka a dobře, stál tam bar, který měl své dveře otevřené 24 hodin denně.

Raději jsem přešel na druhou stranu silnice jen, abych se tomu místu vyhnul.

,,Ahoj kočičko," zaslechnu za sebou mužský hlas: ,,nechceš se k nám přidat?" Víte upřímně nevím kde na to oslovení přišel, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Zrychlil jsem krok.

,,No tak kočičko, dovol mi tě pozvat na drink," volá za mnou. Pravdou je, že jsem v tu dobu prosperoval velice křehkou postavou, až ženskou, dovolil bych si tvrdit. Byl jsem velice drobný a též poměrně nízký, což častokrát zapříčinilo to, že jsi mě ostatní pletli se ženou.

Najednou mě něco, nebo spíše někdo popadl za ruku. ,,Kampak spěcháš." Jeho hlas je těžký, je znát jak se mu plete jazyk. Škubnu rukou směrem k sobě, snažíc se utéct. ,,Neutíkej, nic ti neudělám," zavrněl mi do ucha. Jeho dech je cítit po alkoholu. Celý jsem se otřásl mechutí. Voják mě jedním pohybem otočil na sebe.

,,Ty nejsi dívka." Očividně. Protočím oči. Znovu se mu pokusím vytrhnout. Všimnu jsem si jeho zvrhlého šklebu. ,,Hmmm, s klukem jsem ještě nebyl," zamyslí se: ,,myslím, že by to stálo za štěstí, co říkáš kocourku." Přitáhne si mě těsně k sobě.

,,Pusť ho." Ten hlas byl klidný a samětově jemný. Voják přede mnou se na něj rozjíveně otočil. ,,Á... vojín Jeon, přidáš se." Zvedl jsem oči a poprvé v životě se podíval do těch jeho. Pamatuju si je úplně přesně. Temně hnědé a hluboké jako dvě studny.

,,Dnes vynechám," usměje se: ,,a ty bys měl taky." Jeho pohled ztvrdne. Stisk kolem mého zápěstí povolil a po chvíli zmizel úplně. Otočil se a váhavým krokem mířil zpět k baru.

,,Nevšímej si jich," ozve se: ,,nejsou nebezpeční." Překoná vzdálenost mezi námi. Stál tak blízko, že jsem mohl cítit jeho dech, který ale nepáchl po alkoholu. Voják byl střízlivý.

,,Měl by jsi jít," zašeptá: ,,za chvíli to začne." Jeho slova mě proberou. Rozhlédnu se a skutečně, už byla tma. Rychle jsem se otočil a pelášil domů, tak rychle jak mi knihy na zádech dovolili. Ve dveřích jsem se ještě stihl otočit. Stál uprostřed chodníku a díval se za mnou. Vykulil jsem oči a raději rychle zapadl dovnitř. Jakmile se za mnou pak zabouchli dveře našeho bytu, rozezněli se sirény.

*

Znovu jsem ho potkal o pár dní později. Opět jsem spěchal z knihovny. Otec chtěl vrátit nějaké knihy a další si půjčit, jenže jsem z domu vyšel pozdě, kvůli škole. Vběhnu do naší ulice a nechám si chvilku na zhledění se ke dveřím toho osudného baru.

Stojí v jeho dveřích, v puse cigaretu, tmavé vlasy zvlněné okolním vlhkem. Stál jsem s pootevřenými ústy, dokud se moje oči nestřetli s těmi jeho. Rychle jsem zatřásl hlavou a opět přeběhl na druhou stranu. Rychlým krokem mířím k našim dveřím. Mám jasný cíl, oči zabodnuté do toho jednoho místa, než můj plán kdosi překazí.

,,Počkej," zarazí mě tichý sametový hlas. Zarazil jsem se, pomalu se otáčejíc k cizinci.

,,Ahoj," zamumlám tiše a sklopím hlavu. Přejde až ke mně, palcem a ukazováčkem mě uchopí za bradu, kterou následně zvedne. ,,Copak jsi říkal," ptá se. Vykulím na něj oči. ,,J-já," zadrhnu se. Usměje se a z tváře mi odhrne jeden zbloudilý pramen. A pak vlhký vzduch a ten kouzelný okamžik co kolem nás nastal, protne ostrý zvuk sirén.

,,Sakra," zaklel jsem. Přede mnou se ozval jeho smích. Vytřeštil jsem oči. Nechápu jak se může v naší situaci něčemu smát. ,,Čemu se směješ," ptám se ho naštvaně.

,,P-promiň, ale nadávat jsem tě ještě nikdy neslyšel. Zní to vtipně," pousměje se na mě.

