Kihyun

Ráno se probudím s tím nejkrásnějším pocitem na světě. V Kyunnieho náručí je to jako probudit se na tom nejměkčím obláčku. Zavrním a víc se k němu přitulím, zatímco sleduju jeho spící tvář. To, jak se ve spánku usmívá. To, jak mě jeho ruce pevně objímají a nedávají mi možnost útěku. Ne, že bych chtěl utéct. Nesouhlasně zamručí, když mu začne zvonit telefon a je to důvod, proč se vzbudí. Ale ještě před vyřešením telefonu se ke mně nahne a vtiskne mi pusu se zašeptáním dobrého rána.

„Dobré ráno." Zašeptám nazpátek s možná až moc bláznovsky zamilovaným úsměvem. Nechám ho, aby se přes mě natáhl pro telefon a zatím se nosem otřu o jeho krk a zavrním nad jeho dokonalou vůní, na které jsem se zřejmě už stal závislý.

„Hyunshik? Dobré ráno." Slyším jeho hlas u svého ucha, a zavrtám se hlavou mezi jeho krk a rameno. Zavrním, když mě na sebe víc natiskne a spokojeně se v jeho náruči uvelebím, zatímco telefonuje.

„Stalo se něco?" zeptám se, když Kyunnie telefon zahodí zpátky na noční stolek. Místo odpovědi nesouhlasně zabručí a víc mě obejme, hádám, že budeme muset vstávat a on bude muset do práce. „Práce volá?" vtisknu mu na krk pusu a cítím, jak se celý zatřásl.

„Nejdřív mě ale volá nějaké zlobidlo." Zavrní mi do ouška. Zavřu oči nad jeho nádherně hlubokým hlasem. Myslím, že oba nevíme, jak rychle se naše mazlení a pusinkování přeneslo na něco víc, netrvá to ani chvíli a už na něm obkročmo sedím a se steny si prohrabávám vlasy, zatímco jeho ruce kloužou po mých stehnech, pevně je svírá a nutí mě na něj dosedat rychleji. Lapám po dechu s hlasitými steny, které jsou možná spíš výkřiky, které se stupňují s tím, jak přichází můj vrchol. Tou vášní ani nestihnu vstát a náš vrchol přijde ve stejnou chvíli, dlouhou dobu oba vydýcháváme tu slast. S jemnými pusinkami nechám Kyunnieho, aby si skočil do sprchy jako první, převaluju se v posteli než je koupelna volná a pak se taky skočím vysprchovat. Dle toho, že u svého sušení slyším hlasy, tak hádám, že Hyunshik už přišel. Zabalím se do Kyunnieho županu a vylezu s úsměvem z koupelny.

„Dobrý den, Hyunshik." Usměju se a zamávám. Vidím v jeho výrazu překvapení, ne tak velké, ale přece jen dostatečné.

„Dobrý den, Kihyun." Usměje se na mě a zamává. Nechám je, aby probrali pracovní záležitosti, převléknu postel a pak se dojdu převléknout. Hodím na sebe nějaké obyčejné oblečení, doplním to parukou. Přece jen, když odcházím odsud, tak musím vypadat jako žena, stále se to tu hemží fotografy.

„Musíme do firmy, tak tě po cestě hodíme domů." Dojde ke mně Kyunnie a vtiskne mi pusu. Kravatu má zavázanou šejdrem, tak se zasměju a mezi pusinkami mu kravatu převážu a upravím mu límeček od košile.

Doma mě čeká křížový výslech. Zasměju se nad tím, jak je Mark zvědavý, ale...po té noci a ránu mám tak dobrou náladu, že ho ani nebudu tahat za nos a řeknu mu, jak to je. Zasměju se nad jeho výrazem a připravím oběd, řeknu mu, ať na oběd zůstane jako poděkování.

Večer po koupeli pustím Chengiemu pohádky, Kyunnie psal, že přijede za chvíli, tak na něj chce počkat i Chengie. Neubráním se úsměvu, když vidím, jak se oba vítají, objímají...jak mu Chengie hned něco nadšeně žvatlá a nepustí se ho. Dokonce je u něj přitulený i u pohádek, usne u něj a tak ho Kyunnie odnese do postýlky a já zatím do sklenic naliju trošku vína, než půjdeme spát.

