Kihyun

Když za sebou zavřu dveře, tak se o ně zády opřu a chytím se za mé zběsile bušící srdce. Pořád zrychleně oddechuju a skousávám si líbáním napuchlé rty. Musel jsem zaplout do dveří, kdybychom na chodbě stáli o chvíli dýl, vím, že bych se neudržel, vtáhl bych ho k sobě do bytu a chtěl bych pokračovat. Pořád cítím jeho chuť na svých rtech, pořád se mi tělem rozlévá to příjemné brnění...a pořád cítím to vzrušení. Sundám si lodičky, abych po bytě neklapal, Mark spí v obýváku a všude je ticho, tak v tichosti zalezu do koupelny a povzdechnu si. Myslel jsem, že mi sprcha od vzrušení pomůže, ale nepomáhá...kdykoliv si vybavím chuť jeho rtů...způsob jakým mě líbal...doteky jeho rukou...to jak nádherně jeho hlas zněl, když vrněl do polibku...rozhodně nejsem klidný a z úst se mi dere jeho jméno, zatímco se starám o své vzrušení. Skoro spadnu na kolena, když se stenem dojdu ke svému vrcholu a pevně si skousnu ret, abych nezakřičel přes celý byt. A přesto mám v mysli jen to, jak by ten vrchol byl krásnější a víc vzrušující, kdyby mě k němu dovedl on. Neměl bych takhle myslet! Neměl, ale...sakra.

Odnesu si oblečení a šaty a opilý...nevím, jestli víc alkoholem nebo těmi pocity se svalím do postele. V minutě usnu.

Probuzení není zrovna příjemné. Ani trochu. Slyším přes dveře, že Chengie a Mark už jsou vzhůru, v obýváku hraje televize a slyším, jak si Chengie zpívá úvodní písničku ze Spongeboba. Zároveň cítím, jak mi v hlavě bzučí jako v úlu, chvíli mám pocit, že mi hlava exploduje. Přejdu do sedu a prohrábnu si vlasy. Hrozně mě pálí rty-doprdele. Hlavou mi prolétnou vzpomínky na včerejší večer. Mísí se ve mně všechny možné pocity, ale nic z toho není lítost. Nelituju toho. Pokud mě...pokud mě nezastavil, znamená to, že to chtěl...ne? A já musím poraženě přiznat, že...jsem to chtěl. Dokonce i teď na chvíli zavřu oči a představuju si, jaké by to bylo, kdyby ležel tady vedle mě...kdybych se k němu mohl přitulit, kdybych se mohl nechat obdarovat ranními polibky, které by možná přešli v něco víc. A možná ne, možná bychom se jen něžně líbali. V hlavě se mi rozsvítí varovná kontrolka. Takhle nebudu přemýšlet! Ale...sakra!

Zombie chůzí přesunu své tělo z ložnice do obýváku, kde už na mě u stolu čeká vyprošťovák ve sklenici, suchý rohlík a černý čaj. Jo, Mark asi tuší, že jsem se opil.

„Dobré ráno, vypadáš hrozně," zasměje se Mark a pohladí Chengieho po vlasech a nechá ho aby si kreslil, po tom, co se se mnou přivítá. „nene," ukáže na mě a já nechápavě zamrkám. „máš šíleně rudý rty, tak rudý, že už nemá ani smysl zakecávat...líbali jste se, že jo." Ukáže na mě a já vytřeštím oči. Místo, abych se bránil, tak vysíleně z kocovinou uhnu pohledem a ignoruju Markovo: Mám pravdu! Nakonec přikývnu, aby měl radost, že mě taky jednou dostal.

„No a co se teda dělo?" přisedne si ke mně a zvědavě povytáhne obočí. Přejedu si prstem po bolavých rtech a snažím se si stále dokola nevybavovat chuť jeho polibků. Ne, že by to šlo.

„No...původně jsme chtěli jen pusu pro fotografy, ale...dost jsme toho vypili a...tak jsme se líbali, nejdřív na parketu no a...pak přijela limuzína, tak jsme si tam dali skleničku...pak jsme se tak nějak na sebe znovu vrhli, pak jsem mu nějak seděl na klíně no a...to je všechno." Odkašlu si a pozvednu na něj obočí, čekal, že jsme si to hned rozdali? Škoda, že ne! Chci říct...co chci sakra říct? Ani nemám dostatek slov na obranu. Anebo se proti tomu prostě nechci bránit? Aaaa!

