Changkyun

Unaveně se protáhnu, když sedím v letadle. Celé ty dva týdny byly náročné, jediné, na co myslím je, že za několik hodin vezmu do náruče ty dvě moje sluníčka. Vlastně to bylo to jediné, na co jsem celou dobu myslel. Na to, jak tohle skončí a já se za nimi zase vrátím. Nevím proč se Junpyo najednou stáhnul z téhle schůzky, chvíli jsem o tom měl pochybnosti, ale nakonec se ukázalo, že se nic nestalo, že jsem byl jen paranoidní.

Uvelebím se v sedačce soukromého letadla Calpheonu a povzdechnu si, když mě čeká ještě několik hodin. Do Soulu přiletím kolem půlnoci, jediné, co mi na tom výletě chybělo, byla komunikace. Telefon mi nefungoval, řešil jsem to s operátorem v Londýně, jelikož jsem se do Soulu nemohl dovolat, ale nakonec jsem si řekl, že to nějak budu muset přežít. Celou dobu jsem jen chodil po schůzkách a na různě obědy a večeře, jen abych si tu vytvořil dobré vztahy, a večer jsem unaveně padl do postele. Zavřu oči a jediné na co myslím, než mě pohltí spánek je jen myšlenka na ty dva, na to, jak je oba pevně obejmu, jakmile je uvidím. Usměju se, když si představím, jak se v noci přikradu ke Kihyunovi a lehnu si k němu do postele a pevně ho objemu. Jak se nechám obklopit jeho nádhernou vůní a konečně usnu pořádným spánkem.

„Pane Lim," trhnu sebou, když na mě promluví ženský hlas. Zvednu hlavu a protřu si oči a zadívám se na letušku, která se na mě usměje. „budeme přistávat, tak se, prosím, připoutejte." řekne jemně. Přikývnu a na sedadle se připoutám. Netrvá to dlouho a dosedneme pomalu na zem, a jakmile se otevřou dveře od letadla, tak vystoupím ven a nasaju chladný, ale příjemný noční vzduch. Řeknu personálu, aby kufry odvezly do mého bytu, zatímco dojdu před letiště, kde už čeká Hyunshik. Usměju se na něj a dojdu k němu.

„Dobrý večer." začnu s úsměvem, což ho trochu zarazí, pozvednu obočí nad jeho vážným výrazem.

„Vše jsem zařídil, jak jste mi řekl, pane Lim," začne hned na jeden nádech. Zamračím se a natočím hlavu do strany, jako bych nastavoval pravé ucho, abych ho lépe slyšel. Co přesně zařídil? „odvezl jsem pana Kihyuna a malého Chenga na místo, jaké jste určil, nikdo je nekontaktoval a měli by tam být v bezpečí, přejete si jet za nimi hned nebo až zítra?" pokračuje. Zamračím se ještě víc.

„O...o čem to mluvíš, Hyunshik? Já jsem ti za celou dobu nenapsal." řeknu hned. Vytřeští oči.

„To...to není možné, pane Lim, dostal jsem od Vás email." pozvednu obočí.

„Já jsem sebou neměl počítač, ten jsem nechal doma a v Londýně jsem na počítači neby- Hyunshik, co se děje?" řeknu hned vážně a lehce se otřepu strachem. Zamračí se.

„Reportéři nějak přišli na to, že je Hyuna ...Kihyun." řekne jemně. Vytřeštím oči a zalapám po dechu.

„Cože?" zašeptám roztřeseně. Hyunshik vypadá, ale stejně zmatený jako já. "Kam jsi je odvezl, Hyunshik?" řeknu hned.

„Do vesnice Aakman, jak...stálo v emailu, já omlouvám se, pane Lim." řekne zničeně. Zakroutím hlavou, není to jeho vina.

„Hned tam pojedeme." řeknu rychle a nahrnu se ke dveřím řidiče.

