Changkyun

Jakmile se za mnou zaklapnou vchodové dveře, tak si hlasitě povzdechnu, nechám tašku, aby pomalým tempem sjela z mého ramene a s povzdechem si sednu na sedačku. Hledím do prázdna, ale moje koutky se jemně zvedají do úsměvu, když si vybavím zážitky z předchozích dnů. Na to, jak Chengie nadšeně jezdil po sjezdovce, a ještě nadšeněji vykřikoval, jak se bude moct chlubit ve školce, že už umí lyžovat, nebo na to jaké to bylo, když jsme mohli s Kihyunem po dlouhém dni vlézt do postele, do stejné postele, na to, jak jsme si před spaním povídali, jak jsme jen mluvili o zážitcích, co jsme měli za ten den, než jsme oba vyčerpaně usnuli, někdy usnul on jako první a já hleděl na jeho nádhernou spící tvář, někdy jsem usnul první jako já, ukolébán jeho hlasem. Na to, jak si ráno Chengie vlezl k nám do postele a rozespale nám povídal, co se mu zdálo. Tulil se střídavě ke mně a ke Kihyunovi a já...byl šťastný, moc šťastný, takhle jsem se nikdy necítil. Ale měl jsem z toho strach, ty pocity byli neznámé, jak od něj ke mně, tak i ty, co mám já k němu. Nikdy jsem nezažil, aby ke mně někdo byl tak něžný a nechtěl nic na oplátku, nechce po mě, abych ho já zahrnoval stejnou něhou, abych mu dával dárky za to, že ke mně ukáže kladné city. Dokonce jsem si uvědomil, že už je to dlouho, co jsem mu dal peníze za to, že se mnou je. Pořád mu je dávám za oficiální akce, ale kdykoliv přijde sám od sebe, nebo když spolu jedeme, jen tak, přestal je po mě chtít a já mu je přestal dávat. Hlasitě si povzdechnu a můj hlas se nese po prázdném bytě jako ozvěna, naráží do studených a osamělých zdí a vrací se ke mně zpátky. Otevřu si sklenici vína a upiju si, hned se ale zarazím, když se ozve zapípání mého číselného kódu na dveřích.

„Kyunnie," ozve se známý hlas, který ale není protkaný něhou, ne, ten hlas je plný něčeho jiného. Touhy, ale ne po mě, nýbrž po mých věcech. Ani se nemusím otáčet, kdo to je, protože ani ne vteřinu po jeho pozdravu cítím něčí ruce, jak přejedou po mé hrudi. „kdepak jsi byl, cítil jsem se tak osamělý." zašeptá mi do ouška a začne mě pod ním líbat. Zatřesu se, je to moje citlivé místo, ale i tak, normálně mu vždy stačilo, aby mě tam chvíli líbal a já ho už přitáhl k sobě a během chvíle už křičel moje jméno. Možná je to tou samotou, co cítím v srdci, protože nejde ani tak o touhu, nejde ani o chuť, ale opravdu se jen cítím sám. Odložím sklenici s vínem a nechám se za ruku vést do pokoje pro hosty číslo dvě. Rozhodně nebudeme mít sex v posteli, ve které spí Kihyun a Cheng. Nechám se položit do postele a svlékat, po jeho otázkách jen odpovím, že jsem unavený z cesty, řekne mi, že rád vše oddře a že chce, abych si odpočinul. Zavřu oči, zatím co mě svléká a zároveň svléká sebe a vleze si obkročmo nade mě, zatímco si se vzdechy pomalu sedá, nakonec zakloní hlavu a hlasitě vykřikne.

