Kihyun

Měl bych být v tuto chvíli překvapený, ale nejsem. Jako bych to tušil, známe se už nějakou dobu a já v těchto podobných chvílích jako bych věděl, co se Kyunniemu honí hlavou. A díky tomu půlroku...chápu jeho rozhodnutí víc než kdykoliv jindy. Sám jsem si prožil v Calpheonu půl roku, moc dobře vím, jak nepříjemná je tam atmosféra. Jak se na člověka dívají všichni neustále skrz prsty. Kolik práce je představenstvo schopné navalit na jednoho člověka a zadrbat ho takhle klidně bez ostychu na několik dní. Moc dobře ho chápu, ano, vím, že je mu to líto...ne kvůli firmě nebo kvůli pozici, je mu to líto proto, že ví, že jsem na tom půlroku dřel a možná to byl ten důvod, proč nemohl přijít na řešení. Ale já ho chápu, vím, jaké z Calpheonu má pocity a chci, aby věděl, že jsem na jeho straně. Nechci, aby trávil v kanceláři celý život, abychom na něj začali být postupem let s Chengiem naštvaní, že se věnuje Calpheonu víc, než nám. Takhle to rozhodně nechci.

„Jsem na tvé straně, Kyunnie." Pohladím ho po ruce a usměju se.

„A-Ale já, já...vím, jak moc jsi ten půlrok dřel, abys moje místo uchránil a...nechci, abys se zlobil, nechci, aby to vypadalo jako že si nevážím toho, co jsi pro mě dělal." Šeptne, sevře moji ruku a sklopí hlavu. Usměju se a zavrtím hlavou.

„Jde o to, že moc dobře vím, jak se cítíš," usměju se a vtisknu mu pusu, když zvedne hlavu. „vím, jak se představenstvo chová, jak je nepříjemné tam být...díky tomu půlroku chápu a vím, jaké jsou tvé pocity a budu jen rád, když se budeme moct od Calpheonu odpoutat." Přikývnu a usměju se.

Přemýšleli jsme, jestli ještě chvíli počkat nebo jestli začít se vším hýbat hned. Nakonec jsme ale hned druhý den sedli společně ke stolu a začali jsme si dělat rozpočet. Budeme mít nějaké peníze díky tomu, že Kyunnie prodá starý byt, rozhodneme se, že prodáme i jeho luxusní auto a koupíme dočasně nějaké ojeté, které hlavně bude plnit svůj účel.

„Vím, že to bude...ještě náročnější, ale co kdybychom si...založili vlastní firmu? Rodinnou, nějakou...která nás bude naplňovat, ale která nebude taková jako Calpheon." Usměju se. Moc dobře jsem mu tu myšlenku cítil v hlavě. Vím, jak moc ho práce Calpheonu naplňovala, přes všechna ta úskalí a mínusy, pořád to je něco, co má Kyunnie rád.

„To...vážně bys to tak...chtěl." Nevěřícně se na mě zadívá a já s úsměvem přikývnu.

„Bude to ale...těžké, když budeme chtít opravovat dům a do toho zakládat firmu." S obavami se na mě zadívá. Pohladím ho po ruce v tiskne mu pusu.

„Bude to náročné, ale...potom to bude stát za to." Usměju se. Vidím na něm, jak se najednou celý rozzářil. Ale museli jsme to všechno nějak promyslet a dát dohromady.

Podle našich výpočtů a zjištění cen na trhu dostaneme za Kyunnieho byt hodně peněz. Mělo by to být něco kolem dvou milionů, možná dva a půl. Velká část padne do nové firmy, musíme sehnat prostory, vybavení, pár zaměstnanců, musíme vytvořit nějaké projekty a návrhy, se kterými vstoupíme na trh. Musíme sehnat nějaké sponzory a vzhledem k tomu, že...chceme dál pomáhat ostatním, takže naše zaměření bude stejné jako Calpheonu...bude to ještě o to těžší začít, protože chceme konkurovat nadnárodní firmě.

