Changkyun

Nedala se ta touha zastavit, kdykoliv jsem ho viděl, vybavila se mi chuť jeho rtů, zvuk jeho nádherného hlasu, hebkost jeho kůže. Nemohl jsem jinak, než chtít být u něj blíže, ale možná bychom si před tím mohli promluvit, ujasnit si, kam tohle všechno směřuje. Nechci naše kamarádství narušit jen sexem, protože jsme oba vzrušení. Zbytek dovolené se nám povedlo držet na uzdě, občas jsme se přistihli, jak k sobě tíhneme, jak nás to k sobě táhne, naštěstí byl u nás Cheng a vždy nám nějak zabránil a večer jsme chodili spát každý v jinou hodinu, aby nás to nelákalo se po sobě vrhnout.

„Víš, Kiki, až přijedeme domů, možná bychom si měli promluvit." šeptnu, když sedíme v letadle a připravujeme se na start ze slunných Malediv.

„To bychom asi měli." přikývne a usadí se na sedačku ob uličku vedle mě a uvelebí se. Cheng a Wenjun se začnou dívat na pohádky, zatímco já si dám sluchátka a zavřu oči, když náš čeká dlouhá cesta domů. Výhoda soukromých letadel je taková, že člověk nemusí čekat, než mu vyndají zavazadla, jakmile jsme přistáli, tak nám letištní personál vyndal kufry a naložil je do aut, které byli zaparkované kousek od přistávací dráhy. Rozloučíme se s Markem a Yugyeomem a Cheng se rozloučí s Wenjunem, zatímco nasednou do auta, které je odveze k nim domů. Já zatím nasednu s Kihyunem a Chengem do auta. U nich u paneláku vystoupím a řeknu řidiči, aby přijel pro mě tak za hodinu. Pomůžu jim s kury do bytu a Chengie nadšeně zaběhne do pokojíčku. Kihyun mezitím postaví na kávu a pak nám ji přinese na sedačku. Zadívá se na mě a je mi jasné, že chce, abych začal, ale já nevím, jak mám začít, co vlastně chci říct.

"Víš, možná bychom na to opravdu měli jít pomalu," šeptnu a vidím, jak jemně přikývne. „to na dovolené a v té limuzíně, byly úlety, ale ne špatné nebo tak, nelituji toho, ale nechci náš vztah zničit, nechci ho někam hnát a ani nevím, jaký vztah by to měl zatím být, možná bychom měli zkusit být nejdříve dobrými kamarády a postupně se propracovat k něčemu víc." zadívám se na něj, zatímco řeknu pomalu a opatrně, doufám, že se nenaštve.

„Souhlasím, nejdřív bychom se měli doopravdy poznat, než hned do něčeho vletíme." přikývne a já se usměju, když vidím, že to myslí stejně. Nakonec si začneme povídat o všemožných věcech. O tom, co máme rádi a nemáme rádi, abychom se více poznali.

„Tak už víš, že jsem alergický na maliny, ale třeba jahody, ty miluju, jahodový dort, jahody se šlehačkou," CHANGKYUN, KROŤ SVOJI PŘEDSTAVIVOST! Přestaň si představovat Kihyuna potřeného šlehačkou-CHANGKYUN! „jahodové pyré a vše s jahodami, miluju úklid, opravdu mě to baví a relaxuji u toho, mám rád, když můžu ráno vstát brzo a uklidit a uvařit a udělat všechny domácí práce a pak se odpoledne natáhnout třeba k televizi a jen se tak válet." usměje se.

„Já zase úklid nemám rád," zasměju se nad jeho pohledem. „nemám moc rád sladké, občas si dám a není to tak, že bych ho nenáviděl, ale spíš si dám něco slaného než dortík," usměju se. „já mám zase rád takový akčnější den, ráno vstát, dát si snídani a pak jít třeba do obchoďáku nakupovat, pak třeba do kina a do restaurací a domů se vrátit klidně až k večeru, ale nemyslím si, že by tohle nešlo nějak zkombinovat." zasměju se a on přikývne. Dál pokračujeme o tom, co nás baví za filmy a za hudbu a překvapeně se usmíváme, když se na většině věcí shodneme.