Zavřu oči a nevím proč mi do paměti vběhne obrázek Kihyuna, na jeho nádherné nohy, na jeho sladké rty, na jeho neodolatelnou pokožku, která je lehce bledá a až osaměle prázdná, tak rád bych ji posel polibky a kousanci. Jakmile se Sungjin začne pohybovat a začne na mě dosedat, tak si skousnu ret a jen si představuji, jaké by to bylo, kdyby na mě takhle dosedal Kihyun, jaký by měl výraz ve tváři, jak by zněl jeho nádherný hlas, který by byl plný mého jména. Udýchaně by šeptal zvrhlá slůvka, zatímco by kňoural a vzdychal. Jaké by to bylo, kdyby moje ruce klouzali po jeho neodolatelných stehnech, v půlce bych to nevydržel a přetočil ho pod sebe, přirážel bych tak moc, že by se třásla celá postel. Narážela by do zdi a s každým nárazem by Kihyun křičel přes celý byt.

„Ach...Kihyun." zasténám, když už se nějakou dobu pohybuje a zběsile na mě dosedá, zarazí se ve svých pohybech a podívá se na mě, zatímco si odkašlu.

„Cože?" vyjekne Sungjin, promnu si kořen nosu. Naštvaně ze mě vstane a musím říct, že mi to ani tak nevadí, naštvaně po mě začne štěkat.

„Proč jsi naštvaný? Mezi námi nic nebylo, spal jsem s tolika lidmi předtím a ani jsi nemrkl, proč teď děláš scénu." protočím oči. Jsem moc unavený na to, abych ještě poslouchal jeho hysterickou scénu.

„Protože jsi si kurva jejich jména ani nepamatoval, navíc jsi je rozhodně nesténal, když jsi měl sex se mnou!" Vykřikne a oblékne se. Zapnu si knoflíčky od košile a vstanu. „Co je za děvku ten Kihyun?!" vyjekne naštvaně. Vytřeštím oči a chytím ho pevně za předloktí.

„Takhle o něm nemluv, je ti to jasný? On není jako ty, rozkročíš nohy před každým, kdo má prachy, myslíš, že nevím, že jsi chrápal i s Junpyem? Myslíš, že nevím, že jsi chrápal snad půlkou mého představenstva? Nevím, kdo je tu děvka, když za to dostáváš zaplaceno." vyjeknu jedovatě, vytřeští na mě oči a lehce se zatřese.

„Ty...ho bráníš? Obyčejnou kurvu? Tak co, jsem kurva, já to vím, ale myslel jsem, že mezi námi je něco víc!" zakřičí, už mám dost té jeho hysterie, a to, jak Kihyunovi nadává.

„Radši už vypadni, mezi námi nic nebylo a nikdy nebude, radši jdi, než mě těmi urážkami vytočíš." zavrčím temně.

„Ty," zalapá po dechu a pak se uchechtne. „ty ho máš rád, že jo, no to si snad děláš prdel, myslíš si, že by někdo chtěl někoho jako ty? Chudáčka, co kňučí pokaždý, když ho někdo nepochválí? Máš možná tak prachy, Changkyun, a jseš dobrej v posteli, ale to je tak jediný. Myslíš si, že co, budeš mít šťastnou a krásnou rodinku? Že bude někdo, kdo ti zahřeje srdíčko? Jsi jak malé dítě, jsi jen ufňukánek a srab, měl jsi pravdu, chrápu s Junpyem a musím říct, co se týče toho, kdo je lepší chlap, rozhodně je to Junpyo, ano, chrápu i s těmi z představenstva, a i oni mají víc páteře než ty, běž si za tím svým Kihyunem, ale věř mi, nikdy tě nebude chtít, kdo by taky chtěl." dokončí svůj plynulý monolog a práskne dveřmi při odchodu. Sklopím hlavu a lehce se zatřesu nad všemi jeho slovy. Dojdu znovu na sedačku a upiju si rozpitého vína. Lehce nadskočím, když mi na konferenčním stolku zavibruje telefon. Zaplesá mi srdce, když vidím, kdo mi píše.

