Kihyun

Snažil jsem se nenechat vykolejit jejich otázkou. Ani nevím, proč mi přišlo, jako by Changkyun ani nebyl možná schopný za mě odpovědět, ale rozhodl jsem se, že odpovím sám.

„Víte...pověst je pro mě jen jedna strana mince," začnu a dávám si záležet na tónu svého hlasu, aby nebyl moc hluboký, uvědomuju si, že tím, jak se snažím znít víc jako žena, tím míň se soustředím na skrývání svých sykavek. Buď ženský hlas nebo sykavky, budu si muset vybrat. „pověst může být jakákoliv, pravdivá i nemusí, ale pro mě záleží na tom, že Changkyunnieho srdce je pořád to stejné jako znám...to, co na něm tolik miluji se nezměnilo a nezměnili se ani jeho city, takže...to je jediné, na čem mi záleží." Usměju se vřele na fotografa, který otázku vznesl a usměju se, jak se většina místnosti hlasitě dojme nad tím, jak je to krásné.

„A co svatba, plánujete svatbu?" ozve se někde zezadu, cítím, jak Changkyun lehce rukou škubne.

„To je si myslím trošku předčasné," zahihňám se. „ale uvidíme, viď." Usměju se na něj a víc sevřu jeho ruku. Usměje se na mě stejně zamilovaně a díky bohu, tiskovka už netrvá tak dlouho, zodpovíme ještě několik otázek, než je konec. Ještě několikrát zapózujeme pro fotky a necháme se zavést zpátky zadním vchodem.

„To bylo náročné." Usměju se, když už to máme za sebou.

„Ale šlo ti to vážně skvěle." Usměje se na mě Changkyun, vděčně na něj kývnu hlavou a poslechneme si od Hyunsika, že jsme si vedli opravdu skvěle a že to dopadlo ještě lépe, než doufal. Je to moc fajn chlap, ne, že bych ho teda stihnul pořádně poznat, ale...takové věci se poznají na první pohled.

Nasedneme do auta a nějakou dobu musíme jen tak kroužit autem po městě, než fotografy, co nás chtěli sledovat, to přestane bavit. Changkyun parkuje trošku dál od školky, musí pro Chengieho jít on, přece jen...všichni tam ví, že jsem chlap, jeho jméno se tam nahlásil, že ho vyzvedne, tak by mělo být vše v pořádku.

Po školce nás Changkyun zaveze k sobě, původně jsme chtěli jet někam na oběd, ale...přijde mi docela přetažený, ani nevím, proč mám pocit, že by se mu mezi další lidi nechtělo, tak jsem navrhl, že oběd můžu uvařit i u něj doma. Vzhledem k tomu, že říkal, že potřebuje něco rychle sepsat na počítači. Jakmile k němu přijedeme, tak si jeho obrovský byt s Chengiem trošku prohlédneme, předtím na to ani nebyl čas, když jsem tu byly naposled.

„Moc hezké piano, hraješ na něj?" přejedu prsty po pianu a usměju se. Zvednu k němu hlavu, abych v jeho tváři viděl jisté překvapení, nevím proč. Jen přikývne. „Já zase rád zpívám, třeba někdy složíme skladbu." Lehce se zasměju a prohlédnu si i zbytek domu. Jen tak na oko, zase abych nevypadal moc vlezle a nepřišel mu, že mu strkám nos do věcí, do kterých mi nic není.

Zaparkuju svoji maličkost v kuchyni a začnu vařit, Chengie se zatím uvelebí u obrovské televize, na kterou udiveně kouká s tím, že je to snad větší než v kině. Po chvíli si všimnu, že si vytáhl z batůžku skicáky a pastelky a něco si začne důležitě čmárat, dojdu za Changkyunem do pracovny, abych se ho zeptal, jestli nemá nějaký starý ubrus nebo něco, nerad bych, aby mu Chengie omylem pokreslil ten nádherný skleněný konferenční stolek, který vypadá, že stojí víc než můj roční nájem, nejméně.

„To nevadí, ať si kreslí." Zakroutí od notebooku hlavou, nakonec to nechám být a vrátím se do kuchyně. Usměju se, když cítím, jak se vůně jídla roznáší celým domem. Odpovídám na Chengieho zvídavé otázky, například, jestli se někdy půjdeme koupat do toho obrovského bazénu, který má Changkyun na terase. Zrovna dneska venku prší, takže to nepřipadá v úvahu, ale slíbím mu, že jak vysvitne sluníčko, tak tam půjdeme. Musím ho ještě pořádně doučit plavat, neměli jsme teď moc času a příležitostí, jak si to vyzkoušet.

