Changkyun

Asi jsem čekal jiné částky, nevím, přijde mi to, že dostat se do takové tahanice kvůli tak směšné částce je až zbytečné, kdyby mi řekl v autě, že chce tolik peněz, už ten den bych mu peníze vybral a dal na ruku a my si tohle mohli ušetřit. Dojdu s ním dolů do haly a zatímco on pokračuje ven, tak já projdu až k výtahům na parkoviště. Nastoupím do svého náhradního vozu. Není to sice Bentley, ale je to nejnovější řada Lexus a musím říct, že se mi tohle auto líbí. Možná ho odkoupím, uvidím, jak se mi bude chtít. Rozjedu se k bance Vivaldi, je to naše rodinná banka, nebo tedy ne přímo rodinná, ale vlastníme ji, takže zaparkuji na soukromém parkovišti a projdu hlavním zadním vchodem a ne vchodem, jakým chodí veřejnost. Dojdu ke slečně, která se na mě hned usměje a pohodí svými hnědými vlasy.

„Dobrý den, pane Lim, jak Vám mohu pomoci?" usměje se na mě, úsměv ji lehce oplatím.

„Dobrý den, chtěl bych vybrat 250 tisíc, dejte mi do kufříku a přidejte k tomu klasické poděkování za služby." usměju se na ni. Hned přikývne, zatímco se rozhlížím po rušné bance. Očkem po ní sleduju, jak něco ťuká do počítače.

„Um, já, pane Lim, velice se Vám omlouvám, ale...bylo to zamítnuté." zašeptá, střelím k ní pohledem a hned vytřeštím oči.

„Cože, prosím?" pozvednu obočí a trochu na ní zvýším hlas, ale hned se uklidním. Jen dělá svou práci.

„N-Napsalo mi to, že máte zablokovaný přístup k účtu." špitne. Frustrovaně si prohrábnu vlasy a usměju se na ní.

„Dobře, tak...děkuji." usměju se a hned rázným krokem odejdu od přepážky. Prásknu dveřmi od auta a do ruky vezmu telefon a je jen jedno číslo, na které mám v plánu zavolat.

„Děje se něco, Changkyun?" ozve se její klidný hlas, lehce politý malým výsměchem.

„Stala se mi taková zábavná věc, byl jsem v bance Vivaldi a z nějakého důvodu mi tam řekli, že mám zablokovaný přístup k účtu." řeknu na jeden nádech a sevřu pevně volant. Slyším, jak se uchechtne.

„To je ale zajímavé, že," začne pobaveně, i když mě moc do smíchu není. „říkala jsem ti, že ta nehoda byla poslední kapka, uvědomila jsem si, že nejsi vhodný nástupce ani dědic, a proto jsem tě odřízla," její tón byl chladný bez jakékoliv emoce. „ale dám ti ještě šanci Changkyun, protože tě mám ráda, jsi můj jediný vnuk," řekne rázně a bez pocitu, který by se k její větě hodil. Junpyo by zuřil, kdyby to slyšel. Babička Junpya nikdy jako vnuka nepovažovala, protože bratr mého otce, můj strýc byl pro ni vždy zklamáním. „nastavím ti na kartě denní limit, tisícovka by ti mohla na den stačit, ne?" zasměje se a ani mě nenechá ji na to nic říct. „když se budeš snažit a dokážeš mi, že se v tobě všichni opravdu jen mýlí, moc ráda tě opět uznám jako dědice a přístup k účtu ti povolím. Jinak si budeš muset najít práci." řekne stroze a než stačím, jakkoliv zareagovat, tak zavěsí. Naštvaně praštím rukou do volantu a na celou ulici, i přes to, že kolem jezdí tramvaje a hučí lidi, se ozve zatroubení mého auta. Ještě dlouho v autě nadávám, než se dokážu uklidnit a pomalu se rozjet do firmy. Prásknu naštvaně dveřmi a povzdechnu si. Co mám teď jako dělat.

