Kihyun

To byly ty nejkrásnější Vánoce, které jsem kdy zažil. Ne, že bychom neměli předtím s Chengiem hezké Vánoce, ale...kvůli nedostatku peněz to nikdy nebylo tak, jak bych si přál. Tentokrát jsem mohl koupit Chengiemu hračky, které si opravdu přál. Mohl jsem vytvořit krásnou atmosféru, ale...to nejkrásnější na tom bylo to, že jsme Štědrý den oslavili jako rodina. A je to hlavně díky Hyunshikovi, já jsem netušil, že Changkyun bude na Štědrý večer sám.

„Hyunshik? Dobrý den, stalo se něco?" překvapeně se na něj zadívám, když mi zaklepe na dveře. Jeho vřelý úsměv, jako vždy, je stejně kouzelný a hřejivý jako Vánoční atmosféra. Pozvu ho dál a nabídnu mu vánoční čaj...voní jako svařák, ale je to jen koření, jinak je nealkoholický, máme ho s Chengiem na Vánoce moc rádi.

„Chtěl jsem vám a Chengiemu popřát hezké vánoce a taky předat dárky." Usměje se a podá mi malou krabičku a pak i krabici pro Chengieho, který hned poděkuje.

„A maminko, co dělá tatínek na Štědrý večer?" zamrká na mě Chengie a pak i na Hyunshika.

„Víš, Chengie," začne Hyunshik a hned má jeho plnou pozornost. „Ježíšek mi teď řekl, že tatínek je na Štědrý večer sám a pracuje, aby zapomněl na to, že je osamělý." Chengie hned vytřeští oči a vypískne, že to nejde, že tatínek nesmí být sám.

„M-Myslíte to vážně? Opravdu pracuje a je sám?" řeknu hned a Hyunshik přikývne. Krátce a stručně mi povypráví o tom, jak Changkyunova rodina Vánoce pomalu ani neslavila. Jak malý často plakal, že ho Ježíšek nemá rád, když mu nesplní přání, že by chtěl mít hezké Vánoce. Řekne mi o tom, že Changkyun nikdy nezažil pravou atmosféru štědrého dne.

„Napadlo mě, že když budete vědět pravdu...možná ho budete chtít přesvědčit o tom, že Štědrý den je nádherný." Usměje se, ale ví, že to ani nemusel říkat, protože hned zavelím Chengiemu, že se oblékáme a že vyrazíme. Pobalím rychle vánoční výzdobu, neosmažené řízky a nachystané suroviny. Zatímco Hyunshik zabavuje Chengieho, já odnesu k němu do auta tašky s vánočními dárky, když nám nabídl, že nás tam odveze.

Mark a Suzy do mě několikrát šili skrz Changkyuna. Ale mě naše dohoda vyhovuje, vyhovuje mi vše tak, jak jsme si to nastavily. Vzhledem k tomu, že jsme dospělý, tak si můžeme svoje vztahy dělat tak, jak uznáme za vhodné. A já, stejně jako on, nechci náš vztah ohrozit nebo zničit zbytečným spěchem. Ano, kolikrát porušíme naši dohodu a líbáme se, ale nikdy nic víc, na tom jsme se domluvili. Každý z nás se někdy cítí osamělý nebo někdy prostě máme opravdu úkrutnou chuť toho druhého políbit, ano, sice to naši dohodu porušuje, ale je to taková nepsaná vyjímka, které možná maličko zneužíváme, ale jen maličko. A myslím, že to ani jednomu z nás nevadí.

„Pojdeme na horyyyy." Nadšeně Chengie poskakuje v zimní bundě, Changkyun by pro nás měl přijet každou chvíli a on už je nedočkavý, kdy už pojedeme. Zasměju se a dobalím posledních pár kousků oblečení, zkontroluju, že jsem vzal nějaké léky, kdyby náhodou někomu z nás nebylo dobře nebo tak. K jeho štěstí to netrvá dlouho a Changkyun přijede, takže naskládáme naše tašky do auta a hned vyrazíme.

„Mám pro tebe takový návrh." Usměju se, zatímco se před námi rozprostírá dlouhá cesta, která nás za dvě hodiny dovede k vytouženému cíli.

