Haneul

Jakmile Kihyun odejde ze zasedací místnosti, tak se strhne vášnivá konverzace. Chvíli je poslouchám, jak se dohadují. Někteří jsou příjemně překvapeni, jiní hlásají, že je to naprostý nesmysl, aby někdo jako on vedl firmu v Changkyunově nepřítomnosti, i když mu po čas prezentace vyseli na rtech a hltali každé jeho slovo. Byla jsem upřímně překvapená. Rozhodla jsem se, že mu nepomůžu, ne z důvodu toho, že bych mu chtěla nějak zavařit, ale z toho důvodu, abych viděla, zda na to opravdu má. Zda si umí vydobýt respekt. Jsem ráda, že jsem to neudělala, protože teď mu můžu říct bez přetvářky, že to zvládl na výbornou.

„Pokud je to tedy nejasné, myslím si, že nejspravedlivější formou výběru bude hlasování," Pronesu a utnu jejich dohady. Jejich oči se na mě upřou a oni pomalu přikývnou. „zvednou ruku ti, kteří souhlasí s tím, aby po dobu nepřítomnosti Changkyuna vedl firmu pan Yoo Kihyun," pronesu a sleduji, jak se postupně zvedá ruka za rukou. Chvíli čekám, když se zvedne poslední ruka a následně zvednuté ruky spočítám. „a kdo nesouhlasí," pokynu ostatním, kteří zvednou ruku a odfrknou si, aby dali najevo svůj nesouhlas. „ takže," postavím se po tom, co spočítám i jejich hlasy. „v tuto chvíli je většina pro pana Yoo, v tom případě bude pan Yoo zastávat Changkyunovu pozici, určitě jste si všimli, že firma si po čase jeho nepřítomnosti nevede nejlépe, projekty stojí, schvalování návrhů, řešení reportů, uzavírání smluv a dokonce i výplaty pro zaměstnance stojí. Možná by bylo na čase si uvědomit, kolik toho Changkyun dělal, aniž by jste to kdokoliv z vás uznal. Narozdíl od jiných," odmlčím se a můj pohled sjede na Junpya, který mě obezřetně sleduje, ale vidím, jak má zatnuté ruce v pěst. „tuto firmu už nepřímo vedl, proto si myslím, že by bylo jen na místě počkat než se probudí, když už tak jen z vděčnosti, protože díky jeho úsilí máte někteří stále místo ve firmě, jako třeba pan Hooshing," ukážu na něj, trhne sebou a zadívá se na mě. „jste jeden z těch, kteří hlasovali proti a jste také jeden z těch, kteří hlasují pro Junpya, i přestože nebýt Changkyuna, už jste před rokem v této firmě skončil, možná by bylo načase přehodnotit svoje stanovisko, ale nejste jediný, jen jsem vás použila jako příklad. Mohla bych jmenovat více, kdyby nebylo Changkyuna, tak je toto představenstvo v dnešní době tak z poloviny jiné," Zakývám hlavou. „proto si myslím, že už jen z vděčnosti by mělo představenstvo počkat, než se probudí nebo pokud dojde na nejhorší případ. Do té doby bude firmu pod mým vedením vést Kihyun," Ukončím svou řeč a posadí se zpět. „ dojděte pro něj, abychom mu tu zprávu mohli sdělit." pronesu ke dveřím a jeden z představitelů se zvedne a dojde dveře otevřít a pozvat Kihyuna dále.

///

„Co jsi zjistil, Rui?" pozvednu obočí, když za mnou jeden večer přijde. Stoupne si před sedačku, když už je večer. Kihyun a Cheng jsou opět v nemocnici, takže můžeme mluvit, aniž by nás někdo slyšel.

„Je to tak, jak jsem si myslel, za tou nehodou, stojí Junpyo," pronese stroze. Zamračím se. Neříkám, že mě to nepřekvapilo, ne, věděla jsem to, jen jsem to potřebovala potvrdit. Bylo to až moc náhod najednou, bylo to přesně naplánované, až mě z toho přeběhne mráz po zádech. I když jsem na jednu stranu doufala, přece jen pořád je to moje rodina, moje krev. Kdyby se jen ti dva mohli dát dohromady. Junpyova sebedůvěra a lačnost po moci s Changyunovou pracovitostí a skromností. Vždy jsem věděla o každém projektu, který Junpyo Changkyunovi přebral. Nikdy jsem nic neudělala, protože jsem chtěla, aby se konečně ozval. Aby mu konečně narostla páteř a postavil se mu. Jenže on vždy zakňučel, jak kopnuté štěně a nechal si od Junpya kydat hnůj na hlavu. „mám po něm zamést stopy?" zadívá se na mě Rui. Jen se lehce zasměju, není schopný ani po sobě uklidit, dělá vždycky vše napůl, jen aby to měl z krku, a nechá ostatní, aby za něj dělali práci.