„Budu muset jít," šeptnu, když mi zapípá zpráva od řidiče, že je připravený. Kihyun přikývne a doprovodí mě ke dveřím, a i když mám šílené nutkání, i když mám touhu udělat k němu zase ten krok, tentokrát ho neudělám, tentokrát dostojím svých slov a usměju se na něj. „dobrou." šeptnu a on přikývne a taky mi popřeje dobrou noc.

///

Aniž bych si to uvědomoval, čas šel pomalu dál, stromy se začali barvit do hnědých a žlutých a červených barev, obloha byla věčně zatažená a často foukal vítr, jak se počasí pomalu měnilo v podzim. Jak se vytráceli poslední znaky léta, než jsem se nadál, tak i to zmizelo a zem začal pokrývat bílý sníh. Mezi mnou a Kihyunem to vypadalo všechno jako v pohádce. Náš vztah byl pořád založený na kamarádství, a i když jsme někdy ujeli a vrátili se ke chvilkám líbání, vždy jsme se pak navzájem zadrželi a vrátili se do zprávách kolejí, když nad tím tak přemýšlím, je to skoro třičtvrtě roku, co se známe. Hyunshik si mě pořád dobíral ohledně Kihyuna, pořád mě chtěl donutit k tomu, abych mu řekl, že se mezi námi něco stalo, nebo něco děje, zatím si myslím, že se mi ho povedlo přesvědčit, že se nic neděje. Tedy až na jednu událost, kterou mi budou mlátit o hlavu.

Zrovna jsem k večeru seděl v kanceláři a ustavičně pracoval a po dlouhé době se mi stalo, že jsem si s Kihyunem celý den nenapsal, jak moc práce jsem měl. Zvedl jsem hlavu, když jsem za dveřmi uslyšel jemné drápky, jak poškrábali dveře. Zvedl jsem hlavu od papírů, když se jemně pootevřeli dveře.

„Juhů, Kyunnie," vytřeštil jsem oči, když se z poza pootevřených dveří vynořila nožka, byla vidět jen do půli stehna a laškovně se krčila a natahovala a já musím říct, že jsem se nechal unést představou toho, že tohle pro mě Kihyun dělá. „tady Hyunaa~ pozveš mě dál?" ozval se hlásek, možná kdybych nebyl tak v transu, tak bych si všimnul, že je její hlas lehce jiný, ale moje oči jen hladově sledovali nožku a v tu chvíli mi to prostě ujelo.

„Mm, to víš, že jo, Koťátko, pojď dál." zněl jsem určitě hodně nadrženě, ale jakmile se otevřeli dveře, tak jsem ztuhnul, když se hned ozval záchvat smíchu. Hned jsem poznal, čí ten hyení smích je. Jakmile jsem viděl Suzy, jak se chláme a málem kácí k zemi, zatímco si rovná sukni a hned za ní Hyunshik, který se jí se stejným záchvatem snaží podpírat.

„A dost máte oba padáka, sbohem." vyjeknu zahanbeně a oni jen se smíchem zavřou dveře ,ale i přes zavřené dveře slyším, jak jejich smích neustává. Skoro každý den mi Suzy psala esemesky a tento incident mi s radostí připomínala, byla chvíle, kdy jsem doufal, že najdu na internetu stránku   www.najemnyvrah-probohate.com  – možná si založím novou firmu a ona bude ukázkový příklad na naších webových stránkách.

Vypnu počítač a promnu si spánky, když je opravdu pozdě, obléknu si zimní kabát a sjedu výtahem do podzemní garáže, kde nasednu do svého Lexusu, svoje Bentley už mám opravené, ale musím říct, že jsem tomuhle autu přišel na větší chuť, takže si nechám asi tohle. Pomalu vyjedu ven a hned vyjeknu, když několikrát chytím smyk. Auto se mi v zatáčkách několikrát zakymácí a kolikrát mi uletí zadní náprava, ale díky tomu, že to auto je nejnovější model, má tolik senzorů, že jakmile mi auto podklouzne, tak nemusím nic dělat a ono se samo srovná, zabrzdí si a různě to dorovná, abych nepřešel do smyku, dokonce mi v Lexusu řekli, že pokud bych měl smyk, vyloženě hodiny, tak mám pustit volant, že si auto ten smyk uřídí sám. Je to fajn, musím říct, že bych asi třeba ojeté auto nebo starší model ani neuměl řídit, protože jsem zvyklý, že mi auto hlídá tolik věcí, že bych je asi sám nehlídal.

