Kihyun

Poslední dny a týdny jsou velmi náročné. Dělám co mohu, abych rozjel projekt Domov. Zároveň se snažím nezanedbávat Chengieho a starat se o domácnost a večeře. Ale díky našim sponzorům, kteří se mi sami rozhodli pomáhat, po tom, co se dozvěděli, že budu Kyunnieho v projektu zastupovat, to jde rozhodně líp. Kayee se sám nabídl, že mi pomůže s nějakými rozpočty, i Hyunwoo, který má na starosti výstavbu, nabídl mi, že sám sežene architekty a pak budeme na schůzkách akorát schvalovat, nebudu se muset zadrbávat tím, že bych musel ještě vybrat správného architekta z tisíce možných. Je to velká pomoc a cením si toho, že jsme si s Kyunniem našli nejen spoustu sponzorů, ale také přátel, kteří jsou ochotni pomoci. Jooheon mi nabídl, že mi pohlídá Chengieho, kdykoliv budu potřebovat. To samé Mark. Jsem opravdu vděčný, že místo odsuzování, že moc pracuji, mám podporu, která mi teď přijde vhod.

„Dejte si na chvíli pohov, pane Yoo, pracujete už několik hodin v kuse...udělali jsme velký kus práce, dejte si jídlo a společně zajedeme pro Chengieho." Dojde k mému stolu Xingjie. Vím, že nemá smysl odporovat, je schopný mi notebook vyhodit z okna, abych přestal pracovat. Ale přijde mi to vhod, přikývnu, uložím si rozpracovanou práci a zatímco si vezmu jídlo v krabičce, co mi Xingjie objednal a přinesl, tak začnu ještě projíždět zprávy. Vytřeštím oči, když najednou vyskočí název live zprávy: LIVE! Prohlášení paní Lim Haneul, hned na to kliknu a chvíli trvá, než se mi načte video, ale nestačím třeštit oči. Naženou se mi slzy do očí, když Haneul mluví o všech projektech, které Kyunnie udělal a konečně všichni budou vědět, že to všechno je díky němu. Šťastně se usměju. Dokázali jsem to. Začnu třeštit oči víc, když začne Haneul mluvit o mojí kauze. Vše to odprezentuje jako svůj nápad, už se ani nesnažím zastavit slzy, které se mi derou ven přes víčka. Šťastně posmrknu, panebože, skoro tomu ani nemohu uvěřit. A přesto se to děje. Ke štěstí mi chybí jediné...Kyunnie. „I proto Vám s pýchou a upřímnou radostí sděluji, že je rozhodnuto o dědictví Capheonu," pokračuje a mě se zatají dech. Myslel jsem, že ona a představenstvo ještě nejsou rozhodnutí o tom, co bude s Calpheonem. „který s radostí předávám do rukou svého vnuka Lim Changkyuna...a není mi větší radostí, když můžu říct, že po dobu jeho nepřítomnosti bude Yoo Kihyun zastupujícím ředitelem." Dokončí větu a já začnu nasucho otvírat pusu a lapat po dechu. Panebože, nemůžu tomu uvěřit. Xingjie mi suše pogratuluje a hned na to mi natvrdo vypne noteebok. Polknu a začnu hned jíst, zatímco se neubráním úsměvu. Poděkuju mu, když se mnou zajede pro Chengieho k Markovi a pak nás zaveze ještě do nemocnice. Na chodbě kousek od Kyunnieho pokoje potkám doktora. Řeknu hned svému malému sluníčku, aby šlo napřed za Kyunniem na pokoj, zatímco se zastavím s doktorem.

„Máte...Máte nějaké nové zprávy." Zeptám se s nadějí a zároveň se strachem. Vidím mu v očích tu starost a zároveň lítost, když musí zakroutit hlavou.

„Bohužel, pane Yoo, zatím žádné zlepšení...ale ani zhoršení," zakroutí hlavou. „ale hlavu vzhůru, dokud se to nebude blížit k jednomu roku, tak...se nemusíte bát," přikývne. „ale pokud...pokud by jeho bezvědomí mělo trvat přes rok...nemocnice Vám bude muset dát na výběr...buď ho budeme muset odpojit nebo by jste si ho musel vzít do vlastní péče, nemocnice by Vám byla schopna propůjčit potřebné přístroje." Zadívá se na mě a já se snažím hned nesložit. Ne, je to jen jedna z možností. Musí mi to říct. Nesmím začít panikařit.

