Changkyun

Jakmile z limuzíny vystrčím jen špičku nohy, tak se ozve hlasitý šum a posléze moje zorné pole zaplní oslepující příval blesků z foťáků dolézajících fotografů. Musím na chvíli dát svým očím čas, aby si na nepříjemné světlo zvykly. Ale zažívám to tak často, že občas přemýšlím, jestli mám ještě nějaké sítnice na vypálení. Pomalu vstoupím na rudý koberec, a ještě pomalejší chůzí se rozejdu k hlavním dveřím. Ignoruji u toho řev lidí, kteří se přišli na tuhle promenádu podívat. Zvednu ruku a zamávám lidem, a i pár fotografům, když je to hlavní účel toho, proč jsem tu, abych byl vidět. Fotografové po mě křičí otázky a abych se podíval sem a sem, ale většinu z nich ignoruji a dojdu až k ochrance, která kolem mě udělá kruh a doprovodí mě až dovnitř do sálu. Upravím si tmavě modré sako a v odrazu vitríny si upravím svoje perfektně střežené černé vlasy. Ještě zkontroluji zlaté hodinky. Dávám tomu přesně hodinu. Usměju se pro sebe a projdu zdobnými dveřmi do obrovského sálu, plného lidí.

Všichni jsou oblečeni slavnostně, v pozadí hraje jemná hudba a někteří tancují. Ale stejně většina sedí u velikých, bílým ubrusem prostřených stolů. Anebo se opírají u vysokých rautových stolů kousek stranou, blíže k pultům s občerstvením. Pomalu sejdu schody a hned zastavím číšníka, který kolem prochází kolem a z pozlaceného tácu mu extravagantním gestem vezmu jednu ze skleniček se zlatým šampaňským. Hned si ucucnu a tiše mlasknu nad výbornou chutí drahého šampaňského. Dojdu k jednomu z rautových stolu a po cestě si naberu na malý talířek pár kaviárových košíčků a ohni opečeného tuňáka s nějakou křenovou pěnou, začnu se dívat kolem sebe a poslouchám, jak šrum z tolika konverzací přehlušuje hudbu. Stačím si dát do úst první sousto, než zaregistruji upřený pohled jedné slečny. Pohodí blonďatými vlasy a jasně vidím, jak si upraví výstřih, zatímco vstane a se svou sklenkou šampaňského ke mně dojde.

„Ale, ale, pan Lim, jak to, že jste tu, tak sám, bez doprovodu." opře se naproti mně. Má sytě červené koktejlové šaty, které odhalují přesně to, co chce, aby bylo vidět. K její smůle mě ženy nikdy až tak moc nezajímaly, párkrát jsem to s nimi zkoušel, hlavně z nudy, ale...nebaví mě to s nimi natolik, abych to opakoval a ani je po většinu času neshledávám tak atraktivní, takže i když se snaží na mě dekoltem prsit, jak jen to jde, neudělal jsem jí tu radost a nezadíval se tam, nevím, co mají ostatní chlapy na prsou, nepřipadají mi nijak...sexy. Takže k její smůle jsem udržoval oční kontakt.

„Jsem tu jen na chvíli." mrknu na ní, namotá si vlasy na prst a natáhne ke mně ruku.

„Kim Seyoon," čeká, dokud její ruku nechytnu. „ale všichni mi říkají Scarlet, prý vypadám jako ta herečka, Scarlet Johnas." mrkne na mě, pro sebe se usměju, když je mi jasné, že netuší, že řekla to jméno špatně, natáhnu k sobě její ruku a políbím ji na hřbet.