„Pane Lim, s dovolením," chytí mě za ruku, když sáhnu po klice. Roztřeseně sebou trhnu. Až teď si všimnu, jak se celý třesu, jak mi ruka škube ve strachu o ně dva. „jste v šoku, neměl byste řídit, posaďte se." přikývne a já tedy nakonec svolím a sednu si na místo spolujezdce a připoutám se. Hyunshik se rozjede nočními ulicemi. Sáhnu do kapsy a vytáhnu z ní peněženku, hned, jak jí otevřu, tak se mi nahrnou slzy do očí, když ve světlech oranžových lamp, které míjíme, vidím naší fotku. Nebyl jsem tu, když mě nejvíce potřebovali, ale už jsem tu, už se o ně postarám a už jim nikdo neublíží. Postavím se před ně proti celému světu, je mi to jedno, budu jejich štít a budu je chránit. S povzdechne a třesoucíma rukama zandám peněženku a zvednu očí, abych se podíval na cestu. Zrovna jedeme ke křižovatce, která kousek od hranice města a vjezdem na dálnici. Kolem není žádné auto, jakby taky bylo, je pozdě v noci, široko daleko jsme tu jediní. Zvednu oči, když máme zelenou a s povzdechem se zadívám na Hyunshika a v tu chvíli vytřeštím oči, když z boku u řidičovi strany vidím dvě veliká bílá světla.

„Hyunshi-" stačím vykřiknout, než moje uši pohltí rána. Jediné, co cítím je bolest. Jakoby se čas zpomalil, těsně než zavřu oči vidím, jak se kolem nás tříští sklo, jak se věci v autě rozletěli do prostoru zatím, co sebou auto hází ze strany na stranu.

Otevřu oči, cítím se tak lehce, cítím, že stojíme, nedokážu očima zaostřit a v uších mi píská a jediné, co cítím je, že jsem vzhůru nohama. Když se mi oči zaostří, tak jediné, co vidím, je krev. Nějakým způsobem se mi podaří hlavu otočit na stranu.

„H-Hyunshik." zaúpím, když ho vidím, celého od krve neodpovídá. Chci zvednout ruce, ale jen jedna ruka moje volání poslechne, až teď si všimnu, že i já jsem celý od krve a ruce mám dořezané od skla. Ani nevím, jak se mi to povede, ale rozepnu pas a volným pádem dopadnu na střechu auta a hlasitě vykřiknu, jediné čím dokážu hýbat je ruka. Ani jsem si před tím nevšiml, že jsou moje dveře vytrhlé ven. Chci se ven vyplazit, ale nemám tolik síly. Cítím, jak mi po obličeji stéká krev, cítím, jak každá část mého těla křičí bolestí.

„Myslíš, že to stačilo?" uslyším hlasy. Chci křičet o pomoc, ale nevydám ze sebe ani hlásku.

„Ukaž," zvednu hlavu, natolik, abych viděl pár bot. „tohle nepřežijou, jdeme." zasměje se hlas.

„P-Pomoc...prosím." zaskuhrám, ale pár bot zmizí, bezradně mé tělo už nevydrží být při vědomí. Zavřu oči a hlasitě vydechnu.

Nevím, jestli to byly roky, sekundy či hodiny, ale v dáli, jsem slyšel další hlasy...cítil jsem, jak na mě někdo sahá, jak se moje tělo hýbe, aniž bych mu k tomu dal pokyn, než moje uši zaplní houkavý zvuk, což bylo to poslední, co jsem slyšel. Jediné, na co se má mysl mohla v tuto chvíli upínat byl jen nádherný úsměv mého milovaného Kihyuna....a na nádherný smích mého malinkého Chenga...kéž bych se k nim mohl vrátit.

////

HaNeul

„Paní Lim, můžete nám k tomu povědět více?" vykřikne jeden z reportérů zatím, co jdu po schodech k hlavnímu vchodu nemocnice. „Řekněte nám více k panu Yoo Kihyunovi, paní Lim, nemůžete to před námi zametat!" vykřikl jeden z reportérů, zatímco se jeden z mých sekretářů ohradil, aby na mě nezvyšoval hlas. Zvednu ruku v klidném gestu a srovnám si brýle, které mám na nose.

