Kihyun

Všechno bylo náročné. Fyzicky i psychicky. Rozjezd firmy, do toho plánování rekonstrukce domu, naložily jsme si na bedra opravdu velkou zátěž. Ale pereme se s tím, jak nejvíc můžeme, děláme všechno pro to, abychom firmu rozjížděli, co nejlépe a nejrychleji to jde.

Hyunshik i ostatní nám neuvěřitelně pomáhají, ani jsem nevěřil, kolik opravdových přátel máme. Opravdových přátel, kteří jsou schopni nám opravdu pomáhat, zadarmo, ve svém volném čase a jen pro dobrý pocit. Ani jsem nedoufal, že by byl na světě někdo, kdo by nám tolik pomáhal.

Kyunnie odjede z dočasného sídla naší firmy s Jacksonem pryč, musí najít levný a vhodný objekt na uspořádání našeho rodinného banketu. Musí tam být prostor, ale zase to nesmí být úplně obrovské, přece jen všechno budeme zařizovat sami a není nás stovka, abychom zvládli pokrýt a postarat se o sál pro 1000 lidí.

„Kihyun? Je tu redaktor časopisu Móda." Dojde za mnou Taemin do kanceláře a zavede mi sem nějakého postaršího pána. Hned se zvednu a potřesu si s ním rukou. Nechám ho, aby se usadil, skočím mu pro vodu a poděkuju Taeminovi, že ho přivedl.

„Jak Vám můžeme pomoci?" usměju se a zaklapnu notebook, abych se mu mohl plně věnovat. Doufám, že je v tom nějaká příležitost, které se můžeme chytit.

„Jak jsem již říkal, jsem hlavním redaktorem časopisu Móda...celosvětová dermatologická značka Duvercune má teď novou řadu krémů a ostatních věcí, zaměřují se teď hlavně na vrásky a na boj s nimi...a jelikož mě pověřili tím, abych našel modela, tak jsem si řekl, že chci, aby v té kampani zářil někdo, jehož obličej není tak známý, znáte to...všude v reklamách a na billboardech jsou stále ty samé tváře, pořád ti samí lidé...nejdříve jsem chtěl požádat Lee Taemina o spolupráci, ale když vás tak vidím...myslím, že vy jste na tu kampaň perfektní." Usměje se a já překvapeně vytřeštím oči. „Je lepší, když na té kampani bude někdo starší," zarazím se a svraštím obočí. „promiňte, to vyznělo neslušně, myslel jsem starší, než je Lee Taemin, který ještě vrásky nebude mít minimálně 1000 let, ježiši, to zní ještě hůř, ne, že by jste měl nějaké vrásky." Začne máchat rukama. Chvíli tu trapnou situaci necháme odeznít a pak si odkašlu. Vytřeštím oči nad honorářem, který mi tento redaktor, Kim Alustin, nabídne.

„Tolik peněz? Za pár fotek?" vytřeštím oči. Ten honorář by nám pokryl dva nájmy, jídlo a konečně bychom mohli dokoupit další materiál na opravu střechy a mohli bychom ji konečně začít dělat.

„To víte, značka Duvercune zrovna honorářem nešetří," zasměje se nad mojí reakcí. „půjde o pár fotek a krátkou reklamu do televize. Samozřejmě to ještě není stoprocentní, příští týden je konkurz, takže přijďte a uvidíme, jestli Vás vyberou, ačkoliv si osobně myslím, že máte vyhráno." Usměje se a já se s ním rozloučím. Ano, samozřejmě, cítil jsem, jak se na mě koukal. Dělal jsem blbého, že nevidím, jak občas nadhodil nějaký flirt a čekal, jestli se chytnu nebo ne. Možná proto, když ho doprovázím a přijde Kyunnie, tak se Kyunniemu hned vrhnu kolem krku a vtisknu mu pusu. Hádám, že Alustinovi to konečně došlo, že flirtovat se mnou nemá smysl, vidím, jak ho Kyunnie lehce žárlivě probodl pohledem, zasměju se, když jsme pak v kanceláři sami.