„Ne, shromáždi podklady a důkazy a odevzdej je na policii, jim by trvalo roky než by na to přišli." řeknu chladně, Rui přikývne a hned odejde. Co si Junpyo nadrobil, to si taky uklidí. V naší branži je toto normální, každý odstraňuje toho, kdo mu stojí v cestě. Sama nejsem svatoušek, i když jsem v tom přímo nejela, můj muž v tom byl zběhlý a neříkám, že i ti, co jsme odstranili, byli svatoušci, ale i tak máme za sebou jistou minulost. Ale v rodině tohle nestrpím. I moji synové po sobě štěkali, i když jim nikdy nehrozilo dědictví firmy, ale vím, že by nikdy tohle jeden druhému neudělali, radši dělali, že ten druhý neexistuje. Ale Junpyo překročil hranici a pokud nemá ani sebemenší snahu po sobě aspoň zamést stopy, třeba ho to naučí.

///

Už je to měsíc, měsíc od toho, co je Changkyun v kómatu, a je to přesně týden, co ve zprávách vyšla zpráva o tom, že Junpyo stojí za autonehodou, kterou Changkyun a Hyunshik prodělali.

Nejdřív se to ve zprávách tutlalo, dokud bylo vyšetřování, bylo ve zprávách, v novinách, minimum zpráv o tomto případě. Jakmile ale po několika týdnech policie vydala prohlášení, že na Junpya je podaný zatykač a začíná opravdové vyšetřování, neřešilo se ve zprávách nic jiného. Po dvou měsících od té doby, co Rui předal policii anonymně důkazy, bylo ve zprávách, jak Junpya odvedli na výslech. Seděla jsem zrovna u televize a sledovala svůj oblíbený seriál, zatímco byl malý Cheng ve školce a Kihyun v Calpheonu, když mi zazvonil telefon. Jak dlouho jsem na ten telefonát čekala, jakmile jsem viděla jméno volajícího musela jsem se pro sebe usmát a telefon jsem zvedla.

„Ano?" pronesu klidně. Nechám ho, aby mluvil a souhlasím s tím, že přijdu. Hned se převléknu a nechám Ruie, aby mě odvezl na policejní stanici. Vystoupím z auta a nechám se zavalit fotografy, než je policie rozežene. Jejich otázky jsem ignorovala. Vejdu dovnitř a za doprovodu velmi milého policejního důstojníka se nechám odvést až do zadní místnosti. Jakmile otevřu dveře, tak se zahledím na postavu, která seděla na opačném konci stolu. Opíral se o židli a ve tváři měl ten svůj nesmazatelný úšklebek. Ani jemně to s ním nehnulo, že tu seděl. Zadívala jsem se na zrcadlo, za kterým jsem věděla, že jsou komisaři, kteří náš rozhovor poslouchají, věděl to i on? Těžko říct.

„Ahoj, babi." usmál se a položil si lokty na stůl a spojil ruce, zatímco se mu na tváři vykouzlil úsměv. Byl v klidu, jakoby seděl u sebe v obýváku.

„Ahoj, Junpyo." sednu si naproti němu a položím kabelku na stůl a sama se opřu o opěradlo židle a zadívám se na něj.

„Jsem rád, že jsi přišla, už mě nebavilo sedět tu a vysvětlovat jim, že nemá smysl mě vyšetřovat, kdy přijde právník? Mám doma rozdělanou nějakou práci." zasměje se a upraví si sako. Pozvednu obočí.

„Ale, Junpyo," usměju se jako mílius, „samozřejmě, že tě to nebaví, nemáš tu přeci, co dělat a někdo by jim to měl říct." pronesu s úsměvem. On jen přikývne a pohodí hlavou.

„Přesně, to jsem jim říka-" zarazím ho, když mu skočím do řeči.

„Měl bys být v cele, ne tady," pokračuji. Vytřeští na mě oči. „nevím, jestli ti oranžová bude slušet, i když jsem slyšela, že to možná budou měnit na olivově zelenou, v té ti vyniknou oči." pozvednu obočí. Vytřeští ty své a zadívá se na mě. Lehce se mu zatřese dech a pomalu mu zmizí ten jeho lišácký úsměv.

„O-O čem to mluvíš, babi?" zadívá se na mě, cítím z něj, jak v něm narůstá panika, možná i hněv.

