Changkyun

Unaveně si protáhnu krk, když sedím dlouho do noci v kanceláři. S povzdechem si ještě naposledy projdu všechny podklady, které budu potřeba pro financování centra na léčbu dětské obrny. Zavřu na chvíli oči a napiju se už studené kávy. Promnu si zátylek. Hned mě zapálí oči, když si vzpomenu na dnešní odpoledne.

Zrovna jsem si nesl oběd zpět do kanceláře. Měl jsem dobrou náladu, projekty, které jsem rozhodl financovat, byly schválené a já s tou radostnou zprávou šel za babičkou. Rovnou jsem jí nesl i její oblíbený mátový čaj v doufání, že trošku upevním náš vztah. Mohly bychom si dát večer třeba večeři. Vyjel jsem výtahem až k její kanceláři. Moje ruka už směřovala ke dveřím, abych zaklepal, ale ztuhl jsem ještě dřív, než jsem mohl, když jsem uslyšel za dveřmi hlasy. Dokázal jsem zcela jasně rozeznat o čem se baví.

„Jo, já vím, že je to Changkyunova práce, sama jsem to schvalovala a byla bych ráda, kdyby tam mohl jít on, ale v očích veřejnosti je k libosti více Junpyo, díky němu ty projekty mají více popularity, kdyby to bylo na Changkyunovi, tak...by ta dětská hřiště veřejnost asi ani navštěvovala, báli by se, že tam najdou stříkačky a použité kondomy. Nevím, co s ním mám dělat, možná by bylo lepší, kdyby tady vůbec nebyl, nemusela bych se tak rozmýšlet, komu přenechám firmu. Řekni Junpyovi, že jsem rozhodla, aby na to otevření dětského koutku v centru Velia šel on a ještě... řekni Changkyunovi, aby se kolem toho koutku nepotuloval, nechci, aby s tím byl, jakkoliv spojovaný, už tak mě zklamal dost. Kdyby se jen choval lépe, byl by perfektní pro tu pozici, ale momentálně, si myslím, že bude lepší, kdyby zmizel někam do ciziny, na pár let, aby o něm nikdo neslyšel." ukončí svůj monolog hlas, který jsem dlouho znal jako příjemný a vřelý, vždy plný respektu. Sklopím hlavu a rychle odstoupím od dveří zpět do výtahu. Takže...to ona schvaluje ty otvíračky. Myslel jsem, že to rozhoduje rada, ale...je to její rozhodnutí. Povzdechnu si a hned, jak dojdu do kanceláře, tak hodím čaj do koše a naštvaně kopnu do stolu s hlasitým výkřikem. Možná bych měl vážně odjet, od toho všeho, nechat Junpya, ať má firmu a já bych měl klid. Jenže část mého já, podstatně větší, nechce. Chce tu zůstat a bojovat za to, co je moje. Změnit názor všech a ukázat jim, že ano, jsem možná děvkař a rád si užívám, rozhazuji sem tam peníze, ale nejsem žádný hajzl, co hází štěňaty na basketbalový koš nebo s koťátky hraje bowling. Nejsem žádná necitelná zrůda, která má jen peníze a myslí si, že si může vše koupit. Jenže, názory nejdou, tak lehce změnit. Jakmile si vás lidé zaškatulkují do jedné přihrádky, můžete dělat cokoliv chcete, ale v té přihrádce nadosmrti zůstanete. Nehledě na to, že media na mě trží peníze, takže i kdybych se snažil, tak by ze mě stejně udělali toho špatného, abych se nedostal mimo jejich dojnou oblast.

Sbalím si všechny věci a zamknu kancelář a s povzdechem nasednu do auta a dojedu domů.

„Máš tak ztuhlá ramena." zašeptá mi hlas do ucha, když sedím na gauči. V ruce mám skleničku s whisky a dvěma kostkami ledu. Občas se sklenkou zahoupu a sleduju, jak se kostky točí kolem okraje skleničky, zatímco nechávám ruce, aby klouzali z mých ramen na moji hruď, a přitom rozepínali knoflíčky od košile.