,,Neznáme se," řeknu. ,,Tak mi dovol tě poznat," skloní se ke mně šeptajíc těchto pár magických slov. ,,Je válka," oponuju. Kvůli jeho úsměvu pomalu zapomínám na ječící sirény.

,,No a," zeptá se na zpátek. Odpovědět mu už nestihnu, protože v dálce zazní první výbuchy. Vyděšeně se tím směrem ohlédnu. K nebi se line červená záře a hustý temný dým.

V rychlosti se otočím zpět na vojáka. ,,M-musím jít," zakoktám odvracejíc se od něj, ale zastaví mě jeho ruka na mém zápěstí. ,,Není čas," řekne. ,,C-co?!"

,,Jdem," řekne rozhodně, načež jsem proti své vůli vtažen do prchajícího davu. ,,Počkej, počkej," křičím na jeho záda. Otočí se na mě. ,,Co," ptá se netrpělivě. ,,Nemůžu... nemůžu, táta na mě čeká, musím se vrátit, o-on..."

,,Postará se o sebe," odpoví mi rázně, pak se ustaraně rozhlédne: ,,nemáme čas, musíme jít." Vyjeveně na něj zírám. Když si všimne mého zděšeného pohledu, proplete své prsty s mými a pevně stiskne. ,,Pojď," řekne. A tak běžíme. Občas ramenem narazím do jiné osoby, jak mě za mnou voják vleče. Otočím se přes rameno a muži, do kterého jsem vrazil se ve spěchu omlouvám. Když se pak zase otočím zpět, už tomu nezabráním. Narazím do nějaké slečny, která se přede mnou z ničeho nic zastavila. Oba spadneme, plus mě se ještě rozsypou všechny knihy co jsem měl v tašce na rameni.

Dívka se rychle sesbírá ze země a zmizí v davu. Klekám si na kolena a v rychlosti se snažím všechny knihy sebrat a narvat zpět do tašky.

,,Co to u všech čertů děláš?!" Nevšímám si ho a dál zmatečně sbírám knihy, zatímco kolem křičí sirény. ,,Sakra kluku, na tohle není čas. Musíme zmizet hned!" Několik bloků od nás vybuchne bomba. Samým leknutím vypísknu a nadskočím. Dvě silné paže se mi ocitnou kolem pasu a jsem vyzvednut do výšky, za což jsem poměrně vděčný, poňěvadž nevím jestli bych zvládl po tom šoku vůbec chodit. Nicméně mě to vyvede z míry.

,,C-co..." koktám, když me odnáší do krytu s lehkostí, jako bych nic nevážil. Na prvním odpočívadle mě, ale postaví na nohy a znovu si se mnou proplete prsty.

,,Jdeme," pronese nabubřele. ,,A-ale..."

,,Jdeme!" Trhnu sebou, když svůj hlas zvedne. Rázně se rozejde po schdech dolů, zatímco já za ním vlaju jak státní vlajka. Dojdeme do přízemí, proplétáme se davem, když zrovna v tom největším uzlu lidí do mě někdo dosti nevybíravě narazí, načež jsem nucen pustit vojínovu ruku a ho ztrácím v davu.

Ne, probleskne mi zoufale hlavou. ,,Vojíne Jeone," zakřičím zoufale. Pár lidí se po mně zvláštně podívá, ale nakonec si opět všímají svého.

,,Vojíne," volám zatímco se proplétám davem. Sakra, sakra, sakra... nadávám v duchu, zatímco se mě jímá panika. Nademnou se stále ozývají pravidelné exploze a já jsem tu ztracený v obrovském davu vyděšených lidí.

Přímo nade mnou se ozve mohutný výbuch. Zem se zatřese a já si v panice sedám na bobek, rukama si zakrývajíc hlavu a tiše pláču.

Kolem mého pasu se opět ovine paže. Teplá, silná a velká. Vyzvedne mě na nohy, otáčíc si mě k sobě. Jakmile si všimne mých slz, setře mi je palci. ,,Ssssh... neplač, už je dobře, jsem tady," šeptne něžně a obejme mě. Vroucně a láskyplně.

Na myšlenky nemám moc času. ,,Pojď," pobídne mě a opět, jako už po několikáté za tento večer, si se mnou proplete prsty. Zavede mě do rohu ke stěn, ke které mě následně přitiskne a postaví se přede mě, tak jakoby mě snad chtěl ochránit vlastním tělem, před těmi haldami lidí kolem. Zemí otřásají další a další mohutné exploze. Při každé další sebou lehce trhnu, zatímco se mi do vlasů snese prášek z omítky.

,,Jak se vlastně jmenuješ," zeptá se najednou. Pohlédnu mu do tváře. Zadumaně na mě hledí, přičemž si já uvědomím, že na rozdíl ode mě, nemá vojín předemnou ani páru o tom koho chrání.

