Kihyun

Vím, že ho něco trápí, stačí mi jediný pohled a vím to. Poznám to na něm, i když vidím, že se snaží, abych to nepoznal. Ale to je marné. Najednou mám totiž pocit, že v něm dokážu číst jako v knize, poznám, jak se mu lehce třesou ruce, cítím, jak v mysli neustále k něčemu sklouzává a něco ho užírá.

„Kyunnie," chytím ho za ruku a palcem ho pohladím po hřbetě ruky. Cítím jeho lehký třes, i to, jak je mně zvedne oči. Vidím v jeho krásných hnědých očí ten pohled štěňátka, ten pohled, který jako by na mě křičel, že mě potřebuje, že potřebuje, abych z něj dostal to, co ho trápí. „řekni mi, co tě trápí...víš, že mi můžeš říct všechno a já tě nebudu soudit." Řeknu vážně a pořád ho hladím po hřbetu ruky. Znovu se zatřese. Lehce se mu zatřesou rty a jeho hruď se nadzvedne, jak zhluboka se nadechne. Jak v sobě hledá tu odvahu, aby začal mluvit. Na chvíli svoje rty pootevře, pak je zase zavře a několikrát se to tak opakuje. Nespěchám na něj, nechám mu dost času na to, aby sám přišel na to, jak pro něj bude nejlepší začít.

„Prostě jen," šeptne po chvíli. Tak moc se snaží, aby nebyl vnímán jako slaboch. Nemám mu to za zlé, někdo, kdo musel být neustále silný, kdo na sobě nemohl ukázat jedinou emoci...není to lehké, najednou nechávat všechno vyplout na povrch. „mám pocit, že jsem k ničemu...nic nedokážu...jsem slaboch a...chovám se jako dítě a...prostě je Junpyo ve všem lepší...proto je tak oblíbený, to já prostě...nikdy nebudu." Začne ze sebe pomalu dostávat všechny ty myšlenky...postupně, pomalu...a já na něj nespěchám, přisednu si k němu blíž a jednou rukou svírám jeho ruku, hladím ho palcem po hřbetu ruky a druhou rukou ho začnu hladit po zádech, abych mu dal pocit, který potřebuje. Pocit, že jsem tady. „A ty...nikdy by sis nechtěl začít něco s někým jako jsem já." Poslední větu zašeptá. Jako by se bál ji říct. Jako by se bál, co bude až ji řekne nahlas. A já nad ní vytřeštím oči.

„Kyunnie," řeknu jemně a něžně. „každý v sobě máme pochyby. Každý vidíme někoho jako lepšího, než jsme my sami. To je normální lidská emoce, složitá a otravná, ale...nikdo není dokonalý. Vím, jak se cítíš, neříkám to jen tak. Než jsme tě s Chengiem poznali, měl jsem mraky pochybností...všude kolem sebe jsem viděl ty dokonalé matky, které dávají svým dětem vše, na co si ukážou. Viděl jsem na Chengiem, jak kamarádům závidí drahé hračky, co dostávají, i když mi to nikdy neřekl. Nikdy mi to nevyčetl a já kolikrát po nocích seděl tady, na gauči a sám a utápěl jsem se ve smutku z toho, že nejsem takový, jakého by si mě Chengie zasloužil. Trápilo mě to, že on nemůže za to, do jaké situace jsme se dostali a že to musí trpět. I když to tak nikdy necítil. Ale já to tak cítil. V každém ta pochybnost je, jen...jsou různé situace a doby v životě, kdy ti ty pocity vejdou do mysli, ale nesmíš je nechat, aby nad tebou vyhrály a ovládly tvoji mysl," řeknu vážně a vidím, jak smutně lapá po dechu mezi mými slovy. „a k tvé poslední větě," usměju se a lehce se k němu nakloním a vtisknu mu pusu. „už dávno jsem si s někým jako jsi ty začal, takže...to je pěkná hloupost, to, co jsi řekl." Zašeptám, když se od jeho rtů lehce oddálím. Vidím, jak se zarazí, najednou sklopí hlavu a svěsí ramena.

