Kihyun

„Tak a až tě vyzvednu ze školky, tak pojedeme autobuskem do nákupního centra Velika, tam nás bude čekat Mark a půjdeme na nějaký dobrý pohár a koupíme ti nové bačkůrky do školičky, mh?" usměju se na Chenga, zatímco jdeme šouravým krokem do školky. Někdy jezdíme autobusem, ale to jen, když venku hodně mrzne. Od naší čtvrti je to sotva 15 minut pěšky a Cheng se rád prochází parkem, takže je to takové dva v jednom.

Dnes jsme navíc vyšli o něco dřív, takže můžeme jít šouravějším krokem než normálně. Nechám Chengieho, aby mi vysvětloval a jmenoval vše, co v parku vidí. Je zbytečné říkat mu, že tamto není vlna ale vrána. A že ten strom není hleničnatý, ale jehličnatý. Ačkoliv mi není jasné, jestli je on ten, kdo si to sám komolí anebo ho to učí děti ve školce.

„A dneska budeme sbírat v parku kaštany, říkala paní učitelka a pak z nich budeme dělat žirafy." Vykládá mi Cheng důležitě, zatímco mu držím dveře od školky ve snaze ho nahnat dovnitř. Rázem se do dveří narve dalších pět dětí.

„Xukun, ježiši, proč máš pyžamový kalhoty." Slyším něčí zděšení. Ne něčí, vím, že je to Minhyuk. Seznámili jsme se tady ve školce, kluci si spolu rádi hrají a občas je vezmeme do parku, když nás přemluví, že chtějí na hřiště. Kolikrát přemýšlím, jestli se Xukun stará o Minhyuka nebo obráceně, ale jde vidět, že geny se nezapřou, protože jsou v jádru úplně stejní, co jsem si všiml. Nejenže má totiž Xukun pyžamové kalhoty s medvídky, Minhyuk má na sobě úplně ty stejné. Moje estetická stránka by ho ráda upozornila, že ta košile a sako se k teplákům s medvídky zrovna dvakrát nehodí, ale Chengie mě začne tahat za ruku dovnitř s tím, že přece spěchám do práce. No jo!

Dojdu s ním ke skříňce, na které má nálepku ovečky. Pohlídám ho, aby se převlékl do tepláčků, zkontroluju, že jeho školkové oblečení není špinavé, připomenu mu, že si má zout boty a obout přezůvky a pak mu vtisknu několik pusinek, než zaběhne do vosího hnízda mezi ostatní děti.

„Dneska u nás proběhne kontrola na vši, abyste věděl, pane Yoo." Zastaví mě jedna z učitelek, tak přikývnu.

„Podle vašich pokynů jsem ho kontroloval každý den, ale nic jsem nenašel." Oznámím jí jen tak mimochodem. Aby si nemyslela, že to, že nebydlíme v nejluxusnější čtvrti znamená, že moje dítě je to, které do školky doneslo vši.

Ještě rychle očima sjedu nástěnku sdělení, po zjištění, že nic nového nepřibylo, jen někdo přidal další vykřičník k oznámení: Prosíme rodiče, učte své děti doma jíst příborem, když jedí rukama, zapatlají sebe, nás a všechny děti a věci!! Tak nějak tuším, že řeč bude o Xukunovi, matně si vzpomínám, že Minhyuk si ztěžoval, že je hrozně nevyřáděný a hyperaktivní, že s ním dělá všechno možné, dokonce i chodí k doktorům, ti mu řekli akorát to, že to může být jeho malý vzdor na to, že mu chybí táta, což mu Xukun prý velmi často opakuje.

Po cestě do práce, která je dalších 20 minut cesty začnu přemýšlet. Ne, že bychom na tohle téma s Chengiem vedli nějaký sáhodlouhý rozhovor...možná i proto, že biologicky jsem jeho otec samozřejmě já...ale tak nějak, když jsme zůstali sami a on začal mluvit...začal mi říkat místo tati mami, možná proto, že všude vidí, co všechno „mámy" dělají, a když to vidí u mě, tak si to nějak vyvodil. Ne, že by mi to vadilo, je pravda, že spousta mých koníčků může někomu připadat spíš žensky. Rád uklízím, vařím, žehlím, peru...vlastně doma nedělám nic jiného. A já nikdy neřešil způsob, jakým mě oslovuje...je pravda, že jsem se několikrát shledal s nechápavými nebo i znechucenými pohledy od ostatních matek...já přece nemůžu být matka, když jsem chlap! Ale neřeším to...ať už si budou šeptat cokoliv. I když si budou šeptat různá přídavná jména k tomu, že jsem asi gay, když mi tak říká? Je mi to ještě víc jedno, protože už jsem se smířil s tím, že gay jsem.