Jediná dobrá zpráva je ta, že Junpyo se zatím nijak neozývá, i když nevím, jestli je to zcela dobrá zpráva, může to totiž znamenat, že něco plánuje. Ale jak mi předtím říkal, díky němu se můj projekt dostal do oběhu asi snáze a lépe, než kdybych ho vydal já a já můžu s hrdostí říct, že na nový rok budou otvírat nová centra. Nechal jsem ho, aby si vzal i můj nápad, který jsem Kihyunovi ani radši neříkal, na bohatého ježíška pro dětské domovy. Mělo to ohlas, jako vše, co vydá. Dojedu domů a hlasitě si povzdechnu, když procházím kolem vánočné výzdoby na recepci mého mrakodrapu. Všude po ulicích jsou na lampách světýlka, každý panelák má v oknech světýlka. Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. Vánoce. Svátek, které každé dítě vždy miluje, možná až na mě, táta na Vánoce pracoval a máma nesnášela zimu, takže na Vánoce vždy odletěla někam na pláž. Babička Vánoce trávila s tátovým bratrem tudíž otec nechtěl, abych byl s nimi. Takže jsem většinou Vánoce trávil sám doma se sluhy, kteří na mě dávali pozor. Samozřejmě měl jsem tunu dárků, víc, než bych stačil za jeden večer rozbalit, ale vždy jsem na Vánoce byl sám. Hyunshik pracoval s otcem, takže ani on mi tentokrát nemohl dělat společnost.

/

Za týden je štědrý den proto jsem se rozhodl, že půjdu nakoupit Vánoční dárky. Obleču si oblek a vyrazím do nákupního centra, kde začnu procházet různé obchody. Koupím Chengovi několik hraček, které si zakroužkoval v letáku a nadšeně mi o nich povídal, potom mu nakoupím trička s jeho oblíbenými dinosaury, neodolám a koupím Kihyunovi růžovou a mega chlupatou mikinu a zasměju se, když vím, že bude prskat hlavně nad tou barvou. Dojdu do jednoho obchodu, kde prodávají zážitky a nechám slečnu za pultem, aby do počítače naťukala Voucher do nejdražších a nejluxusnějších lázní, aby tam dala všechny procedury plus All inklusive na cokoliv, co mají v hotelu. Nechám to udělat pro dvě osoby s tím, že si Kihyun bude sebou moct vzít koho chce, dokonce tam dám i možnost + dítě, aby se nemusel rozhodovat Cheng vs. wellness.

Nakonec se rozejdu do zlatnictví a koupím Kihyunovi zlatý řetízek s malým srdíčkem, to srdíčko bylo zvláštně zakroucené a byl v něm vsazen diamant, byl decentní, romantický, ale nijak kýčovitý. Nechám ho zabalit do luxusní krabičky a personál si ho hned přebere a odnese ho k řidiči do garáží, který je ho dá do auta. Nakonec se ještě rozhodnu, že koupím něco ještě Hyunshikovi, koupil jsem mu pár drahých kravat a jeho oblíbený diář na příští rok, vím, jak moc miluje víno, tak mu koupím pár lahví toho nejkvalitnějšího vína, co mají a nechám to zabalit do dárkového koše. Ještě se tedy rozhodnu, že koupím něco i Suzy, aby jí to nebylo líto. Dojdu do obchodu a musím se smát nad svým nápadem. Koupím sadu žiletek a holící pěny a nechám k tomu napsat přáníčko – ty víš na co ❤️ a nechám to zabalit. Ale abych nebyl jen vyloženě hnusný, tak jí koupím ještě stříbrné náušnice a kartičku do jednoho z jejích oblíbených obchodů, kam nechám nahrát kredit. Dojdu pomalu do auta, kde na mě čeká už řidič a odveze mě i s dárky ke mně domů, kde je vynosíme do bytu. Jsem rád, že jsem ty dárky nechal rovnou zabalit a popsat, takže se s tím potom nemusím zdržovat, nehledě na to, že já bych je asi nebyl schopný tak hezky zabalit. Domluvil jsem se s Kihyunem, že k nim přijedu s dárky 25. prosince nějak k obědu.

„To není sněhulák." zaprská smíchy Chengie, když pár dní před Vánoci stavíme před jejich panelákem sněhuláka. Kihyun mě poprosil, jestli bych nevzal Chengieho ven, aby mohl v klidu zabalit dárky, samozřejmě jsem souhlasil.