Zatímco Kyunnie zavolá Haneul, aby se s ní domluvil na nějaké večeři, kde jí budeme moct v klidu všechno říct, já zavolám do realitky a nahlásím Kyunnieho byt jako prodejní. Domluvím si s agentem schůzku, kde mu byt půjdeme ukázat, dohodneme se na ceně a pak jen budeme čekat, než se o dům někdo přihlásí. Ještě zavolám do Lexusu, za kolik odkoupí Kyunnieho auto, nevěděli jsme jistě, jestli budou chtít jeho auto odkoupit, ale vzhledem k tomu, že je skoro nové a téměř neojeté, tak se s nimi dohodnu, že pro něj pošlou v průběhu týdne své lidi, kteří auto zkontrolují a v případě, že bude vše tak v pořádku, jak tvrdím, tak nám ho hned zaplatí a odvezou si ho.

„Tak zítra se přijde realitka podívat na tvůj byt a zítra nebo pozítří přijede technik s prodejcem z Lexusu kvůli tvému autu a v dobrém případě si ho hned odvezou," odložím telefon a hned se otočím ke Kyunniemu, který taky dotelefonoval. Zarazím se, když vidím jeho pohled. „děje se něco?" vypadal překvapeně a možná zaraženě. Rozhodně nevypadal, že by se rozhovor s Haneul vyvíjel nějak dobře, což mě překvapuje.

„Babička s večeří souhlasila, ale...tlačí na ni i moji rodiče a trvají na společné rodinné večeři, takže...bude za týden večeře...kde budeme všichni." Šeptne a povzdechne si. Usměju se, vstanu ze židle a chytím ho za ruku.

„To bude dobré," vtisknu mu pusu. Sám nejsem nadšený, že se musíme znovu setkat s jeho arogantními rodiči, ale pořád...jsou to jeho rodiče, takže holt...budeme muset tu večeři přežít. A alespoň i jim oznámíme, že se vzdáváme Calpheonu. „není to nic, co bychom nezvládli." Usměju se a on přikývne.

Vše se rozjelo moc hezky. O Kyunnieho byt byl velký zájem, čekali jsme, že bude trvat týdny, než se byt prodá, ale po třech dnech od předání nám realitní kancelář Shakatu s tím, že mají vážné zájemce, kteří se chtějí hned nastěhovat, takže do konce týdne může být vše hotové s tím, že dostaneme peníze a budeme mít vše z krku. Do konce týdne bychom měli dostat i peníze z Lexusu, protože auto je samozřejmě v perfektním stavu, hlavně proto, že s ním Kyunnie zase tolik nejezdil. Po obědě si s Kyunniem vezeme notebook na sedačku a začneme si prohlížet inzeráty s ojetými auty, abychom si mohli nějaké pořídit.

„Když já nevím...ta Fábie je taková...nevím, jezdí s ní většinou jen důchodci a hrozně brzdí provoz." Na vážkách se zadívám na Kyunnieho a pak na inzerát stříbrné fábie, která je právě po důchodcích.

„To sice jo, ale je to spolehlivé auto a navíc skoro nové...a za tu cenu se divím, že to ještě není pryč, mohli by si za to říct daleko víc." Vážně Kyunnie zakývá hlavou. Nakonec ale přikývnu s tím, že si s nimi domluvíme projížďku a pak se uvidí, jestli si to auto vezmeme nebo ne.

Večer před rodinnou večeří, když dáme Chengieho spinkat, tak já dávám dohromady seznam stavebního materiálu, který prozatím koupíme z peněz, které máme a necháme ho dovést k Hyunshikově domu, abychom mohli pozvolna začít s opravami. Kyunnie mezitím telefonuje s Jacksonem, ten má totiž dobré kontakty, co se týče prostorů a my potřebujeme sehnat dobré sídlo pro naši firmu, tak, aby to nebylo daleko od domu a zároveň ani daleko od školky a našeho momentálního bytu. Budeme teď dlouhou dobu pendlovat mezi tímhle vším, takže by bylo dobré, abychom to měli všechno v jistém okruhu. Hlavně proto, že já nemám řidičák, takže pro mě budou cesty hromadnou dopravou delší a náročnější, proto se chceme vyhnout tomu, abychom měli sídlo firmy přes celé město.