„Nevím, jestli mám dneska náladu." Řeknu stroze a zadívám se přes rameno na Sungjina, který stál za mými zády a nakláněl se přes okraj sedačky.

„Tak to abych ti tu náladu zvedl." zašeptá mi do ucha a já sebou trhnu, když mě začne líbat na krku a nechám si od něj skleničku vzít. Moc dobře ví, že mám citlivý krk a využívá toho a netrvá to dlouho, než spolu na sedačce skončíme, zatímco místnost zaplní jeho steny.

„Přijdeš mi nějak utrápený," protáhne se a začne se pomalu oblékat. Jen zakroutím hlavou. „možná jsem jen děvka, ale i tak se mnou můžeš mluvit o pocitech." zasměje se a vleze si ke mně na klín. Protočím oči.

„City jsou pro lidi, co se spolu milují, my spolu máme jen sex." chci ho ze svého klinu sundat.

„Ale ten sex stojí za to, ne?" skousne si ret a začne zadečkem dělat kruhové pohyby, ale nic to se mnou nedělá. „Opravdu nemůžeš spát s jedním člověkem dvakrát za sebou." zasměje se, i když v jeho hlase cítím jistou uraženost nad tím, že se mu nepodařilo mě vzrušit.

„Nepřijde mi to jako zábava." pokrčím rameny, a když vidím, že ho to baví zkoušet, tak ho ještě chvíli nechám, ale všechny jeho pokusy o to mě vzrušit jsou marné, tak se nakonec poraženě oblékne.

„Je docela pozdě," nadhodí, když se obléká do kabátu a přitáhne si mě za límeček k sobě. „platí to i na líbání." odtáhne se, když mu jen ledabyle jeho až moc vášnivý polibek oplácím.

„Znáš mě," zasměju se. „zavolal jsem ti řidiče." usměju se na ně, přikývne a pošle mi ještě vzdušnou pusu, zatímco vyjde ze dveří. Povzdechnu si a podívám se na najednou prázdný a až moc obrovský byt. Jakoby...to ani nebyl domov. Je to příšerně veliké. Je tu tolik místností, moje ložnice, ložnice na sex, protože nemám rád, když musím po každém sexu převlíkat postel, abych mohl jít spát, dvě ložnice pro hosty, dvě koupelny, jedna s vanou a druhá se sprchou. Prádelna, pracovna a herna, kuchyně je tak veliká, že bych mohl vařit týden v kuse a neuklízet a pořád bych měl v neděli místo, kde mít sex. Obrovský jídelní stůl, na kterém je sice sex super, ale co se týče jídla, tak tam nejím. Je moc veliký pro jednoho a nikdo tu se mnou nevečeří. Cítím se jako by ten stůl vždy jedl spíš mě. Pak je mezi obývákem a jídelním stolem piano, na kterém sice umím hrát, ale nikoho z mých společností nezajímá, jestli umím hrát nebo ne, nikdo nechce slyšet písničku. Oficiálně se teď používá jen na sex. V obýváku jsou tři gauče, jeden veprostřed, naproti němu je obří televize a reproduktory, další dva gauče jsou naproti sobě, dohromady tvoří takové U, kdy uprostřed je konferenční stolek. Vše je luxusně vybavené. Zatáhnu závěsy na obrovských oknech, které se táhnou celou jednou stranou od kuchyně až po obývák, a mezi tím jsou dveře na terasu. Projdu ven a opřu se o skleněné zábradlí. Zadívám se na město, nad kterým se pomaličku úplně minimalisticky vznáší červánky, jak pomalu přichází rozbřesk. Bylo by to i romantické, kdybych měl někoho, s kým to sdílet, ale city nejsou pro mě. Neumím s nimi pracovat. Je pro mě lepší se jimi nezaobírat.