,,Jsem Jimin," představím se: ,,a ty?" Zvednu k němu oči. Usměje se. ,,Vojín Jeon Jungkook, k vašim službám pane," zakření se na mě lyšácky a já rudnu. Slyším jeho tichý smých a mám z toho motýlky v břiše. A pak, znovu, přímo nad námi vybuchne bomba. Celý strop se otřásá v základech, lidé se rozkřičí, zatímco dolů padá omítka i s kusy kamenů.

Celý se třesu když si mě Jungkook přivine k sobě. ,,Neboj, nic se ti nestane,'' šeptá, zatímco mě konejšivě hladí po zádech.

Po necelých dvou hodinách je po všem. Lidé však i přes to často zůstávají pod zemí až do brzkých raních hodin, jen aby se ujistili zě je to bezpečné.

Sedím na jungkookově klíně, hlavu opřenou o jeho hruď, zatímco on mě něžně víská ve vlasech. Jsem zabalený do deky, kterou někde splašil a pomalu se mi klíží oči. Někde v dálce se rozezní housle. Čistá, smutná píseň linoucí se celým nástupištěm metra mě pomalu uspává.

,,Myslíš že to někdy skončí," ptám se Kooka unaveně. ,,Nevím," zívne: ,,ale doufám v to," šeptne a to je to poslední co slyším než usnu.

*

Naše třetí setkání proběhlo asi až o měsíc později. Potom, co jsem se ráno po té noci vrátil domů, mi můj otec vyhuboval. Řval na mě jak smyslů zbavený, zatímco já jsem jen tiše stál a poslouchal ho. Věděl jsem proč byl tak naštvaný, musel o mě mít hrozný strach.

No nicméně, dostal jsem zaracha. Nesměl jsem z domu ani na krok. Sám si odnášel knihy do knihovny o skoro dva dny se mnou odmítal promluvit. Celé dny jsem vysedával u okna v obývacím pokoji, předstírajíc učení, oči upřené ven v plané naději, že ho spatřím. Párkrát se mi to dokonce povedlo, ale Jungkook byl v neustálém obložení mužů či žen a pravděpodobně si na mě ani nevzpoměl.

Když jsem si to uvědomil, bylo to horší než kdybych dostal facku. Nemohl ke mě nic cítit, pravděpodobně se mu mě jen zželelo a nebo mě prostě nemohl jen tak nechat umřít na ulici. Byl jsem totální pitomec když jsem v jeho chování hledal něco víc. Tenkrát jsem se rozbrečel. Netušil jsem kvůli čemu a to na tom bylo to nejhorší. Ať jsem se snažil jak jsem se snažil, pláč ne a ne ustat, ba naopak, při každé další myšlence na něj jsem vzlykal mnohem víc. Táta mě našel totálně vyřízeného a uplakaného, a samozřejmě se pídil po tom proč pláču. Odpověděl jsem mu, že se mi moc stýská po matce, načež mě on začal nemotorně utěšovat. Vykouzlil mi tím úsměv na tváři a mě už se plakat nechtělo.

Nakonec mi dovolil vycházet na dvorek za bytovkou, ve které jsme bydleli, konečně se mnou taky trochu komunikoval za což jsem byl rád. Suma sumárum, žilo se nám fajn. Na to, že se naše země zmítala ve válce a mi neměli pomalu co do pusy, se nám žilo dobře. Dokud otec neonemocněl. Začalo to nachlazením, ale rozvinulo se to v silný zápal plic. Doktor mu předepsal léky a uložil ho do postele.

,,Potřebuje naprostá klid," kladl mi na srdce, když odcházel. Horlivě jsem přikyvoval, potvrzujíc doktorovo tvrzení a sliboval mu, že se o otce postarám.

A tak jsem poprvé, zhruba po měsíci, vyšel do rozbořených londýnských ulic.

Ženu se rychlím krokem po ulici v lékárně do, které urychleně zapadnu. Zaplatím léky a peláším domů. Kolem baru to vezmu oklikou přes jednu temnou, ulepenou uličku. Vběhnu do domu, zavírajíc dveře s tak velkou silou, že se divím, že bouchnutí nevzbudilo spícího vrátného.

Dojdu do našeho bytu, kde najdu otce jak se opět přehrabuje v knihách. ,,Kam jsem ji..."

,,Máš odpočívat," pokárám ho vážně. Vylekám ho tak, že vyskočí nejméně metr do vzduchu. Chytí se za srdce, když se na mě otočí. ,,Vyděsil si mě." Zamračím se na něj. ,,Běž do postele," ženu ho, ale on protestuje. ,,Ne, ne... já potřebuju nové knihy, musím pro ně..." Dál se nedostane, protože ho přeruším. ,,Potřebuješ odpočívat," durdím se. ,,Musíš se uzdravit tati." Oči mu hořečnatě rejdí po pokoji. ,,Nechápeš to synku, jsem takhle blízko," naznačí prsty. ,,Blízko čeho," rozčiluju se, zatímco ho nevybíravé strkám k posteli. ,,Abych to celé rozluštil," šeptá, v očích šílený výraz.