„A-A s kým sis...začal...a kdy." Zašeptá a já vytřeštím oči, když je evidentní, že moji narážku vůbec nepochopil. On si fakt myslí, že jsem teď myslel někoho jiného?

„Ty hlupáčku," začnu se smát a on se na mě dotčeně podívá. Chvíli mám nezastavitelný záchvat smíchu, než se mi vůbec podaří popadnout dech. „já myslel tebe, ty tele." Dloubnu do něj. Vytřeští oči a chvíli mu to šrotí v hlavě, nakonec ale zahanbeně uhne pohledem, přesto ale vidím, jak se mu koutky zvedli do úsměvu.

„Takže, teď je čas tvoji mysl zaměstnat jinak, než špatnými myšlenkami." Řeknu vážně. Vím, co mu pomáhá, pomáhá mu zaměstnat mysl, tím se mu vždycky zvedne nálada. A tak zavedu debatu na jeho nový nápad k projektu. Chengie mezitím tahá různé hračky do obýváku, chvilku si kreslí, chvilku si jezdí s autíčky. Chvilkami mu na střídačku krájím slaný i sladký dort a on u hraní spokojeně papá, zatímco mi se zabereme do řešení nového projektu.

„Něco mě napadlo," Řeknu najednou, když se mi v hlavě zrodí nápad. Kyunnie hned zbystří a já vidím, jak čeká na má slova a jeho oči visí na mých rtech. „možná je to blbost, ale zatím ti to popíšu tak, jak mi to běží myslí," nadechnu se a on zakývá hlavou. „myslím, že postižených lidí je v městě roztroušených strašně moc...příspěvky na úpravu bydlení anebo samostatná rekonstrukce jen výtahu...u všech paneláků a obydlí, kde takový lidé žijí, myslím, že by to bylo dost náročné...hlavně proto, že většina okolí kolem výtahů u paneláků jsou velmi úzké chodby, kam se lidé horko těžko s vozíkem dostanou...napadlo mě, že bychom v různých částech města mohli vystavit celé speciální paneláky. Speciální výtah, speciální prostor všude kolem...byty by mohli být už vybavené veškerou pomocnou technikou pro postižené...různá madla, zvedáky, pomocníky, které třeba postiženého dokážou zvednout, aby si mohl sám lehnout do postele bez pomoci ostatních. Prostě by ty paneláky byly vybavené vším, co je potřebné, pro všechny druhy postižení." Napadne mě a odpovědí mi je Kyunnieho úsměv.

„To je skvělé," hned zakývá hlavou. „bylo by to dobré hlavně proto, že by...i takový lidé byly společně v jednom komplexu, mohli by se spolu kamarádit...neměli by pocit, že jsou obklopeni „normálními" lidmi, kteří mají většinou divné ksichty a skoro se jich štítí..." začne taky přemýšlet a hned to začneme zapisovat.

„To je pravda, mohlo by jim dost pomoct, kdyby byly všichni hezky pohromadě...klidně by poblíž toho paneláku mohli být i byty pro zdravotní sestry nebo pečovatelky, pokud by tam byly ti, kteří jsou třeba doma samostatní, ale občas potřebují jejich pomoc. Byly by kousek od sebe, ale zároveň by ti lidé, co jsou soběstačnější, nemuseli mít neustále pocit, že „sami nic nezvládnou" jen proto, že pro pečovatelku je lepší, být pořád u nich, protože musí bydlet na druhém konci města." Zakývám hlavou. Nakonec začneme náš nápad nahrávat na telefon, nestíháme všechno psát tak, jak nám to klouže myslí. A já jsem rád, protože když se Kyunnieho mysl zaměstnala, tak se začal usmívat, možná z něj alespoň trošku zmizel ten stres a napětí.