„Pane Lim...něco mě napadlo," špitne Hyunshik, když mi přinese kávu. Promnu si spánky a pokynu mu rukou, aby pokračoval. Každý nápad se teď cení. „podle toho, co jste říkal, že vám sdělila paní Lim...možná myslela, abyste změnil názor veřejnosti, vůči vaší osobě?" zadívá se na mě. No, to mi tak nějak došlo taky, ale nechám ho, aby pokračoval. „Jsou dvě možnosti, jak toho docílit, a to myslím v každém okruhu zaměstnání. Okolí reaguje na tyto dvě okolnosti stejně, ať jste ředitel firmy anebo uklízeč," podá mi kávu a já si hned ucucnu a pokynu mu rukou, abych ho dostal k jeho myšlence. „pokaždé, když se o někom říká, že je dětinský, nebo nezdvořilý, nebo rebelský...jeho okolí říká jen dvě věci...měl by jít na vojnu," zadívá se na mě a já zakroutím hlavou, že to nepřipadá v úvahu a on pokračuje „nebo by si měl najít ženu, která ho zkrotí a vychová," významně se na mě zadívá. Povzdechnu si, no to je sice hezké, ale- „myslím, že bych měl řešení, pan Yoo Kihyun vypadá...velice žensky a pro vaši výhodu má syna, to je plus k vašemu problému, vy nemáte, jak panu Yoo zaplatit a potřebujete partnerku, co navrhnout panu Yoo, aby vám zahrál milující ženu, může se vymyslet všelijaký příběh, můžete si vymyslet, že jí manžel doma mlátil a ona nakonec vzala syna a rozhodla se, že ho vychová syna, mohla být vaše zaměstnankyně a vy jste se do ní zamiloval. Byl byste brán jako muž...jako někdo, kdo měl natolik odvahy postarat se o ženu a o dítě, zajistit jim budoucnost a krásný život. Byl byste brán jako dospělý muž, který si umí srovnat život. Panu Yoo by se mohla sepsat smlouva s tím, že byste mu platil zaplatil za každou akci, na kterou vás bude doprovázet, nebo když spolu budete viděni, na konci až vám paní Lim opět povolí přístupy tak, byste mu dal nějakou vyšší částku. Nemyslím si, že by to odmítl." přikývne a já na něj celou dobu bez dechu hledím. Upřímně to...nezní jako špatný nápad. „Anebo můžete prodat auto." pokrčí rameny a já se celý naježím. Auto ne! Nakonec si to nechám chvíli projít hlavou. No jo, ale kolik mu můžu za každou akci nabídnout? Tisícovku? Zakroutím hlavou, na to by nekývl, musí to být vyšší částka. Myslím, že doma mám ještě nějaké peníze, které by mohli na pár akcí vystačit a pokud to půjde podle plánu mohl bych babičku přimět, aby mi zvedla limit, když budu mít tedy přítelkyni a syna.

„Hyunshik?" zavolám na něj a on po chvíli přijde a zadívá se na mě z poza brýlí. „Připrav smlouvu, nějakou jednoduchou za každý společný čas napiš 15 tisíc a na konci napiš jeden milion." zakývá hlavou. Hned přikývne a zase odejde.

Ten kluk – teda Kihyun, musím se ho naučit oslovovat přeci jen spolu možná budeme na oko chodit, si smlouvu vezme s tím, že si jí doma přečte. Já zatím s povzdechem sednu zpět za počítač. Dnes jsem neudělal ani kus práce. Promnu si unavený obličej a začnu propočítávat finance firmy a na jaké další projekty máme peníze. Obejdu několik schůzek. Unaveně odložím brýle a snažím se neusnout u počítače. Venku už je tma a celá firma je tichá a temná. Trhnu sebou, když se mi ozve zaklepání na dveře a následně někdo vejde dovnitř.

„Pane Lim, měl byste jít domů a odpočinout si." usměje se na mě Hyunshik a já se s vytřeštěnýma očima podívám na hodiny, na kterých svítí, že je deset večer.

„Hyunshik, co tu prosím tě ještě děláš, máš být už dávno doma." zakroutím nevěřícně hlavou. Jen se na mě přátelsky usměje.

„Jak bych mohl jít domů, když vy tu pořád sedíte a dřete víc než kdokoliv v této firmě. Je tak moc nefér, že to nikdo jiný nevidí." povzdechne si. Zakroutím hlavou a sbalím si počítač. Pomůže mi uklidit na stole a já si vezmu sako, které bylo přehozené přes mojí židli.

„Odvezu tě domů, je pozdě." řeknu nekompromisně a zavedu ho ke svému autu. Hned se posadí a já se zatím rozjedu.