Dívám se na něj, jako by spadl z višně. ,,Lehni si," rezignuju: ,,pro ty knihy ti dojdu já." Rozlobeně se na mě podívá. ,,Ne ty..."

,,Pro ty knihy, si prostě nepůjdeš jasný, jsi nemocný, máš horečku a já tě v takovém stavu nikam nepustím, tati," rozkřiknu se na něj. ,,Napiš mi seznam a já tam dojdu. Nic se mi nestane, neboj." Chvíli se ještě mračí, propalujeme se pohledy, ale nakonec vyhraji já.

,,Dobře," zabručí: ,,do hodiny ten seznam máš."

A jak řekl, tak se i stalo. Zhruba za hodinu a půl jsem znovu venku. Na zádech mám batoh plný knih a na rameni mi visí taška stejně plná a těžká jako batoh. Chci se zase vydat uličkou, ale pak si řeknu, že je to zbytečné. Není ještě tak pozdě, bary se plní až večer a navíc bych si tím cestu do knihovny jen zbytečně prodloužil. Zrychlím krok, hlavu mám sklopenou, ale nikdo na mě nepokřikuje sprosťárny, což mě upřímně poměrně uklidní a já zpomalím, oči však nezvednu. Jakmile však zabočím do vedlejší ulice, uvolním se. Konečně zvednu oči, abych se rozhlédl kolem.

Vidět Londýn v denním světle je velice smutné. Město bylo téměř zničeno německými bombami. Některé domy, jenž jsem znával z dětství, byli pohřbené v hromadě sutin, přičemž některé ohořelé zbytky budov ještě stále statečně čněli k popelavě šedé obloze. Vztek a smutek mě zasáhnou takovou silou, že je pro mě těžké dýchat. Předkloním se, opírajíc se dlaněmi o kolena, zhluboka se nadechujíc.

Někdo se opatrně dotkne mých zad. ,,Jsi v pořádku?" Jeho tichý hlas mě dohání k šílenství. Oženu se po něm, ale moje ruka je zastavena tou jeho druhou mě pohotově zachytí v pase, přitahujíc si mě k sobě. Náhle k němu stojím čelem, hledíc mu do zmatených, krásných očí.

,,Co blázníš," ptá se. Jeho ukřivděný hlas ve mě zažehne lítost, ale to mě jen víc naštve. ,,Okamžitě mě pusť!" Víte ani nevím proč se zlobím, ani na koho, jestli se zlobím víc na něj nebo jsem naštvaný na sebe. Ne, jsem stoprocentně naštvaný na něj, rozhodnu se. Snažím se mu vykroutit, ale uchopí mě ještě pevněji, takže se ani nehnu.

,,Uklidni se," zavrčí. ,,Neříkej mi co mám dělat," prsknu po něm. Ušklíbne se. ,,To vážně Jimine," ptá se: ,,nic jsem ti neudělal." Znovu sebou škubnu. ,,Pusť. Mě."

,,Chováš se jak bláznivá puberťačka," řekne chladně a v tu ránu jsou jeho ruce pryč. Zavrávorám dozadu a tvrdě dopadnu na zadek. Zvednu k němu oči, stojí nade mnou, ruce v kapsách, v obličeji zachmuřenost. ,,Nemám páru co máš za problém," skloní se ke mně: ,,ale zametat se sebou nenechám." Pak se narovná, obejde mě a elegantní chůzí odchází.

Vystřelím na nohy. ,,Co mám za problém?!" Můj hlas přeskakuje. Jungkook se na mě otočí stejně jako několik málo kolemjdoucích. ,,Celý měsíc jsem byl zavřený doma, seděl jsem u okna a vyhlížel tě. Každý den kdy jsem tě nespatřil, jsem umíral starostí o tebe. Bál jsem se, že tě povolali, ale ty si se pak vždycky objevil a já si oddechl," povzdechnu si. ,,Víš já nevím co se stane za týden, či za měsíc a vím, že bylo hloupý si myslet, že by z nás mohli být přátelé, jen," frustrovaně si prohrábnu vlasy. Sakra, vůbec netuším co jsem tím chtěl říct. ,,Zapomeň na to," zakroutím hlavou: ,,musím už jít."