Nabídnu Kyunniemu, aby u nás zůstal přes noc. Hlavně proto, že jsme od dětského šampáňa stejně sklouzli k vínu, když už Chengie spal. Když se podívám na hodinky a zjistím, že už jsou dvě ráno, tak vím, že nás už musím nahnat do postele.

„Vyspím se tady." Usměje se Kyunnie a ukáže na gauč. Se smíchem protočím oči a chytím ho za ruku.

„Víš, že nekoušu, tak pojď." Mrknu na něj, zatímco ho táhnu do své ložnice.

„Někdy je to škoda." Lehce se zasměje a já mám sto chutí odpovědět, že jestli chce, klidně ho pokoušu. Nechám ho, ať se vysprchuje jako první, půjčím mu nějaké tričko na spaní a pak se sám taky vysprchuju. „Tvoje kraťásky mě jednou zabijí." Zaúpí a schová se pod peřinu, když dojdu do ložnice po rychlé sprše. Pozvednu obočí, zhasnu světlo a vlezu si za ním do postele.

„Chudáci moje kraťásky, teď mají depresi." Zašeptám a vlezu si k němu pod peřinu, protože tady doma mám jen jednu peřinu.

„Já mám depresi z toho, jak krásné máš nohy." Zašeptá.

„A ty víš, jak moc zní tvůj hlas sexy, když šeptáš." Zašeptám na oplátku. Nahnu se k němu, abych mu vtiskl alespoň malou pusu na dobrou noc, ale nebráním se, když si mě k sobě jen maličko přitáhne. Vyměňujeme si pomalé a něžné pusinky, cítím, jak se oba snažíme, aby to nepřerostlo v něco víc, jak se oba snažíme nerozvášnit. Nakonec se pomalu přitulím do jeho náruče, a když cítím, jak mě jeho ruce obejmou, tak ve vteřině usnu tím krásným pocitem, který se nedá popsat. Po tom, co jsme spolu usínali na horách v jedné posteli...hrozně jsem si na to zvykl, protože to ani jinak nešlo. Ta krása toho, kdy se máte vedle koho probouzet...je to opravdu nepopsatelný pocit.

//

Dojdu do kavárny, kde už na mě čeká Mark. Zamávám mu a posadím se k němu.

„Tak co chata, už se těšíte?" pozvedne obočí a já se zasměju s tím, že asi jo, že si ještě nejsem jistý, jestli je vůbec na co se těšit. Bojím se totiž, jak to může dopadnout.

Začneme si povídat o tom, co je nového, co se stalo, a tak nějak se do toho hovoru naprosto zabereme. Ani nikam nespěchám, Chengie je ve školce, takže tu klidně můžu sedět, dokud nebude čas ho jít vyzvednout.

„No a co je špatného na tom, kdybyste spolu začali chodit?" pozvedne Mark nechápavě obočí. „Jste oba dospělý, oba vás to k sobě táhne, což jde vidět na první pohled...několikrát jste se spolu líbali, a to i bez toho, aniž byste byli opilí, oba se o sebe navzájem staráte, Cheng ho zbožňuje...tak kde je problém?" podepře si hlavu a hodí na mě vyslýchací výraz. Obrátím oči v sloup nad jeho zvědavostí.