Přemýšlím, jestli je vhodné Changkyuna rušit od práce s tím, že je jídlo, ale když na to myslím, tak on sám přijde. Hádám, že buď skončil s prací anebo ho ta vůně jídla přitáhla. Ne, že bych se chtěl chlubit, ale vařit umím velmi dobře. Nachystám vše na stůl, Chengie si hned přisedne, ale Changkyun se tak nějak zvláštně rozhlíží po místnosti...jako by váhal?

„Pojď se najíst s námi, přece jen je to tvůj stůl." Zasměju se a pobídnu ho. Přikývne a přisedne si k nám, ani nevím, jak popsat jeho výraz, když jsem před něj postavil talíř s jídlem, chvíli jsem si myslel, že se mu to možná vzhledově nelíbí nebo že to nelibě voní a hodí mi to na hlavu, ale on se zvláštně sám pro sebe usmál a začal jíst. Poznal jsem na něm, že mu chutná.

Ani nevím, jak se to stalo, možná po tom dobrém jídle, ale sedli jsme si spolu na sedačku, zatímco se Chengie vrátil ke svému kreslení.

„Ten projekt...o kterém si mluvil...pomoc pro rodiny a matky s dětmi v nouzi...myslím, že je to úžasný nápad." Prohodím po chvíli s úsměvem. Překvapeně se na mě zadívá a přikývne, ani nevím, jak na to přijde, ale začneme se na tohle téma bavit...je to téma pro mě jako dělané, protože v tomhle odvětví mám cenné zkušenosti.

„Neee, neee, to si děláš srandu." Udiveně se na mě zadívá a nevěřícně kroutí hlavou.

„Nedělám ani trošku, nemám nárok na podporu a alimenty, protože ona je nezvěstná...na pobírání podpory na Chengieho bych musel mít ke všemu její souhlas, že ona nic nepobírá, takže...nemůžu mít nic, zhola nic." Vážně zakývám hlavou.

„To je příšerný," řekne vážně. Opravdu vážně. Ne předstíraný zájem o téma, necítím z něj, že by jen chtěl získat informace pro svůj projekt. Opravdu mě poslouchá. „nechápu, jak tohle můžeš zvládat."

„Jenomže tohle není ještě všechno," zakroutím vážně hlavou a on vytřeští oči. „nemůžu dostávat ani příspěvky na bydlení, nehledě na tom, že v mojí situaci je problém vůbec najít práci, abych mohl vydělávat." Dodám a on zalapá po dechu. Řeknu mu o tom, že můj domácí je starý blb, který mi odmítá dát potvrzení pro sociálku, abych mohl pobírat příspěvek na bydlení. Opomenu tu část, že je to slizké hovado, které mi řeklo, že mi to potvrzení dá jen v případě, že s ním půjdu do postele. Jen z těch slov se mi obrací žaludek naruby.

„A co právnická cesta? Nemohl by to s ním vyřešit právník?" zeptá se s nefalšovaným zájem. Je to už dlouho, kdy jsem z někoho cítil, že by mi chtěl opravdu pomoct. Pokud nepočítám Marka a Bambama, samozřejmě.

„Toho se bojím...ten domácí není zrovna dobrý člověk, bojím se toho, že pokud bych to řešil takhle, tak vytáhne to, kolikrát jsem mu nebyl schopný zaplatit nájem, ještě jsem tady nesplatil všechno a...kdyby nás vyhodil s Chengiem na ulici...nevím, co bych dělal." Vážně se na něj zadívám. „A práce...nikde tě nechtějí, protože máš dítě na krku...nemůžu nikde dělat dvanáctky od rána do večera nebo přes noc, kdo by se mi o Chengieho postaral? O zkrácený úvazek dneska nikdo nestojí. Jediné, co jsem sehnal byly úklidy ve firmách za pár šlupek...stálo to za prd, ale člověk nemá na vybranou, když peníze potřebuje a lepší nabídka není." Zakroutím hlavou. Changkyun zatím nevěřícně otvírá pusu a třeští oči, chvíli mám strach, že mu oči vypadnou z důlků.

„To je děsný," řekne upřímně. „obdivuju tě, Kihyun," vážně se na mě zadívá a já vytřeštím oči. „zvládat tohle všechno, nevzdat se a i tak být schopný se o Chenga postarat...tohle by spousta lidí nezvládla. Myslím...že k té pomoci...přidám i něco jako lepší pracovní uplatnění...nějaké výhody pro zaměstnavatele, které nabídnou poloviční úvazek pro takové matky, aby mohli trávit čas se svými dětmi a zároveň měli peníze." Vyhrkne a já se usměju nad jeho nápadem.