„A co to teda je!" vypísknu dotčeně a on se zasměje

„To je pletozaurus T-rex!" vyjekne nadšeně, oh, to existuje? Zasměju se nad tím, že je brepta a společně mého teda očividně divného sněhuláka, ale špičkového dinosaura, ozdobíme. Začneme s Chengem dělat ve sněhu blbinky, hlavně se koulujeme a válíme ve sněhu a mě je jedno, že můj kabát stál majlant, hlavně, když se po mě Cheng může válet a plácat mi sníh do obličeje. „Tatínku a ty umíš lyžovat?" špitne Cheng, když se oprašujeme na lavičce od sněhu, vyndám kapesník a chytnu ho mezi prsty a on rozkošně nosánkem přicupitá blíž a já mu pomůžu se vysmrkat.

„Umím, pročpak?" usměju se a on se na mě zadívá s nafouknutými tvářičkami.

„No...no." po posmrkne a já se zděsím a hned si ke němu dřepnu a srovnám mu čepičku.

„Copak se děje, mm?" usměju se a on ke mně zvedne svoje dětská kukadla.

„Ve školce je chlapeček, Linong, a on je na nás všechny ošklivý a říkal, že on už lyžovat umí a že jezdí sám a ... ostatní děti ve školce taky prý umí a Linong se mi smál, že já to neumím a ostatní děti se mi smáli taky." vypískne a já vytřeštím oči. Už ve školce jsou děti takhle kruté?

„Tak víš co?" napadne mě něco. Zadívá se na mě v naději a zvědavosti z toho, co řeknu. „Zeptám se maminky, jestli má na silvestra nějaké plány a kdyby ne...tak bychom mohli jet společně na hory a já bych tě tam naučil lyžovat?" pozvednu obočí, hned vypískne, a i přes to, jak je nabalený v oteplovačkách mi skočí nadšením do náruče. Jakmile mi Kihyun zavolá, že můžeme dovnitř, tak mu to hned navrhnu.

„To by bylo úžasné, Chengie na horách nikdy nebyl." nadšeně se usměje a já přikývnu s tím, že bychom mohli jen 27. prosince a vrátit bychom se mohli třeba 3. ledna. Hned to spolu naplánujeme, a ještě ten den se rozhodneme, že dojdeme společně nakoupit. Kihyun se obleče do ženského oblečení a nikdy mi nepřišli kozačky víc sexy. Zahákne se mě do rámě, když jdeme po zasněžené ulici k autu, jak nasněží, tak lidé nechtějí jezdit autem, tak musím parkovat dále, než obvykle, protože v jeho ulici není místo. Nasedneme do auta a já nás odvezu do nákupního centra, kde dojdeme hned do prodejny se sportovním vybavením. Kihyun a Cheng si vyzkouší zimní bundy, přesvědčím Kihyuna, že si určitě vezmou tu s čipem pro případ, že by se ztratili nebo nedej bože by uvízli v lavině. Koupíme oteplovačky, pořádné rukavice, nákrčníky a čepice. Koupím Chengovi helmu a on se rozkošně zahihňá, když si jí nasadí a zkouší s ní lehce narazit do stěny a pak vypískne, když ho to nebolí. Koupím mu brýle na lyže.

„No, um, já neumím lyžovat." vyjekne Kihyun, když se ho zeptám, zda má lyže nebo je budeme taky kupovat. Překvapeně se usměju s tím, že to s radostí naučím i jeho, ale jen pod podmínkou, že i on bude mít helmu.

„Máte tak malé nožky." zasměje se prodavačka, když zkouší Kihyunovi přeskáče, vyberu mu krásné a kvalitní lyže, a to samé i Chengiemu, a nakonec nechám vše naložit do auta s tím, že nám na silvestra zarezervuji naše rodinné terénní auto, do kterého přesedneme pod horou, má sněžné řetězy a pohon 4x4, takže do sněhu ideální. Všechno odvezeme ke Kihyunovi domů a já mu popřeji hezké Vánoce, když vím, že se uvidíme až po nich.