„Nepomůžu ti, Junpyo, jednou dotáhneš něco dokonce, budeš mít dost času na přemýšlení, maximální trest je deset let, to je dost času na to, aby sis utříbil myšlenky a přehodnotil svoje činy, jednou tě to muselo doběhnout, nebo jsi si myslel, že ti to celý život bude procházet? Ráda bych ti, Junpyo, pomohla, jsi můj vnuk a mám tě ráda, a proto si myslím....že tímto ti pomůžu nejvíce." přikývnu a zvednu se.

„N-Ne, počkej, kam jdeš!" vykřikne s rukou práskne do stolu a zvedne se.

„Domů, Junpyo, jednou taky půjdeš, aspoň uvidíš po tom, co vyjdeš ven, uvidíš, kdo opravdu stál po tvém boku, třeba ti pomůže někdo jiný, nežli já, jenže, kdo, není nikdo, koho by jsi si nekoupil nebo koho by jsi nevydíral, aby stál při tobě, když teď nemáš nic, kdo se k tobě s pomocí rozeběhne?" pozvednu obočí a chytím za kliku. Ještě jednou se na něj podívám. Na muže, který už si není tak jistý, vidím v něm chlapce, toho malého vnoučka, který se bál houpat na houpačce kvůli výšce, který se bál, že nebude dost dobrý a jeho otec ho zavrhne, který se vždy bál, že bude žít v Changkyunově stínu, tak moc se bál, že ho ten strach pohltil. Povzdechnu si a vyjdu ze dveří zatím, co se z jeho místnosti ozve hlasitý křik. Podám Ruiovi kabelku.

„Na kdy nejdříve zvládneš svolat tiskovku?" pronesu, zatímco jdeme do auta. Ani se nezamyslí a hned mi odpoví.

„Je za hodinu moc brzy?" pozvedne obočí. Zasměju se a poplácám ho po tváři.

„Moc se nevychloubej." zasměju se a sednu si do auta a rovnou se nechám odvést na místo, kde se bude tiskovka konat, zatímco Rui obvolává reportéry, noviny a televizní stanice. Upravím si kostýmek a v zrcadle si ještě upravím vlasy, než vyjdu ven. Rovnou si to namířím na podium mezi hlasitým klikáním fotoaparátů. Zadívám se na všechny ty reportéry, lačnících po zprávách. Na kamery, které mojí konferenci zabírají živě. Dojdu ke stojanu s mikrofony a upiju si vody, která je položená na malém stolku.

„Dobrý den-"

„Paní Lim, proč jste tak náhle svolala tuto tiskovou konferenci??" ozve se hned nějaký nedočkavý fotograf. Pozvednu obočí a zpražím ho pohledem.

„Kdybyste mě nechal mluvit, pane reportére, tak bych vám to vysvětlila, upozorňuji vás, že si nepřeji, aby mě někdo takto přerušoval, po mém proslovu bude dostatek času na otázky." zpražím ho i svými slovy. Odmlčí se a znovu se posadí, když předtím rychle vstal s rukou nataženou, ve které měl, mikrofon.