„J-Jistě." Přikývnu s třesoucím hlasem. Vidí, že mě vykolejil, tak se mi to snaží vysvětlit, že je to jen jedna z možností, na kterou mě musí připravit. Že to neznamená, že se něco takového stane. Zhluboka se nadechnu a přikývnu.

Dojdu za Chengiem na pokoj Kyunnieho, hezky mu vše uklidím a upravím mu vlasy a pohladím ho po tváři. „Calpheon je náš Kyunnie," špitnu, zatímco ho hladím po tvářích. V místech, kde mu vždy naskočili ďolíčky, když byl šťastný. „už se nám probuď...moc nám chybíš." Šeptám a oba se s Chengiem k němu na chvíli přitulíme, chvíli u něj jen tak ležíme a na střídačku mu šeptáme různé věci, které chceme, aby věděl. Trvá nám to dlouho, než jsme schopní se od něj odtrhnout a zase ho opustit.

Následující den odvedu Chengieho do školky a slíbím mu, že tentokrát ho vyzvednu ze školky já, a když se mnou hezky vydrží chvíli v kanceláři, tak ho pak vezmu na zmrzlinku a pak půjdeme zase za Kyunniem. Domluvili jsme se s doktorem, že budeme moct rozvěsit v Kyunnieho pokoji víc obrázků. Prý bude i dobré, když mu dáme na noční stolek naši fotku, kdyby se probudil, ať nás má na očích, tak se musíme s Chengiem zastavit ještě pro rámeček.

Moje kroky míří na sídliště. Pro mě bylo neznámé, nic neříkající...dokud mi Kyunnie neřekl o Samsuk a Myunghee, které ho inspirovali k projektu Domov, který má podnázev Samsuk. Včera jsem se s nimi domluvil, že přijdu, abych si s nimi promluvil. Vyjdu do jejich patra a zazvoním na zvonek, chvíli to trvá, ale nakonec mi otevře Myunghee a hned se usměje.

„Dobrý den, pane Yoo." Hned se usměje, pozdravím a nechám se pozvat dovnitř. Uvnitř přivítám i Samsuk, která se na vozíčku dívá na televizi. Poděkuji za ovocný čaj, který mi Myunghee udělá a posadím se s nimi.

„Jak...je na tom...pan Lim." Zeptá se Myunghee opatrně. Hned se začne omlouvat, když vidí, jak mi tvář zkřiví smutek.

„Zatím se ještě...neprobudil," Zašeptám. „ale chtěl jsem, abychom dnes řešili radostné zprávy...pokud vše půjde podle dosavadních plánů, za dva měsíce začne výstavba prvního naprosto bezbariérového bytového domu podle Kyunnieho plánů...zatím budou postaveny 3 budovy v různých částech města, v budoucnu se bude dle zájmu dostavovat...je mi ale ctí Vám říct, že můžete být mezi prvními, kdo se pak nastěhují, budete tam mít držené místo." Usměju se.

„Panebože, to...tolik děkujeme!" začne Myunghee plakat, ale zároveň se šťastně usmívá. Kyunnie říkal, jak moc těžké to pro ni je, ale přesto se nikdy nevzdala starosti o dceru. Bezbariérové bydlení jim oběma zjednoduší život. Vzhledem k novým technologiím, které budou k dispozici...Samsuk bude schopna se sama přemisťovat po bytě, díky speciálním vychytávkám. Dlouho si o tom povídáme, jak jsou obě šťastné...jak to jednak pomůže Myunghee, protože když potřebuje na úřad nebo kamkoliv, tak nemůže Samsuk nechat samotnou. Bude to dobré i pro Samsuk, protože ona moc dobře vnímá, jak je nesoběstačná a kolikrát si připadá jako přítěž, ačkoliv to tak samozřejmě není. Myslím, že tento projekt pomůže nespočtě lidí a životům.

Ještě se před jejich domem se zastavím u lavečky a vytáhnu diář a zapíšu si několik poznámek, které mě ještě k projektu napadli – jako je například zařízení rozvozu obědů pro ty, kdo to budou v rámci projektu Domov potřebovat, klidně jen vybrané dny...brigády pro dobrovolníky, které budou moct postiženým chodit nakupovat, uklízet, zabavovat je, pokud zrovna jejich hlavní opatrovníci musí něco zařizovat. Spousta z opatrovníků nemůžou chodit do práce, vlastně je jejich život bídný, protože příspěvky na invaliditu a opatrovnictví nejsou bůhvíjaká hitparáda...díky všem těm službám by si většina z nich mohla najít buďto pravidelnou práci nebo alespoň brigádu, mohli by si přivydělávat a cítit se díky tomu lépe. Taky trošku změnit ten stereotyp života, pro lepší psychickou pohodu. Zapíši si všechni myšlenky, v hlavě jich mám dost, ačkoliv to není takové jako když to můžeme plánovat společně s Kyunniem.