Kihyun🐹

Akorát jdeme spát, Chengie už se těší až bude moct všechno ve školce povyprávět, dobrou noc💤

Usměju se, ale...mohla by to být vše pravda? Vše, co mi Sungjin vmetl do obličeje. Hlasitě si povzdechnu a pomalu se dojdu vysprchovat a s migrénou si lehnu do postele. Zadívám se na druhou půlku postele a pohladím prázdné a studené místo vedle sebe. Opravdu jsem si zvyknul.

Projekt na podporů matek a rodin, co jsme s Kihyunem rozjeli a Junpyo si nakonec znovu přivlastnil, se už ukončil, nebo tedy moje práce byla u konce, mělo to ohromný úspěch, všechny ty centra, všechny naše nápady se realizovali a teď už to bylo v rukách týmu a jejich supervizora, kterým byl Doojoon. Oni budou odedneška dělat vše spojené s tímto projektem nebo tedy teď už samostatným odvětvím firmy Calpheon. Zatímco já se přesouvám na nový projekt, tedy...měl bych, ale hlavu mám plnou něčeho jiného. S povzdechem si sednu venku na lavičku do parku. Upiju si kávy a zatřesu se zimou, která venku je, naštěstí už není sníh a lehce svítí slunce, ale pořád je leden, takže venku dost mrzne. Ale možná to je to, co potřebuji, pročistit si mrazem hlavu.

„Dhgobrý dghen." trhnu sebou, když se u mě nesrozumitelně ozve hlas. Zadívám se na slečnu, nebo paní, která ke mně dojede na invalidním vozíku. Má lehce zkřivenou spodní čelist a vytahaná spodní víčka, hned na první pohled je mi jasné, že trpí nějakou chorobou, buď mentální anebo tělesnou, nejsem žádný expert. Ale co vím je, že by určitě sebou měla mít dohled.

„Dobrý den." mile se usměju a vidím na ní, vidím ji v očích, že je zmatená a nejspíše ztracená, daleko víc nežli já.

„Gjá...gjá nebvím, gde." zašeptá a je na ní vidět, že jí slova jdou těžce do úst.

„Ztratila jste se?" zašeptám opatrně, je vidět, že mi rozumí, a tak přikývne.

„Mbábma." zamumlá, svraštím obočí.

„Byla jste v parku se svou matkou?" pokynu hlavou, zda to dobře chápu, znovu přikývne, zaklepe se zimou a zmateně se rozhlédne. Píchne mě u srdce, když na ní vidím, jak je v koncích, jak neví, co má dělat, jak se určitě bojí, co s ní bude.

„Ukažte, podíváme se po ní." zvednu se z lavičky, dojdu k ní a lehce si dřepnu k jejím nohám. Zadívá se na mě a v jejich očích se leskl nádech naděje. Sundám si šálu a položím jí ji na nohy, zahrabe si pod šálu roztřesené ruce. Obejdu elektrický vozík s tím, abych ho mohl tlačit a ona se začne trhaně rozhlížet, zatímco jedeme po parku.

„Gmágmo." zavolá párkrát, jakmile v dálce uvidím ženu postaršího věku, jak zděšeně běhá po parku a rozhlíží se je mi tak nějak jasné, že to bude ona, jakmile nás uvidí, tak se k nám rozeběhne a padne slečně, kterou vezu na vozíku, k nohám.