„Potěšení je na mé straně." usměju se. Navrhne mi tanec, ne tedy přímo, spíš její občasné poznámky, že je ta píseň hezká, nebo že si vzala boty na tanec, i když bych to rád rozporoval. Možná kdybych byl dost opilý, tak bych ji vzal někam nahoru a užil si, ale ne pro osobní zájem, ale jen proto, že se nudím, se ženou je to sice nuda a povětšinu času se ani neudělám, ale možná by jí šel orální sex, a to si můžu představovat někoho jiného, ale aspoň tu zbývající půlhodinu bych s ní takto zabil. Ale už jen to, kolik vidím, že má na sobě make-upu, už jen představa toho, že mě chce políbit a má na rtech tolik lesku, že by to naplnilo celou novou lahvičku, mě dost odrazuje. Nakonec se mi ale podaří od ní gentlemansky odejít. Chvíli se pohybuji po sále, zapřádám konverzace, spíše o dění na burze, nebo o firmě, kterou mám zdědit. Nemám rád tyhle akce, jsou tak nudné a fádní. Ale musel jsem sem jít. Jakožto dědic společnosti Calpheon, největší marketingové společnosti v Soulu se musím ukazovat snad všude. Naše firma se zabývá vším, nejprve jsme začali jako marketingová společnost, postupem času jsme začali kupovat ostatní firmy a malé společnosti, dokud jsme se nestali největší korporací v Soulu. Vlastníme nákupní centra, divadla, celé čtvrtě, i když to veřejnost neví, ale na tajných schůzí se odkupují městské části, máme jich nejvíce. Vlastníme i lékárny, nemocnice. Kolikrát můžu jít po soulu a ukazovat na domy a říkat moje, moje. Momentálně firmu vede otec, poslední dobou mu zlobí zdraví natolik, že bude muset tento rok odstoupit, hlavní slovo má, ale v rozhodováním babička. J

ejíž manžel, tudíž můj děda byl ten, kdo se postaral o největší rozvoj firmy. Správní rada se už několikrát dohaduje, že nechtějí, abych firmu zdědil a vedl já, ale babička si trvá na svém a chce, aby firma zůstala v rodině. I přesto, že tátův bratr, by moc rád do čela firmy nasadil mého bratrance Junpya...se kterým nemáme moc dobré vztahy. A právě proto, že Junpyo se na veřejnosti ukazuje rád, musím dělat to samé a chodit na tyto fádní akce, abych si vytvořil v bohaté společnosti jméno a měl jisté známosti, které by mi v budoucnu mohli pomoci.

Pomalu proklouznu zadním vchodem ven a zasměju se. Nikdo mě tam neudrží déle jak hodinu.

//

„Všichni pijete na mě!" zakřičím z plna hrdla, když nehraje muzika a odezvou je hned hlasitý křik a jásot hned na to se zapne hudba, já seskočím z baru. Tohle mám rád. Hlasitá hudba, pronikavá světla a teplo z těl, které se ve víru tance třou o sebe. Vezmu si panáka a dám barmanovi kreditku, aby zaplatil, co potřebuje a kopnu do sebe panáka.

„Musíš mít dost peněz." ozve se vedle mě jemný hlásek. Zadívám se na bloďatého chlapce, namotával si vlasy na prstík a skousával si ret.

„A co když mám?" kopnu do sebe dalšího panáka a přitáhnu si ho za bok k sobě. Moje uši zaplní jeho vzdech, když spolu sedíme v autě cestou do mého bytu. Mezi polibky a rychlými doteky mi šeptá, nebo spíš sténá jeho jméno, které stejně nevnímám. Jména nejsou důležitá. Ne pro mě.

Hlasitě a nepříjemně zamručím, jakmile se tichým pokojem rozezní pronikavý zvuk. Natáhnu se přes tělo vedle sebe na noční stolek a vypnu agresivně jeho budík. Ježiši, sedm hodin? Zabručím a pomalu se přitulím k příjemně teplému tělu vedle sebe.

„Mm, musím vstávat do práce." zabručí, když začnu rukou z jeho boku sjíždět níž.

„Co kdybych tvojí práci koupil? Pak bys nikam nemusel." zašeptám mu to do krku, který začnu líbat.

„To jsem byl tak dobrý?" zavrní a víc se na mě natiskne. Na souhlas zavrním a začnu ho na krku líbat víc. „Mm, ale já vážně musím." zahihňá se a pomalu se chytí moji ruku. Povzdechnu si a ruku nakonec stáhnu.

„Opravdu tvou práci koupím." přitáhnu si ho k sobě, když chce vylézt z postele.

