Changkyun

„Tatínku, půjdeme na zahradu?" drbne do mě Chengie po jídle. Zadívám se na něj a usměju se na Kihyuna, který akorát sklízí špinavé nádobí. Usměje se na mě stejně nádherně jako vždy.

„Dobrá, ale jen na chvíli." usměju se a nechám se tím třeštidlem táhnout ven. Vyjdeme na krásně upravenou zahradu. Nadechnu se vůně květin a jara. Rozložíme si na posekané trávě deku a Chengie si přinese panáčky, se kterými si začneme hrát.

„Ať mi nedostanete úpal." zvednu hlavu, když výrazné sluníčko zmizí a my se ocitneme ve stínu, když Kihyun nastavuje slunečník. Sedne si k nám na deku. Těsně vedle mě. Obejmu ho kolem pasu a zadívám se do jeho nádherných očí.

„Miluju tě, Kyunnie." slyším jeho nádherná slova a neubráním se úsměvu.

„Já tebe taky." řeknu mu to na zpět a pohladím ho po tváři, než mu vtisknu jemnou pusu.

„Ale je čas, aby ses vzbudil." zašeptá mi do rtů. Zamračím se. Vzbudil? Proč bych se měl probouzet. Zadívám se kolem sebe, vytřeštím oči, když svět kolem mě začne zahalovat bílo, jen bílo, zahradu kolem nás, Hyunshikův dům, který je opravený a ve kterém žijeme, Chengieho a nakonec s výkřikem jeho jména i Kihyun. Dokud nejsem v bílém světě úplně sám.

Cítím, jak mám celé tělo těžké, jak jen samotný nádech stojí moje tělo nespočet úsilí. Zamračím se a pokusím se otevřít oči. Oční víčka se mi zdála těžší než samotný svět. Jakmile se mi to ale podaří, tak mě do citlivých očí praští prudké bílé světlo. Dlouhou dobu mžourám, neschopen zaostřit na nic určitého. Vidí rozmazaně a jen tvary kolem sebe. Po dlouhé době mrkání a mžourání se mým očím podaří zorientovat. Rozhlédnu se kolem sebe. Z přemýšlení, kde to jsem, a že ani jeden kousek pokoje nevypadá jako můj byt sebou trhnu, když mě vyruší pípání přístrojů, jejichž zvuk konečně doputuje až k mým uším. Jako bych měl zpomalený mozek. Najednou mi ale dojde, kde to jsem a vytřeštím oči. Dřív ale než začnu přemýšlet, co se sakra stalo dovnitř vtrhne sestra. Vytřeští na mě oči a nadšeně se usměje.

„Pane Lim, panebože, jste vzhůru," dojde pomalu ke mně. Hledám na ní a snažím se pochopit, co se děje. „hned vám zavolám doktora, vše vám hned vysvětli." usměje se na mě a hned zase odběhne, bez toho, aniž bych byl schopen se jí na cokoliv dotázat. Netrvá to dlouho, než dovnitř vejde muž v bílém plášti.

„Dobrý den." usměje se na mě. Chci mu odpovědět, ale nemám ani sebemenší sílu ze sebe vyloudit zvuk. Cítím, jak mám v puse a v celém krku sucho, jako bych byl na poušti. Doktor hned pokyne sestře, která ke mně dojde a dá mi napít neslazeného nevýrazného čaje, hádám.

„Dobrý den." Vyloudím ze sebe a lehce kývnu hlavou. Chci se zeptat, ale on hned začne.

„Pane Lim, uděláme vám teď několik testů, abychom věděli, jak jsme na tom," kývne na mě. Jen přikývnu s tím, že budu spolupracovat. „řekněte mi celé své jméno a datum narození." pokyne ke mně rukou.

„Lim Changkyun, 26. 1. 1994." zadívám se na doktora, hned přikývne a něco si zapíše.

„Pracovní pozice a rodina?" pokračuje dál. Řeknu mu informace, které chce slyšet a on si opět něco napíše. „Pamatuje se nějaký vztah?" pozvedne obočí. Usměju se. Jistěže si pamatuji.

„Yoo Kihyun a jeho syn Cheng." přikývnu a on také přikývne.