„Prostě jen nikam nespěcháme," pokrčím rameny. „víme, že se máme rádi, víme, že nás to k sobě táhne a rádi bychom to prostě jen tak nechali plynout, nechceme na nic zbytečně tlačit." Vysvětlím mu. Ignoruju jeho povzdech nad tím, že jsme jebnutí. Ne každý hned lidem skáče do postele jako on svému šéfovi...ale ne, nemám mu to za zlé...i mě chybělo málo k tomu, abych se s Kyunniem vyspal. A neříkám, že na to pořád nemám chuť, kdykoliv jsme spolu...neříkám, že bych se s ním nechtěl posunout dál, jen nevím, jestli je na to správná doba. Nechci na nic spěchat, nechci nic, co je teď mezi námi, pokazit nějakým spěchem. Nechci toho pak litovat. Abych si pak říkal, že kdybych nebyl tak dychtivý, že by to všechno mohlo skončit happyendem. Prostě se od jisté doby, kdy se mi zhroutil celý svět a já byl na všechno sám...bojím, aby se to nestalo znovu. Proto chci jít na náš vztah raději pomalu, než abychom zbytečně uháněli někam, kam není proč se hnát. Sex nám neuteče.

Místo mého milostného života začnu s Markem rozebírat něco jiného. Dostal jsem totiž jistý nápad, ale potřebuju všechny ruce, které mi budou ochotné pomoci. A vím, že on je v těchle věcech zběhlý a může mi hodně pomoct. Hlavně ve firmě, kde pracuje je taky dost lidí, kteří mají rodiny, a to jsou přesně ti, ke kterým se to musí dostat.

„Povídej." Popožene mě Mark, když mu řeknu, že jsem dostal nápad, jak pro Kyunnieho ukrást trochu obdivu a lásky obyvatelstva.

„Chci uspořádat sbírku – oblečení, hračky, elektronika, dětská kola, kočárky, prostě cokoliv, co lidé jen tak schraňují ve sklepě nebo by to chtěli vyhodit – ta sbírka by byla charitativní samozřejmě. Potřebuju objekt, kde by se uspořádal takový jarmark, všechny věci by se tam dovezli a potřeboval bych to dostat mezi lidi – slovně, bez médií a kamer a fotografů...aby tam přišli lidé jednak odevzdat to, co chtějí darovat a pak aby tam přišli lidé, rodiny, samotné matky nebo otcové, kteří nemají finance, ale potřebují nějaké věci...tam by si je vzali a já věřím tomu, že když to nebude mediálně pojaté, když se to jen rozšíří mezi lidmi, tak to bude úžasné...a když lidé uvidí, že tam bude Kyunnie a nebudou tam žádná média...budou vědět, že mu nejde o to, aby byl večer ve zprávách, že nepotřebuje, aby se o něm psalo, ale že mu bude úplně stačit, že o tom ví lidé." Začnu mu vysvětlovat a on na můj nápad kývá hlavou.

„Dobře, tak já udělám nějaké letáčky, vytisknu je a zítra, jak dáš Chengieho do školky, tak je rozneseme, ve školce, do schránek, do center pro rodiny a podobně, aby to lidé věděli." Mrkne na mě a já hned začnu kývat hlavou. Vím, že je to ode mě trošku podlé, protože Kyunnie to nebude vědět a bude to pro něj takové překvapení, ale...bude to stát za to. A obyčejní lidé konečně uvidí, že i on má srdce na pravém místě.

Po naší debatě, která se hodně protáhla, mě Mark hodí autem do školky pro Chengieho, spojku už má naštěstí opravenou. Pak mě ještě hodí k bankomatu, ano, nechal jsem se unést moderním světem a založil jsem si účet. Jenomže jsem nepočítal s tím, že když v bance, při tvoření účtu, dám na účet všechny peníze, tak se k tomu účtu nedostanu, dokud mi nepřijde karta. Nejvtipnější na tom je, že karta se ještě někde na poště ztratila, takže to trvalo skoro dva měsíce, než jsem byl schopný si konečně vybrat na nájem. Domácí už bude určitě zuřit, divím se, že jsem ještě ve schránce neměl nějaký jeho oplzlý dopis. To mě opravdu překvapuje. Většinou mám nějaký ve schránce už dva týdny po tom, co jsem měl zaplatit, ale teď najednou nic. Vysvětlím mu, že jsem byl bez peněz, protože jsem sice měl nějakou hotovost doma schovanou, ale ta padla na jídlo.