„Panebože, Samsuk, miláčku, kam jsi mi odjela," vzlykne a hned ji začne objímat, zatímco tedy jak už vím Samsuk, začne mumlat máma pořád dokola. „mockrát vám děkuji." zvedne ke mně uslzené oči, zakroutím hlavou a vyndám z kapsy kapesník a podám jí ho, jakmile si setře slzy, tak vytřeští oči, když mě nejspíše pozná. Ani nevím, jak to dopadlo takhle, ale nakonec jsme jeli po parku, šel jsem vedle nich. Povídali jsme si, řekla mi, jak žijí, že nemá nárok na pořádnou státní podporu, že s manželem dělají, co mohou, řekla mi, že projekt mojí firmy jim aspoň zajistil oblečení, ale že potřebují víc, potřebovali by výtah, aby mohli Samsuk s vozíkem vyvést z domu, aby nemusela být jen zavřená. Řekla mi, že to byl důvod, proč se ji ztratila, protože nahoře nechala kabelku s peněženkou, ale dostat její dceru zpět do třetího patra a pak zase dolů by bylo náročné, a tak doufala, že se nic nestane, když do bytu vběhne a zase vyběhne, ale Samsuk mezitím na vozíku někam odjela. Kývám chápavě hlavou. Řekla mi, že měla její dcera autonehodu, která ji těžce poškodila mozek, že někdy má záblesky, jako třeba teď, kdy dokáže sama přemýšlet, ale spíše jen opakuje náhodná slova. Od té doby je to prý s ní těžké, mohly by jí dát do ústavu, ale i když je na to ten ústav dělaný, nikdo nechce s postiženými lidmi pracovat, štítí se jich, hnusí se jim, ale pro ni je to pořád její dcera a radši se sama sedře, než aby ji dala někam pryč. Chápavě kývám hlavou, než je doprovodím k jejich paneláku.

„Ukažte, pomůžu vám s ní domů." usměju se, Myunghee, jak jsem zjistil se jmenuje, na mě vytřeští oči s tím, že to určitě ne, že mě nechce obtěžovat, ale zakroutím hlavou. Pomůžu jí, její dceři mohlo být tak dvacet pět, posadili jsme ji na schody, zatímco Myunghee zavezla vozík do něčeho, co mi řekla se jmenuje kolárna. Zamkne dveře s tím, že Samsuk vynese. Zakroutím hlavou a opatrně vezmu její dceru do náruče.

„Omlouvám se." zašeptá lehce zahanbeně Myunghee, když otevře byt a já položím její dceru do invalidního vozíku, co má za dveřmi a hned vezme kapesník, aby mi utřela rameno, kde mě lehce Samsuk poslintala.

„Není za co, není to tak, že by to udělala schválně," zakroutím hlavou. „jsem rád, že jsem vás poznal, díky vám vím, kam půjdou příští peníze naší firmy," usměju se a dřepnu si k Samsuk. „těšilo mě," pohladím ji po rukách a zahřeje mě u srdce, když se na mě lehce, jak je to v jejích silách usměje a obejme moji šálu. „nechte si ji." zakroutím hlavou, a nakonec se rozloučím a vyjdu ven. Ani nejdu zpět do parku, abych přemýšlel hned se rozejdu do kanceláře, kde začnu hned pracovat na dalším projektu. Pojmenuji ho Samsuk projekt, chci pomoci lidem jako je ona, i jejich rodinám. Je to něco jiného, potřebují více peněz a více plánování. Naštěstí jsem si uložil Myungheeino číslo, abych s ní a její rodino mohl zkonzultovat jistá opatření. Už se těším až budu moct Kihyunovi říct, co bude náš další projekt. Hned se zarazím, když na něj pomyslím. Jsou to skoro dva týdny, co jsme se neviděli. Vymluvil jsem se na to, že mám spoustu práce, nechci se mu vyhýbat, ale nevěděl jsem, co dělat, po tom, co mi řekl Sungjin, jsem byl myšlenkami tak rozhozen, že jsem jimi nechtěl ještě zatěžovat Kihyuna. Ale možná to byl osud, že jsem v parku potkal Samsuk, když jsem v jejich očích viděl, jak má na duši tolik slov, jak je ale není schopná říct, jak ze sebe s vydáním neskutečných sil vydá pár špatně srozumitelných slov, a i přesto byla natolik odvážná a rozumná se zeptat někoho cizího...neměl bych být srab, dokážu mluvit, dokážu říct svoje myšlenky, měl bych je říkat světu, pokud to umím.