„Jackson ví o několika budovách, přes týden bych tam s ním zajel a vybral bych něco, co bude dobré," vtiskne mi Kyunnie pusu, když dotelefonuje. „nabídl mi, že to za nás zaplatí a my bychom mu to pak splácely, až se dá firma dohromady, ale...je mi to proti srsti, nechci mu pak něco dlužit, pokud by se firma nerozjela," zakroutí hlavou. „domluvil jsem se s ním, že mu dáme zálohu čtvrt milionu a potom mu zbytek budeme splácet, je to taková střední cesta naší domluvy." Usměje se a já přikývnu s tím, že souhlasím.

Mezi řešením nás vyruší zvonění Kyunnieho telefonu, nechám ho, aby si hovor vyřídil a zatím nám naliju do sklenic minerálku a pak se zarazím a skoro ke Kyunniemu doběhnu, když vidím, jak se mu po tváři kutálejí slzy.

„Lásko? Co se děje?" vyjeknu starostlivě a pohladím ho po ramenech. I přes slzy se začne usmívat a snaží se popadnout dech.

„Volali...z nemocnice...Hyunshik se...probudil." Posmrkne a vzlykne. Radostně se hned usměju a obejmu ho.

„Měl bys jet za ním, mh? Já tu zatím poklidím a zapnu pračku." Vtisknu mu pusu. Nemůžu jet s ním, protože Chengie spinká, nemůžu ho nechat doma samotného. A zároveň ho nechci budit takhle pozdě v noci, i když by měl radost, že už se Hyunshik probudil, ale vydrží to do rána. S Kyunniem se domluvíme, že tam na chvíli zaskočí a pak ráno tam půjdeme všichni tři společně.

Mezitím, co je Kyunnie v nemocnici, tak dám prát pračku a napustím si vanu. Zatím je to teprve rozjezd, ale už začínám cítit tu náročnost, to, jak je namáhavé mít hlavu plnou všech těch myšlenek a plánů. Zrovna vypouštím vanu, když slyším, jak klaply dveře, tak hádám, že se Kyunnie vrátil. Dojde za mnou do koupelny a hned mě obejme a zavrní.

„Mh, jak je mu?" zavrním a pusinku mu oplatím.

„Dobře," přikývne s úsměvem a nosem se otře o ten můj. „poprvé jsem viděl babičku plakat a zároveň se usmívat...vždycky byla silná a pyšná na to, aby plakala, ale...byla tam dřív než já, když se probudil a bylo to poprvé, co jsem ji takhle viděl...jak to děláš, že u každého člověka odemkneš stránku, kterou ani on sám netušil, že ji má." Zavrní, zatímco mi vtiskává pusinky.

„Mh, asi mám na všechny pozitivní vliv." Zavrním mu naoplátku do polibku, nechávám se vést, když mě mezi líbáním navede, abych couval směrem k pračce. Nechám se na ni vysadit a zatímco on ze mě horlivě svléká župan, tak já začnu stejně horlivě a nedočkavě svlékat jeho oblečení. Necháme se oba unášet tou vášní, snažím se sténat potichu, abych nevzbudil svými steny Chengieho, slastí zatínám nehty do Kyunnieho zad a přivírám oči nad každým jeho přírazem. Nad tím, jak moc dobře ví, co se mi líbí. Ví, jak se má hýbat, ví, jak mě dohání k šílenství jeho mučivě pomalé pohybování. Jak se pak neudržím slastnému vykřiknutí, když přirazí tvrději. Netrvá to dlouho a díky jeho polibkům a pohybům dojdu k dalšímu z nádherných vrcholů, ke kterým mě dovedl.

Dáme si rychlou společnou sprchu a pak společně zalezeme do postele, kde oba po krátkém povídání mrtvě usneme.

„Copak to děláš, pusinko?" stoupnu si do dveří a usměju se, když vidím, jak Chengie důležitě chodí po pokoji. Doprostřed pokojíčku dal malý plastový stoleček, úhledně na něj naskládal stojánky s pastelkami a fixami a úhledně nachystal i papíry. Jsem zatím jen napůl připravený, mám černé kalhoty od saka a zatím jen ledabyle zapnutou košili, za chvíli by měl přijít Mark s Jeffreym a pohlídá nám Chengieho, než se vrátíme z rodinné večeře.