Dřív jsem hodně řešil to, co si o mě budou myslet ostatní. Pečlivě jsem si rozmýšlel účes, oblečení, jak se budu chovat, jak se budu tvářit...a pak jsem přišel na to, že je to stejně jedno. Lidem se nezavděčím tak ani tak a je to pořád můj život. A teď ani nemám čas, ani pomyšlení na to, abych řešil takové věci jako jsou lidi kolem mě. Žiju, pracuju, starám se o Chenga a dělám vše, jak nejlépe umím. A co si myslí ostatní? Stejně si budou myslet to své, i kdybych se stavěl třeba na hlavu.

Dojdu do velké firmy, odemknu si zadní vchod a hned dojdu do malého kumbálku. Hodím na sebe uklízecí zástěru, dám si na hlavu ochranou čepici a hned vyjedu s vozíkem a začnu uklízet. I tady to vidím. Opovržené pohledy jenom proto, že oni sedí za počítačem a já tu uklízím. Jako bych snad ani nebyl člověk. Co je na uklízení podřadného? Oni doma neuklízí? Nebo se u toho cítí jako by byly nikdo? Úklid je přece normální věc, oni ťukají do počítače a já zase na oplátku uklízím. Nevidím v tom zase tak propastný rozdíl. Až na jeden. To, co oni dostávají na výplatu, tolik já tady za úklid nedostanu nikdy. A přitom za 5 hodin uklidím 5 pater, x místností a bůhví co všechno. Ale holt...s tím nic neudělám, doba je taková...třeba někdy seženu něco mnohem lepšího. Ačkoliv delší pracovní dobu si můžu dovolit stejně až bude Cheng starší a soběstačnější. Až budu vědět, že zvládne sám dorazit domů a být tam, než se vrátím z práce.

Má pracovní doba uteče jako voda, dojdu se převléknout, opláchnu svoje kýble, uklidím svůj uklízecí vozík a hned se rozejdu k Chengieho školce. Zrovna teď obědvají, takže přijdu akorát tak na čas, tak jako vždycky.

„Tak, posbíral jsi kaštánky?" usměju se, zatímco mu znovu zkontroluju, že se nezašpinil, nechám ho, aby se převlékl do svých rifliček a mikiny a mezitím kývám hlavou na učitelku, která mi sděluje, že Cheng vši nemá. Což už mimo jiné vím, takže informace, která je mi tak možná prd platná. Cheng ještě zaběhne do herny, kde nechal žirafku z kaštánků, aby mi ji mohl ukázat. Náležitě ho pochválím, počkám až ji odnese zase zpátky na výstavku a pak s ním vyjdu ven. Podle SMS od Marka dojede do nákupního centra zhruba stejně jako my, takže to časově všechno krásně vychází. Po cestě autobusem se směju nad Chengieho historkami, když byli se školkou na hřišti. Jeho způsob vyprávění je velmi zajímavý a taky velmi vtipný.

„Potřeboval bych spíš zázrak." Povzdechnu si, když se jen tak ledabyle bavíme s Markem o tom, jak najít práci stojí za pendrek. Řešíme to pořád, to jo, ale ne, že by se situace nějak lepšila.

„To už jsme s Bambamem zkoušeli," Povzdechnu si, když se mi Mark snaží svými nápady pomoct. „ale jako by se po ní slehla zem. A soudce tvrdil, že je prostě nemožné vybírat alimenty od někoho, koho oni momentálně nejsou schopni někde vypátrat. Vypadá to, že asi zdrhla někam do ciziny." Pokrčím rameny.

„To je na pytel, správně by ti ty alimenty měli nějak zařídit." Zabručí naštvaně a já jen přikyvuju. Už několikrát jsem se snažil si vyřešit nějaké příspěvky nebo cokoliv...ale podle paní za přepážkou...u každého možného příspěvku bylo vždy něco, co jsem nesplňoval, něco, co bych musel dělat jinak nebo něco co bych musel přestat/začít dělat. A představa toho, že mi podmínky za pár kaček diktuje ženská za přepážkou nebo naše zákony...ne díky, raději si přiškrtím rozpočet a ty peníze si sám vydřu.

Samozřejmě ne všechno je jen vina zákonů...může za to i moje povaha a moje pýcha, možná kdybych udělal smutné oči nebo se někde rozbrečel, že mám přece dítě!, svět by byl možná jiný, ale to...to jsou věci, ke kterým já nejsem přizpůsobený, abych je dělal. Nikdy.