Jsi jen ufňukánek a srab, nikdy tě nebude chtít, kdo by taky chtěl, Junpyo je lepší chlap než ty.

Celý se zatřesu, když mi do hlavy vletí tolik myšlenek. Ale trhnu sebou, když se ozve zaklepání na dveře a po mém vyzvání do nich vyjde Hyunshik.

„Děje se něco?" zadívám se na něj. Jen se smíchem zakroutí hlavou.

„Víte, co je zítra za den?" pozvedne obočí, když mi donese kávu. Zadívám se do kalendáře.

„Pátek?" pozvednu obočí tentokrát já, lehce se zasměje.

„Jak jinak." zamumlá si a s pískáním odejde, aniž by mi odpověděl na otázku, co to mělo znamenat. Vytisknu si několik podkladů, několik složek si přetáhnu na flešku do notebooku a pomalu se sbalím, když začne být tma. Pomalu se rozjedu domů a s povzdechem zavřu za sebou dveře. Otřesu se zimou, i přes to, že tu příjemně hřeje topení, i tak je mi tu zima. Stoupnu si do kuchyně a začnu si vařit něco k jídlu. Není to tak, že bych byl kdovíjaký kuchař, ale pár základů zvládnu a s talířem si sednu ke stolu a povzdechnu si. Jak je ten stůl najednou jiný, je to jen kus nábytku, a i tak má jinou atmosféru, než když u něj sedím s Kihyunem a Chengem. Ani mi tak nechutná, ne, že by moje jídlo bylo kdovíjaký kulinářský výtvor, ale pořád, žvýkám pomalu a líně, zapíjím sousta vodou, abych je spolkl rychleji dokud nedojím poslední sousto. Sáhnu do kapsy, ve které jsem cítil zavibrování svého telefonu a opět, opět mi poskočí srdce

Kihyun🐹

Mohl by sis zítra udělat volno? ☺️ Jen se ptám, pokud to nepůjde nevadí, ale doufal jsem, že by ses mohl dopoledne stavit☺️

Zaplesá mi srdce, usměju se a hned začnu psát odpověď. Je v 11 moc brzy? ☺️

Kihyun🐹

Možná moc pozdě☺️

Přijde mi hned odpověď. Usměju se a skousnu si ret nad tím, jak se opět culím jako blbeček. Zítra bude den, kdy mu řeknu, co mě trápí, kdy se s někým podělím o svoje emoce a o to, co mám na srdci, co mě tíží a dupe na moje srdce, které občas zničehonic zběsile buší, občas jako by ho někdo přišlapával. Hned druhý den ráno vstanu a vydám se autem přes město ke Kihyunovi domů, vystoupím a s bušícím srdcem vyjdu těch pár schodů na správné podlaží, projdu chodbou až ke dveřím a lehce se zamračím na lístek, co je u dveří. Asi bych neměl, ale vezmu ho do ruky.

‚Byt číslo 028' zadívám se na dveře, opravdu to je Kihyunův byt ‚Opět jste nezaplatil nájem' vytřeštím oči. ‚jak víte, nájem jsem vám zvedl už na začátku listopadu, od té doby jste mi nezaplatil celkovou částku ani jednou, pokud mi částku nezaplatíte do konce tohoto týdne, tak vás vystěhuji, samozřejmě se můžeme i nějak dohodnou, určitě víte jak a víte, které dveře jsou moje, pokud se rozhodnete, přijďte, nebo zaplaťte' tím dopis končil, počkat, cože? Kihyun neplatil nájem? Ale vždyť, vytřeštím oči, vždyť si uvědomím, že jsem mu nezaplatil snad ani jednou za poslední dva a půl měsíce. Hlasitě polknu a kus papíru si schovám do bundy, co je to, o čem tam mluvil? Jak se můžou dohodnout? Hned se na patě otočím a projdu kolem několika dveřích, dokud neuvidím jméno na dveřích, které je stejné jako to, které bylo na dopise. Zaťukám na dveře, hned mi otevře chlap, něco kolem 40-50, byl jen ve špinavém bílém tílku a trenkách. Pupek měl takový, že se skoro ani nevešel do dveří a ten smrad nevím, jestli vycházel z jeho bytu nebo z něj.