„Pane reportére, můj vnuk je v kritickém v stavu v nemocnici, nikdo z nás neví, zda se probere, zda to vůbec...přežije, nebudu tu s vámi nic řešit a už vůbec ne něco kolem peněz chtivých lidí jako je pan Yoo. Pokud mě omluvíte, byla bych velice poctěna, kdyby jste přestali narušovat životy občanů a bránili jim přístup do nemocnice, pokud se nerozejdete, zavolám na vás policii," řeknu to dost hlasitě pro všechny reportéry, kteří něco za remcají, ale začnou si pomalu balit nástroje. „počkejte tady." řeknu k sekretářům, kteří se rozhodli, že mě doprovodí. Moje ochranka přikývne a já zatím vejdu do nemocnice, kam mají reportéři naštěstí přísný zákaz vstupu. Jemně kývnu hlavou na sestřičku u recepce.

„Paní Lim, váš vnuk má teď návštěvu, mám ho jít poprosit o odchod?" jemně se usměje, pozvednu obočí a zakroutím hlavou s tím, že si to zařídím sama. Pomalu se rozejdu čistou nemocnicí až k VIP pokojům. Natáhnu ruku ke dveřím, u kterých je jmenovka Lim Changkyun, ale zarazím se ve chvíli, kdy s pokoje slyším vzlyk. Chvíli stojím před dveřmi, ale pláč neustává, ba co víc přijde mi, že je hlasitější a naléhavější. Lehce šoupací dveře odšoupnu, neudělají ani jeden zvuk, ale myslím si, že by se osoba vevnitř ani nehnula. Zadívám se na postel, ve které leží Changkyun. Naproti dveřím u něj sedí další chlapec. Hlavu má položenou na posteli a ustavičně pláče a naříká. Drží jeho ruku a lapá mezi vzlyky po dechu. Otočím se zády a dojdu si zatím do kavárny pro kávu. Nesnáším lidi, jako je on. Lidi, co udělají cokoliv pro peníze. Jakmile ta zpráva byla, pověřila jsem svůj tým, aby ho prokleply. Yoo Kihyun. Věděla jsem, že mi to jméno něco říká. Yoo Kiheon, jeho otec, je stejně hrabivý a dychtivý po penězích jako on, jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu. Když jsem si pročítala v jakých podmínkách žil, když se mi do rukou dostala ta smlouva. Odfrknu si, jak zoufalý byl, když tu smlouvu přijal, vše jen pro peníze.

„Paní Lim?" zvednu hlavu od kávy a zákusku a zadívám se na svého sekretáře Ruie, je to mladý hoch, ale dost schopný. Pokynu mu hlavou, aby pokračoval. „Bude zasedat krizové představenstvo, dostali jsme zprávu, že si přejí, aby jste dorazila." přikývne. Povzdechnu si a zvednu se a nechám se odvést do auta.

„Rui, pojedeme nejdřív domů," sednu si na zadní sedačku. Rui se na mě ve zpětném okénku tázavě podívá. „nepojdu tam v těhle hadrech, na představenstvu jsem nezasedala už takovou dobu." odfrknu si, je přikývne a odveze mě domů, kde se obleču do rudého kostýmku, do uší si dám perlové náušnice a na krk perlový náhrdelník. Opravím si své krátké kudrnaté vlasy a vyměním brýle za takové, které se mi budou ke všemu hodit. Nechám se Ruiem odvést do firmy. Hned, jak projdu dveřmi, tak všichni zalapají po dechu. Vstanou ze svých míst a začnou mě důležitě zdravit, dokud nedojdu k výtahu.

„Paní Lim, jsme moc rádi, že jste mohla dorazit." hned řekne hlavní představitel představenstva.

„To vidím, vzhledem k tomu, že sedíte na mé židli, Myungjin." pronesu klidně, hned vytřeští oči a zvedne se z čela představenstva, kam se posadím já, zatímco mi Rui z tašky vyndá desky s papíry.