„Víš, Kiki," smutně si povzdechne, když se vrátí a přitulí se ke mně jako štěňátko. „musím jet na necelé dva týdny do Londýna," Špitne a víc mě obejme. „měl tam jet Junpyo, je to pro firmu dost důležitý projekt, ale babička...z nějakého důvodu se vybralo, abych jel já." Zvedne ke mně po chvíli oči.

„To je ale skvělé! Je to skvělá příležitost," Řeknu hned a vtisknu mu pusu, když zakňučí, že to beze mě a Chengieho nevydrží takovou dobu. „bude nám taky obrovské smutno, ale...můžeme si volat přes Skype a uteče to jako voda...je to skvělá příležitost." Usměju se a pohladím ho po tváři. Povídáme si o tom dlouho do noci, ale přesvědčím ho, že je opravdu důležité, aby tam jel. Jeho reputace se pomalu zlepšuje, a když bude moct někde projekt uvádět a prezentovat...je to skvělé.

Balím Kyunniemu věci, zatímco on se zabavuje v obýváku s Chengiem a tlačítkovým telefonem. Je to spíš telefon pro důchodce, obrovská tlačítka a dá se z toho jen volat a psát. Ale je to skvělé, kolikrát chce Chengie Kyunniemu zavolat nebo napsat a musí k tomu používat můj mobil, který je pro něj zatím stále složitý. Tak jsme se rozhodli pro tlačítkový telefon, sice ho jako dítě tolik nepotřebuje, ale je to hezké...Chengie se cítí důležitě, když bude moct Kyunniemu napsat nebo zavolat kdykoliv bude chtít. Vysvětlili jsme mu oba, aby nebyl smutný, když mu to Kyunnie nebude brát, že tam jede pracovat, tak se stane, že nebude moct telefonovat. Chengie je dost chytrý na to, aby to pochopil. Jakmile zazvoní Hyunshik, tak se všichni tři nachystáme, já si upravím paruku a vydáme se dolů, abychom mohli Kyunnieho doprovodit až na letiště.

„A kdyby...kdyby se cokoliv stalo, tak ve starém bytě mám peníze, můžeš se tam zastavit, kdyby bylo potřeba." Řekne Kyunnie vážně. Zasměju se, když mi to říká během deseti minut už asi potřetí.

„Neboj se, Kyunnie, neumřeme hlady, dobře?" zasměju se a vtisknu mu pusu. Vidím na něm, jak je nervózní. Ale hlavně smutný, když nás musí opustit.

„Tatínku, my pro tebe máme na cestu ještě dáreček!" uculí se Chengie pyšně, zatímco čekáme před odbavovací halou, kam už potom pustí jen Kyunnieho. Vylovím z tašky malou fotku, kde jsme všichni tři.

„Abys ji mohl mít u sebe v peněžence a mohl se na ni podívat, když ti bude smutno." Usměju se a podám mu maličkou fotku nás všech, velikostně přímo pasující do peněženky.

„To je nádhera." Hned vezme Chengieho do náruče a všichni tři se k sobě tulíme, dokud neohlašují jeho let, že se musí jít odbavit.

„Miluju tě." Zašeptá a já se překvapeně usměju. Hned mu odpovím stejně. Ani jsem nad tím nemusel přemýšlet, ani jsem nemusel uvažovat nad tím, jestli to tak cítím...cítím, že je to tak správné. A cítím, že ho opravdu miluji.

Následující den jdu s Jooheonem a jejich dětmi na hřiště. Hlavně proto, aby i Chengie přišel na jiné myšlenky, protože po Kyunniem hodně teskní. Ne, že by i mě nebylo šílené smutno. Ale vydržíme to...pro dobrou věc to vydržíme. Přijdu alespoň částečně na jiné myšlenky, když popíjíme s Jooheonem limonádu, zatímco nám děti běhají po hřišti. Příjemně se s ním povídá. Oba natočíme hlavu k matce, která začne hystericky brečet a řvát, když si její dítě zašpiní ruce od hlíny. Oba protočíme oči a vrátíme se pohledy zpátky na naše děti – Minghao jí písek, Zeren pampelišky a Chengie hlodá kůru ze stromu.