Když ho míjím, zastaví mě jeho ruka. ,,Co jsi chtěl říct," ptá se, hledíc mi do očí. ,,Já nevím," šeptnu mu nazpátek. Jeho ústa se roztáhnou do jemného úsměvu. ,,Vyjel si po mě, s docela dost velkou vášní, myslím, že jsi mi vážně něco chtěl." Pozvedne jedno obočí. Vzpomenu si na vztek, který jsem cítil. Projede mým tělem jako blesk a já se mu opět vytrhnu. ,,Táhni k čertu," syknu, snažíc se udržet si kamennou tvář. Rozejdu se, nechávajíc ho samotného uprostřed chodníku. Po chvíli za sebou však uslyším kroky a když se otočím zjistím že mě následuje.

,,Kam jdeš," ptá se když se mnou srovná krok. ,,Nikam," odseknu, stále naštvaně a přidám na rychlosti. V periferním vidění zahlédnu jak se na mě kření. ,,Tak já půjdu s tebou," odpoví mi nevině. Pokrčím rameny na znamení, že mu nehodlám odpovídat. Zlehka se mnou drží krok a to i přesto, že je má chůze poměrně rychlá, což mě rozčiluje.

,,Nechceš pomoct," zeptá se po chvíli tiché chůze. Jeho hlas zní starostlivě. ,,Ne," hlesnu zadýchaně. Popotáhnu si tašku na rameni. Popravdě skoro ho necítím jak je ta taška těžká. Ani nezachytím jeho pohyb, ale v tu ránu mi taška zmizí z ramene. Prudce vydechnu, otáčejíc se na něj. Kráčí vedle mě jako by se nechumelilo, s taškou na rameni a vědoucným úsměvem ve ksichtu.

Zakroutím nad ním hlavou. ,,Neuvěřitelný," zašeptám si pro sebe. ,,Říkal jsi něco," ptá se okamžitě. ,,Ne," odseknu. Rozesměje se. ,,Tak už se nezlob." Prosí a dělá na mě psí oči.

Protočím ty své. ,,Nezlobím se," odbudu ho. ,,No, tak Jiminie, nic jsem přece neprovedl," skočí mi do cesty, až do něj málem narazím. Roztomile na mě koulí oči a já bych musel mít srdce z kamene, abych mu neodpustil. No a upřímně, i to srdce z kamene by nestačilo.

,,Jak malý dítě," směju se: ,,kolik, že ti to vlastně je?"

,,Dvacet jedna," odpoví s pýchou malého děcka: ,,a nejsem jak malý."

,,Vážně ne," zeptám se se smíchem na rtech a cvrnknu ho do nosu. Potom ho obejdu a pokračuju v cestě. ,,Kolik je tobě," slyším za sebou jeho hlas. ,,Za rok mi bude sedmnáct, tak si to spočítej," houknu přes rameno. Znovu mě doběhne. ,,Je ti jen šestnáct," zeptá se, teď už vážně. Hraně si to spočítám na prstech: ,,No pokud jsou mé informace správné, pak jsem světlo světa spatřil před šestnácti lety," stále se na něj usmívám.

Jeho tvář se stáhne starostmi. ,,Neměl by jsi tu být. Jsi stále ještě dítě, to ti nenabídli odjezd na venkov," zastaví se a já s ním. ,,Ovšemže ano. Máma se ségrou odjeli, ale já... zůstal jsem kvůli otci. Nemohl jsem ho opustit." Dívám se mu do očí. ,,Neboj, neplánuju se nechat zabít německou bombou," snažím se odlehčit situaci. ,,To nikdo," odpoví on tiše. V očích má smutek a bolest. Přistoupím k němu. ,,Omlouvám se, já..."

,,Nedovolím, aby se ti něco stalo," řekne upřímně. Svým výrokem mi sebere slova. ,,Kookie..." Proplete si se mnou prsty, jako ten večer, kdy jsme spolu skončili v bunkru. ,,Pojď, někam si spěchal, vzpomínáš?" Stále jsem paralyzovaný jeho slovy. Zmůžu se jen na kývnutí a rozejdu se za ním.

V tichosti dojdeme až ke knihovně. Podrží mi dveře a já s lehkým ruměncem ve tváři vstoupím. Je tu teplo, mnohem tepleji než venku.

,,Dobrý den," pozdravím do příjemného ticha knihovny. ,,Á... dobré odpoledne Jimine, dlouho si se tu neukázal," zpoza jednoho z regálů vyjde malý stařík, s kulatými brýlemi na nose a řídkou bílou čupřinou vlasů na vršku hlavy. ,,Byl jsem nemocný," zamumlám jakoby na omluvu. Přikývne a něco si přitom mumlá. Otočím se na Jungkooka, přičemž mu nenápadně naznačím, aby přišel blíž. Vezmu si od něj tašku a taktéž si ze zad sundám batoh. Z postranní kapsy vytáhnu seznam, který podám knihovníkovy.