„Teď pane Lim, vás poprosím, aby jste si pravou ruku položil na temeno hlavy a ukazovákem levé ruky si sáhnul na špičku nosu." Přikývnu a udělám, jak je mi řečeno. „Výborně, ještě pak uděláme testy na sluch a na zrak, ale pro dnešek by to mohlo stačit," přikývne. „pane Lim, na co poslední si vzpomínáte?" sedne si na židli vedle mé postele. Zamyslím se a celý sebou trhnu, když si vzpomenu na jediné, na dvě veliká světla, které jsem viděl z okna u řidičovy strany.

„Jel...jsem akorát za Kihyunem, ale....v tom jsme měli nehodu." přikývnu, doktor také přikývne.

„Ano, měli jste velice vážnou autonehodu," začne pomalu. „ když vás sem přivezli, nevědělo se, zda přežijete, měl jste četné zlomeniny, vnitřní krvácení, potrhané orgány, naštěstí vše dopadlo v pořádku, kdybyste ovšem přijel sanitkou jen o chvíli později, nemusel byste to přežít," Řekne pomalu. Vytřeštím oči. „vaše hlava a tělo bylo tak v šoku a tak poničené, že mozek spustil obranný mechanizmus, byl jste v kómatu," přikývne jemně nadechnu se s jedinou otázkou na rtech. „celkem půlroku, pane Lim," pronese. Vytřeštím oči a zalapám po dechu. Panebože. Půl...půl roku? To, je šíleně dlouhá doba. „Váš společník pan Hyunshik, se stále neprobral, ale jeho stav je stabilizovaný jako váš, u něj je to v rámci věku očekávatelné, že se probudí později, takže se o něj nemusíte bát," přikývne. Polknu a nevím, na co se chci zeptat jako první. Kde je Kihyun? Čekal na mě? A co Cheng, musel z toho být v koncích. S vytřeštěnýma očima se dívám kolem sebe, než se doktor usměje. „Váš přítel, za vámi chodí každý den," trhnu k němu pohledem. „nebyl den, aby tu nebyl, někdy přijde ráno, někdy k večeru, chodil jsem tak často, že mu nemocnice dala možnost, aby za vámi chodil klidně i v noci," usměje se s něžností v hlase. Zadívám se na něj jako na ducha. On...Kihyun opravdu za mnou chodil každý den? „budete mu chtít zavolat?" usměje se a podá ke mně mobil. Přikývnu se zatajeným dechem a vezmu si od něj telefon. „každý den...vám na něj někdo volal." řekne. Překvapeně se zamračím nad tím, kdo by mi každý den volal. Vezmu si od něj telefon a zadívám se na seznam hovorů a vytřeštím oči zatím, co se mi do očí nahrnou slzy. To...je Chengieho číslo, začnu si projíždět historii volání a snažím se nezačít brečet, když vidím, jak mi volal každý den, někdy i několikrát denně. Chytím se za pusu a tiše vzlyknu. Doktor se usměje a popožene sestru s tím, že počkají venku. Setřu si slzy a vytočím jen jediné číslo. Trvá to jen chvíli než slyším, jak se hovor spojil.

„T-Tatínku?" špitne. Vzlyknu, ale i přes slzy se usměji.

„Ahoj, ďáblíku." zašeptám. Slyším, jak zalapal po dechu a jak hned posmrkne.

„Tatínku, ty už nespinkáš?" vyjekne, slyším v jeho hlase naději. Zakroutím hlavou.

"Ne, už nespinkám," posmrknu. „už jsem vzhůru," setřu si znovu slzy, chvíli mu přes jeho mumlání a pláč nerozumím, ale musím se usmívat nad tím malým štěstíčkem. „víš co? Co kdybys to mamince neřekl, uděláme jí překvapení? Přivedeš ho sem?" usměju se, Cheng hned vyjekne, že hned maminku přivede a ještě několikrát se mě zeptá, jestli už opravdu nespinkám a jestli nepůjdu znovu spinkat. Ujistím ho, že už na tak dlouho spinkat nikdy nepůjdu a on hned nadšeně vypískne, než se konečně rozloučíme.

Po chvíli přijde setra a mojí postel odveze na několik testů. Jakmile mě zavezou zpět, tak si povzdechnu v nekonečném čekání na to, než přijdou ti dva. Nevím, jak dlouho to trvá ale, jakmile z chodby slyším nadšený hlas Chenga, tak se usměju, lehnu si na záda a zavřu oči. Snažím na se sobě nedat znát, že jsem vzhůru, ale, jak mile uslyším jeho hlas a ucítím jeho rty na těch svých, tak už neodolám, jdu mu svými rty naproti a otevřu oči, když slyším jeho zalapání po dechu. Hned ho uvězním ve své náruči, stejně jako Chenga, který si hned k nám vleze. Oba je pevně objímám a hladím po zádech zatím, co oba dva pláčou.