„Alespoň se nebudu muset srát s večeří." Zasměje se Jooheon a oba se tomu pobaveně zasmějeme, zatímco nám oná matka vynadá, že jsme zrůdy, co jsme to za rodiče a že naše děti jednou naší vinou zemřou v hrozných bolestech. Jooheon jen mávne rukou, já se několikrát zhluboka nadechnu, ne, Kihyun, nemůžeš jít do vězení za vraždu potrhlé ženské.

Nechám Chengieho, aby se díval na televizi, zatímco chystám večeři. Úplně se ztratím v myšlenkách, když si vybavuji všechny ty krásné chvíle a zážitky s Kyunniem. Už se moc těším, až se vše vrátí do starých kolejí.

„Maminko, maminko, ty jsi v televizi." Začne na mě výskat Chengie a já se překvapeně otočím od linky. Dojdu do obýváku tak, abych na televizi viděl a vytřeštím oči. Hned se chytím za pusu. Anonym nám zaslal velmi zajímavé fotografie. Téměř světoznámá přítelkyně potencionálního dědice společnosti Calpheon Lim Changkyuna (27), Kim Hyuna (26) evidentně není taková, jaká se zdá. Nebo takový? Dle obdržených fotografií totiž není Hyuna žena, dokonce ani jméno není pravé! Ve skutečnosti se jedná o muže jménem Yoo Kihyun...Víc neposlouchám, protože vypnu televizi. Začnu panikařit. Klidným hlasem se snažím Chengieho poslat do pokojíčku, aby si šel hrát, což udělá. Srdce mi buší adrenalinem, hned začnu zatahovat okna, vidím, jak se mi před bytem začínají množit fotografové a lidé. Slyším výskání a nějaký řev, zatáhnu závěsy a polknu. Co mám dělat. Co mám sakra dělat. Vezmu telefon a chci hned zavolat Kyunniemu, ale je nedostupný. Telefon ani neodložím, protože mi na displayi začne blikat jméno Hyunshik.

„Vypni si telefon, Kihyun, sbalte si s Chengiem ty nejdůležitější věci, do půl hodiny pro vás přijedu a dostanu vás do bezpečí, Changkyun o tom ví, poslal mě pro vás a pak se uvidí." Řekne mi hned v bodech. Řeknu jen dobře, vypnu telefon a začnu balit věci. Chengie toho moc nechápe, řeknu mu, že pojedeme na výlet a zaúkoluju ho, aby si pobalil hračky a své věci kromě oblečení. Vezmu jeden kufr pro sebe, jeden menší pro Chengieho. Rychle tam naházím pár kousků oblečení, prací prášek, sprcháče, hygienu, kartáčky, nabíječky na telefony, notebook, tablet, pár knížek, pobalím nám boty, prostě všechno, co mám po ruce. Trhnu sebou a skoro se rozbrečím, když se ozve zaklepání. Naštěstí podle hlasu poznám Hyunshika, tak mu hned otevřu a on nám pomůže dobalit zbytek věcí.

„Neboj se, budete oba v pořádku," Pohladí mě po ramenech, když vidí, jak jsem naprosto na dně. „vezměte si oba kšiltovky a roušky, je tu zadní vchod do jiné ulice, proběhneme rychle tamtudy. Naházím tam sám vaše zavazadla a pak tam proklouzneme. Nech rozsvíceno, aby si mysleli, že jsi doma." Zakývám na jeho slova hlavou. Čekáme, než odnese do auta naše věci a pak se schovaní vydáme za ním. Ani nevím jak se nám podaří vlézt do auta aniž by nás někdo viděl. Hyunshik projede ulici zákazem, ale díky tomu projedeme naprosto bez povšimnutí.

Jedeme přes dvě hodiny, hlavou mi létají všechny možné i nemožné myšlenky. S Hyunshikovým dovolením na chvíli zapnu telefon, jen v SMS pošlu Markovi adresu vesnice a domu, kde se budu nacházet. Napíšu rychle, že nebudu mít zapnutý telefon a že se nemá zastavit dřív než za dva týdny. Pak telefon rychle vypnu, vzhledem k tomu, že neustále brní jako splašený, hádám, že jsou to sociální sítě.