Chvíli si ho pročítá než chápavě přikývne. ,,Pojď za mnou," zavelí, načež já ho následuju. V útrobách knihovny mi na ruce naloží snad přes dvacet knih a potom se se mnou vrací k vydávacímu pultíku, přičemž on nese asi jen dvě tenoučké knížky. Jungkook se zatím elegantně opírá o sklo výlohy a prohlíží si nehty. Když však zahlédne jak táhnu knihy, vyrazí ke mně, aby mi je sebral.

,,Měl jsi mi říct," kárá mě, zatímco si je ode mě bere. ,,Netušil jsem, že jich bude tolik," šeptám zpátky. ,,Měl si seznam," řekne. ,,Já ho, ale nečetl, nikdy ho nečtu," odpovím mu. Rozesměje se, potichu a já se směju s ním. Vyruší nás, až diskrétní odkašlání knihovníka.

Jungkook knihy odnese k pultíku a pak mě pustí před sebe. Knihovník si postupně odškrtá všechny knihy. Nervózně si žmoulám košili, oči zabodnuté do dřeva pultu. ,,Tak," ozve se stařík: ,,je to všechno?" Zvednu k němu oči. Ty jeho září prohnaností, jako dva uhlíky. Nenápadně se k němu nakloním a tiše se zeptám. ,,Máte na vypůjčení, Tu knihu," přidám jistý důraz na slovo tu. Budu k vám upřímný, na tu knihu jsem nenarazil jen tak náhodou, vlastně mě k ní přivedl můj nejlepší kamarád, Tae, který je, v jistých ohledech vyspělejší než-li já. V lednu spolu se svým bráškou odjel z Londýna.

,,Ale samozřejmě," odpoví mi knihovník a s obrovským prásknutím na hromadu knih hodí ještě jednu. Malou, ale rozhodně ne nenápadnou.

Jungkook zpozorní. Rychle po ní hmátnu, ale on je o půl sekundy rychlejší. Popadne knihu, přečte název a jeho obočí vyletí na oběžnou dráhu. ,,Myslím, že na tebe počkám venku," řekne kývne na knihovníka a zmizí venku. Naštvaně se otočím ke knihovníkovi. ,,To jste s Tou knihou musel tak třísknout," ptám se naštvaně. Jen pokrčí rameny a nevině se usměje. Naštvaně si povzdechnu. ,,Tak se mějte," odpovím, sbalím knihy a vypálím ven.

Najdu Jungkooka opřeného o zídku kousek od vchodu... a pročítá si Tu zatracenou knihu. Rázným krokem k němu vyrazím, on si mne však všimne a knihu zaklapne.

,,Zajímavé čtení," zkonstatuje. Zamračím se na něj, natahujíc se po knize. On však ruku zvedne, takže na ní nedosáhnu. ,,Síla rozkoše," přečte název, sklánějíc se zaujatě ke mně. ,,Pověz Jimine, čteš si tohle před spaním," zeptá se smyslným šeptem. ,,Do toho ti nic není," odpovím, zatínajíc zuby, zatímco jsem rudý až za ušima. ,,Myslíš," zeptá se. ,,Vím to," zvednu vzdorovitě tvář k té jeho. Zarazí mě jeho něžný úsměv a ruka hladící mou tvář. Jemně mi zastrčí jeden pramínek za ucho, pak svou ruku odtáhne.

,,Jsi blázen," zašeptám, s rychle bušícím srdcem v hrudi. Odrazím se od země, opírajíc se o jeho rameno a konečně knihu ukořistím.

Jungkook zavrávorá. Ustoupí pár kroků dozadu a já ho bohužel následuji. Držel mě rukou kolem pasu. Jak to že jsem si toho nevšiml?

Narazíme do zdi v jedné postranní uličce. Skončím opřený o zeď, knihu si tisknu na prsou, on opřený nade mnou. Oba těžce dýcháme. ,,Tohle už nikdy nedělej," řekne: ,,mohlo se ti něco stát!" Jeho hlas přeskakuje a je na něm znát jak se lekl. Vyjukaně na něj hledím. ,,Promiň," šeptnu. Skloní se opět ke mně, s něžným výrazem ve tváři, opět mě po ní hladíc. ,,Jsi v pořádku," ptá se taky šeptem. ,,J-jo," vykoktám ze sebe, hledíc mu do očí. Jsou tak krásné.

,,Jsi tak krásný," vyhrkne, stále mě hladíc po tváři. Skloní se ještě níž, až se jeho rty skoro dotýkají těch mých.