Někdy ale přemýšlím nad dětmi. Děti mám rád, i když mě se většinou bojí, když už to není tím, že je matky zděšeně ode mě táhnou pryč, protože mě viděly ve zprávách, tak je to kvůli hlasu. Mám ho moc hluboký a dětem se to nelíbí. Ale děti mám rád, přijdou mi jako kouzelná stvoření. Rád bych si s nimi hrál a rád bych jim pomáhal. Jelikož vlastní děti nemám, tedy aspoň doufám, ale když vezmu v potaz fakt, že sex se ženou jsem měl opravdu minimálně, tak si troufám tvrdit, že ne. Snažím se jim pomáhat aspoň z dálky. Financuji pro ně hřiště, opravy školek a různé fondy a nadace pro charity. Financuji dětské domovy a na Vánoce jim tam nechávám posílat šeky na dárky. Oddělení pro léčbu dětských nemocí a vše, abych jim byl aspoň lehce nablízku. Někdy si říkám, že je škoda, že nemám děti, ale asi bych byl hrozný otec, ne moc dobrý vzor a moje dítě by muselo snášet tíhu mé pověsti, radši, ať to vše nesu já než to házet ještě na někoho mě blízkého.

Radu své babičky jsem poslechl, k dětskému koutku jsem se nijak nepřiblížil.

Později odpoledne se rozjedu pomalu do kanceláře. Celý den jsem pracoval z domu, dnes byla veliká slavnost ve firmě, když miláček Junpyo slavil narozeniny. Nepotřebuji tam být a sledovat všechny, jak ho milují a obdivují a pak, aby na mě házeli pohledy stylu ‚Kéž bys byl jako on'. U toho jsem opravdu nemusel být. Rozjel jsem se do kanceláře až když mi Hyunshik řekl, že je Junpyo pryč. Nasadím si na ucho handsfree a sevřu pevně volant, když vytočím jeho číslo.

„Domluv mi schůzku s ředitelem nemocnice, potřebuji s ním probrat něco ohledně financí." řeknu svému sekretáři do telefonu. Je to postarší pán kolem šedesáti a pro mě je spíš jako otec víc než můj vlastní otec. Hyunshik si do telefonu povzdechne.

„Pane...paní Lim už schůzku domluvila...pojede na ní Junpyo." řekne opatrně. Ztuhne mi krev v žilách a zároveň začne hned vřít. Sevřu volant a naštvaně do něj dlaní praštím tak, abych nezatroubil.

„To je skvělý." zaštěkám a servu si z ucha sluchátko a odhodím ho na sedačku spolujezdce. To, abych ani do firmy nejel, nemá to cenu, když jsem tam jel hlavně pro materiály pro na tu schůzku. Naštvaně přepínám rádio a moc nesleduji, co se děje přede mnou. Zvednu oči, abych se zadívám na silnici a na nic nečekám a dupnu na brzdu. Brzdy začnou kvílet a já strhnu lehce volant doleva. Když na jsem na poslední chvíli viděl, jak do silnice vběhlo dítě. Brzdím i očima a hned je zavřu, když se ozve náraz. Na chvíli mě znehybní vyletěný airbag z volantu. Chvíli se dezorientovaně rozhlížím, než se mi podaří otevřít dveře, ze kterých málem vypadnu. Vylezu ven a zaúpím, když se podívám na svoje drahé Bentley, jak je nabourané v patníku.

„To snad," zaúpím a pak si uvědomím, proč jsem vlastně naboural a zadívám se na silnici, kde nějaký kluk objímá plačící dítě. „nestalo se mu nic?" vyjeknu a dojdu k nim.

„Kam čumíš, ty debile." hned po mě ten kluk štěkne. Přiložím si ohrazeně ruku na srdce.

„A kam čumíš ty, když ti dítě utíkalo do silnice." Vyjeknu. Dnes je opravdu den na hovno, celé je to na hovno a ještě tohle. „Tohle," ukážu na svoje auto, kterému se kouřilo z kapoty. „tohle mi zaplatíš." zavrčím. Vytřeští na mě oči, chci říct víc, ale trhnutím se podívám na ulici. Je to klidná ulice, pár rodinných domů, pár menších paneláčku, žádná doprava bylo štěstí, že nikdo nejel ale, v dálce vidím, jak si sem lidé ukazují a chtějí se sem seběhnout. To ne, další rána mojí popularitě, babička by mě po tomhle nejspíš poslala do Ázerbájdžánu, abych tam kopal v dolech, co já vím! Vidím lidi, jak si mě z dálky fotí a jak si fotí auto a je dva.