„Ale kušuj, na to nemám ani pomyšlení," Zakroutím hlavou nad Markovým popíchnutím, že bych si možná měl někoho najít. Už jsme to řešili několikrát a on si stejně vždycky musí rýpnout. „hlavně – chlapi nechtějí děti...většině vstávají chlupy všude na těle jen při pomyšlení, že by si měli najít chlapa s dítětem. A ani na to nemám čas, možná ani chuť." Pokrčím rameny. Neříkám. Ano, někdy mi chybí dotek někoho dalšího. Někdy se cítím tak mizerně, že vím, že kdybych měl náruč, do které se můžu schovat, tak by to přešlo. Někdy mi chybí mazlení, polibky ať už jemné nebo vášnivé...chybí mi sex, samozřejmě. Ale nechci si nikoho hledat jen za tímhle účelem, nechci vypadat tak zoufale, kdybych někoho hledal, až by mi začali z toho hledání šedivět vlasy. Věřím, že pokud pro mě někdo existuje, tak se potkáme...někdy, úplnou náhodou. Jo, možná bych si naivně přál, aby to bylo jako vystřižené z těch kýčovitých romantických filmů. Jasně, nikdy to tak nebude, ale...představa hezká, ne?

A ještě k tomu...několikrát jsem si byl s Markem sednout v baru...ale bylo to nic moc. Neustále jsem se tam ošíval na židli, hudba pro mě byla nepříjemně hlasitá, alkohol mi nechutnal, štípali mě oči z kouře, a navíc jsem pořád trnul a kontroloval telefon, jestli nevolá Markova máma, že je něco s Chengem. Nemáme totiž k dispozici babičku jako takovou, ale...Markova máma je jako dar z nebes. Užívá si to, že může mít Chenga na starosti a on to tam má rád, ale...já stejně nebyl schopen si jakoukoliv párty užít. Ani mě to nelákalo. Ani se mi nepodlamovali kolena s oplzlých ožralých chlapů, co se mě tam snažili sbalit. A tak jsem přestal vůbec na takové akce chodit.

V tom mají jedinou výhodu snobské akce, které jsem absolvoval ještě s rodinou. Na snobských akcích nikdo ožralý nevybuřuje, nikdo se tam nemotá. Kdyby jo, ti lidi by si naprosto zkazili reputaci a od toho ty akce nejsou. Tam to probíhá v klidu, v rámci těch nejvybranějších etiket. Ožrat se jdou do baru potom ti, co o to stojí.

Vybereme Chengiemu nové bačkůrky, Mark mě nakonec ukecá a koupí za svoje peníze Chengiemu i nový batoh s obrázkem dvou labradořích štěňátek, co se k sobě mazlí. Poděkuju Markovi za všechno, když nás odveze domů.

„Hele, Hyun, Bambam má pozítří narozky. Má to u sebe doma, nic velkýho, jo sice tam bude chlast a všechno, ale mohlo by to být fajn. A jelikož jsem ti už u mámy domluvil hlídání Chenga, tak s tebou počítáme a v 5 se sejdeme u mojí mámy." Mrkne na mě. Ten prevít, dělá si, co chce. Ale nakonec kývnu, co jiného mi taky zbylo? Stejně by si v den D pro mě Mark byl schopný i dojet, takže...raději po dobrém.

S naprostou nechutí zazvoním na dům Markové mámy. Hned se na mě usměje a začne mluvit o tom, jak moc mi to sluší. Za což jí poděkuju a myslím to i upřímně. Chengie jí hned začne slepičit, co bylo ve školce a já se ani nestihnu rozloučit a nadechnout, Mark mě drapne za ruku a táhne mě k přistavenému taxíku.

„Alespoň rozloučit jsem se mohl!" zaprskám vážně.

„Jo jasně, to by bylo na dvě hodiny, pak bys měl pocit, že má Cheng teplotu, pak že je nějaký bledý, pak bys ho sám přesvědčil o tom, že ho bolí bříško a tak dále. Žádný takový, jedeme se bavit!" zajásá a já protočím oči. Jooo, hrozně se těším. Hrozně.

Zadívám se na rodinný dům na konci města. Hlasitá hudba jde slyšet sotva vystoupíme z auta a já se čím dál tím víc cítím na umření. Mark nadšeně jásá, zatímco já přemýšlím, jak nejlíp předstírat vlastní smrt.