„Ano?" pozvedne obočí, zatímco se věnuje řízení, díky zasněžené silnici musí dávat opravdu velký pozor. Ačkoliv, jak jsme se bavili už předtím, má auto tolik senzorů a opatření, že by se nic nestalo, ani kdybychom si tu popíjeli kávu.

„Markův kamarád Bambam každý rok na začátku února pořádá takovou akci. Jde o prodloužený víkend na jeho chatě, jede tam pár známých a bude tam i pár dětí. Napadlo mě, že by bylo hezké, kdybych tě tam vzal, ty nás s Chengiem bereš pořád někam a tak bychom udělali vyjímku a vzali bychom my tebe, pokud samozřejmě budeš chtít." Usměju se na něj a vidím na něm lehké překvapení, ale taky šťastný úsměv.

„To by bylo moc skvělé, rád pojedu." Hned přikývne a já se taky šťastně usměju. Bambamova chata je moc hezká, je kousek od jedné vesnice, ale jinak na samotě, hned u chaty je velký kopec, kde se děti můžou vyřádit ve sněhu. A rodiče tam chlastají, většinou. Nic jiného se tam ani nedá dělat. Mark říkal, že dřív Bambam tuhle akci dělal hlavně přes Silvestra, ale pak z toho sešlo, ostatní měli vždycky zrovna přes Silvestra něco jiného, takže se to postupně přesouvalo, dokud se to postupem času neustálilo na začátku února. Měl by to být hned první víkend v něm, většinou se tam přijede buď ve čtvrtek večer nebo v pátek ráno, podle toho, jak to komu vychází. Někteří odjíždí v neděli na večer, někteří až v pondělí ráno, záleží na každém, nemá to danou úplně přesnou dobu, kdy člověk musí přijet a kdy musí odjet.

„To je nádhera." Vytřeštím oči, když díky řetězům vyjedeme až ke ski-areálu Heindel. Všechno je nádherné, vše je zasněžené a i teď mírně chumelí. Chengie nadšeně víská s tím, jaká je to krása, zatímco já se cítím jako v pohádce.

Zaparkujeme na obrovském parkovišti u luxusního hotelu, vypadá tak už jen na první pohled, je opravdu nádherný. Vylezu ven a zatřesu se tím mrazem, je to nezvyk, ve městě tolik nemrzne, ale tady je to znát. Ale všechno vypadá tak nádherně, už jen z parkoviště je nádherný výhled na všechno kolem.

„Půjdeme se nejdřív ubytovat a personál nám tam pak odnese věci." Usměje se Changkyun, přikývnu a nasadím si na paruku čepici. Zvažovali jsme, jestli je nebo není nutné, abych byl převlečený, ale...je to jistota. Do Heindelu přece jen jezdí hodně lidí, riskovat, že mě tu někdo pozná nebo že nás někdo odhalí, to je moc riskantní. Zimní oblečení mám stejně neutrální barvy, ani holčičí ani klučičí, takže je to i celkem jedno. Jediné co, tak mi zpod helmy budou trčet vlasy z paruky, ale to asi přežiju. Zapnu si kozačky, které jsem měl v autě rozepnuté a všimnu si, jak mi Changkyun pohledem sjede nohy. Ne, nesmím jeho pohledy tolik vnímat. Když je vnímám až moc, tak mám pak sto chutí mu skočit do náruče – a to se co? To se nesmí, ano, nesmí!

Dojdeme k nádherné přepychové recepci. Vše tu tak luxusně září, mramor na podlaze je vyleštěný, že v něm jde vidět můj odraz a slečna na recepci se hned mile usměje a pozdraví nás ještě dřív, než k ní úplně dojdeme.

„Mám tu rezervaci apartmánu na jméno Lim Changkyun." Usměje se na ni, zatímco ona něco naťuká do počítače a pak svraští obočí.