„Promiň, že jsem vás nechal tak dlouho čekat." zašeptám ke Kihyunovi, jen zakroutí hlavou a víc se ke mně natiskne.

„Byl jsi pryč tak dlouho," zašeptá mi to do hrudi, když se ke mně tiskne. Nakonec se oba dva vedle mě položí, hladím Chenga ve vlasech, zatímco se ke mně tulí. Kihyun mi mezitím povídá všem, o co jsem přišel, nestačím valit oči. Takže za tím vším...byl Junpyo, povzdechnu si, když mi řekne o Suzy, nečekal jsem to, ani jsem to netušil, jeho slova jakoby mi otevřeli oči, je pravda, že jsme si blízcí, dost na to, abych jí měl za sestru a na jednu stranu chápu její úmysly, vím, že to nemyslela tak, aby to zašlo takto daleko, na druhou stranu nevím, jestli jí to budu moct někdy odpustit. „a-a pak Haneul vydala prohlášení, C-Calpheon je tvůj, Kyunnie." šeptne, vytřeštím oči víc po jeho slovech.

„Náš." šeptnu a usměju se. Vtisknu mu pusu. Netušil jsem, že je někdo na světě, kdo by byl schopný toho tolik pro mě udělat. Vždycky jsem si myslel, že i když svůj život zaplňuji jednorázovými povyraženími, tak jsem na světě sám, všechno musím zvládat sám, musím se umět o sebe a o všechno kolem sebe postarat sám. Nikoho nepotřebuji a ani nechci, aby tu někdo byl, kdo by mi pomáhal, přeci to zvládnu sám. Otec mi už jako malému kladl na srdce, že musím vše zvládat sám, naučil mě to tím, že mě samotného nechal. Ale teď mám někoho, kdo mi pomáhá, kdo mě nenechá na vše samotného, i kdyby mohl, mohl říct ne, mohl to nechat plynout volně, ale stál po mém boku, i když jsem já po tom jeho stát nemohl. Najednou vím, že ne, nemusím vše zvládat sám, můžu se podělit o tíhu a břemena, co táhnu s ním, protože on je v půlce nezahodí s tím, že nemůže, naopak by byl schopen vzít si další nálož, když by viděl, že nemůžu já.

„Doktor říkal, že tu budu muset pár dní ještě být, budu muset chodit na rehabilitace, ale za týden pak by mě měli pustit." zašeptám, Kihyun mě pevně obejme a vtiskne mi pusu. Ten den se ode mě nehnuli. Viděl jsem jim na očích, jak nechtějí jít pryč, jak se bojí, když opět zavírám oči. Oba se ke mně na té malé posteli tiskli a šeptali mi, abych se jim vzbudil. Jakmile jsem ale ráno otevřel oči a viděl jejich rozjasněné tváře, když jsem se hned probral, věděl jsem, jak moc trpěli, jak moc se báli, že opět budou sami, už nikdy nechci, aby se tak museli cítit.

Chodili každý den, pomáhali mi, abych dostal zpět sílu do nohou, na každém cviku, na každé testu byli se mnou a pomáhali mi. I když nemuseli. Kihyun mi říkal, jak teď vede Calpheon, jak je to náročné, ale při tom ho to naplňuje. Musel jsem se usmívat. Když jsem se poprvé viděl v zrcadle, tak jsem se zhrozil, ne jen to, že jsem měl vlasy až do půlky krku, ale to jak moje tvář na pár místech proťatá jizvami.

„Pořád jsi pro mě nejnádhernější." šeptal mi Kihyun kdykoliv jsem se do zrcadla podíval. Jednu jizvu jsem měl podél spánku, druhou na bradě a třetí jsem měl od ucha do půli tváře, na čele a čelisti jsem měl malinké skoro na první pohled nepatrné jizvičky. Pokud jsem ale pro něj stále atraktivní, pokud mu na nich nezáleží, můžu být jen rád.

//

Konečně je to tady. Kihyun mi sbalí těch pár věcí, co jsem měl v pokoji a já se konečně převléknu do oblečení, které mi přinesl, konečně můžu jít. Za svůj nudný pobyt v nemocnici jsem Hyunshika několikrát navštívil. Dojdeme ještě do jeho pokoje, než úplně odejdeme a Kihyun mu vymění květiny.