„Tak zlatíčko, běž se převléknout do tepláčků a vyskládej si věci z batůžku ze školky, já zatím odnesu nájem, mh?" pustím Chengieho do bytu a on přikývne s tím, že to zvládne. Zasměju se nad tím, jak je roztomilé, když se snaží hrát si na dospěláka, který všechno zvládne sám. Dojdu ke dveřím svého domácího a nadechnu se, když cítím ten zatuchlý puch jen přes dveře. Nechutnější prase jsem v životě neviděl...takový člověk měl dokonce tu drzost mi dávat návrhy na sex, za který by mi odpustil nájem. Raději bych umřel, než abych nechal někoho takového, aby na mě sáhl. Zaklepu na jeho dveře a čekám, než vůbec dojde ke dveřím, když je otevře, snažím se nepoblít z toho smradu.

„Dobrý den, omlouvám se za zpoždění, měl jsem problémy v bance," vytáhnu z kapsy obálku. „nesu nájem za dva měsíce." Snažím se nevnímat, jak mu z propoceného bílého nátělníku vylézá chlupatý pupek. Ježiši.

„Už máte od včerejška zaplaceno," zabručí naštvaně. „nějakej chlap včera kolem oběda a zaplatil to i na další měsíce. Asi váš pasák." Uchechtne se, no, divil bych se, kdyby neměl nějakou narážku.

„To víte, za sex si raději nechám zaplatit od něj, než abych na sebe nechal sáhnout vás." Probodnu ho pohledem, uchechtnu se sám pro sebe, zatímco mu vypadla plechovka s pivem z ruky a slyším, jak si ještě něco mumlá, zatímco já odcházím. Ale usměju se, proč mi Kyunnie nic neřekl. Jak se to vůbec dozvěděl, že nemám zaplaceno? Začnu nad tím přemýšlet...no jo, že jsem měl určitě ve schránce dopis a on ho našel? Mě přišlo divné, že mi domácí žádný dopis nenapsal, vždycky to dělá...to by všechno vysvětlovalo. Opravdu je tak starostlivý, a přitom se snaží, aby to nebylo tolik vidět.

„Broučku, nachystej si nějaké hračky, půjdeme se podívat za tatínkem do práce, mh?" mrknu na Chengieho, kterému se hned rozzáří oči jako dvě hvězdičky a začne nadšeně pištět. Mezitím, co on se chystá a brouká si úvodní písničku z Oggy a škodíci, tak já nachystám do dóz jídlo, které jsem včera uvařil, naberu toho dost, aby se Kyunnie pořádně najedl. Dojdu do šatny, nasadím si paruku a dám si jen řasenku. Vlasy si svážu do copu, obléknu si obyčejné rifle a volnější modrou košili. Nahodím na sebe dámskou bundu, kolem krku si obmotám šálu a ještě zkontroluju, že je i Chengie pořádně oblečený. Venku sice zima už začíná končit, pořád to ale není žádná sláva. A noc bývá dost chladno, takže raději, ať je nám teplo, než abychom mrzli.

Objednám nám taxíka a necháme se dovést před Calpheon. Jako obvykle nás všichni hned pozdraví, ochranka nám rovnou otevře turnikety, asi abychom se nezdržovali kartičkou. Zmáčknu na tlačítkách výtahu příslušné patro, rozepnu Chengiemu bundu a sundám mu čepici, aby se tady nepřehřál a venku pak upocený nenachladil.

„Ah, Kihyun, dobrý den," Pozdraví nás Hyunshik hned, co dojdeme do jeho kanceláře. „právě včas, myslím, že pan Lim musí umírat hladem." Zasměje se a ukáže na dveře. Zasměju se a uklidním Chengieho, který začal smutně hysterčit, že nechce, aby tatínek umřel. Snažím se mu vysvětlit, že to byla jen taková legrace, že to Hyunshik nemyslel vážně. Zaklepeme na jeho dveře a po jeho dále vejdeme do jeho kanceláře.