„To zní dobře," přikývnu. „buď to anebo možná nějaké centrum dobrovolných chův, které by byly ochotné děti takových matek hlídat? Nebo nějaký jiný způsob hlídání dětí." Napadne mě.

„A co třeba všechny tři varianty," doplní můj nápad. „každý by si mohl vybrat, buď poloviční úvazek v nějaké práci anebo plný s tím, že nebudou muset shánět, co s dětmi."

A takhle jsme se rozjeli. Z našich hlav najednou čišely nápady, jeden lepší než druhý, všechny jsme vyšperkovali, spekulovaly jsme, jak se to dá nejlíp podat, jak to nejlépe zafinancovat, jaké firmy oslovit, aby mohli nabírat do práce samotné matky. Ani nevím, kdy si ke mně Chengie vlezl a usnul mi s hlavou v klíně, ale když jsme oba procitly z toho transu, tak jsme přišli na to, že už je půlnoc. Tohle se mi snad...ještě nestalo, abych se s někým takhle zakecal. Oba se nad tím docela uvolněně zasmějeme.

Ještě před odjezdem schovám uvařené jídlo k Changkyunovi do ledničky, alespoň si bude moct dát, až bude mít hlad. Changkyun pak vezme spícího Chenga do náruče a odnese ho do auta.

„Skoro bych zapomněl," trhne sebou Changkyun po cestě, že si opravdu teď z čista jasna na něco vzpomněl. „za dva dny je banket...řeknu Suzy, aby se s tebou spojila a budete spolu muset jít koupit nějaké šaty. Na bankety se totiž většinou nosí-"

„Dlouhé šaty, já vím," přeruším ho a zasměju se. „s etiketou a podobně si nemusíš dělat starosti, jsem v tom dost zběhlý." Usměju se. Povytáhne obočí, ale mávnu rukou, to bychom se zase zakecaly na půl dne.

Pomůže mi Chengieho odnést až do postýlky.

„Děkuju." Usměju se, zatímco ho jdu doprovodit ke dveřím. Přikývne a pak se ještě zarazí.

„Kihyun, kdybys...kdybys nějak potřeboval pomoct s tím nájem nebo cokoliv skrz toho domácího, rád ti pomůžu." Vážně se na mě zadívá a já se nad tím překvapím.

„Děkuju, ale zatím není potřeba." Ujistím ho s úsměvem. Nevím, jestli mi to věří nebo ne, ale rozloučíme se a já se osprchuju, převléknu do pyžama, pověsím si všechno dámské oblečení, rozčešu paruku a dám si ji na místo a pak mrtvě padnu do postele.

Začne mi zvonit telefon hned, co za sebou zavřu dveře od školky.

„Ahooooj, Kikiiiii." Zašvitoří mi Suzy do telefonu. Domluvíme se, že se sejdeme u mě doma, převléknu se do dámského a budeme se muset vydat do víru obchodů s plesovými šaty, abychom našli nějaké vhodné. Dojdu teda domů a sotva se obléknu, tak už mě Suzy prozvání, že je dole. Seběhnu schody dolů a nasednu k ní do auta.

„Díky bohu jsem našla i celkem dobrou samodržící podprsenku...akorát to nemám pořádně vyzkoušené, takže pro jistotu koupíme jedny plesové šaty s širokými ramínky, kdyby náhodou jsi musel mít klasickou podprsenku s prsy jako máš teď." Vysvětlí mi a já zakývám hlavou. Vezme mě do obchoďáku, který vypadá jako palác. Je to několikrát větší než nákupní centrum Velika a je v tom jeden obrovský podstatný rozdíl...tady se prodávají věci v úplně jiné cenové relaci, než si vůbec dokážu představit.

„Ženy, které chodí na bankety jsou zbohatlé paničky...když na sobě budeš mít šaty, tak ony moc dobře budou vědět, kolik jsi za ně utratil, takže...potřebujeme velmi luxusní a drahé šaty...a taky jedinečné, takže půjdeme do obchodu Valencia, kde mají od každých šatů jen jeden kousek." Vysvětlí mi a já teda přikývnu a nechám se táhnout do krámu. Tak nějak se dohodneme, že koupíme jedny rudě červené a jedny v mojí oblíbené královské modré. Banketů a plesů bude ještě až až a bylo by nevhodné a lacině vypadající, kdybych na každý banket přišel ve stejných šatech.