,,B-budu k-křičet," promluvím slabě na protest, aby mělo moje svědomí klid. ,,Zkus to, stejně to ve svém stavu nezvládneš," posmívá se mi. ,,Ty-..." chci ho odbít, ale jeho rty mi v tom zabrání. Políbí mě s takovou touhou, jako se já do polibku opřu. A tak mě ten blázen poprvé políbil, v zapadlé, špinavé uličce v centru zničeného Londýna. Já vím, fakt romantika, ale pamatuju si, že v tu chvíli jsem po ničem jiném netoužil a ani mi nic nescházelo. Chtěl jsem, aby to vydrželo navždy a víte kdyby byl můj příběh pohádkou, asi by se tak i stalo, ale skutečný život v té době... ten se žádné pohádce ani v nejmenším nepodobal.

*

Povolali ho do boje. Řekl mi to až večer před jeho odjezdem. Nedokážu ani popsat jak moc naštvaný jsem tenkrát byl. Několik minut jsem na něj ječel a pak ho nechal stát samotného uprostřed ulice a s pláčem utíkal domů. Celou noc jsem brečel a dušoval se, že už ho nikdy nechci vidět. Opak byl, ale pravdou. Ve skutečnosti mé srdce řvalo, ať za ním jdu, rozloučím se s ním, políbím ho, protože to může být naposled co ho vidím. Měl jsem ho tenkrát poslechnout. Místo toho jsem celý den proseděl nad knihami a když jsem si pak večer uvědomil, jaká to byla blbost, znovu jsem propukl pláč. Vůbec nezáleželo na tom jak moc jsem boha nebo kohokoli prosil, aby mi ho vrátil nebo mi dal šanci to celé napravit, Jungkook odešel a již nikdy se nevrátil.

Potom začali chodit ty dopisy. Zprvu krátké a nesmělé, ale ke konci to byli slohové útvary, ze kterých přecházel zrak.

Ahoj Jiminie,

jak se Ti dnes daří? Rád bych byl s tebou a užíval si tepla Tvého úsměvu. Pověz rozkvetli už třešně?

-Tvůj Jungkook

Zdravím Minie, ani nevíš jak moc mi chybí Tvůj hlas. Tak rád bych Tě znovu slyšel zpívat. Tvůj hlas je čistý jakov křišťál, miluju ho.

-Tvůj Jungkook

Ahoj Jimine, dnes jsem málem zemřel, ale neboj jsem v pořádku. Zachránil jsi Mě. Až se vrátím vše ti vysvětlím. Počkej na Mne, prosím.

-Navždy Tvůj Jungkook

Dopisů přišlo ještě mnoho. Chodili pravidelně každé dva týdny. Zprvu jsem odpovídat nechtěl a upřímně ani jsem mu neodpovídal, ale otci bylo každý den hůř. Přitižovalo se mu a doktoři s tím nemohli nic udělat. Na začátku léta už to bylo tak zlé, že ho museli přepravit do nemocnice. Volal jsem matce, ale spojení bylo přerušené. Nezvládl jsem to. Podlomili se mi kolena a já se v slzách zřítil v telefonní budce. Jen horko těžko jsem se dostal domů, kde jsem ve své chvilkové slabosti napsal dopis. První, který jsem mu poslal.

Ach Kookie, ani nevíš jak moc mi chybíš. Otec umírá, s matkou a sestrou se nemůžu spojit a přitom se neustále strachuji o tebe. Ať jsi kde jsi, dávej na sebe prosím pozor, neunesu pomyšlení, že přijdu i o tebe.

-Navždy Tvůj Minie

Týden na to, táta zemřel. Když mi to řekli málem jsem to nepřežil. Jungkook mi stále psal a paradoxně to byli právě jeho dopisy, které do mého života vnášeli alespoň nějakou radost. Na všechny jsem mu odpovídal.

...dnes je tu krásně, Minie...

...podařilo se nám zachránit několik lidí...

...chybí mi tvá ústa...

...dnes jsme po cestě narazili na kočku s koťaty. Určitě by se ti líbili...

...Itálie je nádherná, Jiminie, až skončí válka vezmu tě sem na výlet...

Každý den mi svými dopisy vykouzlil úsměv na tváři. Vždy sice jen na chvíli, ale pokaždé to stálo za to. Tedy až do dne než přišel jeho poslední dopis.

Něco je špatně Jimine. Nemůžeme se spojit s velením a každým dnem se naše zásoby ztenčují. Zraněných přibývá a mrtvých taky, ale není tu nikdo, kdo by je odnesl.

Obklíčili nás. Několik posledních hodin jsem nespal, spojení nefunguje.