„Šlo jen o práci, jo, flirtoval se mnou, ale dal jsem mu najevo svůj nezájem dost jasně," usměju se, abych Kyunnieho uklidnil, a aby neměl důvod tolik žárlit. „hlavně mi dohodil skvělou práci, jestli projdu tím konkurzem, tak dostanu obrovský honorář, hrozně nám to pomůže." Usměju se. Kyunnie přikývne, ale pořád na něm vidím, jak mu to šrotuje hlavou a že pořád žárlí. Ani nevím, kdy mezi tím, co jsem ho přesvědčoval, že je pro mě jediný, ani nevím, kdy jsem najednou skončil na jeho stole. Nechali jsem se unést tou vášní, sténal jsem a vzdychal, zatímco on přirážel a šeptal, že jsem jen jeho a já kňoural na oplátku, že patřím jen jemu. Je pravda, že to byla delší doba, co jsme neměli sex...většinou jsme oba neměli na sex buď čas, myšlenky anebo sílu...ještě když náš byt je plný – my dva, Chengie, Hyunshik, řešíme tolik věcí, takže je kolikrát u nás ještě Mark, Bambam, Jackson, Minhyuk, kolikrát i všichni najednou, je to opravdu náročné. A takhle neplánovaně...si to rozdat v kanceláři na jeho stole, neříkám, že to není dost rajcovní představa.

„Máš všechny obrázky, co jsi babičce nakreslil? A máš v batůžku ten hrníček z keramiky, co jsi vyráběl?" usměju se na Chengieho, zatímco se oblékáme. Je sobota, každou druhou sobotu chodíme k Haneul na oběd, někdy na večeři, podle toho, jak to vyhovuje. A jsou to opravdu jen čistě rodinné obědy. Žádné řešení práce, ani problémů, prostě jen oddych. S Kyunniem jsme uznali, že s ní nechceme řešit aktuální situaci, nechceme vypadat, že ze sebe děláme chudáčky, a že chceme její peníze. Nepotřebujeme finanční výpomoc, věděli jsme, do čeho jdeme a víme, že nic nebude hned. Na kompletní dům a úspěšnou firmu si počkáme, ale rozhodně to bude stát za to.

Zaparkujeme u jejího domu, oba se překvapíme, když před jejím domem stojí Hyunshikovo auto. Že by spolu něco řešili? Nikdy nevypadali, že by se jen tak sešli, z ničeho nic, navíc teď, když už Hyunshik nepracuje v Calpheonu, tak ani nemají moc důvod se vídat. Ale co nám je do toho, že, evidentně spolu něco potřebovali probrat, jsou to dospělý lidé.

„Ahoj, zlatíčko moje," Haneul hned vezme Chengieho do náruče a začne ho objímat a pusinkovat. „ahoj, Kihyun, ahoj, Changkyun." Usměje se i na nás, zatímco Hyunshik se snaží nenápadně odejít. Děláme vzájemně, že se nevidíme, všichni jen tak odkašleme ahoj na různé směry – Hyunshik ke dveřím, já do vázy, Changkyun do lustru a Haneul Chengiemu do batohu.

Oběd probíhal krásně – smáli jsme se spolu, smáli jsme se Chengieho dětským historkám ze školky, bylo to opravdu oddechové a osvobozující. I když jsem měl celou návštěvu pocit jako by Haneul na něco čekala...kdykoliv jsme začali mluvit, tak pozvedla obočí jako by čekala, že budeme o něčem mluvit a pak se překvapila, když to nebylo to, co si myslela. Možná si myslela, že sem chodíme, abychom ji požádala o peníze? A když jsme začali mluvit, tak si myslela, že je to ta chvíle, kdy budeme chtít peníze a pak se překvapila, že to tak nebylo? Nevím, těžko říct, ale přijde mi to jako jediné vysvětlení.

Navečer, když už jsme zpátky si s Kyunniem projdeme velikost a vybavenost sílu Olivia, který s Jacksonem našli a pronajali. Je nedaleko od našeho bytu, což je fajn. Má větší sál s pódiem a pak tři místnosti. Jelikož má Kyunnie dost práce s tím, aby na banket připravil všechny prezentace a podklady pro potencionální sponzory, tak já začnu s plánováním. Rozvrhnu si, kde budou stoly, na pódiu by mělo být piáno, což je skvělé. Ještě tam dodáme nějakou zvukovou techniku od Ziyiho, o hudbu se postará hlavně Taemin, ale nejen on – i já s Kyunniem, já umím zpívat a Kyunnie hrát na piáno, takže společně přidáme ruku k dílu. V další místnosti uděláme šatny, nakoupíme papírové lístečky s čísly. V další místnosti, kde je lednice, tak bude občerstvení a alkohol, který se nevleze na stoly. A v poslední volné místnosti uděláme dětský koutek. Chengie už plánuje, jak ho zařídí, prý bude hlavní hlídač dětského koutku. Jsem rád, že je to tak šikovný chlapeček. Suzy se sama nabídla, že ráda s banketem pomůže, zavolám jí a zeptám se, jestli je ochotná hlídat dětský koutek a děti v něm, hned přistoupí, protože její dcera Hyomi už skoro chodí, takže alespoň si vyhraje i s ostatními dětmi. Poděkuju jí, za to, že nám pomůže. Začnu dávat ještě dohromady seznam občerstvení, co bude potřebovat nachystat, promýšlím, co bude nejlepší. Rozhodně to nebude žádný kaviár, ani sushi, ani drahé ryby...bude to klasické občerstvení, klasické jednohubky, chlebíčky, slané a sladké záviny, koláče, buchty...chceme, aby to bylo něco jako rodinná slavnost, ne žádná snobárna jako bankety Calpheonu.