„Ahoj," Usměju se, když k nám zvedne hlavu, zatímco Chengie už k němu letí a vyskočí mu na klín. „donesli jsme ti něco dobrého k snědku." Dojdu k nim a pak se musím usmát jako blázínek, když vidím, že má na stole rámeček s fotkou, kterou jsme mu s Chengiem dali na Vánoce. Neskutečným způsobem mě to zahřeje u srdce.

„Volala mi babička," zašeptá Kyunnie během jídla a já vytřeštím oči. Z jeho tónu hlasu nedokážu vyčíst, jestli volala v dobrém anebo ve zlém. „chtěla by, abychom k ní přijeli na večeři. Další víkend po tom, co přijedeme z té chaty." Zvedne ke mně oči a já stále nevím, jestli je to dobrá zpráva anebo špatná.

„A...v dobrém?" zeptám se nejistě. Jako by si uvědomil, že mi to asi nedal najevo hned přikývne a usměje se.

„Zněla v telefonu docela...mile," hned po jeho slovech se usměju. „pro ni byla rodina vždy velmi důležitá, takže...nebude to přetvářka jako s mými rodiči, protože to bude u ní doma a nebude to jen pastva pro časopisy."

„To zní moc dobře, myslím, že to bude fajn." Usměju se.

„Doufám, ale...mám z toho trošku obavy." Hned mu řeknu, že se nemá čeho obávat. Má ještě dost práce, takže se domluvíme, že se uvidíme, až spolu půjdeme do toho kina. Tentokrát mě nebude vyzvedávat u mě doma, ale u Marka, kam Chengieho zavedu na hlídání. Moc se na to kino těším, protože to bude moc fajn. Vzhledem k tomu, jak zabraně vždycky Kyunnie mluvil o té knize, tak to bude určitě skvělý film. Samozřejmě za předpokladu, že to scénáristi celé nepřetvoří...občas se to stává a pak to stojí za nic.

„Děkuju za hlídání, film trvá nějaké dvě hodiny, ta-" chci mluvit dál, ale Mark s Yugyeomem mě přeruší.

„Hele, máme pro Chengieho bohatý program, takže, klidně si pro něj přijď až zítra ráno. A zítra počítáme s tím hlídáním, až budete mít ten banket." Mrkne na mě Mark a já se usměju.

„Přes noc pryč určitě nebudu." Zasměju se a upravím si kabát, když venku zatroubí Kyunnie, že už je na místě.

„Nikdy neříkej nikdy." Zasměje se na mě Mark a já ho probodnu pohledem. Dneska jsem se snažil obléknout romanticky, mám splývavou sukni lehce na kolena, černou...k tomu černé silonky s lehce květinkovaným vzorem, kozačky, zavinovací bílou halenku a černý kabát, takže si myslím, že...když už, tak budeme mít hezké fotky z kina. Dokonce jsem dneska se dneska nechal ukecat a nechal jsem Suzy, aby přijela a alespoň trochu mi nakudrnatila konečky vlasů, ať pořád nenosím jen rovné. To, jak se smála jako hyena a snažila se mě dotlačit znovu do krajkového spodního prádla...to si raději nebudu ani připomínat, měl jsem na mále, abych ji opravdu nezabil. A moc jsem chtěl.

„Jsi nádherný." Zatřese se Kyunniemu dech, když nasednu k němu do auta. I jemu to sluší, jeho černá košile se zlatými vzory, která je schválně rozepnutá jako by věděl, jak velkou slabost mám pokaždé, když ji má takhle rozepnutou. Vůně jeho kolínské mě naprosto oslepuje a mám co dělat, abych se mu hned nevrhl do klína a do náruče.

„Jsou fakt všude." Zaúpí Kyunnie, když stojíme na eskalátorech a necháme se vyvést až ke kinu. Hned je mi jasné, co tím má na mysli, určitě fotografy. Hned se mu víc zaháknu do ruky.