Vesnice je zastrčená ani nevím kde, Hyunshik nás doveze až k osamělejší chatě. Vybalíme věci a já odnesu Chengieho do ložnice, aby pokračoval ve spánku.

„Pan Lim se určitě zastaví hned, jak přiletí. Jak ho znám, tak teď dokončuje to nejdůležitější, nebude to trvat dlouho a zastaví se za vámi." Pokusí se i v této nelehké situaci usmát. Roztřeštěně přikývnu, vidí, jak se celý třesu a krátce mě obejme, aby mě uklidnil. „Tady budete v bezpečí, hlavně žádné zprávy, mh? Rychle jsem pobral i nějaké jídlo, takže snad tu budete mít to, co je potřeba." Na jeho slova přikývnu a počkám než odjede, než se s pláčem schoulím na sedačce. Obejmu polštář a každá má buňka si přeje mít u sebe svoji milovanou náruč, do které bych se mohl v tuto chvíli ukrýt. Zrovna jsem měl pocit, že se můj život konečně obrátil k lepšímu. Že konečně bude líp a...všechno bylo tak nádherné a tak šťastné a teď...tohle. Vůbec nevím, co teď bude. Co bude s Kyunnieho prací. Co bude s jeho pověstí. Co bude s námi.

Trvalo to skoro dva týdny. Čekání mi přišlo nekonečné. Ani nevím, kdo je víc na dně...jestli já nebo Chengie, ale oba jsme v háji. Bez jakéhokoliv kontaktu s okolím. Kromě nakupování, několikrát jsem musel do místní sámošky nakoupit, nevypadalo to, že by mě tady někdo znal. Díky bohu jsem mohl nakoupit v klidu. Pozemek, na kterém jsme má navíc zahradu a kousek od nás je les, takže...je tu, co dělat, ale je to úmorné. A financí taky nemáme zrovna dost, ačkoliv toho ve dvou tolik nepotřebujeme.

„Dobrý den?" zadívám se k brance, když jsme s Chengiem na zahradě. U branky stál nějaký kluk a nakukoval zvědavě dovnitř. Hned se zamračil, když mě uviděl, následně se ale usmál.

„Dobrý den, jsem Sungjin, velmi dobrý kamarád Changkyuna," hned ke mně natáhne ruku a já ho tedy pozvu na zahradu. „víte, on mě za vámi poslal," sklopí hlavu a já vytřeštím oči. „nechtěl to řešit osobně, hlavně kvůli malému," pokračuje a já nakrčím obočí. Jako bych najednou věděl, co chce říct. A každá moje buňka křičela, aby to nedělal. „omlouvá se, protože to byl jeho nápad, aby ses oblékal za ženu...zároveň má ale kvůli té správě neuvěřitelné problémy...s firmou, doma, úplně se všemi...návrat k tobě by mu akorát všechno víc zhoršil, takže...byl by rád, kdybys nějakou dobu zůstal tady a pak se vrátil do města nebo zůstal tady, jak chceš, ale chce, aby jste dělali, že jste se nikdy nepoznali." Zvedne ke mně oči a já ty svoje vytřeštím. Chytím se za pusu a snažím se neplakat. Držím se na uzdě, dokud po chvíli neodjede a prvotním šokem se složím s pláčem na houpačku venku. Jako tělo bez duše večer uložím Chengieho, na jeho otázky Kdy přijede táta? se snažím neodpovídat, ne teď...ne teď, když je to čerstvé.

Čím déle nad tím ale přemýšlím...ne, něco mi na tom smrdí. Ano, Kyunnie je kolikrát vyhýbavý...několikrát, když se něco stane a je nějaký problém, tak se chce srabácky stáhnout, ale tohle mi k němu nesedí. Ne po tom, co jsme si spolu všechno prožili. Pochybuji o tom, že by jen tak chtěl všechno ukončit, on, který raději hledá řešení problémů než aby je jen tak překračoval nebo dělal, že problémy neexistují.

„Mě to taky přijde jako hovadina, Hyunnie." Zakroutí Mark hlavou, když konečně přijede a sedíme spolu na zahradě v trávě, zatímco Chengie nám plete věnečky z pampelišek.