„Jestli nechcete být na titulních stránkách novin, tak si nastupte do auta, odvezu vás stranou." povzdechnu si, ale hned na mě něco prskne a odsekne.

„Málem jsi ho zabil, s tebou nikam nepojedeme, vím, kdo jste a jestli si myslíte, že mě umlčíte penězmi-" zavrčí na mě. Ale přeruším ho.

„Takže potřebuješ peníze? Jen děvka mluví o tom, že jí někdo nabízí sex, ten, kdo potřebuje peníze, o nich hned začne mluvit." Na nic nečekám a chytím toho kluka, má světlé vlasy a je na pohledem moc pěkný. Chytím ho za předloktí a zatím co drží malého klučíka v náručí ho táhnu k autu.

„Hej, nech mě být!" začne sebou šít, ale zatáhnu je do auta a rychle si sednu a začnu couvat. Auto dělá zvuk, že se mu to moc nelíbí. „Okamžitě nás pusť nebo zavolám policii!" zavrčí na mě.

„Neunáším vás, ale asi unesu, jestli nebudeš zticha," zavrčím. Auto skučí celou cestu, co jedeme, dokud nezaparkuju na odlehlejším parkovišti o pár bloků dál. „tak hele," zavrčím a zadívám se na ně dva vzadu. „já po tobě nebudu chtít zaplatit škodu na mém autě a věř, že bych měl tak dobré právníky, že by ani darování orgánu nebylo pro tebe řešení, a ty na oplátku o tomhle pomlčíš, ano, měl jsi pravdu, chci tě umlčet penězi," zadívám se na něj vážně. Chce něco říct, ale zarazím ho. „na." vytáhnu z peněženky asi 15.000.

"Vezmi si je a buď zticha, je to víc než dost pro někoho jako ty." sjedu pohledem jeho obnošené oblečení. Nemám dnes náladu být milý, i kdybych měl. I kdybych i chtěl, je mi líto, že jsem nedával pozor, ale jeho pyšné chování a odsekávání mě dost rozdráždilo.

„Nechci žádný tvoje peníze." hodí mi je do obličeje a ani nestačím nic říct a odejde. Povzdechnu si a pozvednu obočí, když mám o pět tišíc míň, asi někam zapadly, opravář bude mít malé dýško. S povzdechem praštím do volantu a opřu si o něj hlavu. Netrvá to dlouho, hned večer je ve zprávách fotka z toho, jak jsem naboural.

Zajímavé, že z toho všeho, co se děje ve světě...věnovali téhle fotce, kde jsem naboural celovečerní zpravodajský speciál. Zadívám se na moderátorku, jak se nadechne, když skončí záběry z mých večírků a na obrazovku za ní se vrátí fotka z nehody.

„Podle dostupných zpráv, měl Lim Changkyun dědic a nejspíše příští ředitel společnosti Calpheon, dnes kolem čtvrté hodiny odpolední autonehodu. Tato nehoda vznesla hned několik otázek, řídil dotyčný Lim Changkyun pod vlivem alkoholu, na silnici dle snímků, můžeme vidět dvě postavy, jakožto případné svědky se nám je zatím nepodařilo vypátrat, aby ujasnili celou situaci, nebylo by to poprvé, kdyby měl Lim Changkyun problémy se zákonem, co si o tom myslí náš reportér?" řekne až moc nalíčená slečna a pohodí svému černými vlasy. Hned televizi vypnu. Takže alkohol za volantem? Pořád lepší, než kdyby si vymysleli, že jsem byl zfetovaný. Promnu si spánky.

„Musel to být těžký den, co kdybys se vrátil do postele?" ozve se hlas. Zvednu hlavu a zadívám se na černovlasého chlapce, jak stojí nahý ve dveřích a natahuje ke mně ruce.

„Myslel jsem, že jsem ti říkal, abys šel domů." pronesu chladně. Odsekne mi a začne se hned oblékat, zatímco já vytáhnu telefon a vytočím Sungjinovo číslo. Nevím, jak to dělá, ale není to ani půl hodiny, co je u mě a sténá na kuchyňské lince.