„Moc mě to mrzí, pane Lim, ale v noci nám popraskali trubky na topení v horní části hotelu, apartmány jsou v tuto chvíli všechny nepřístupné, protože by jste umrzli," několikrát se nám omluví. „samozřejmě pro Vás máme připraven jiný pokoj, ale bohužel není tak prostorný a nemá dvě ložnice jako ten, který jste měl objednán." Vysvětlí nám. Changkyun ke mně střelí pohledem, moc dobře vím, že není ten typ, co by se tady hádal o tom, že chceme, co jsme měli domluvené.

„To přece nevadí, stejně budeme většinu času venku." Usměju se nejdřív na něj, a pak i na ni. Hned nám zavolá jednoho člověka z personálu, aby nám šel pokoj ukázat, zatímco ostatní se vydají pro naše věci. Ještě se ujistíme, že tu mají naše lyže, které Changkyun nechal poslat v předstihu, abychom neměli úplně napráskané auto. To nám recepční odkýve a my se necháme zavést do 5 patra, kde by měl být náš pokoj. Jakmile nám personál odemkne, tak vklouzneme dovnitř. Pokoj má menší kuchyňku, je tu rychlovarná konvice a dvě plotýnky na vaření. Menší gauč s televizí. Dalším pokojem je ložnice, byla moc krásně vybavená, s balkonem, kde byl výhled na zasněžené hory, což se mi moc líbilo. A ještě vedle byl menší pokoj s dětskou postelí a skříní a pak ještě koupelna.

„Je to moc hezké, líbí se mi to." Zakývám hlavou a usměju se. Odsouhlasíme personálu, že v tomto pokoji teda budeme, přikývne a netrvá to dlouho a donesou nám všechny tašky a menší kufry z auta.

„Budu spát na gauči." Usměje se Changkyun, zatímco vybaluju věci v koupelně. Překvapeně se na něj otočím a zamrkám.

„Kyunnie," zasměju se. „nejsme puberťáci, abychom nezvládli spát v jedné posteli, ten gauč už od prvního pohledu vypadá, že není pohodlný ani na sezení a navíc ta postel v ložnice je obrovská, co bych v ní dělal sám." Zasměju se a zakroutím hlavou. Changkyun se na mě překvapeně zadívá, jde vidět, že nad tím chvíli přemýšlí, ale nakonec přikývne, takže uzná, že mám pravdu. Jak říkám, nejsme zastydlí puberťáci, co by se měli stydlivě vyhýbat tomu, aby spolu náhodou nemuseli sdílet postel. Nevidím v tom žádný problém. Snad jen ten, že bude velmi těžké se od sebe držet dál, když budeme ve stejné posteli, ale...dohodli jsme se, že to neuspěcháme a vím, že oba nedopustíme, abychom naši dohodu porušili.

Vybalím alespoň většinu věcí, víc nejde, protože Chengie nedočkavě poskakuje po pokoji. Tak se všichni oblékneme do lyžařského oblečení, upletu si na paruce cop, aby mi vlasy nezavazeli a nasadím si roztomilou čepici s bambulkou.

„Dneska se asi jen tak projdeme po okolí, uděláme pár blbin ve sněhu, za tři hodiny bude stejně večeře, tak asi lyžování necháme až na zítra." Usměje se Changkyun a já přikývnu s tím, že je to dobrý nápad. Stejně jsme všichni docela unavení z té dlouhé cesty, teď, když se unavíme ještě procházkou, tak budeme všichni spát jako mimina.

Projdeme se po okolí, jsou tu vyznačené speciální cesty pro běžkaře i pro pěší, abychom si vzájemně nezavazeli. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vytáhnu mobil, abychom si udělali alespoň nějaké vzpomínkové fotky, fotím Chengieho a Changkyuna, jak dělají blbiny ve sněhu, jak skáčou do obrovských závějí sněhu a dělají andělíčky. Nakonec si všichni tři lehneme do sněhu tak, abychom se vlezli do objektivu mého foťáku a já nás vyfotím. Pak se usměju, když na té fotce vypadáme všichni tak šťastně a zatímco Chengie vyhlásí koulovačku, tak já si fotku nastavím jako tapetu.