„Alespoň máme proč porušovat dohodu." Zašeptám, když vyjdeme z eskalátorů a já ho zatáhnu kousek dál k zábradlí, o které se zády opřu. Ne, nedělám to kvůli fotografům, ale...oni jsou velmi dobrá výmluva k tomu, proč porušovat naše zásady a dohody. Ani nemusím Kyunnieho nějak přemlouvat, hned se ke mně sám nakloní a já mu jdu svými rty naproti. Sevřu ve svých rtech jeho horní ret, zatímco on ve svých sevře můj spodní. Celý se zatřesu nad tou krásou těch doteků, nad těmi vibracemi, které cítím úplně po celém těle. Jak se mi podlamují kolena pokaždé, když dá našemu polibku pohyb. Hladím ho ve vlasech v zátylku, zatímco se chvíli oddáváme pomalému něžnému líbání. Oba se na sebe usmějeme, když se od sebe lehce odtrhneme a oba oči otevřeme. Zaháknu se mu do rámě a se spokojeným šťastným úsměvem se nechám vést do kina. Oba si koupíme nachos a jen malý sladký popcorn na chuť, já si vezmu obyčejnou vodu a Kyunnie colu a společně se bavíme o tom, jak moc jsme oba natěšení na ten film. Knihu jsem nečetl, nejdřív jsem po Kyunniem chtěl, aby mi řekl, o čem kniha je, ale nakonec mi řekl, že bude lepší, když to vědět nebudu. Kdyby se film nepovedl, tak mě se bude líbit, protože nebudu znát předlohu, ale že mi potom řekne, v čem se určité pasáže lišili, a které byly přesně podle knihy.

Film byl opravdu nádherný...snažil jsem se nebrečet u konečných pasáží, kdy si dvě duše vyznávali lásku, ačkoliv to celý film vypadalo, že ti dva nemají nic společného. Najednou má člověk pocit, jak vidí, že je láska tak nádherná...najednou mě tolik zžírá pocit Kyunniemu říct, že bychom přece jen mohli maličko pokročit. Jen si říct takové to...že spolu chceme chodit a pomalu se třeba nějakým způsobem posouvat směrem kupředu, ale...nevím, jestli je na to vhodná doba. Vždy jsem byl přímý a neměl jsem problém s tím, abych mluvil narovinu, ale prostě...prostě mám strach, aby se něco nepokazilo. A proto raději neřeknu vůbec nic. Jen si užívám tu chvíli, kdy se ještě po filmu procházíme po nákupáku, který se pomalu vylidňuje, protože se bude za chvíli zavírat. Společně dojíme poslední zbytky popcornu, který byl vcelku i dobrý. Zajedeme spolu k Markovi pro Chengieho a Kyunnie nás odveze ještě domů. Poděkuju mu za krásný večer.

„A mimochodem," usměju se a ještě ho zastavím, než zmizí. „na ten wellness...byl bych moc rád, kdybys jel s námi ty." Zvednu k němu oči a vidím na něm to překvapení.

„Moc rád." Hned přikývne a usměje se. Pohladím ho po ruce a vtisknu mu jen malou letmou jemnou pusu. Aby věděl, že mi na něm záleží.

„Tak zítra, dobrou." Šeptnu a s úsměvem zavřu dveře. Jinak bych riskoval, že bych zatoužil po hlubších polibcích, že bych zase moc chtěl, aby šel dovnitř...vůbec nevím, jak teď budu usínat sám, každou noc, kdy tu není...usíná se mi a žije tak těžko. Až moc rychle jsem si na něj zvykl a...a nevadí mi to. Jsem rád, že nám vkročil do života a já...mám konečně pocit, že se na mě štěstí usmálo, že jsem konečně našel někoho, s kým bych mohl být šťastný.