„Moc ti to sluší, babi." zadívám se vedle sebe na Junpya. Jen pokynu v dících hlavou a znovu se zadívám na všechny přítomné.

„Tak, o čem chtělo představenstvo zasedat?" pozvednu obočí a zadívám se na ně, když začnou.

„Vzhledem ke skandálu hlavního dědice Lim Changkyuna a vzhledem k jeho stavu, který jak všichni víme, není dobrý," pronese. Ani nevím proč, ale moje oči trhnou směrem k mému druhému vnukovi, když vidím, jak se mu zvednou koutky do úsměvu, přeběhne mi mráz po zádech. „není jisté, zda to přežije, pokud ano, není jisté, zda se probere a jestli vůbec bude schopný vést firmu, proto jsme se všichni členové představenstva rozhodli, že svůj hlas dáme panu Junpyovi." řekne Myungjin a všichni zakývají hlavou. Odkašlu si a napiju se vody, kterou mám před sebou.

„Myslím si, že je toto dost předčasné," pronesu klidně a setkám se s nesouhlasnými pohledy, na které jsem ale už zvyklá. „ Changkyun je v kómatu teprve dva týdny, pokud vím, už za doby mého manžela jsme pro tyto situace zavedli postup. Podle standartního a nejpraktičtějšího postupu je doba na prohlášení někoho neschopného vést firmu, dva měsíce. Takže toto zasedání je zcela zbytečné. V tuto chvíli je asi na místě, abych se spíš já vrátila z důchodu, než abychom jmenovali nového ředitele. V tom případě je snad nemusím vysvětlovat, jak to bude fungovat, i když radši to vysvětlím vzhledem k tomu, že si ani představenstvo neumí zjistit postup při výjimečných situacích," zasměju se a utnu jejich ohlas zvednutou rukou. „Firmu po dobu následujících dvou měsíců povedu já, veškeré rozhodnutí, schvalování budete zasílat mě. Budu dostupná na emailu a v případě pochůzek budete kontaktovat do odvolání Ruie, vzhledem k tomu, že mi vyjádřil s těžkým srdcem, že bude muset nejspíše skončit, pak vám nahlásím nového asistenta. Firma bude fungovat tak, jak má a pokud se Changkyun do dvou měsíců neprobudí nebo já do té doby sama nerozhodnu, zda jmenuji nového ředitele, bude toto představenstvo znovu zasedat, děkuji." zvednu se ze židle a nechám Ruie, aby vše pobalil a pak vyjdeme ven.

„Pojedeme do nemocnice?" otevře mi dveře od auta a já si povzdechnu.

„Dnes už ne, odvez mě domů." nasednu do auta.

Ti kravaťáci to vzali do slova, na týden mě zahltili maily a papíry, které zpracovával Changkyun. Věděla jsem, že Changkyun už jistým způsobem řídí firmu. Ale až teď vidím...že je tomu opravdu tak, teď vidím, jak mnoho toho dělal, aniž by musel. Tohle všechno, ty emaily, ty papíry, měl by se s nimi dělit s Junpyem, ale jediné, co Junpyo dělá, jsou tabulky a grafy a i ty po něm musím opravovat. S povzdechem vstanu a tentokrát zvolím modrý kostýmek se sukní a černými silonkami. Zavolám Ruiovi, který pro mě hned přijede. Nechám se dovést do Calpheonu, abych se přesvědčila, zda je to tak, jak si myslím. Na recepci požádám o klíč do Changkyunovi kanceláře a Rui ji na můj pokyn odemkne.

„Podívej se u Hyunshika ve skříni, zda tam má podklady pro Calpheon - smluvní výpovědi za rok 2015-2019." kývnu na Ruie, hned přikývne a já se zatím vydám do kanceláře Changkyuna. Pomalým krokem projdu útulnou kancelář až ke skříni se šanony, které jsou precizně srovnané.