Se vším tím plánováním ani není divu, že banket nastal ani jsme se nenadáli. Uvážu motýlka nejdřív sobě, pak Chengiemu a pak Kyunniemu. Oba jsme nervózní, poslední týden jsme se snad ani neviděli, skoro spolu nemluvili, protože nebyl čas. Jen v posteli jsme se k sobě tiskli, když jsme únavou a vyčerpáním do postele padli.

„Bude to dobré, určitě." Nadechnu se, když na stoly v sále nachystáme decentní ubrusy, nachystáme občerstvení. Ujistíme se, že je pití vychlazené, máme víc nealka než alka, všechny možné sladké i slané delikatesy, které jsem pekl s Minhyukem, Markem a podle receptů Hyunshika od jeho zesnulé ženy. Chengie netrpělivě čeká v prázdném dětském koutku, pyšně pořád hlídá malou Hyomi, aby se jí nikde nic nestalo. Dokonce sám, koumák, elektrikářskou páskou zalepil rohy od stolečků, aby si nikdo nerozbil o roh stolu hlavu a odmítal do dětského koutku dát maličké hračky, aby to někdo nespolkl. Jsem na něj opravdu pyšný, kolikrát mě mrzí, že na něj nemáme tolik času, ale on se nám snaží pomáhat. Když ví, že pracujeme, tak si jde hrát do pokojíčku. Nebo si vezme knížku a sedne si k nám, aby byl u nás. Nebo u nás staví lego. Opravdu si myslím, že větší zlato jsme si ani nemohli přát.

Skoro hodinu to vypadá, že nikdo nepřijde. Snažím se myslet pozitivně, ale vidím, jak se to v Kyunniem láme. Pohladím ho po zádech, oba jsme věděli, že nebudou žádné zázraky. Hned na to ale vytřeštíme oči, když se z chodby vedoucí do sálu ozve dětský smích. Oba vytřeštíme oči, když do sálu vejde Jackson a Jooheon, s nimi jejich dvě tornáda Justin a Zeren, kteří hned zaběhnou k dětskému koutku. Tam se ale nedostanou tak lehce, než jsou tam vpuštěni, tak jim Chengie důležitě řekne pravidla dětského koutku a seznámí je s malou Hyomi.

Co nás ale překvapí víc je to, že hned za Jacksonem jde jeden z větších sponzorů Calpheonu. Lee Ronghao je jedna z legend charity. Udělal toho pro děti, postižené a pro životní prostředí tolik, až je to neuvěřitelné. Nejen jeho firma, ale i on sám věnoval charitě několik snad už miliard. Jeho pokerface nás všechny děsil, prohlížel si vyzdobený sál, zatímco jednou rukou držel ruku své ženy a v druhé ruce držel ručičku své dcerky, zhruba ve stejném věku jako Chengie.

„Dobrý den, princezno, chcete navštívit náš dětský koutek?" ozve se Chengieho důležitý hlas, ještě si před Ronghaovou dcerou skoro poklekl a uklonil se. Snažím se nevyprsknout smíchy, chvíli nevím, co na to Ronghao, ale ten se překvapivě...usměje, opravdu usměje a pustí svoji dcerunku, myslím, že se jmenuje Shiemi a nechá, aby ji oslnivý princ Chengcheng odvedl do své pevnosti. Myslím, že nám oběma s Kyunniem zaskočil dech, když k nám Ronghao došel.

„Vypadá to jako rodinná slavnost," potřese si s námi Ronghao rukou. „je to velmi osvobozující, nevidět tu přepych." Usměje se a my oba překvapeně zamrkáme nejdřív na něj a pak šťastně na sebe.