„Ani nevíš, kde pracuju," zasměje se, opáčím, že nevím spoustu věcí. „mm, aspoň víš, jak se jmenuju," zavrní, chvíli mlčím, a nakonec pokrčím rameny. „děláš si srandu, že jo," řekne hned stroze. „po té noci, co jsme spolu prožili, tak mi chceš říct, že si ani nepamatuješ moje jméno?" vykřikne. Prohrábnu si vlasy, hlavně, ať nehraje chudinku. Začne něco nadávat a vstane z postele, zatímco si cestou do chodby sbírá oblečení.

 „To snad není možný, jsi jen obyčejný děvkař," vykřikne. Obleču si župan a opřu se o dveře futra dveří. „nic na to neřekneš? Ani mě nezastavíš?" vyjekne, když se oblékne. Pokrčím rameny.

„Ne, stejně jsem neměl v plánu to nějak opakovat," pokrčím rameny znovu. „tady, děvkař spí jen s děvkami." dám mu do ruky deset tisíc, když kolem něj procházím do kuchyně, abych si udělal kávu. Začne mi nadávat, že jsem nechutný prase a uteče pryč i s penězi. Upiju si kávy a vyjdu na terasu svého obrovského bytu, který se nachází v posledním patře jednoho z mrakodrapů. Sednu si na lehátko u bazénu a upiju si kávy. Příjemný začátek dne.

„Kdy už si sem přestaneš tahat ty opilé děvky, víš, že stačí zavolat a já hned přiběhnu." Upiju si šampaňského a sednu se na okraj bazénu jen v plavkách a sleduji, jak ke mně doplave hnědovlasý chlapec. Namáčím si nohy v příjemně chladivé vodě.

„Když mě to s nimi baví." pokrčím rameny a Sungjin ke mně doplave a vyleze z vody tak, aby seděl vedle mě.

„Já tě nebavím?" pohladí mě po stehně. Usměju se a nahnu se k němu.

„Bavíš, ale dvakrát za sebou je to nuda." zavrním.

„Teď to nebude za sebou." mrkne na mě a začne mě po stehnu hladit. Chci něco říct, ale vyruší mě vyzvánění telefonu. S povzdechem vstanu od bazénu a dojdu ke stolku, na kterém mi zuřivě vyzváněl telefon. Hned, jak vidím, kdo mi volá, tak si povzdechnu a zvednu to.

„Aho-"

„Zapni si zprávy." ozve se přísně. Povzdechnu si. Někdy si říkám, jestli jsme vůbec rodina. Babička je přísná, ale vím, že někde tam uvnitř mě má opravdu ráda, proč by jinak bojovala za to, abych byl ředitelem firmy já, i když ráda se víc přiklání k Junpyoovi. Rodiče, pro rodiče jsem synem jen do určitého věku. Matka i otec mi kupovali vše, co jsem si řekl. Postrojovali mi vším, na co jsem jen ukázal. Jakmile jsem, ale začal chodit na soukromou střední školu, změnilo se to. Pořád stačilo jen ukázat a měl jsem, co jsem chtěl. Ale už to nebylo jen tak, musel jsem mít výsledky, musel jsem se všemu učit. Musel jsem vědět, jak se vede firma už ve svých 17. Jakmile mi bylo 22 a byl jsem plnoletý, rodiče se nějak přestali zajímat. Bylo jim jedno, kde jsem, co dělám. Pokud nešlo o firmu, nezajímal jsem je.