„Netrap se nějakým chudáčkem." líbá mě na krku a hladí mě po ramenou, když jsem se pak usadil na sedačce. S povzdechem přikývnu. Hladí mě po hrudi a líbá na krku, zatímco mi sedí na klíně, zvednu telefon, když na displeji vidím zuřivě blikat příchozí hovor. Zvednu ho k uchu a nechám po sobě křičet jako malé dítě, nemám ani možnost babičce vysvětli pravdu, je jako média, jí pravda nezajímá, zajímají jen to, abych to vyřešil.

„Pomáhá to?" zašeptá Sungjin, když můj krk zasypává polibky. Jen přikývnu, takže se k mému krku nadšeně vrátí a já dál s povzdechem poslouchám, jak veliké jsem zklamání a jak moc toho má už dost.

„Tohle, Changkyun, tohle je poslední kapka." práskne telefonem. S povzdechem ho zahodím a prohrábnu si vlasy.

„Vím, co ti zvedne náladu." skousne si Sungjin ret, když se odtáhne, chci mu říct, že už jsme spolu sex měli, ale přiloží mi prst na rty a na chvíli odejde. Chvíli se nic neděje, ale otočím hlavou, když se ozve zvonek. Do cupitá ke dveřím a za ruku ke mně přivede klučíka chlapce, který si ani nestačil sundat bundu. Má černé vlasy a vypadá až příjemně plaše.

„Vím, jak moc to máš rád." mrkne na mě Sungjin a vleze si vedle mě na sedačku, přehodí svojí nohu mezi ty moje a začne mě líbat na krku, než se stačím zorientovat, tak si z druhé strany vleze ten chlapec, taky jednu nohu přehodí přes mojí druhou nohu a začne mě také líbat na krku, zavřu oči a nechám se unášet jejich doteky.

„Pane Lim," zvednu hlavu od počítače a stohů papírů, co mám v kanceláři a podívám se na Hyunshika, který po zaklepání vešel dovnitř. „tohle byste si měl přečíst." donese mi vytisknutý papír. Vezmi si ho od něj a sundám si brýle, které občas nosím, když se dívám dlouho do počítače. Promnu si spánky a zakloním se na židli. Hned vytřeštím oči a málem ze židle spadnu.

Dobrý den,

Jmenuji Bambam, jsem právníkem firmy Valencia, která sídlí v centru Soulu. Naše kancelář se specializuje na spoustu okruhů, ale hlavním je korupce a politické případy. Nemusím Vám tedy říkat, že co se týče Vás, bylo by až moc snadné Vás postavit před soud. V tuto chvíli Vás informuji, že můj Klient, kterého v tomto emailu nebudu jmenovat, mě poprosil, abych s Vámi domluvil schůzku týkající se jisté nehody, kterou jste způsobil.

Můj klient je ochoten o této skutečnosti před médii pomlčet, zároveň je ochotný vypovídat v médiích ve Váš prospěch, pokud dodržíte podmínky, které si určí. Pokud takto neučiníte, bude můj klient písemně svědčit proti Vaší kauze aneb řízení automobilu pod vlivem a je i více než ochotný v médiích veřejně vystoupit s faktem, že jste takto pod vlivem málem zabil jeho syna, následně jste ho chtěl uplatit, aby mlčel, nehledě na četné násilí, které jste na něm napáchal, jak fyzicky, tak i verbálně. Proto Vám vřele doporučuji, abyste tento email bral velmi vážně a domluvil se skrze mě na případné schůzce.

S přáním hezkého dne,

JUDr. Kun Bambam

Právnická společnost Valencia

Hlasitě si povzdechnu a složím hlavu čelem na stůl. Tohle je horší než jsem doufal, myslel jsem si, že ho to nenapadne řešit touto cestou...asi jsme se mýlil, bude lepší, když to vyřeším potichu než, abych to nechal vyústit ve větší skandál.

„Hyunshik, domluv mi s ním pozítří schůzku." zaúpím.

„Ano, pane." slyším jeho lehce nepravidelné kroky, jak se vzdalují, dokud neslyším zavření dveří. Proč já.