„Napadlo mě...asi se vrátíme s tebou...půjdu za ním do firmy a vyřeším si to s ním sám. Ať už je to jakkoliv, i kdyby byla pravda to, co ten Sungjin řekl, chci to slyšet přímo od něj." Zakývám vážně hlavou.

„Jo, s tím souhlasím. Hele, tak se v klidu sbal, jestli sebou něco chceš a vyrazíme...přespíte u mě, protože dorazíme až večer a zítra ráno tě hodím k nim do firmy, ať si to můžeš vyřešit a zatím pohlídám Chengieho." Usměje se na mě a já ho vděčně obejmu.

„Děkuju, Mark." Jsem neuvěřitelně rád, že mám někoho, o koho se mohu opřít. Pobalím teda nějaké věci, nevím, jestli mám pobalit všechny, ale...nakonec je pobalím všechny. Nebudeme se sem s Chengiem vracet, když už, tak s tou ostudou budu muset sám žít, není to nic, co bych nezvládl...nic jiného mi ani nezbyde.

Naskládáme věci do Markova Peugotu a vydáme se na cestu.

„Buď v klidu, už to začíná upadat, ten zájem...hlavně proto, že nejsi nikde k nalezení, Changkyun se asi taky skrývá, protože nevydal žádné prohlášení, ani nebyly na internetu žádné tvoje nebo jeho fotky, takže si myslím, že je to z velké části zametené pod kobercem." Zakývá hlavou a mě se přece jen uleví alespoň trošku. Jsem rád, že je to přece jen o trošku lepší.

Mrtvě dorazíme k Markovi domů. Pozdravím Yugyeoma a podáme mu do náruče spícího Chengieho, aby ho odnesl do jednoho z pokojů.

„Mark?" překvapeně pozvednu obočí, když vidím u jeho botníku ještě jedny dětské botičky.

„No to, nevěděl jsem, jestli je správná doba na to o tom mluvit," lehce se zasměje, ale já ho popoženu, zatímco jdeme k němu do kuchyně. „zažádali jsme s Gyeommiem o adopci. Máme ji schválenou...budeme mít chlapečka, jmenuje se Jeffrey." Nadšeně se uculí a já se musím usmát, když vidím, jak září štěstím.

„To vám moc přeju, oběma." Oběma jim pogratuluju. Společně povečeříme, chvíli si popovídáme a já se dojdu uložit do pokoje pro hosty, kde už na mě v postýlce čeká Chengie. Obejmu ho, protože je teď zase celým mým štěstíčkem...je mi líto, že ještě nic neví a že já nevím, jak mu to mám vysvětlit.

Ráno začnu s přípravou snídaně pro všechny. Mark zatím pustí ranní zprávy, aby mě uklidnil, že o mé kauze nemluví.

Nejnovější informace: Po budoucím dědici společnosti Calpheon Lim Changkyun (27) jako by se slehla zem. Již před pár dny jsme vám podávali zprávu, že nebyl nikde viděn, nevydal ani prohlášení spojené s případem Yoo Kihyuna. Dnes náš tým zjistil děsivou pravdu – Lim Changkyun již přes dva týdny leží na jednotce intenzivní péče v nemocnici Valencia, stejně jako jeho asistent Lee Hyunshik. Dle zjištěných informací měli vážnou dopravní autonehodu nedaleko letiště, kde měl dle informací Lim Changkyun přistát na své cestě z Londýna. Oba jsou v kritickém stavu a umělém spánku, víc se nám nepodařilo zjistit, ... Vytřeštím oči a chytím se za pusu. Panebože...to...to proto se neozval. Ani nemohl. Slzy mi začnou téct proudem, Mark se hned balí, abychom mohli vyrazit do nemocnice. Nevím, zatím, co je v tom případě Sungjin zač, ale...podle tohohle...ani nebude pravda to, co říkal.

„Já ho pohlídám, alespoň teď...neměl by být u toho, až budeš zjišťovat co a jak." Řekne mi vážně Yugyeom, jsem mu vděčný...musím se sám nejdřív psychicky připravit na to, jak to Chengiemu řeknu, teď připravený rozhodně nejsem.