// 

24.prosince, všichni jsou doma slaví Vánoce v kruhu rodiny, popřípadě drahých poloviček či přátel. Jsou tací, kteří musí na štědrý den pracovat a já jsem mezi nimi. I když já až tak moc nemusím, spíš nemám, co jiného na práci, možná bych mohl být doma, ale co bych tam dělal, slavil Vánoce sám se sebou? Ať je to smutné nebo ne, radši budu v práci, kde můžu zaměstnat myšlenky. Zadívám se s povzdechem na oblohu, jak se pomalu začíná stmívat, většina rodin teď připravují štědrovečerní večeři.

„Veselé Vánoce, pane Lim," vyruší mě hlas a celý sebou trhnu, když ve firmě nemá být nikdo jiný nežli já. Zvednu hlavu od papírů a zadívám se překvapeně na Hyunshika. Dal jsem mu od 20. prosince dovolenou, tak nevím, co tu dělá, ale usměju se na něj. „věděl jsem, že budete štědrý den trávit tady." usměje se a podá mi zabalená dárek. Hned vstanu ze židle a potřesu si s ním rukou a lehce se s ním obejmu a dárek si od něj vezmu, zatímco mu podám jeho dárky. Nadšeně poděkuje a usměje se.

„Kam máš namířeno?" usměju se na něj a on pokrčí rameny se slovy jako vždy. Je mi jasné kam, každý rok na štědrý den jezdí na hřbitov, a i v té zimě si povídá s náhrobkem svojí ženy. Kdybych ho neznal, jel bych s ním, ale vím, že chce být sám, chce si s ní popovídat a říct jí vše, co se za ten rok přihodilo.

„Neměl byste být doma?" pozvedne obočí a povzdechnu si.

„Co bych dělal sám doma, aspoň můžu být tady a něco dělat." pokrčím rameny.

„Kdo říkal, že byste byl sám?" pozvedne obočí, nechápavě se na něj zamračím a on se lišácky usměje. „Vánoce jsou čas rodiny, nemáte už tak trochu svoji rodinu, pane Lim? Nepodceňoval bych ducha Vánoc." mrkne na mě a zmizí za dveřmi a já jen chvíli stojím v kanceláři, než celý nadskočím, když mi zazvoní telefon. Překvapeně ho vezmu do ruky a vytřeštím oči nad zprávou.

Kiki 🐹

Víš, jak je těžké vytáhnout strom na vrcholek mrakodrapu, zatímco ti dítě běhá pod nohama?

Vytřeštím oči, když mi jeho zpráva dojde, to...to myslí vážně? Hned si pobalím svoje věci a rozeběhnu se do garáže a rozjedu se k sobě domů. Zaparkuju v podzemní garáži a s bušícím srdcem vlezu do výtahu a vyjedu na vrcholek mrakodrapu. To...co když tam není, co když jsem si tu zprávu jinak vyložil. Hlasitě polknu a uklidním svůj dech a pomalu otevřu dveře. Vytřeštím oči nad nazdobeným bytem. Nad tím, jak se z televize ozývají staré pohádky, jak je celý byt provoněný vánoční atmosférou. Já měl v bytě jen umělý malý stromeček zapojený na pianu a teď...jako bych vešel do úplně jiného světa. Pomalu projdu chodbou, kde mi upadne kabát na zem a ani nemrkám, když si ledabyle zuju boty.

„Kyunnie, už jsi doma?" usměje se Kihyun, když dojdu do kuchyně, ve které pobíhá a smaží řízky a míchá salát. Zadívám se na něj, jak na ducha svatého, zatímco po zaznění mého jména vyběhne ze sedačky Cheng a hned mi skočí do náruče. Pevně ho objemu a nevěřím svým očím.

„Co...to tu děláte?" šeptnu a zatím to jsou jediný slova, na která se zmůžu, ne když cítím, jak jsem naměkko, zatímco bytem voní Kihyunovo vaření a zároveň příjemná rodinná atmosféra.

„Ježíšek nám řekl, že budeš na Vánoce sám a tatínek by měl být na Vánoce s námi a ne sám!" řekne Cheng důležitě a v tu chvíli mě opustí všechny zábrany a po tváři se mi rozkutálí slzy. Nevím, jestli jsou štěstím anebo smutkem z toho, že tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěl, možná obojím. Cheng vypískne a hned mě obejme a já kolem sebe ucítím další pár rukou, které mě lehce obejmou a začnou hladit po zádech. Možná jsem v sobě ty pocity držel až moc dlouho. Držel jsem je pod pokličkou v hloubi srdce, abych nikomu nikdy nedal najevo, jak moc jsem osamělý, jak moc mě ta samota sžírá, když ležím sám v posteli v tichém a studeném bytě a dívám se na druhou půlku postele a jediné po čem toužím je, aby tam se mnou někdo ležel. Když ráno vstanu a není nikdo, kdo by mi popřál dobré ráno. Když nebyl nikdo, pro koho bych byl důležitý. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl té samoty se zbavit a najednou...tu někdo je...někdo komu záleží na tom, abych nebyl sám, kdo chce být se mnou a je to dobrovolné, plně na něm. Neptal jsem se ho, nepřivedl jsem ho domů ale přišel on sám a zaplnil tu prázdnotu, kterou jsem tak dlouho potlačoval.