„A teď bude co?" pozvedne obočí zvědavěji. Pokrčím rameny a s povzdechem řeknu, že sám nevím. Že možná bude lepší dělat, že se to nestalo. „Kihyun!" Okřikne mě vážně a já na něj zamrkám. „Nebuď srab! Evidentně vás to k sobě táhne...no evidentně, každej si toho všiml, toho jiskření, co je mezi váma...jestli ti můžu v rámci tvého štěstí poradit, tak rozhodně nedělej jako by se nic nestalo. Ani mu nemusíš skákat do náruče. Jen mu dej prostě najevo, že toho nelituješ, ale že si to pamatuješ a bylo to pro tebe stejně hezké....a věř tomu, že kdyby mu šlo jen o sex, tak tě v tý limuzíně prostě ohne, ať chceš nebo ne...to, že to neudělal značí, že možná nechce jen sex. Tak to hlavně nepokaz, vždyť je to fajn chlap!" řekne vážně. Oh, to je snad první věc, která má hlavu a patu, kterou jsem od Marka slyšel. Uchechtnu se, ale nakonec mu dám za pravdu a přikývnu.

„Jo a vidíš...bavil ses s Yugyeomem o té dovolené?" změním raději téma, než mě Markovi kecy donutí udělat něco debilního. Jako třeba napsat Changkyunovi nějakou smsku. Nebudu mu psát!

„Jo, vidíš," zasměje se a přikývne. „pojedeme oba moc rádi, Yugyeom říkal, že nám ty letenky zaplatí, tak akorát popros...svého Changkyuna, aby mu poslal nějaké platební údaje...anebo se domluvíte až tam, to je fuk."

„Není to můj Changkyun!" zaprskám a málem se u toho udusím suchým rohlíkem, zatímco se Mark uculuje a uchechtává.

Poděkuju mu za hlídání a doprovodím ho ke dveřím. Nevím, jestli je dobře nebo špatně, že se teď s Changkyunem dva dny neuvidíme. Pak letíme na tu dovolenou a vím, že říkal, že musí dohnat spoustu práce, aby potom celou dovolenou neproseděl u počítače. Pravda ale je, že ho nemůžu vyhnat z hlavy. Pravda je ta, že bych mu chtěl dát najevo, že ničeho nelituju. Ale ne, to...to by bylo blbé, vůbec by se to nehodilo. Trhnu sebou, když mi začne zvonit mobil, rozbuší se mi srdce při myšlence, že je to Changkyun. Na svůj stav rychle dosprintuju k telefonu a opadne ze mě veškerá euforie a adrenalin, když mi na displayi bliká Potrhlá Suzy, tak s povzdechem telefon zvednu.

„Nazdaaaar Kikoouškuuu," zašvitoří do telefonu. Proč mám pocit, že tón jejího hlasu vůbec nevěstí nic dobrého? „dostali se ke mně jistééé fotečky z včerejšího plesíííčku." Švitoří dál a mě začne víc bolet hlava. Zabte mě někdo. Začne se stejně jako Mark vyptávat, snažím se zatloukat, ale nejde to...nakonec mi do telefonu nadšeně piští a pak mi nadává, že na co mi kupovala to krajkové prádlo, když mě Changkyun ani neošukal a že prý mu hned zavolá a vynadá mu. Koukám na display telefonu, když mi po těch slovech tipla telefon a myslím, že mi lehce začíná škubat v koutku.

//

Naposledy zkontroluji, že máme na dovolenou všechno. S Changkyunem...jsme se od té noci neviděli, ačkoliv jsme si několikrát zavolali...hlavně proto, že s ním chtěl mluvit Chengie, ale i spolu jsme prohodili několik slov, cítil jsem, že se maličko vyhýbáme debatě o tom, co se mezi námi stalo. Je jen jedna věc, které se bojím...a to je ta, že mi Changkyun řekne, že toho lituje. Já na to pořád myslím a ať si nadávám sebevíc, tak toho nelituji. Spíš chci, aby se to stalo znovu, chci cítit jeho ruce na svém těle...chci cítit jeho rty na těch svých...myslím, že jestli jsem předtím nebyl v háji, tak teď v něm rozhodně jsem.

Celý sebou trhnu, když někdo zaklepe na dveře, dojdu otevřít a zatřese se mi dech, když se můj pohled střetne s Changkyunovým. Dám si vlasy za ucho a usměju se na něj, abych mu dal najevo, že vůči němu nejsem odtažitý.

„Ahoj." Usměje se, ale je mezi námi cítit jistá nervozita, jde cítit, že oba nevíme, jak se chovat po tom, co se stalo. Ale necítím z něj, že by byl odtažitý nebo že by vypadal provinile za to, co se stalo. A nějakým způsobem mi to činí radost.

Společnými silami naložíme kufry do auta, Mark a Yugyeom nás počkají až na letišti. Moc se těším. Vybrali jsme jeden z rezortů na Maledivách. Jsou to dva menší byty hned u pláže spojené menší terasou a bazénem. Hlavně proto, že jsem říkal, že rozhodně nebudeme mít společný byt, protože je mi jasné, co ti dva budou po nocích dělat a rozhodně je nechci poslouchat.