Dojdu pro Chengieho do školky a po cestě se zastavíme do papírnictví pro rámeček. Xingjie mi nakonec řekl, že reporty a zprávy, co jsem chtěl dneska udělat připraví, pak to akorát zítra zkontroluji a dám dohromady, takže už dneska do kanceláře nepůjdu. Vezmu Chengieho rovnou do cukrárny, shodou okolností tam narazím na Marka a Jeffreyho, tak si s nimi sednu k jednomu stolu a začneme si povídat o všem možném. Po dvou hodinách se rozloučíme a my se s Chengiem vydáme do nemocnice, abychom vyzdobili Kyunniemu pokoj. Dáváme si záležet, aby jeho pokoj byl útulný, aby se v něm leskla naše láska k němu.

///

Je to půl roku. Půl roku od Kyunnieho autonehody. Ani na jeden den jsem na něj nepřestal myslet. Většina lidí se tomu diví...prý to z lidí po chvíli opadne, prý člověka v tak dlouhodobém kómatu přestanou časem navštěvovat, city prý časem opadnou. Ale u nás se nic takového nestalo. Nebyl den, kdy bychom s Chengiem nešli do nemocnice. Dokonce i Chengieho narozeniny jsme slavili v nemocničním pokoji. Sestřičky, které měli ten den směnu plakali nad tím gestem. I já plakal, protože to bylo Chengieho přání. Chtěl trávit narozeniny s tatínkem. Prosil mě, řekl mi, že nechce žádné dárečky, že klidně oželí i dort, jen aby mohl narozeniny slavit tady. Ani ve snu bych mu neřekl ne. A nenechávám naději, aby mě opouštěla. Nepřestávám věřit, že se probudí. Nenechal by nás tu. Určitě bojuje, i když to trvá dlouho, ale neopustí nás. A tomu věřím. Nikdy bych ho neopustil, nezáleží na tom, jak dlouho bych na něj musel čekat.

Zaklepu na dveře od svého bytu. Nemusím čekat dlouho, hned za dveřmi slyším kroky.

„Ahoj, Kihyun." Usměje se Suzy a stáhne si tričko na svém těhotenském břiše. Už bude v osmém měsíci a podle jejích slov se může hýbat míň a míň. Dneska má jeden z posledních ultrazvuků před porodem, nabídl jsem se, že ji budu doprovázet, kdyby se jí náhodou udělalo zle. Což je podle jejích slov hodně často.

Nejdřív nechtěla vědět pohlaví dítěte, ale pak jí to stejně nedalo. Podle ultrazvuku to bude zdravá holčička, pokud mě neklame paměť, tak jí Suzy vybrala jméno Hyomi, podle své babičky. Suzy hodně vzalo, když Junpya oficiálně zavřeli. I když jsme o tom nemluvili, věděl jsem, že ji to trápí, hlavně proto, že je to i přes to všechno otec jejího dítěte. Sama o té možnosti nechtěla slyšet, proto jsem to byl já, kdo řekl Haneul o tom, že Suzy nosí jejího pravnuka. Nebylo to s postranními úmysly, přišlo mi důležité, aby to Haneul věděla, hlavně proto, že za ten půl rok jsme si opravdu sedli a mluvili jsme spolu o všem, nechtěl jsem ji v ničem obcházet. Vždycky mě dovede překvapit a překvapila mě i tentokrát. Sama se za Suzy zastavila...veškeré Junpyovo mění a peníze měli propadnout společnosti, byla to vskutku velká suma a Suzy by ani nechtěla všechno. Haneul jí jménem jejího nepovedeného vnuka pořídila byt, který byl vybavený pro ni a pro dítě. Zároveň se s ní domluvila, že pod svým jménem bude Suzy každý měsíc posílat peníze jako alimenty. Ať už se Suzy rozhodne zapsat Junpya jako otce svého dítěte nebo ne, Haneul je dost zásadová a rozhodně nechtěla vypadat jako někdo, kdo odvrhne těhotnou ženu. Na rozdíl od Junpya by si v životě neodpustila, kdyby odvrhla svoji krev.