„No nene, co vymýšlíte," Zasměju se, když na mě oba koukají a něco si šeptají. „co je šeptem, to je čertem." Zasměju se víc pobaveně. A zapištím, když se ke mně oba rozběhnou s tím, že dělají nálet na maminku, chvíli se mi daří utíkat, pak se mi ale zaboří noha do sněhu a já sebou fláknu do obrovské závěje, zatímco oni na mě oba naskáčou. Lapám smíchy po dechu a nechám Chengieho, aby se po mě válel. Procházíme potom kolem hezkého plácku, Chengie zavelí, že postavíme sněhuláka, takže teda začneme stavět. Sice nemáme uhlí na knoflíčky ani mrkev na nos, ale myslím, že místo toho použijeme něco jiného.

„Je to šišatý." Začnu se smát nad Changkyunovou koulí, která má být ta hlavní a spodní, vůbec to ale nevypadá jako koule, spíš jako zakulacené...něco mezi čtvercem a obdélníkem. Dlouhou, opravdu dlouhou chvíli se směju, než se mi ho zželí a společnými silami uděláme z jeho divného tvaru opravdu kouli, na kterou postavíme moji prostřední a nakonec Chengieho menší kouli, která je hlava. Chengie najde někde klacík, alespoň na nos, zbytek jako – oči a knoflíky uděláme jen důlky prstem a já ještě našeho sněhuláka vyfotím. Pak u něj vyfotím i ty moje dva uličníky a nakonec se u něj snažíme vyfotit všichni tři, ne, že by to nějak šlo. Nakonec poprosíme kolem procházející pár, jestli by nás vyfotili, což s radostí udělají.

Po večeři usne Chengie Changkyunovi v náručí ještě než výtahem vyjedeme na náš pokoj. Changkyun ho uloží do postele a já nám před spaním naliju ještě skleničku vína, což je naše oblíbená činnost. Oba máme rádi víno, dokonce nám chutná i stejné, takže bylo jasné, že si sebou na hory vezmeme zásobu. Ale dohodli jsme se, že si budeme dávat jen jednu sklenku, nechceme se zase nechat ovlivnit alkoholem, aby se nestalo něco, čeho bychom mohli později litovat nebo spíš...něco, co by mohlo náš dosavadní vztah pokazit.

Dojdu se osprchovat jako první, obléknu se do delšího trička a kraťasů a ještě se zabalím do županu a zatímco se jde sprchovat Changkyun, tak já umyju skleničky od vína a ještě si stoupnu na balkon, abych se podíval na ten krásný výhled.

„Nachladíš se tady," Upozorní mě, když se vrátí ze sprchy. Hned zaběhnu zpátky dovnitř a otřesu se zimou s tím, že má pravdu. „to mi děláš schválně?" zaúpí, když si sundám župan a očima sjede moje holé nožky.

„Jako bys nevěděl, že takhle spím normálně." Vypláznu jazyk a vlezu si za ním do postele a zahrabu se pod peřinu.

„Nikdy jsem...takhle s někým jen neusínal." Zašeptá po chvíli a já se do ticha a tmy usměju.

„Všechno jednou poprvé."

„Co když si na to zvyknu a pak už nebudu moct spát sám?" zašeptá a já se snažím nenechat se unést jeho šepotem, jeho hlubokým hlasem díky kterému mi naskakuje husí kůže po celém těle.

„Proto jsi chtěl spát na gauči?" zašeptám na oplátku a usměju se. Jeho tiché jo mě jen víc a víc přesvědčuje o tom, jak moc musel být celý ten čas osamělý a já jsem rád, že můžeme být s Chengiem těmi, kdo to změní.

„Když si na to zvykneš, holt tě budu muset každý večer jezdit uspávat." Lehce se zasměju a oplátkou je mi i jeho smích.

///

„No jo, dětem to jde trošku lehčeji, protože se tolik nebojí jako dospělý," Usměje se Changkyun, zatímco nás celé dopoledne učí lyžovat. Mám pocit, že Chengie jezdí jako profi lyžař, zatímco já udělám horko těžko 5 obloučků za sebou. „nesmíš být tak v křeči, musíš se uvolnit...když budeš v křeči, tak jakmile budeš rozjetý a budeš chtít zastavit, začnou tě chytat křeče, když dáš špičky k sobě a to pak spíš spadneš než zabrzdíš." Usměje se a já chápavě přikývnu, ačkoliv vůbec netuším, jak se mám sakra uvolnit.