„Jsi na řadě." usměju se na něj a pohladím ho po ruce, Cheng mu dá na noční stolek další obrázek a my se pomalu vydáme domů. Byl jsem překvapený, když mi Kihyun říkal, jak moc se s babičkou sblížil, nikdy jsem babičku nepovažoval za člověka, co by se takto zachoval. Čekal jsem, že bude ve své neutralitě nebo že bude někde v postranní, ale nečekal jsem, že se znovu vrátí do firmy a že bude stát na mé straně a pomůže Kihyunovi, aby zachránil mojí pozici ve firmě.

Jakmile vystoupíme z auta, které řídil babiččin asistent Rui, tak se zahledím na veliké sídlo, které v mých vzpomínkách bylo vždy chladné. Nemám na toto místo zrovna dobré vzpomínky, trávil jsem tu skoro celý svůj život sám. Hrával jsem si v komoře, abych nikoho nerušil a usínal jsem se slzami a přemýšlením nad tím, proč mě vlastní rodina nemá ráda. Matka se věčně starala spíš o to, aby měla nejnovější oblečení a hlavně, aby byla hezčí než všechny ženy na světě. Zatímco otec pracoval nebo jezdil někam za ženami.

„Vítej, Changkyun." usměje se na mě babička hned, jak projdu dveřmi. Až mě překvapí její přívětivý úsměv.

„Babičkoo." vykřikne Cheng. Vytřeštím oči, když k ní doběhne a skočí ji do náruče a ještě víc mě překvapí, když i ona se usměje a pevně ho obejme.

„Ahoj." usměje se Kihyun a babička ho hned mile pozdraví. Kde to jsem? Spal jsem opravdu jen půlrok? Není to vše sen?

„Co kdybych vzala Chengieho na hřiště, určitě si máte co vynahrazovat." mrkne na nás a Cheng se skandováním doběhne pro batůžek a oba dva vyjdou ven. Překvapeně na Kihyuna hledím, zatímco se nechávám vést do ložnice. Lehneme si do postele, pohladím ho po ruce a usměju se.

„Nestačím valit oči nad tím, jak moc se babička změnila." vtisknu mu pusu. Kihyun zavrní a víc se ke mně přisune.

„Nebylo to lehké, ale nakonec jsme si padli do oka, moc mi pomáhala a díky ní jsem to vše zvládal." přitulí se ke mně a zavrní, jakmile ho uvězním ve své náruči. Vtisknu mu pusu do vlasů a sevřu jeho tělo víc ve svém objetí.

„Když jsem spal, snil jsem o tobě, o Chengovi, o nás," zašeptám, „snil jsem o tom, že...žijeme společně, v tom domě, ve kterém jsi mě našel, když jsem přišel o projekt Rodina," pohladím ho po zádech. Cítím na jeho dechu, jak se usmál. Zatímco přes bílé závěsy do pokoje proudilo příjemné odpolední slunce, tak mi šeptal, jak moc se mu ta představa líbí a já hned věděl, že nechci, aby to byl jen můj sen, nebo jeho představa. „co kdyby...jsme v tom domě žili, jakmile ho opravíme tak...bychom tam mohli ...spolu." můj hlas se postupně měnil v šepot, když jsem mu to říkal. Zvedl ke mně hlavu a zářivě se usmál.

„To bychom mohli." vtiskne mi pusu. Nechám naše pusinky rozkvést v něco víc, šeptá mi do polibku, jak moc mu to chybělo, jak jsem mu chyběl já, moje doteky, můj hlas. Necháváme se unést vášní a ani nevím, kdy to naše odvážné doteky, láskyplné polibky přetekli v něco více, kdy on s těžkými vzdechy pevně svíral prostěradlo. Zatímco já jsem se pohyboval. Přirážel jsem tak, jak vím, že to má rád. Oba jsme sténali a vzdychali jméno toho druhého, nikam jsme nespěchali, nechali jsme naší vášeň přetéct. Pevně jsme se k sobě po té tiskli a s těžkým oddechováním jsme si šeptali, jak moc se milujeme. Kdybych si něco mohl přát, tak to abychom to takto cítili navždy.