„Ne, tady doleva." řekne rychle na křižovatce, když jsem automaticky chtěl zahnout doprava. Překvapeně se na něj zadívám a rozjedu se tedy podle jeho instrukcí, než dojedeme k domu. Jedním slovem bych ho shrnul jako ruina.

„Kde to jsme?" pozvednu obočí. Jen si povzdechne.

„Toto je dům, ve kterém jsem bydlel, byl nádherný," pronese s jistou nostalgií a lítostí v hlase. „bydlel jsem zde se svou zesnulou ženou, byly to moc hezké časy, než ji skolila nemoc a já neměl na to, abych mohl dům udržovat v provozu. A pro mě samotného to bylo moc bolestivé v něm žít, každý kout mi připomínal mojí ženu. Zanedlouho jsem se odstěhoval na místo, kde víte, že bydlím. Ten dům je veliký a nádherný. Má obrovský pozemek. Je plný vzpomínek a lásky, potřebuje jen opravit." řekne tiše. Zadívám se na něj, když nechápu, proč mi toto vše říká, vystoupí z auta a já ho hned následuji. Dojdeme až k domu a on nostalgicky pohladí panty od hlavních dveří.

„Musel být nádherný, když byl nový." zašeptám a on hned přikývne. Otočí se ke mně a zašmátrá něco v kapse.

„Tady," natáhne ke mně ruku a já ji automaticky natáhnu k němu. Vytřeštím oči, když se podívám na to, co mám v dlani. To jsou... „víte, pane Lim...já už tu dlouho nebudu, mám už věk na to myslet, co po mě zůstane až jednou odejdu...nikdy jsem neměl syna, nikdy jsem ho ani mít nemohl, protože moje žena byla neplodná a sami jsme si vystačili a ani jeden jsme nebyli typy pro malé děti...ale když jsem nad tím tak přemýšlel, nechci, aby tento dům skončil v rukách někoho cizího, nebo aby ho zbořili. Proto ho odkazuji Vám," zadívá se na mě, zatřese se mi dech. „vím, že to pro Vaši rodinu nic není, s Vašimi penězi byste si takových domů mohli koupit spousty, ale proto ho dávám Vám...protože vím, že si ceníte takových věcí, ceníte si domova, protože jste ho nikdy neměl. Ceníte si věcí, které uchovávají vzpomínky. Třeba jednou...až budete mít svoji rodinu, třeba přidáte svoje vzpomínky do tohohle domu." špitne. Skousnu si ret, když cítím, jak se mi do očí derou slzy. Má pravdu, nikdy jsem neměl rodinu, která by mi zařídila pocit domova, jako bych už od malička chodil do práce než domů. Hyunshik pro mě byl vždy více otcem než můj skutečný otec. Dojdu k němu a pomaličku ho obejmu. Cítím na hlase, jak se usmál a poplácal mě po zádech. „Kdybych měl syna...přál bych si, aby byl jako vy, pane, nezměnil bych na něm ani jednu věc." šeptne, a to už nevydržím a tiše vzlyknu. Hladí mě po zádech a cítím, jak se usmívá, cítím v srdci najednou to teplo.

„Postarám se o něj," špitnu, když se odtáhnu. „zrekonstruuji ho a budu se o něj starat, aby byl zase tak nádherný, jak si na něj pamatujete," usměju se. Jen tiše přikývne a jeho tvář zdobí úsměv. „odvezu vás domů." řeknu jemně, ale on zakroutí hlavou.

„Já...tu ještě chvíli zůstanu." šeptne a naznačí mi, abych jel. Nakonec do auta nenasednu a společně se opřeme o auto a začneme si povídat o obyčejných věcech...o věcech, které ani nemají hlubší význam. Ale povídáme si dlouho.

Druhý den ráno kolem desáté hodiny čekám u sebe doma. Čekám, zda Kihyun přijde nebo ne. Sedím na gauči a dívám se na televizi, než se ozve zvonek a já vystřelím ze sedačky.

„Ahoj, Changkyun." usměje se na mě Suzy. Usměju se na ní a pozvu jí dál. Táhne několik těžkých beden, které má přehozené přes rameno a já se nabídnu, že s ní ještě sjedu výtahem k autu a vezmu několik tašek, co v autě má. Vše to naskládáme do pokoje pro hosty, ve kterém si udělá svůj soukromí salón.