Na letišti je seznámím s Changkyunem, k mému štěstí to vypadá, že si všichni i sednou. Mark s Yugyeomem sebou vzali chlapečka v Chengieho věku, tuším, že se jmenuje Wenjun, akorát si teď nemůžu vzpomenout, jaký je mezi nimi rodinný vztah, nejsem si jistý, jestli je Yugyeom jeho brácha nebo strejda, ale myslím, že mě to ani nijak nezajímá, hlavní je, že kluci se budou moct nějak zabavit a Chengie se nebude cítit osaměle, když bude muset Changkyun pracovat. Protože jinak, jak je s ním, tak nepotřebuje nikoho jiného.

Cesta letadlem uběhla překvapivě rychle, možná to bude tím, že jsme většinu času prospali. Je to úplně jiný pocit, když můžeme letět soukromým letadlem, kde si člověk může dělat cokoliv chce. Když vystoupíme z letadla, tak už nemusím být v dámském, je vedro, tak mám jen lehkou košili a kraťasy a vypadá to tady opravdu nádherně. Jako v té nejkrásnější reklamě, vidím, jak je moře průzračně modré, nebe je bez obláčků a vypadá to opravdu nádherně. Necháme si kufry převést do plážové vilky a já s úsměvem otevřu dveře na terasu a nasaju příjemný vzduch smíchaný s vůní moře.

„Normálně bych tomu nevěřil, ale tohle...tohle je moc hezkej pohled." Usměje se Mark, zatímco u pláže popíjíme drink Sex on the beach, zatímco Changkyun, Yugyeom, Chengie a Wenjun dělají blbinky na břehu ve vlnách a pak začnou nadšeně stavět prý ten největší hrad z písku na světě. „Je to i svým způsobem sexy, když vidíš, jak si s těma dětma hrajou." Pozvedne obočí, zatímco já nespustím pohled z Changkyunova těla. Ani nevím, kdy se moje oči rozhodli, že jsou plavky v úrovni jeho rozkroku velmi zajímavé natolik, aby si vyžádali moji absolutní pozornost. Mark do mě dloubne a já si odkašlu. Ne, neztratil jsem se pohledem v jeho rozkroku, rozhodně ne. Kihyun, bože, vzpamatuj se. Hodně se vzpamatuj. A nečum mu, sakra, na rozkrok. Vypadáš jako úchyl a je to nevhodné. Nezáleží na tom, jak moc tě to láká a jak moc mu jsou ty plavky, sakra, těsné, prostě tam nekoukej!

„Jo je to...moc hezké a sexy." Odpovím Markovi asi po půl hodině, mám pocit, že vedle mě už ani nestojí, protože si šel pro další drink. No, nevadí.

„Kde jsou kluci?" zamrkám, zatímco jsem umyl veškeré nádobí od večeře.

„Oba spí v Chengieho pokoji, naprosto vyčerpaní." Usměje se Changkyun, myslím, že se atmosféra mezi námi trošku uvolnila, možná proto, že ani jeden jsme se za to neomluvili, možná máme oba pocit, že to nebylo zase tak zlé, jak jsme si mysleli a...možná nás to trošku uvolnilo.

Nechám si nalít skleničku vína a s úsměvem si s ním přiťuknu. Zvednu k němu oči a...zase se ztratím v jeho pohledu. Najednou jako by vše bylo jako ve zpomaleném filmu. Chvíle mezi mrkáním...to, jak se nám oběma zatřese dech. To, jak nám oběma určitě běží hlavou to stejné – to, jestli udělat k tomu druhému krok nebo ne, to, jestli se tím máme nechat zase unést, jestli bude špatné nechat jednat naše city. Ale ticho, které přerušoval jen tichý noční vánek najednou přehluší hlasitější sten Marka. Oba si odkašleme, když je to najednou to jediné, co slyšíme a když to úplně pohřbilo dosavadní atmosféru. Zkuste nemyslet na sex, když zrovna slyšíte, jak ten sex někdo má.

„Nepůjdeme se projít po pláži? Kluci se stejně nevzbudí a...nemusíme ty dva poslouchat." Odkašlu si po chvíli. Changkyun přikývne, oba do sebe hrkneme skleničku vína a dojdeme si pro ručníky. Myslím, že k pláži skoro běžíme, jak se Markovi steny stupňují a my chceme být už někde, kde to neuslyšíme. Dojdeme k plastovému lehátku na pláži a já na lehátko rozprostřu ručníky a svléknu si košili.

„Mhh, je příjemně teplá," Řeknu nahlas, zatímco zaběhnu do moře a hned se celý potopím a po vynoření si prohrábnu mokré vlasy. „děje se něco?" zamrkám na něj, když stojí na kraji a vodu má sotva po kotníky.