S povzdechem dojdu do obýváku a hodím si mokré nohy na konferenční stolek. Zapnu si zprávy a povzdechnu si, když hned vidím důvod, proč volá. Zadívám se na zprávy, kde právě probírají jeden z mých trošku nevydařených večírků. Musela přijet policie kvůli hluku a výtržnostem. Někdo tam přitáhl i lehké drogy. To byla jediná věc, které jsem se nedotknul, jasně, zkusil jsem to, mám dost peněz, abych zkusil, co chci, ale po pár pokusů s marihuanou a extází jsem si řekl, že i ostatní musí být super...nebyly a já se toho svinstva už nikdy nedotkl. Alkohol mám rád, ale jakákoliv droga, už jen sebemenší, je pro mě svinstvo. Ale někdo to tam i přes můj zákaz dotáhl. Když zjistili, že s tím nemám nic společného, policie přestala vyšetřovat mě a začala u ostatních. Firma a všichni se to snažili držet v tajnosti, aby nebyla provalená špatná pověst. Ale hádám, že se to přeci jen dostalo na světlo. A možná vím i kdo to na světlo dal, když hned v zápětí ukazují Junpya, jako světce, který pomáhá zachraňovat koaly v Austrálii a otevírá nová křídla v nemocnici pro děti s mozkovou obrnou. Nikdo už neví, že to já dal ten návrh, aby se tam ty peníze použili, oni chtěli další křídlo pro plastickou chirurgii, ale já jsem jasně otci řekl ne. To už nikoho nezajímá, to už nevidí. Vidí jen jeho, jak tu novou část otevírá a mě jako drogově závislého. S povzdechem vrátím telefon na ucho.

„Tohle bylo naposledy." slyším její naštvaný hlas a s povzdechem zavěsím telefon.

„Potřebuješ uvolnění od stresu?" slyším za sebou svůdně. Povzdechnu si a pomalu se zvednu.

„Jo." nechám se chytí za ruku a vést do ložnice.

//

„Dobré ráno." zvednu hlavu od telefonu, když cekám ve výtahu, než se zavřou dveře. Pro sebe si povzdechnu, když vidím, kdo ke mně do výtahu nastoupil.

„Ahoj, Junpyo." usměju se. Oba se na sebe usmějeme, úsměvem, který nebyl ani z cela upřímný.

„Jak asi dopadne hlasování." drbne do mě a s arogantním úšklebkem vystoupí v posledním patře hlavní budovy naší firmy. Povzdechnu si a taky vyjdu ven. Zatímco Junpyo se baví se všemi členy rady, tak na mě vrhají jen pohledy plné nechutě.

„Nic si z nich nedělejte, mladý pane, firma Byun je stále věrná paní Lim a já i můj syn Baekhyun budeme hlasovat pro Vás." dojde ke mně Baekjin, usměje se na mě a vidím na jeho vrásky zašlé tváři, jak to myslí upřímně. Lehce se usměju a sednu si do čela po pravé straně mojí babičky, která má dnes hlavní slovo.

„Dnes budeme mít předčasné hlasování, ohledně nového ředitele Calpheonu, samozřejmě nový ředitel nastoupí až po odchodu současného," pronese babička. „ohledně vašeho hlasování, mám stále poslední slovo já," řekne hned na začátek. Jakmile zazní Junpyo jméno, zvedne se hned prudce několik rukou. Babiččin asistent zapíše jména, posléze řekne mé jméno a sám se překvapím kolik rukou se zvedne. „hm," pronese babička. „momentálně je většina z vás pro Junpya," řekne stroze. „já se tedy v tom případě zdržuji hlasování, v tuto chvíli navrhuji, aby se Junpyo tedy zaučoval ve firmě, jako to dělal Changkyun, pokud bude funkci zvládat a na konečném hlasování, které proběhne za půl roku, až můj syn odejde z funkce, bude většina z vás znovu pro Junpya, bude tedy rozhodnuto." pronese. Pomalu se všichni zvedneme.

Junpyo kolem mě projde s vítězným úšklebkem a já podle pohledu své babičky uznám, že není vůbec spokojená.

„Ne, my pojedeme sami." usměje se na svého asistenta a nastoupí se mnou do výtahu.

„Pokud do půlroku nezískáš přízeň většiny a přízeň veřejnosti, nejen, že se nestaneš ředitelem firmy, ale vydědím tě, takže i firma nepřipadne na tebe, neuvidíš ani cent." řekne stroze a vystoupí z výtahu. Zničeně si povzdechnu a dojdu do své kancléře a naštvaně kopnu do stolu. Jak to mám asi udělat, když je většina v radě proti mně, když většina mě nesnáší a nejradši by mě hodili pod vlak.