"Chystám nám s Jeffreym kreslící koutek. Chceme dneska kreslit plameňáky a jednorožce." řekne pyšně a já mu dojdu vtisknout několik pusinek. Jak já ho zbožňuju, dospěláka. Nechíám ho, aby v klidu pokračoval v chystání dětské zábavy.

Ačkoliv...spíš než rodinná večeře je to jen formalita. Oba jsme se s Kyunniem shodli, že tam určitě bude několik fotografů a bůhví co všechno. Ale na rozdíl od minulé večeře – tahle bude mít jeden zásadní rozdíl. Nebudu se držet zpátky. Nemám proč a Kyunnie můj přistup jen schválil s tím, že nechce, abych nějak potlačoval svoje pocity. Jeho rodiče už ho zklamali několikrát...tisíckrát jako dítě a ještě víckrát jako dospělého a rozhodně nechce, abych jim ustupoval, pokud to sám nebudu chtít. Slíbím, že budu hodný, pokud to v té situaci bude možné. Pokud budou útočit, tak jim to budu vracet. Nehodlám jim podruhé zahrát divadýlko před fotografy.

Uvážu si motýlka, trošku si nalakuju vlasy a hodím na sebe sako. Přivítám Marka a Jeffreyho, poděkuju jim, že budou s Chengiem. Večeře rozhodně nebude nijak dlouhá, předpokládám, že do dvou hodin maximálně jsme zpátky doma. Ačkoliv Mark říkal, že pokud se budeme chtít zpozdit, tak že s tím nemá problém...vzal si notebook, aby mohl pracovat, protože kluci se sami zabaví. Kvůli Jeffreymu má teď od Yugyeoma homeoffice, chtějí si ho nějakou dobu užít, než ho budou dávat každý den do školky, což chápu. Pokud mají tu možnost, tak proč toho nevyužít.

„Už to chci mít za sebou." Ošije se Kyunnie, když vystoupíme z auta a upraví si motýlka. I já mám nepříjemně stáhnutý žaludek, rád bych už tuhle šarádu měl za sebou. Kyunnie mi nabídne rámě, nahodím svůj sebejistý pyšný pohled a nechám se vést do restaurace. Haneul už seděla u stolu společně s Kyunnieho rodiči a taky dalšími dvěma postavami, které k nám seděli zády. Myslel jsem, že budeme v pěti, Kyunnie nemluvil o tom, že s námi bude večeřet ještě někdo. Kyunnie se tváří stejně překvapeně, takže hádám, že ani on netuší, kdo další byl zván k naší ‚rodinné' večeři, která pravděpodobně není až tak rodinná, vzhledem k tomu, že nás bude u stolu tolik. Kyunnie se mnou ležérně obejde stůl, abychom se mohli usadit. Mě ale po pohledu na tváře našich hostů zaskočí dech a polije mě horko...a zároveň neuvěřitelný vztek. Moji rodiče na mě koukají jako se nechumelilo, oba úsměvy od ucha k uchu. Kyunnie je lehce zmatený, hádám, že netuší, proč jsem tak sevřel jeho ruku a proč jsem se začal třást. „Kyunnie, tohle je můj otec Yoo Kiheon a má matka Yoo Hyunsung," probodnu je oba pohledem, ale ani to s nimi nehne, pořád se usmívají jako sluníčka. Ano, moje jméno je tradičně složené z první slabiky otcova jména a první slabiky jména matky, v naší rodině to byla vždy tradice. „to nemusíš, jsou to mí rodiče pouze formálně, jako lidé u mě skončili ve chvíli, kdy mě nechali na ulici téměř s miminkem." Pohladím Kyunnieho po ruce, kterou chtěl natáhnout k mým rodičům a chladně se na ně zadívám. Ignorují má slova, skoro jako by mě neslyšeli. A já vím, o co jim jde. Jde jim o prachy z Calpheonu, proto se ozvali.