„Ještě tedy jednou, dobrý den, jmenuji se Lim Haneul, všichni mě jistě znáte, ale radši se přestavím, můj muž založil dnes již světoznámou firmu Calpheon, jejíž jsem momentálně majitelka. Vaše media bedlivě sledovala vývoj dědictví mezi mými vnuky, Lim Changkyunem a Lim Junpyem, i když, většina zpráv byla zkreslená díky tomu, že Junpyo vlastnil vás všechny, ani jeden z vás zde není z obliga, každý z vás se podílel aspoň na jedné ze zpráv, která byla vedena proti Lim Changkyunovi, či momentální kauze proti Yoo Kihyunovi, proto jsem si jasně určila, že dnešní přenos bude živě. Co se týče Junpya - ráda bych zdůraznila, že Calpheon nenese žádnou zodpovědnost v jeho činech, jednal ve vlastním uvážení a bude potrestán podle zákona, tak, jak by měl být každý, kdo se dopustí přestupků. Ráda bych také, aby media uvedla na pravou míru všechny zprávy, které byly zkreslené, vytržené z kontextu či zabrané z úhlu tak, aby nebyly vidět. Ráda bych, aby media jasně ukázala pravou tvář Lim Changkyuna a také, jeho právoplatné vlastnictví na projekty – projekt Beruška – který zajistil pavilon pro léčení dětských nemocí v nemocnici Heaven, projet Slůně na výstavu dětských hřišť po celé Soulu, projekt děti bez závazků – který se postaral, že každé dítě chodí do školky zadarmo a dítě jehož rodiče by chtěli do soukromé školky si mohli zažádat a Calpheon za ně částku bez jakéhokoliv dluhu zaplatil, projekt pro svobodné matky, otce a rodiny v nouzi a v neposlední řade -  poslední projekt, na kterém Changkyun těsně před autonehodou pracoval – domov – který je zaměřený na postižené děti i dospělé, na pomůcky, speciální domy a vše, co takový člověk potřebuje. S velikou radostí vám sděluji, že tento projekt bude dál v řešení a to díky vámi známému Yoo Kihyunovi," Zvednu ruku, abych utnula jejich otázky, když vidím, jak se zhluboka nadechli. „dřív než začnete, ano, věděla jsem to a byla jsem to já, která jim navrhla onu variantu. Když jsem je spolu viděla, jak se upřímně milují, nebyly v tom peníze, nebyly v tom žádné city lítosti. Ale opravdová láska. Changkyun i Kihyun v sobě našli to, co oba hledali. Chtěli rodinu a tu si také vytvořili, jenže se báli, právě kvůli pověsti, kterou falešně a s úmyslem škodit vytvořil Junpyo, báli se, že je svět odmítne, že je zadupe do země. Sama jsem dlouho přemýšlela, co by bylo správné, proto jsem já osobně navrhla, aby se Kihyun převlékl za ženu. Aby si mohli být oporou kdykoliv potřebují bez toho, aniž by se báli, že je svět bude soudit. Možná jsem jim nevěřila, že by to zvládli, že by spolu tu tíhu vašich názorů a šťouravých nosů vydrželi. Ale teď už to vím, vím to, protože Kihyun každý den, bez jediné pauzy chodí za Changkyunem do nemocnice. Je s ním až dlouho do večera. Oba, on i malý Cheng, se o Changkyun a starají v tom nejtěžším, to, že se sám Yoo Kihyun přiznal, že kdyby se Changkyun probudil s nějakým postižením, že by se o něj postaral jen proto, že se mu probral, mi dalo dost najevo, že ani vy, ani kdokoliv jiný je nerozdělí. I proto s pýchou a upřímnou radostí vám sděluji, že je rozhodnuto o dědictví Calpheonu, který s radostí předávám do rukou svého vnuka Lim Changkyuna a není mi větší radosti, když můžu říct, že po dobu jeho nepřítomnosti, bude Yoo Kihyun zastupujícím ředitelem." Ukončím svou řeč.

„Paní Lim." začnou hned křičet.

„Děkuji za pozornost." ukončím konferenci a za jejich křiku po otázkách vyjdu ven a neubráním se nadšenému úsměvu.

„Nebude představenstvo naštvané, že jste je takto přeskočila?" zasměje se RuiM když zastavíme u McDonaldu a posadíme se venku na lavičku. Ukousnu si hamburgeru a zasměju se.

„Oh, bude....bude a moc...," zasměju se. „ kéž bych mohla vidět jejich výrazy, když to ve zprávách viděli." zasměju se a s Ruiem se podíváme na internet na přenos. Je celý, bez jediného střihu. Spokojeně se usměju a hned na to Rui najede na sociální sítě, abych viděla reakce. Usměju se, když je většina pozitivní, samozřejmě, že se najdou tací, kteří nesouhlasí, ale ti většinou nesouhlasí s ničím. Přiťukneme si s Ruiem kolou a zazubíme se na sebe.

„Napadlo mě, paní Lim," začne Rui, pozvednu obočí a naznačím mu, aby mluvil. „teď když má Calpheon konečně dědice, tak můžete jít konečně úplně do důchodu." zasměje se kopnu ho pod stolem a protočím oči.

„Nejsem tak stará," zasměju se. „babičkou jsem byla ve čtyřiceti!" zaprskám „A myslím, že být prababičkou v 67 je nádherné." vypláznu jazyk a po jídle nasedneme do auta.

„Domů?" zadívá se na mě ve zpětném zrcátku, usměju se a přikývnu.

„Mm, domů." zadívá se z okna, možná i já, v nich našla rodinu. Nebylo dne, kdyby Kihyun nechodil do nemocnice, nebylo by dne, kdy i po tom, co se vrátil neudělal večeři, kdy by se o mě nestaral, i přes moje remcání, že to nepotřebuji. Vždy se jen usmál a stejně to udělal po svém. Nebylo by dne, kdyby mi ten malý rošťák nezvedl náladu. Nevím, jak jsi to udělal, Changkyun, ale našel sis opravdu výjimečnou rodinu.