„Co chcete?" vyprskne na mě, pozvednu obočí, hádám, že asi žádné dobrý den.

„Jdu zaplatit nájem za Yoo Kihyuna z bytu 028." řeknu stroze stejně jako on, něco si naštvaně zamumlá a odejde na chvíli do bytu a pak se vrátí, na nose mu sedí brýle a začne něco číst v sešitě.

„No, to bude 25.000." řekne stroze a zadívá se na mě. Vytáhnu peněženku, ještě, že u sebe nosím peníze.

"Tady máte 50.000, i na příští měsíce." Řeknu vážně, vezme si do ruky bloček, na který napíše do určitých řádků částku a datum, a nakonec to oba podepíšeme. Schovám si paragon a probodnu ho pohledem, když něco zaprská a práskne dveřmi. Spokojeně se usměju, a nakonec dojdu zpět pře Kihyunův byt a zaklepu na dveře.

„Tatííí." zakřičí Chengie hned, jak se pootevřou dveře a ani nestačím něco říct Kihyunovi, než po mě to malé stvoření skočí. Zasměju se a vezmu ho do náruče.

„Ahoj," usměju se na oba a Kihyun mi brání v tom, abych šel dál. „děje se něco?" pozvednu obočí, ale on zakroutí hlavou a vezme si ode mě Chengieho do náruče.

„Zavři oči," zasměje se, pozvednu obočí, ale když svou větu znovu zopakuje, tak tedy oči zavřu, chytí mě za ruku a začne mě vést, naviguje mě po bytě, když si zuju boty a pak mě zastaví, hádám podle kroků asi v obýváku. „tak a teď je otevři." zavelí se smíchem, udělám, jak je mi řečeno a pomalu oči otevřu a hned je vytřeštím, zalapám po dechu a připlácnu si ruku na pusu.

„To-to..." polknu a nejsem schopen slov.

„Všechno nejlepšíííí," vykřiknou oba najednou a hlasitě se zasmějí, zatímco já neustále sleduji jeho byt, všude jsou balónky, na stropu jsou nalepené stříbrné spirálky, které visí dolů. „tady," zasměje se Kihyun a dá mi na hlavu čelenku s nápisem happy birthday, oni si mezitím nasadí dvě čepičky. „líbí se ti to?" usměje se Kihyun a dojde ke mně o krok blíže, zatímco ke mně Cheng natahuje ruce, a tak si ho vezmu do náruče.

„To...to je nádherné, jistěže se mi to líbí, já...zapomněl, že mám dneska vlastně narozeniny." zašeptám a Kihyun se zasměje s tím, že to čekal, zatímco Cheng zalapá po dechu.

„Tatínku, na to nesmíš přeci zapomínat." napomene mě. Zasměju se, a nakonec se usadíme ke stolu, kam nám Kihyun donese oběd a nalije nám do skleničky dětské šampáňo, hlavně protože jsem tu autem, a protože si minule Cheng stěžoval, že nemáme to stejné, co on. Přiťukneme si sklenkami, pohladím Chengieho po vláskách a usměju se. Najednou se opět cítím jako doma, jakmile jíme, jakmile Chengie patlá jídlo spíš kolem sebe, zatímco mu Kihyun utírá pusu, když se mě Kihyun ptá, jak je v práci a jak se mám. Cítím se hned lehčeji.

„Tak teď si dáme dort." zasměje se Kihyun a já nadšeně zatleskám. Cítím se jako dítě – Jsi jak malé dítě, jsi jen ufňukánek a srab, Junpyo je lepší chlap, než ty zatřesu se a naběhne mi husí kůže, ne, teď na to nebudu myslet, teď ne!