„Děkuju." vzlyknu a cítím na Kihyunově dechu, jak se usmál

„Tak Chengie, co kdybys si šel hrát a my zatím s Kyunniem zavoláme ježíška, aby přinesl dárečky, mm?" usměje se Kihyun, když se odtáhne a Cheng hned vypískne a uteče do jejich ložnice. Pořád jsem naměkko, pořád cítím, jak se mi klepe ret, když mi do paměti hned vletí, jak jsem jako malý, i jako dospělý, byl na štědrý den sám, jak jsem jen doufal, kdy ten den skončí, kdy už nebude depresivní, že je člověk sám, ale normální. Ale teď bych moc chtěl, aby ten den nikdy neskončil. Kihyun dojde do komory a začne z tašek vyskládávat dárky po stromeček, který stojí rohu obýváku vedle televize. Hned se přidám a vyskládám tam i svoje dárky. Moji tvář rozjasňuje úsměv a jakmile máme dárky vyskládané, tak chytím Kihyuna za ruku, aby mi neodešel.

„Vážně...moc děkuju já...nevím, co na to mám říct." zašeptám a Kihyun jen zakroutí hlavou.

„Když nám ježíšek řekl, že budeš sám, nemohl jsem to tak nechat," chytí na oplátku moji ruku a jemně ji sevře. „bylo jen správné, abys byl s námi." zašeptá, natáhnu ruku a pohladím ho po tváři a vím, že tohle je chvíle, kdy opět poruším naší menší dohodu.

„Jé, hele, jmelí." zašeptám a cítím, jak se mi do očí opět derou slzy z toho, když se dívám do jeho nádherné tváře vím, že je tady, se mnou.

„Vím, že tam žádné není," zasměje se, ale i tak ke mně udělá krok a neváhám ani malou chviličku a jemně se vpiju do jeho rtu. Mezi jemným líbáním, při kterém nikam nespěcháme, mi Kihyun jemně stírá slzy a víc se na mě natiskne. „nemusíš být už sám, máš přeci nás." zašeptá s nádherným úsměvem. Přikývnu i přes to, že mi jeho slova vhánějí nové a nové slzy do očí. U nás v rodině kdokoliv projevoval emoce byl slaboch, ale Kihyun mě naučil, že se nemám za svoje emoce stydět, že on mě nebude podle toho soudit. Možná to je důvod, proč se dostal tak lehce pod moji ulitu, protože věděl, kudy ji nakřápnout, aby ze mě opadla.

Když se od sebe oddálíme, tak zavoláme Chenga s tím, že ježíšek přišel, ale že se nejdříve najíme. Posadíme se ke stolu a v tuto chvíli už nedokážu smést ten obrovský úsměv z rtů. Začneme pomalu jíst, zatímco z rádia jemně hrají koledy. Nakrájím Chengovi řízek a společně s Kihyunem si ťukneme sklenicemi s vínem. Večeři ani nedojíme, protože Cheng tak spěchá, že je mezi námi první, kdo má dojedeno a nedočkavě sebou ošívá. Je to hodný chlapec, nespěchá na nás a neříká nám, abychom si pospíšili, ale je na něm vidět, jak je nedočkavý, takže s Kihyunem usoudíme, že dojíme později a Cheng se hned rozeběhne k dárkům s tím, že je bude rozdávat. Vždy zabalený dárek donese ke mně nebo ke Kihyunovi, zatímco sedíme na sedačce a přečteme mu, pro koho dárek je. Pokaždé nadskočí, když je ten dárek pro něj a s nadšením se rozeběhne ke svojí hromádce, která je největší. Jakmile jsou všechny dárky rozdané, tak se vrhneme na rozbalování. Chengie u každého dárku nadšeně píská, je jedno, jestli je to hračka nebo kus oblečení či pastelky, má radost ze všeho, a to se mi na něm moc líbí.