„Založení smluv s firmou Wang, spolupráce s firmou Wang, podklady pro firmu Wang, hm... Calpheon reporty, Calpoheon mzdové výměry, Calpheon finace 2015,2016,2017,2018 a 2019...tohle má dělat Junpyo." povzdechnu si a vezmu si a otočím se na odchod, ale pak se zarazím, když se zadívám na stůl. Pomalým krokem k němu dojdu zatím, co moje klínové podpatky klapou po mramorové podlaze. Zadívám se na jeho stůl a několikrát ho sjedu pohledem, než vezmu do ruky jeden ze dvou rámečků. Zadívám se na fotku. Je na ní Changkyun. V náruči drží toho malého chlapečka, myslím, že se jmenoval Chengcheng a tiskne na sebe usmívající se postavu. Zamračím se, na té fotce je ten Kihyun, ale jako muž, nikoli v převleku. Položím fotku znovu na stůl a zadívám se na další rámeček, ve kterém je obrázek. Už podle jednoho pohledu je to něco, co namalovalo dítě. Je u toho nápis ‚Pro tatínka z lásky.'

„Rui?" řeknu hlasitěji.

„Ano?" zvednu hlavu, abych ho viděla, jak nakoukne do dveří.

„Odvez mě do nemocnice." kývnu hlavou a vyjdu z kanceláře, kterou za sebou zamknu. Na recepci se zeptám zda je jen jeden klíč do Changkyunovi kanceláře. Po tom, co mi recepční potvrdí, že jeden klíč měl Hyunshik, druhý Changkyun a třetí mám já, tak přikývnu s tím, že si ho prozatím nechám.

Rui počká zatím v autě zatím, co já vejdu do nemocnice. Pomalým krokem se hned vydám po bílé dlažbě až k pokoji mého vnuka. Chtěla jsem vzít za dveře, ale byly pootevřené.

„Hyun, musíš se vyspat, musíš jíst, prosím, nemůžeš tu zkolabovat, jsi u něj už celý týden v kuse, nepomůžeš mu, když se sám vyhladovíš." ozve se hlas. Nakouknu pootevřenými dveřmi dovnitř. Hned u postele poznám toho Kihyuna, zatímco v posteli u Changyukna leží ten chlapeček a s tichým posmrkáváním se k němu tiskne.

„To je dobrý, chci být u něj, až se probudí." zašeptá a zatřese se mu dech.

„Hyun, víš moc dobře....že to nebude hned, doktoři říkali, že...že to může trvat měsíce ....jestli...jestli vůbec." pronese tiše druhý kluk, který stál ke mně zády. Zamračím se, ale hned na to vytřeštím oči, když se ten Kihyun prudce zvedne z postele a chytí pevně toho druhého kluka za triko.

„Neříkej to! Vůbec...vůbec to neříkej, on...probudí se, musí já...já....co bych bez něj dělal, Mark, nelže mě tu nechat, nesmí," začne hned ustavičně plakat a padne s hlasitým vzlykem na kolena. „nemůže mě, nás tu nechat, Mark...já...já si bez něj nedokážu představit život." lapá mezi vzlyky po dechu.

Odstoupím od dveří, když ten kluk navrhne, že dojde aspoň pro něco k jídlu. Projdu chodbou až do haly a zadívám se od květinářství na toho kluka, co byl u Changkyuna na pokoji, pokud se nemýlím, zaslechla jsem, že jeho jméno bylo Mark, jak jde směrem do kantýny. Koupím dvě kytice a znovu se vydám na pokoj a tentokrát vejdu dovnitř. Kihyun zvedne hlavu a vytřeští oči a hned vstane a snaží se setřít slzy.

„D-Dobrý den." pronese slabým hlasem.

„Dobrý den," začnu neutrálně. „tady nejsou žádné kamery pro to, aby jste tu sehrával herecké představení...Hyuno." řeknu uštěpačně, dost na tolik, aby to u normálního člověka vyvolalo obranou reakci. Ale on jen sklopí hlavu.