„Hodně štěstí zdraví," ozve se andělský hlas, trhnu sebou a zadívám se na Kihyuna, který nese dort se zapálenými svíčkami. „hodně štěstí zdraví," přidá se k němu nadšeně Cheng, zatřese se mi těmi emocemi spodní ret. „hodně štěstí, Kyunnieeee.","tatínkůůů." zasměju se, když oba zazpívají něco jiného. „Hodně štěstí zdraví." položí dort na stůl a popožene mě, abych dort sfoukl a něco si přál. Něco si mám přát? Zamyslím se, v tuhle chvíli mám vše, co bych si kdy přál, možná jen...aby to tak bylo na pořád? Chengie mě upozorní, abych si to přál v duchu, jinak se to nesplní, a tak si opakuji přání neustále dokola, dokud nesfouknu všechny svíčky. Chengie zatleská a já si nechám nandat kus medovníku.

„A protože vím, jak máš radši slané," zasměje se Kihyun a z lednice vyndá druhý dort, vytřeštím oči, když na stůl položí slaný dort. „tak si můžeš dát oba." mrkne na mě. Šťastně se na oba usměji, zatímco mi Chengie předá s mácháním mojí rukou, ve snaze o potřesení, obrázek, co mi nakreslil.

„Ten je naprosto nádherný, děkuju, Chengie." vtisknu mu pusu na tvářičku, zatetelí se a vyšplhá se na židli.

„A tady je ode mě." předá mi Kihyun dárek. Překvapeně se usměju s tím, že si neměl dělat škodu, vezmu si od něj dárkovou tašku, kde je zabaleno pár dárečků. Hned je začnu rozbalovat. Nádherná kravata, za kterou mu hned poděkuji, knížka pokračování One in million roses, vytřeštím oči s tím, že jsem úplně zapomněl, že má vyjít další díl, pak je tam malá obálečka, kde najdu dva lístky do kina na premiéru prvního dílu, který právě jde do kin. Jako poslední rozbalím dárek a zasměju se, když je to moje oblíbená kolínská.

„To, aby ti nedošla...protože v ní hezky voníš." zamumlá a odkašle si, usměju se.

„Děkuju, jsou to nádherné dárky." nahnu se k němu a vtisknu mu pusu na tvář, jakmile se odtáhnu, vidím jeho nádherný úsměv. Chengie nadšeně zapiští a zatleská. Najíme se dortu a pak se posadíme s Kihyunem na sedačku, zatímco si nalijeme další rundu dětského šampaňského. „Koukám, že datum je zítra, budeš...mít čas?" šeptnu, zalesknou se mu oči a hned přikývne, šťastně se usměju. Zeptá se mě, co je nového a já mu hned nadšeně začnu vykládat o dalším projektu, který mám v plánu. Vytřeští oči.

„Vážně se budeš pouštět do tak těžkého projektu? Bude to ještě náročnější než ten před tím." špitne a pohladí mě po rameni. Junpyo je lepší chlap než ty, kdyby to měl dělat Junpyo, určitě to zvládne, ty jsi jen chudáček a srab co nic nedokáže. Trhnu sebou a sklopím hlavu.

„Možná bych neměl, nemám na to." zamumlám, Kihyun sebou trhne a vytřeští na mě oči.

„Tak jsem to nemyslel, spíš, že budeš hodně přepracovaný, proč bys to neměl zvládnout!" vyjekne, zhluboka se nadechnu.

„Protože jsem-" začnu, ale do obýváku vběhne Chengie, že mi nakreslil další obrázek, s úsměvem mu poděkuji.

„Protože jsi?" zadívá se na mě Kihyun v očekávání, když Chengie zase odběhne.

„Nic...to nic." zakroutím hlavou, když mě opustí veškerá sebedůvěra s tím, že bych mu řekl, co se mi ho ní hlavou, ale v jeho pohledu vidím, jak to nenechá jen, tak být.