Víc a víc ve mně vzrůstá vztek, když mí rodiče mluví s Haneul a Kyunnieho rodiči jako by se nechumelilo. Nepomáhá ani to, jak se mě snaží Kyunnie pod stolem rozptylovat tím, že svírá a hladí moji ruku. Jediné, na co se dokážu soustředit je jen vztek.

„Jak se vůbec má moje vnučka Lisa?" usměje se matka jako by byla tou nejlepší babičkou na světě. Kyunnie i Haneul se nechápavě zatváří, zatímco já zůstávám klidný.

„Jak se má nějaká Lisa nevím, dceru nemám," řeknu chladně. „ale můj syn Chengcheng je šťastný spokojený chlapec," zvednu k ní chladně oči. „pro tvoji informaci už konečně má babičku, která ho má ráda...a která si pamatuje jeho jméno." Uchechtnu se, jak tohle všechno vypadá jen jako špatný sen nebo vtip. Chvíli je u stolu trapné ticho.

„Napadlo nás, že bychom mohli uzavřít nějaké spojenectví s Calpheonem a zároveň si pomoct." Usměje se otec, na ostatní a pak na mě a na Kyunnieho. Čekal jsem to. Prachy. Ne provinění, ne zájem o mě nebo o Chengieho, ne výčitky svědomí. Prachy. Začnu se smát, nejdřív tiše, ale pak se začnu smát přes celou restauraci. Chvíli musím vypadat, že jsem se zbláznil, ale směju se. Hlavně nad tím, jak moc si otec myslí, že jsme naivní.

„Spolupráci? S tebou? V žádném případě," zasměju se a výsměšně se uchechtnu. „raději budeme žít na ulici než spolupracovat s někým jako jsi ty, Kiheon," zadívám se na něj. Nechci ho oslovovat jako svého otce, protože se nikdy nezachoval jako můj otec. „ale teď je správná příležitost k našemu oznámení," zadívám se na Kyunnieho, který přikývne. „vzdáváme se Calpheonu, definitivně a nejlépe od následujícího pracovního dne." Pronesu a vidím, jak naši zalapají po dechu, stejně jako rodiče Kyunnieho a Haneul.

„To si děláš legraci? Konečně děláš něco užitečného a ty se toho vzdáš?" rozčíleně Kiheon práskne dlaní do stolu, zvedne se ze židle a já taky.

„To, že jsi biologicky můj fotr neznamená, že máš nároky řídit můj život," taky prásknu dlaní do stolu. „připravil jsi mě o dětství, o výběr toho, jak chci žít a co chci dělat, nemohl jsem si vybral své koníčky a nic...ale ty už mě nemáš ve své moci, nepotřebuju tebe, ani matku, ani vaše podělaný prachy...zadavte se nima a opovažte se mi ještě jednou vyjít na oči...mě nebo Chengovi...pro mě nejste rodiče a to se nezmění, najděte si jinou dojnou krávu než mě a Kyunnieho." Řeknu naštvaně. Kyunnie moc dobře vycítí nebezpečnost této situace, vstane a vezme mě za ruku.

„My půjdeme," kývne hlavou. „zítra si o tom promluvíme, babi, ale své rozhodnutí myslíme vážně, zítra to probereme v klidu." Lehce se na ni Kyunnie usměje, je velmi překvapená i zaražená, ale přikývne. Vidím, jak na mě pyšně mrkla, že jsem se nedal a neschoval jsem se do ulity. Je mi jedno, jestli bude v novinách nějaký skandál, jestli to někdo bude řešit...je mi jedno, jestli budu v dobrém světle nebo ve špatném...cítím se ale volně, jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen. Tohle jsem potřeboval uvolnit tohle všechno vůči rodičům. Říct jim, že si s nimi můžu vytřít prdel, protože je nepotřebuju, že nikdy nebudu škemrat o jediný cent. Dostal jsem se díky sobě a i díky Kyunniemu ze všech sraček světa...teď na to už s Chengiem nejsme sami a...nezáleží na tom, jakýma sračkama si jako rodina budeme muset teď projít. Všechno to zvládneme, úplně všechno.