Pokud jsem si doteď myslel, že normální nakupování je šílený...mnohem...mnohem úmornější je nakupování plesových šatů. Všechny si zkoušet...to to příšerné. Ale nakonec jsme vybrali to, co jsme potřebovali.

Ty rudé, lehce pozlacené šaty jsou nádherné...ale taky tak trošku drzé a vyzývavé. Nemají kdovíjaký výstřih, ramínka mají široká a jen jemný výstřih do V, ale za to jsou splývavé, hodně mě obepínají, moje křivka boků a zadku v tom vypadá prý úžasně a sexy a taky mají rozparek až bůhví kam. Ty druhé, královsky modré jsou taky nádherné...působí rafinovaně nádherným a jemným dojmem...mají lehce spadlá široká ramena, takže ještě nevíme, jak to uděláme s mýma falešnýma prsama, aby to hezky sedělo. Rozparek sice nemají, ale siluetu mi obtahují stejně detailně jako ty rudé. Suzy říkala, že takové šaty musím nosit. Musím. Ostatní typy šatů jsou prý pro ženy jako ona – bez budoucnosti, křivek, jsou to prý takové pytle na brambory, do kterých se musí schovávat. Já bych měl prý svoje křivky ukazovat světu. No, nevím, co je na tom pravdy, jsem chlap, ale asi o tom něco ví, když je ženská takže...nechám ji v tom.

Vybereme i pohodlné plesové boty. Pohodlné na tanec, chůzi a taky dostatečně měkké a pohodlné, abych v nich byl schopný vydržet několik hodin.

„Víš, nechci, aby to znělo nějak namyšleně nebo tak, ale to, co ti řeknu je holý fakt," řekne mi vážně, zatímco sháníme a vybíráme perfektně padnoucí lodičky. „ženský si většinou kupují lodičky a boty na podpatku za pár šlupek, pak nadávají, jak je to nepohodlné a na hovno a nakonec to vzdají...taky jsem taková byla, než jsem si poprvé koupila lodičky za fakt velkou pálku...a pak jsem se nestačila divit, byla jsem v nich celý den a ani jsem nevěděla, že mám 10 cm podpatek, prostě jako papuče...takže proto je kupujeme tady, kvalitní a dražší boty ti zaručí, že o nich vůbec nebudeš vědět, žádné puchýře a otoky." Mrkne na mě a já chápavě přikývnu. Asi na tom něco bude, jak říkám, je to ženská a asi se v takových věcech vyzná, ale i tak jdou tyhle věci mimo mě.

Všechno to dotáhneme domů a zkusíme tu její zázračnou samodržící věc. A není to špatný...většině žen to prý padá, ale tím, že já nemám svoje prsa, tudíž tu samodržící podprsenku nic netíží, tak mi drží jak přibytá. Díky tomu teda rozhodneme, že na zítřejší banket si vezmu ty modré šaty. Neměl bych hned pokoušet a provokovat celý banket těmi rudými, ačkoliv jsou nádherné. Ty přijdou na řadu někdy příště.

V den banketu, po tom, co nechám Chengieho ve školce, se ještě zastavím do kavárny za Jaegwonem. Naléhá už několik dní, neměl jsem na nějaké kafe čas nebo možná jsem na to neměl ani náladu. Řekl jsem mu, že přijdu jen na hodinu. Musím totiž jít rychle nakoupit, pak se vrátit pro Chengieho do školky, musím rychle uvařit a taky napéct. Chengieho dneska bude hlídat Mark i s Bambamem a zastavit jejich hlad je něco nadpřirozeného. Ale když mají navařeno a napečeno, tak už nechtějí za hlídaní nic dalšího, což je pro mě velmi výhodné.

Nakonec s Jaegwonem opravdu prohodím jen pár slov, loknu do sebe kávu a rychle se s ním rozloučím. Nemám moc náladu s ním vykecávat o ničem.

Dojdu rychle nakoupit, pak pro Chengieho a pak začnu doma hned vařit a péct, zatímco Chengie kolem mě poletuje a vykládá mi, jak se měl ve školce. A taky že se těší, protože mu Mark a Bambam slíbili, že budou hrát dostihy a sázky. A pak i prý karty, ve kterých se může podvádět. Kývám na všechno hlavou, uvařím zeleninovou polévku, hlavní chod, upeču borůvkový koláč a ještě udělám pizza šneky. Jestli ani tohle množství nezasytí ty hladové žaludky, tak už nevím.