Jiminie, ani nevíš jak moc bych si teď přál vrátit čas. Zase s tebou ležet v sobotu ráno v posteli a líbat tvá ústa. Omlouvám se, ale asi nebudu schopný splnit slib co jsem ti dal. Už před dvěma dny zabili našeho zdravotníka. Velení stále neodpovídá a já krvácím. Odpusť mi to Jiminie. Nechci tě tu nechávat samotného, ale nemohu jinak. Spoustu věcí o mě ještě nevíš a pravděpodobně se je nikdy nedozvíš, ale chci aby jsi věděl, že už od první chvíle co jsem tě spatřil, Tě nemohu dostat z hlavy. Tvůj hlas, Tvůj smích, Tvoji upřímnost. Chtěl bych Tě držet v náruči, až do konce svých dní.

A proto věř, že Tě z celého srdce miluji, Jiminie. A tohle není sbohem, ale na shledanou.

-Jungkook

*

Ještě ten večer jsem na dobro opustil Londýn. Odjel jsem za matkou a sestrou do Eppingu. Přežil jsem válku, potkal Rose a po druhé v životě jsem ztratil hlavu.

Po roce, naší bližší známosti, jsme se vzali, založili rodinu. Narodila se nám dcerka Stephanie a chlapeček, kterému jsme dali jméno Josh. Avšak jednoho dne, při uklízení, narazila Rose na krabičku s mými dopisy. Konfrontovala mě, ale já nevěděl co jí na to říct. Že je to už dávno, že ho již nemiluji. To jsem prostě nemohl.

Zůstala se mnou, už mi však nikdy nedovolila, abych se jí dotknul, políbil ji, pomiloval. Časem ji vztek opustil a zůstala jen nenaplněná prázdnota.

Nikdy jsem se nedozvěděl co se tenkrát Jungkookovi a jeho jednotce přihodilo. S jistotou můžu říct jen to, že zemřel.

Jel jsem do Itálie. Je vážně nádherná. Projel jsem jí zkrz na zkrz. Teplo a horký vzduch mi připomínali dopisy z mého mládí. na té cestě jsem konečně po několika desítkách let nalezl klid. Když jsem se pak vrátil domů, nabídl jsem Rose rozvod. Nechtěl jsem jí nutit žít ve vztahu, který jí ubližoval. Systematicky mě odmítla s tím, že jsi mě ksakru už jednou vzala a nehodlá to měnit.

Vychovali jsme děti a poté sledovali jak i oni sami vychovávají ty své. S Rose jsem prožil nádherných padesát let svého života. Miluju ji, sice jiným způsobem než Jungkooka, ale přesto. Nikdy jsem na něj nezapomněl. Jeho obličej v mé mysli sice za ten čas vybledl, ale přesto v hlavě mám pořád jisté rysy jeho tváře. Třeba jeho čokoládové oči, na ty jsem nikdy nezapomněl.

I dnes, když sedím na verandě zalité sluncem a čtu jeho dopisy, se mi v hlavě promítá těch několik málo společných okamžiků, které nám osud dopřál. A já vím, že nikam neodešel. Byl tu se mnou a stále je, po celý můj život. Žil v mých vzpomínkách a lásce, kterou k němu chovám.

A tak zavřu oči. Vždy jsem se bál tmy, ale dnes ji uvítám. Obalí mě ve hřejivém objetí a zklidní tak moje splašeně bušící srdce. Když pak znovu otevřu oči, už nesedím na invalidním křesle na verandě svého domu, nýbrž uprostřed rozkvetlé louky a už se necítím starý a slabý. Nevěřícně se zkusím postavit na nohy a hle, fungují perfektně. Rozhlédnu se kolem. Je to tu nádherné, tolik květin na jednom místě. Užasle kulím oči, když tu si všimnu vysoké postavy v tmavě hnědém kabátě, kráčící mým směrem. Zamžourám do světla, když si uvědomím, že ji znám. Nebo spíše jeho.

Jeho krok je elegantní a jistý, Tmavé vlasy má stažené do culíku na temeni hlavy a tvář mu zdobí králičí úsměv. Zastaví se asi metr přede mnou, hledíc mi upřeně do očí.

,,Ahoj lásko," pronese melodickým hlasem. Ty slova jsou poslední kapka. Slzy se mi spustí. ,,Kookie," šeptnu a rozeběhnu se vstříc jeho hřejivé náruči.

*

Zdravíčko, pokud jste se dočetli, až sem, tak vám gratuluji. Líbilo se vám to, ptám se vždycky, protože bych ráda zjistila, jestli má cenu, abych v psaní pokračovala. Tenhle oneshot je pro mě tak trochu speciální. Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou napsat něco s válečnou tématikou, no a teď o prázdninách jsem se k tomu konečně odhodlala.

Takže, doufám že se vám to líbilo a... to je asi vše, já si jdu lehnout. Dobrou noc...

luv u💜