Je tu jeden větší kopec, kam se vyjíždí sedačkovou lanovkou, ale to už si vůbec netroufám, zatím jsme jen na menším kopci, kde je menší kotva na vyjetí nahoru. A to mi zatím stačí až až. Vyjedeme kotvou nahoru, Chengie se pomalu rozjede a dělá si své precizní obloučky, zatímco Changkyun si stoupne zády ke svahu a jezdí přede mnou, aby se mi nic nestalo a aby mi pomáhal, jak mám ty obloučky správně dělat. „Zkus si pomáhat do zatáčky hůlkama, na začátku ti to hodně pomůže." Usměje se na mě, zatímco já mám co dělat, abych sebou neflákl. Ale i tak mi úsměv nezmizí z tváře, protože je to příjemné a hezké, sice je to pro mě i těžké, protože já jsem trošku nervák...no, hodně nervák, když mi něco nejde, takže je pro mě obtížné nezačít štěkat a nadávat na celý svět, když mi to lyžování zrovna nejde.

„Vůbec se neznervózňuj, najdi si v klidu svoje tempo, které ti bude vyhovovat, mh?" usměje se, když zastavíme pod kopcem a usměje se. Já přikývnu a kolem nás nadšeně proletí Chengie s tím, jak ho to baví. A že párkrát spadl, ale že je šikovný a hned se zvedl. No, viděl jsem, jak ho v kopci zvedal nějaký pán, kterého Chengie v té rychlosti málem nabral.

Celý pobyt je to nejkrásnější, co jsem snad kdy zažil. A to jsme si s Changkyunem vyměnili opravdu jen pár malých pusinek. Většinou ráno. Když jsme se vedle probudili a uvědomili jsme si, že jsme v dost těsném objetí. Najednou jsem věděl, proč se mi tak dobře spalo. Najednou jsem přemýšlel nad tím, že nejspíš i já budu mít problém potom usnout sám. Rychle se na to zvyká, na vůni toho druhého, na ten pocit, že člověk ví, že s ním někdo tu postel sdílí. A nelžu, když jsem za celý ten čas, kdy jsme leželi v jedné posteli, nemyslel ani jednou na sex. Spíš jen na tu krásu, na to, jak je to krásné a příjemné. Na to, jak krásné by bylo se takhle probouzet. I Chengie byl rád...vlézt nám po probuzení do postele se mu líbilo, vždycky si lehl mezi nás a nechával se mačkat v našich náručích.

Restaurace, kam jsme chodili na jídlo měla nějaký silvestrovský program. Museli jsme ale promyslet, jak to uděláme, nechtěli jsme spícího Chengieho nechávat samotného na pokoji, zároveň jsme nechtěli být ani sami zavření na pokoji. Tak jsme ráno šli zase lyžovat, po obědě jsme odpočívali a pak jsme doufali, že všichni tři vydržíme až do půlnoci, shlédneme ohňostroj a pak půjdeme všichni spát. Chengie byl nadšený, protože program hotelu a restaurace myslel i na děti, kterých v Chengieho věku, bylo v hotelu opravdu dost. Večer byl i příjemnější, když se nám Chengie nevrtěl u stolu nudou, ne, že by byl nějaký rozmazlenec, co by tady kňoural a brečel, jak ho to nebaví, ale je to malý neposeda a...co chcete dělat s dítětem celý večer v restauraci? Pochybuji, že se vůbec najde dítě, které by dobrovolně jen sedělo až do půlnoci.

Nakonec se i my s Changkyunem zvedneme a dojdeme si zatancovat mezi děti, které okupují celý parket, ještě, že je tu tolik prostoru.

„Děkuju za tak nádherné dny." Usměju se, zatímco se líně ploužíme na nějakou slaďárnu.

„Já děkuju." Usměje se na oplátku a já se zase ztratím v jeho očích. Jak mě k sobě někdo může tak stahovat jen pouhým pohledem? Chvíli se dohadujeme, kdo komu má za co děkovat, než se pohledem zastavím na jeho rtech. A znovu mám tak velkou chuť ho políbit.