„Tak kde ho máš?" usměje se na mě a je z toho všeho nadšená, když jsem ji volal, tak byla nadšená z toho, jaká je to pro ni výzva, a že se moc těší až bude moct někoho úplně proměňovat. Chci odpovědět, že zatím Kihyun nedorazil, ale znovu se ozve zvonek. Zvednu telefon, ve kterém se ozve hlas recepčního s tím, že je dole nějaký Yoo Kihyun a jestli ho může pustit nahoru. Hned přikývnu a otevřu dveře. Jakmile přijede výtah, tak na něj kývnu hlavou, aby šel dál. Chci nejdřív začít, že jde pozdě, ale nakonec se rozhodnu, že nebudu přilévat olej do ohně, když už teď z nějakého důvodu vypadá naštvaně.

„Dobrýýý den." ozve se ze zdola a já se lehce usměju, když vidím jeho syna. Zdvořile mě pozdraví a já se na něj usměju a přikývnu a pak si odkašlu. Kihyun se dlouho baví se svým synem a já poznal, že se jmenuje Chengcheng.

„Zapnu ti televizi." řeknu tiše, abych ho nevyděsil. Když vidím, jak se na mě plaše a bojácně dívá, zatímco si Suzy nadšeně Kihyuna přebere a odvede do vedlejší místnosti. Sednu si na sedačku a zapnu velikou televizi a pro sebe se usměju, když vedle mě Cheng zalapá po dechu. Vyšplhá se na sedačku a z batůžku si vytáhne plyšáka dinosaura, který vypadá jako by toho měl hodně za sebou.

„Já jsem Chengcheng." představí se mi plachým hláskem.

„Changkyun," přikývnu „ale klidně mi říkej Kyunnie." zakývám hlavou, hned se usměje a já jsem rád, že jsem na jeho plachém obličeji vykouzlil úsměv. Dlouho sedíme, zatímco on nadšeně sleduje televizi a občas nadšeně vyjekne.

„Máš rád dinosaury?" špitne a trošičku se ke mně přisune a zvedne ke mně svoje veliká kukadla. Jen suše přikývnu a on se hned zahihňá a začne mi říkat, jaký druh dinosaura je jeho plyšák. No nevím, jestli existoval Ptelosalus T-rex, ale budiž.

„Vypadá, že je hodně poničený." podotknu, když vidím, že je několikrát zašitý.

„Byl párkrát nemocný, ale maminka ho vzala k panu doktorovi a ten ho opravil." špitne, aha maminka, takže říká Kihyunovi mami, to je pro mě jen dobře aspoň si na to nemusí zvykat, navíc je to roztomilé, a jestli jsou s tím oba v pohodě tak kdo jsem, abych jim kecal do výchovy.

„Chceš něco vidět?" pozvednu obočí, hned nadšeně a zvědavě přikývne. Odvedu ho do místnosti, takové větší komůrce, kam jsem dával dárky, které jsem dostával jak na střední, tak na vysoké, tak i od fanoušků. Hned, jak otevřu dveře, tak zalapá po dechu, když celá jedna strana je plná plyšáků všech velikostí. „Klidně si nějakého vezmi." popoženu ho. Zvedne ke mně oči, a když mu to znovu potvrdím, že si opravdu plyšáka může vzít, tak vejde dovnitř a začne se rozhlížet. Nakonec nějakého vytáhne a jak můžu poznat, tak je to plyšák křečka. Hned ho na sebe natiskne a já se usměju, když vidím jeho zářící úsměv.

„Děkuju." špitne. Zakroutím hlavou a znovu se s ním posadím na sedačku.

„Dámy a pánové, představuji váááám Hyunu!" vyjekne nadšeně Suzy a já hned trhnu hlavou za jejím hlasem. Nadšeně začne jásat a tleskat a mě spadne pusa až na podlahu, když Kihyun vyjde z poza rohu. Je ...jedním slovem, dokonalý, přenádherný, roztomilý, sexy, já ani nevím, jestli se to dá jedním slovem popsat, má světle hnědou paruku a nádherné modré koktejlové šaty, které končí lehce nad koleny, má na sobě silonky barvy jeho pleti a modré boty na menším podpatku, vlasy má nádherně učesané, v uších má bílé náušnice a v obličeji je nádherný, i když mi přijde, že má na sobě méně make-upu než kde jaká žena. Odkašlu si a hned polknu, abych se nohama postavil na zem. Ujde to.

„Jo to ...by šlo." přikývnu a odkašlu si.