„J-Ježiši, Kyunnie." vyjekne Kihyun a já trhnu hlavou, když jsem zasněně sledoval Chenga a zadívám se na Kihyuna, když rozbalí svůj dáreček. Usměju se, když vytáhne zlatý přívěšek a zakryje si pusu.

„jak Kyunnie, přeci ježíšek, ne!" řekne Chengie zmateně a Kihyun si odkašle a přikývne, že se jen spletl a zadívá se na mě a má co dělat, aby to neřekl znovu, když si rozbalí tentokrát Wellness poukázku. Další dárky jsou spíše takové maličkosti, voňavka a kusy oblečení, když vidí mikinu, tak na mě hodí vražedný pohled, ale i tak to stálo za to. Já se také vrhnu na rozbalování dárků, několik kravat, které mi na tváři vykouzlí úsměv. Nová voňavka, ke které si čichnu a Kihyun nadhodí, že miluje tuhle vůni, což si budu moc dobře pamatovat.

„To je..." zalapám po dechu, když si rozbalím poslední dárek a chytím se za pusu, když vidím, co to je. Je to rámeček s několika fotkami. Museli jsme se fotit pro několik časopisů, a když fotografové odešli, tak nás Suzy přesvědčila, ať si uděláme ještě jednu fotku, ale tentokrát, aby byl Kihyun jako kluk. Přišlo nám to jako hezká památka, ale nic se pak nedělo, a tak nějak jsem na to zapomněl. Pohladím rámeček, na kterém je napsáno máme tě rádi, tatínku. Naženou se mi slzy do očí a Kihyun se ke mně hned přesune.

„Není to nic moc, ale napadlo mě, že by se ti to mohlo líbit." špitne a já hned vytřeštím oči s tím, že to je dokonalé, nepotřebuju dárky, celý život dostávám dárky, ale tohle je něco úplně jiného, vím, že si dal záležet. V dalším rámečku, který je k tomu ozdobně přidělaný je Chengieho výkres, na kterém je vidět, že si dal hodně záležet, stojíme tam všichni tři a držíme se za ruce. Něco tak nádherného jsem opravdu nikdy nedostal, vím, že je to od srdce a na tom jediném mi záleží.

„Je to úžasné," posmrknu a vážně se na něj zadívám. „nikdy jsem nedostal nádhernější dárek." špitnu a Kihyun se nadšeně usměje. Chengie si přesune všechny hračky do ložnice s tím, že jsi jde hrát a já nám naleji zbytek vína. Posadím se zpět na sedačku a podám Kihyunovi skleničku, se kterou si se mnou ťukne a ucucne si.

„Nasadíš mi ho?" zašeptá a já se na něj zadívám, když se natáhne ke krabičce s přívěskem. přikývnu a on se ke mně otočí zády a narovná se. Opatrně přehodím přívěsek tak, abych ho mohl vzadu zapnout a snažím se pohledem nehltat jeho krk. Když mu řetízek zapínám, tak neodolám a nosem přejedu po jeho šíjí a naskočí mi husí kůže, když Kihyun tiše vzdychne.

„Promiň." šeptnu a odtáhnu se. Zakroutí hlavou a otočí se ke mně čelem a jemně mě obejme rukama kolem krku.

„Jé, hele...jmelí." usměje se na mě, taky se musím zasmát.

„Tak to se nedá nic dělat." zašeptám a hned se ke němu nahnu a uvězním jeho rty v něžném polibku. Vychutnávám si tu chuť jeho rtů. Tu nostalgii, a přitom závan něčeho nového. To, jak se díky jeho rtům, jeho chuti, cítím jako doma. Nevím, jak dlouho se jen něžně líbáme, ale nakonec se každý přesuneme do svých ložnic a já cítím, jak je život najednou lepší a už teď se nemůžu dočkat až vyrazíme na hory. Možná bych měl poděkovat Ježíškovi, i když vím, že je to Hyunshik, vždycky na mě dává pozor a díky jeho péči jsem měl poprvé ty opravdové Vánoce. Zavřu oči s tak příjemným pocitem, který se mi rozprostírá po těle, ani nestačím nad ničím přemýšlet a hned upadnu do příjemného spánku.