„Hele, není to Hoseok? Páni, ten vypadá božsky, běž ho zkusit sbalit!" hned do mě Mark dloubne, ale byla to jen záminka, jak mě hodit na krk někomu jinému, aby se mohl jít sám bavit. Povzdechnu si, znám Hoseoka od základky až na skoro vysokou. A samozřejmě vím, že jediné, co ho kromě králíčků vždycky zajímalo, byl a určitě pořád je Hyungwon. Ale dojdu ho alespoň pozdravit, třeba nesnáší párty stejně jako já.

„Ahoj, Hoseok." Vyskočím si na barovou židli a mile se usměju, což mi hned oplatí. „Co ty tady? Je tu Hyungwon?" usměju se. Je mi jasné, že jsou spolu, i když ho tu nevidím. Poznám to hlavně podle toho, jak se šťastně usměje, když zmíním jeho jméno.

„Bylo mu zle, je doma," zakývá hlavou, chci říct rádoby smutné aha, ale pokračuje. „to jsem měl tvrdit, samozřejmě, ve skutečnosti spí, protože nesnáší párty a nikdo by ho sem nedostal," Zasměje se. „já jsem tu jen na skok, chtěl jsem jen pozdravit Minha a Siwona. Co ty?"

„Ale, Mark mě sem dotáhl," zasměju se a dám si obyčejný džus. „myslí si, že mám potřebu si někoho k sobě a Chengovi hledat." Naznačím mu, že je padlý na hlavu.

„Jo, tak to chápu, že z toho nejsi na větvi, takový věci nejdou na sílu," chápavě přikývne. „na sílu jde akorát to, aby sis našel někoho na jednu noc, ale vztah k dítěti...to pochybuju." Přikyvuju, protože sakra konečně někdo v mém okolí, kdo přemýšlí normálně hlavou a ne prdelí! Několikrát mu poděkuju, protože už jsem dlouho nevedl debatu s tvorem, který mi IQ vyšší než stéblo trávy.

„Tady to žijeee!" slyším asi za hodinu Marka řvát někde kolem parketu, protočím oči. Hoseok už odešel a já piju už asi desátý jablečný džus. Touha nechat se nějakým ožralou ojet nebo se s ním alespoň líbat se nedostavila, myslím, že najdu Bambama, popřeju mu a pak půjdu raději pro Chenga a pak domů, nemám na to, tu sedět a čumět.

„Bolelo to?" ozve se vedle mě. Obrátím oči v sloup. Balící taktika, kterou jsem za život slyšel snad milionkrát. Myslím, že tu hlášku už by měl někdo pohřbít, protože nic trapnějšího už asi neexistuje.

„Co jako?" dělám, že nevím. Založím si ruce a sleduju nějakýho chlápka, kterého neznám, jak se mě snaží sbalit.

„Když jsi spadl z nebe...jsi nádhernější než anděl." Pozvedne obočí. Není to úplně můj typ, je o dost vyšší než já, hodně svalnatý a evidentně taky dost opilý. Ale není to tak, že by se mi vzhledově úplně hnusil, tak ho nechám, aby přišel blíž. Dám se s ním po chvíli do řeči, po prozrazení svého jména se dozvím, že on se jmenuje Jaegwon. Ale vzdám to po chvíli, kdy se na mě snaží opilecky vrhnout, možná měl za to, že to všechno směruje k romantickému líbání, ale vzhledem k tomu, že na mě vylije svoje červené víno, tak obrátím oči v sloup. Vezmu pivo, které stojí na pultu, chrstnu mu ho do obličeje a slitý vínem a nasraný jdu ven. Taemin a Minho zrovna nasedají do taxíku, přidám se, protože vím, že bydlí po cestě k Markově mamce, takže se svezu. A oni nemají nic proti, nechtějí ani nic zaplatit, protože jde o stejnou cestu, takže jim poděkuju, popřeju jim hezký večer a dojdu si vyzvednout Chengieho. Markova máma Lisa, mi nabídne odvoz, ona je zapřisáhlý abstinent, takže může defacto řídit kdykoliv se jí zachce. A já jsem rád, Cheng spí, tak ho nemusím budit, jen ho opatrně odnesu do auta a pak, když se rozloučím s Lisou a poděkuju jí, tak ho uložím do postele. Povzdechnu si a zadívám se na tričko polité červeným vínem...začnu to hned drhnout, nevím, proč jsem tolik nasraný. Jestli proto, že mi nějakej nalitej kretén zničil tričko, nebo proto, že jsem možná doufal, že není až tak nalitej a že třeba něco proběhne...nevím, možná jsem prostě nasranej na celej svět a štve mě úplně všechno. Jo. To bude ono.