„Platí dohoda i na silvestra?" zašeptám a pohladím ho po vlasech v zátylku. Moc dobře vím, jak je pro něj těžké mi odolávat. A jen možná toho trošku využívám. Jen maličko.

„Z jedné pusy se svět nezboří...ne?" zašeptá a sám mi jde svými rty naproti. Víc mě k sobě přitáhne, ale není to taková blízkost jako vždycky, ne, když nás od sebe oddělují moje umělá prsa, cítím, jak mi chybí, že se nemůžu hrudí natlačit na tu jeho hruď. S polibkem ale nikam nespěcháme, spíše si jen vyměňujeme delší pusinky, hladíme se po tvářích a užíváme si to jemné šimrání, které probíhá našim tělem.

Vylezeme ven z hotelu, když bude za chvíli čas na to, abychom odpočítávali sekundy do nového ruku. Changkyun drží Chengieho v náručí a já stojím u nich, najdeme si bezpečnou vzdálenost tak, aby nás nikdo neohrožoval ohňostrojem, ale zase abychom na něj hezky viděli. Chengie už je unavený, před půl hodinou vypadal, že odpadne, ale tak moc se těšil na ohňostroj, že se nakonec nějak probral.

„Čtyři, tři, dva, jedna, woooooow!" začnou všichni řvát, jakmile se minuty překlenou a jakmile je tu nový rok. Chengie nadšeně zatleská, hned mu dám pusinku, Changkyun taky a pak si dáme jednu i my dva. Šťastně se na něj usměju a zašeptám mu do rtů Šťastný nový rok, což mi hned oplatí a já mu vtisknu ještě jednu pusu, než se od něj odtáhnu, abychom se mohli věnovat ohňostroji, který byl opravdu nádherný. A já jsem šťastný, protože...jsme do nového roku vstoupili společně skoro jako...rodina a...to je moc nádherné.

//

„Děkuji." Poděkuju Hyunshikovi, když mi udělá kávu. Donesl jsem Changkyunovi oběd do práce, což už není nic překvapivého, protože to dělám často. Hyunshik mi zatím udělá kávu, než se Changkyun vrátí z jednání.

„Víte, samozřejmě bych to neměl vyzrazovat, ale moc dobře pana Lim znám, takže vím, že by vám to rozhodně neřekl," posadí se ke mně a já ho zvědavě pobídnu, aby pokračoval. „pan Lim má 26. ledna, což je za dva dny narozeniny, jen abyste...věděl." Usměje se na mě a já hned vytřeštím oči.

„Děkuju!" vděčně se na něj usměju. Přemýšlel jsem, že by bylo vhodné zjistit, kdy má Changkyun narozeniny. Vzhledem k tomu, jak byl nadšený a dojatý, když se slavili Chengieho narozeniny...chtěl jsem mu taky udělat oslavu, aby věděl, jaké to je, když má člověk ten slavný den, který je jen a jen jeho.

Hned doma se dám do přemýšlení. Changkyun nemá moc rád sladké, proto jsem se rozhodl, že mu neudělám klasický sladký dort, ale udělám mu slaný dort. Vím, že má raději slané a že se po tom může utlouct, takže si napíšu seznam surovin, abych ten dort mohl udělat. Koupím i medovník, ten má ze sladkého rád, tak aby měl na chuť obojí. Hned to řeknu Chengiemu jako tajemství, tak hned vypískne, že napíše tatínkovi narozeninové přáníčko a že spolu musíme vybrat pro tatínka dáreček. Všechno si to rozplánuju tak, aby to navazovalo, časově vyhovovalo. Nakoupím decentní narozeninové ozdoby a taky zjistím, že zrovna na jeho narozeniny má premiéru film One in million roses, který je podle jeho oblíbené knižní předlohy, takže hned zavolám do kina, abych zarezervoval dva lístky, bude to jeden z dárků. Pro jistotu se domluvím s Markem, aby mi pohlídal Chengieho, sice nemám jistotu, že tam Changkyun vezme mě, ale má druhá část moc dobře ví, že není nikdo jiný, koho by tam mohl, nebo možná spíš chtěl, vzít.