„Vím, že mi nevěříte, vím to a nemám nic, čím bych vám to dokázal," zašeptá. „určitě jste přišla za ním – necháme Vás o samotě." Zašeptá a dojde k posteli.

„NE! NE, JÁ BUDU S TATÍNKEM, NEEE." začne chlapeček hlasitě křičet a vzlykat a chytí se Changkyuna kolem krku, je od naříkavého pláče celý rudý v obličeji.

„Vrátíme se, miláčku, mm, neboj se." zašeptá Kihyun s třesoucím se hlasem.

„Co kdybych vám to zakázala." řeknu hned. Vytřeští oči a zadívá se na mě.

„T-To ne...prosí-"

„Já se vás neptala na svolení," pozvednu obočí. „mám dost právo na to, abych vám zakázala sem vstup, už jen tím, že bych sem dala ochranku. Proč taky byste za ním měli chodit? Jen vám dával peníze, byl jako vaše dojná kráva, vy jste jen brali...a brali..." dám kytici do vázy a zadívám se na ně. Chci od něj slyšet důvod, chci, aby mi ho řekl, chci zjistit, jestli má dostatek síly se mi postavit nebo jen sklopí ocas a uteče jako slaboch.

„Polezl bych sem oknem," zašeptá, pozvednu překvapeně obočí. „ je jedno jak, dostal bych se k němu, jen abych mohl držet jeho ruku. Je pro mě vším, i když mi nevěříte. Miluju ho a stejně tak Chengie a my se ho nevzdáme, budeme s ním i v tom nejhorším." řekne vážně. Pro sebe se usměju. Mám ráda lidi, co se mi postaví.

„Je dost možné, že toto není to nejhorší, Changkyun možná ztratí práva na firmu." řeknu stroze. Kihyun vytřeští oči.

„To ne tak...tak moc se snažil." zašeptá.

„A vy přijdete o dojnou krávu." zadívám se na něj, jak pohladí Changkyuna po ruce.

„Hlavní je, že bude vzhůru, je mi to líto, protože to bylo něco, co moc chtěl, ale mě bude stačit, když se mi probere." šeptne a do očí se mu opět naženou slzy.

„Když se probere, je vysoká pravděpodobnost, že bude nějak postižený a ani nebude bez fyzických následků, už teď je vidět, jak má po tváři malé jizvy od skla, po těle větší." pronesu chladně.

„I kdyby byl postižený, pořád to bude on, bude vzhůru. Budu se o něj starat, hlavní je, že bude se mnou." zašeptá a neodtrhne od něj pohled. Znovu se pro sebe usměju.

„Dojdu navštívit Hyunshika, jakmile se vrátím, tak mi dáš svou odpověď, zda mi pomůžeš Changkyunovi zachránit jeho pozici a dědictví ve firmě." zadívám se na něj vážně. Vytřeští oči, na podpatku se otočím a vyjdu ze dveří. Vypadá to Changkyun, že jsem se v tobě mýlila, nepodlehl jsi něčímu vzhledu, ale osobnosti. Našel sis k sobě někoho silného a někoho, kdo bude stát při tobě. Teď jen záleží, zda má to, co je potřeba k tomu, aby to dokázal i ostatním.

„Dobrý den, Hyunshik." usměju se a sednu si k němu na postel a překvapím se, když jsou na jeho nočním stolku krásné květiny a namalovaný obrázek. Pro sebe usměji.

„Vypadá to, že jsi na Changkyuna dohlížel moc dobře," pohladím ho po jeho ruce a sklopím hlavu. "vždy jsi naší rodině sloužil věrně, ale k Changkyunovi jsi měl nejvěrnější vztah. Pořádně si odpočiň, tvoje služby budou v budoucnu potřeba víc než doposud." usměju se a dám své květiny do druhé vázy a na chvíli v pokoji vyvětrám a usměju se. Ten Kihyun, přijde mi jako já za mlada. Jsem zvědavá, zda má na to, aby se postavil světu a nebo se jim nechá semlít.