//

První den ve firmě byl jiný, než jsem čekal, nikdo se na mě už nedíval jako na póvl, jako na někoho, kdo je ve firmě jen kvůli tomu, že je vnuk majitelky firmy. Dívali se na mě jako na někoho. Byla to velice příjemná změna. S Kihyunem jsme se shodli, že budeme u něj. Přeci jen já do svého bytu sám už nechci a od mého bytu je to do školky daleko. Navíc, Kihyunův byt ve mně vyvolává pocit domova, nevím, jestli by to zvládl i můj veliký byt. Možná po tom, co bychom v něm nějakou dobu žili společně, tak ano, ale pořád by neměl tu rodinou atmosféru, kterou máme u něj. Byl to týden, kdy jsme se vrátili zpět do jeho bytu. Museli jsme babičce slíbit, že jí budeme často navštěvovat a já se konečně cítil, jako bych opravu měl babičku. Jako bych opravdu měl...rodinu.

Kihyun se mnou chodil do práce. Říkal mi změny, které zavedl.

„Vidíš to, můžeš firmu řídit místo mě." smál jsem se, ale v duchu jsem žasl nad jeho schopnostmi. A dával jsem mu to najevo svými chválami, což jemu dělal velice dobře. Po pár týdnech se vše vrátilo do starých kolejí, chodil jsem domů pozdě, zůstával jsem kolikrát i doma vzhůru a dokončoval jsem práci. I když mi Kihyun hodně pomáhal, bylo toho moc, tak moc, že jsem kolikrát zůstával celé dny i noci v kanceláři a najednou jsem věděl, že to nechci. Každá schůze, každá konference. Cítil jsem z představenstva, jak mě tam nechtějí, cítil jsem, jak moc by chtěli, aby na mém stole bylo jejich jméno. Šel jsem pěšky domů, potřeboval jsem si pročistit hlavu, navíc jsem neměl zatím sílu sednou do auta a řídit. Sedl jsem si na lavičku v parku, zatímco tmu noci protínali pouze oranžové světlo pouličních lamp. Zatřesu se nad myšlenkou, co mám v hlavě a dlouho mi trvá, než se rozejdu domů. Je už po půlnoci, ale i tak, když otevřu dveře, tak je rozsvíceno a Kihyun hned vyjde z ložnice, dojde až ke mně a pevně mě obejme, zatímco já uvězním jeho tělo ve své náruči.

„Co se děje?" šeptne hned, vždy ví, že když nad něčím přemýšlím, ale nedokážu sám dojít k řešení. Povzdechnu si a sednu si s ním na sedačku. Kihyun nám nalije víno a já se na něj zadívám, ztracen v myšlenkách a ve všech těch nápadech, co mám v hlavě.

„Přemýšlel jsem a....já to takhle nechci," šeptnu, vidím na něm, jak vstřebává moje slova. Upije si vína s tím, abych pokračoval. Nadechnu se. „nechci ... tohle," ukážu na byt a na sebe. „chtěl bych, abychom žili v domě," usměju se „ chci mít na vás čas, nechci pracovat ve firmě, kde mě kolegové nesnáší, já," špitnu a zadívám se do Kihyunových očí. „ale vím, jak jsi na tom pracoval a je to i tvoje rozhodnutí. Ale chtěl bych...i kdyby to mělo znamenat vzdát se všeho, chtěl bych být s tebou a s Chengem, chci, abychom byli rodina, abychom jeden na druhého měli čas." zašeptám, Kihyun přikývne a chytí mě za ruku.

„To, co chceš říct, je?" pozvedne obočí, nadechnu se. Je to něco, co jsem chtěl celý život, něco na o jsem věděl, že mám právo, a přesto je to teď něco, co  vůbec nechci. Naopak chci něco jiného. Chci být s nimi, chci si užít čas, který s nimi mám. Pokud mě něco ta nehoda naučila tak to, že život je chatrný, stačí malá věc a ve vteřině může být pryč a já nechci ležet na smrtelné posteli a dívat se zpět a vidět jen to, jak jsem mohl trávit čas se svými nebližšími a místo toho jsem byl zavalený prací, penězi a povinnostmi. I kdyby to znamenalo, že budu pracovat jako uklízeč, pořád chci místo, kde bych mohl mít stálou pracovní dobu, ne místo, kde mi schválně představitelé dávají víc práce a kolikrát na poslední chvíli a já pak musím být dva dny v kuse v práci.

„To, co chci říct je, že..." zadívám se do jeho očí, do jeho nádherných a laskavých očí. „nechci Calpheon." zašeptám a sevřu jeho ruku.