„Hrozně se těším, až porodím...nezdá se to, ale čím víc se to blíží, tím je to neúnosnější," Lapá Suzy podechu, zatímco se ploužíme ze schodů. V mém bytě bude bydlet ještě tak dva týdny, než se dokončí její připravený byt od Haneul. „pořád nevím, jestli ho chci zapsat jako otce...ale asi to udělám. Už jen proto, aby v tom v budoucnu měla Hyomi jasno, nechci jí vysvětlovat, proč jsem uvedla neznámého otce, když vím, kdo to je." Povzdechne si a já ji pomůžu k Markovi do auta, se kterým jsem se raději domluvil, jestli by pro nás nepřijel. Nesčetněkrát už jsem uvažoval o tom, že bych si měl udělat řidičák, neustále někoho žádat o odvoz...ne, že by to bylo pokaždé úplně příjemné hledat někoho, kdo má čas na to mě někam vozit. Máme i spoustu plánů B v době, kdy má Suzy rodit, pokud by měl být problém se sanitkou, tak jsem domluvený s Markem i s Ruiem a pro jistotu i s Xingjiem, kteří byly ochotní v pohotovosti vyrazit a zavést Suzy do porodnice.

Dojdu s ní do ordinace, kde jí udělají ultrazvuk. Chengie zůstal doma s Handeul. Ne, stále jsem nebyl schopný to Suzy úplně odpustit, ale zároveň jsem ji nedokázal a ani nechtěl nechat na všechno samotnou. Zaslouží si i tak mít někoho po svém boku, neměla by být sama úplně na všechno.

Mark se nakonec rozhodl, že na nás počká, tak jsme Suzy odvezli ještě na nákup a pak domů. Nakonec Mark odveze i mě a já se unaveně protáhnu, když dojdu zpátky do domu Handeul.

„Maminko, maminko!" doběhne ke mně hned Chengie, musím si přestat zouvat boty a musím ho chytit, když mi do náruče skočí jako tornádo. „Půjdeme za tatínkem? Půjdeme?" začne mě hned objímat, najednou mi přijde úplně jiný, zářilo z něj neuvěřitelné štěstí. Možná Haneul zase upekla štrúdl, ten Chengie miluje a i minule mu dost zlepšil náladu.

„Mh, jen se převléknu, dobře?" usměju se a pustím toho malého rošťáka na zem. I Haneul se usmívá, jinak, než obvykle. Možná je jen v dobré náladě. Dojdu se převléknout do pohodlného trička, vezmu si volnější tmavě modré rifle a přes hlavu si přetáhnu Kyunnieho černou mikinu s kapucí. Jakmile jsme nachystaní, tak se rozloučíme s Haneul rozloučíme a vydáme se do nemocnice. Nebo spíš běžíme. Chengie kvaltuje jako by čerpal energii několik týdnů. Já se únavou sotva držím na nohou, ale i přesto se usměju. Nechám své tělo, aby čerpalo jeho energii, ačkoliv to musí vypadat vtipně, protože se ploužím jako zombie, zatímco Chengie nadšeně poskakuje plný energie.

Dojdeme až do nemocnice, v přízemí koupím nové květiny, protože ty, co tam Kyunnie má, budou už potřebovat vyměnit. Nestihnu se pořádně rozhlédnout, co bych mohl v květinářství ještě koupit, protože mě Chengie netrpělivě táhne za ruku k výtahu a já se nechám, nevím, co to do toho dítěte vjelo. Otevřu dveře od pokoje a jako první dojdu otevřít ventilačku. Pak dojdu k posteli a pohladím Kyunnieho po ruce, nahnu se k němu a vtisknu pusu s tichým ahoj, lásko. Ale málem vyletím z kůže, když je mi lehký polibek oplacen. Trhnu sebou a vytřeštím oči. Odtáhnu se a začnu plakat, nezastavitelně začnu vzlykat, když Kyunnie otevře oči a jeho tváří se rozlije úsměv. Zamotá se mi hlava a já si sednu k němu na postel, začnu plakat a vzlykat. Chvíli nevím, jak reagovat, natáhnu se k němu a nechám se obejmout, zatímco šeptám, že to není možné, šeptám, jak moc se bojím, že je to jen sen. Jak moc si přeji, aby to byla pravda, aby to byla realita. Abych už po svém boku mohl mít muže, kterého miluji.