„N-No, nic se neděje," Vypískne a přijde mi nervózní, tak k němu dojdu blíž. Zadívám se na něj pohledem, kterému Mark říká vydírací, možná proto, že když se tak na někoho podívám, tak mi lidi řeknou i to, co nechtějí. „f-fajn no, ale nesměj se," zhluboka se nadechne. „neumím plavat." Šeptne, že ho přes šumění moře sotva slyším a já se překvapeně usměju.

„Tak tě to můžu zkusit naučit," Usměju se a dojdu k němu a opatrně natáhnu ruku. Projede mnou elektrošok, když ho za ruku chytím. Způsob, jakým moje malá ruka zapadá do jeho dlaně. Jako by byla jeho dlaň přesně dělaná pro moji ruku. Usměju se na něj a udělám krok dozadu směrem do moře. Vidím a slyším, jak se mu zatřásl dech, ale opatrně udělá krok taky, natáhnu i druhou ruku a vezmu ho za druhou ruku. „nemusíš mít z ničeho strach." Řeknu vážně. Chvíli vidím, jak se strachem sleduje moře, jak se začne třást, když mu voda narazí do kolen, ale navedu ho, aby sledoval jen mě. Jeho oči se upřou do těch mých a mám pocit, že přestal vnímat, kam až mu sahá voda, když pomalu jdu dál a dál.

„V-Vážně mám strach." Šeptne, když mu voda sahá sotva na podbřišek. Udělám k němu krok o něco blíž, když jsme doteď stáli na délku paží.

„Není z čeho." Šeptnu a samotnému se mi zatřese dech. Ale ne z vody, ne z toho příjemně chladnějšího vzduchu, ale z jeho blízkosti. Z toho, jak víc sevře moje ruce, z toho, jak upřeně sleduje moje oči.

„Kiki, víš...ten večer toho plesu," Šeptne jako by byl zhypnotizován mým pohledem. „pořád na to myslím." Usměju se a udělám k němu krok ještě o něco blíž. Chvíli poslouchám, jak se snaží šeptem plácat páté přes deváté. Nejdřív se mi omluví, pak se omluví, že se nechtěl omluvit a že nechce, abych měl pocit, že toho lituje, ale že to tak není. A že nechce, abych si myslel, že je nějaký úchyl. Nakonec se musím lehce zasmát, když na to, jak normálně nebývá zrovna sdílný a mluvný, co se týče citů, tak teď mu pusa jede na plné obrátky. Sám se do toho zamotává a já ho podezřívám, že si není úplně jistý, co mi chce říct. Prolomím ale jeho spíše monolog, když ho pohladím po tváři a natisknu se na jeho rty. Měla to být jen malá pusa, ale když mnou projede elektrošok a on sevře moje ruce...musím zavřít oči a se zavrněním sevřu ve svých rtech jeho horní ret. Sám taky zavrní, něco zašeptá, ale nerozuměl jsem mu. Cítím na jeho rtech úsměv a znovu se tím nechávám unášet, těmi pocity...tím šimráním, které mi jde z konečků prstů až po celém těle. To, jak mám pocit, že se mi podlamují kolena. Ta nádherná chuť jeho rtů mi tolik chyběla. To, jak cítím jeho prsty na svých bedrech, když v těch místech usadí své ruce. Pohladím ho po zátylku ve vlasech a až po dlouhé chvíli, kdy jsme schopni se od sebe odtrhnout se usměju a nosem se otřu o ten jeho. Teď to nemůžu svádět na alkohol. Ne, protože jsme oba měli sotva půl skleničky vína. Musím to svést prostě na to, že...že to takhle chceme.

Chce se ke mně znovu naklonit, ale skousnu si ret a se zahihňáním udělám ve vodě krok dozadu.

„K-Kikii." Vyprskne a hned natáhne obě ruce, abych se k němu vrátil. Nemůžu ho zlobit dlouho, nejde to, když na mě upře ty své psí oči. Chytím ho znovu za ruce a začnu mu vysvětlovat, co má dělat, aby se udržel nad vodou a pro začátek alespoň nějaké pohyby. Naštěstí v tom mám praxi, protože jsem nedávno učil plavat Chengieho.

„Vůbec mě neposloucháš." Zasměju se, když jeho oči sledují jen mé rty a jeho bezduchý výraz a úsměv sám o sobě říká, že mým slovům vůbec nevěnuje pozornost.

„Snažím se." Zaúpí a zakryje si oči. Zasměju se a odplavu kousek od něj, zatím jsme v hloubce, která mu nesahá ani po klíční kost, takže by v tom neměl být problém. Usměju se na něj, abych ho úsměvem popohnal a nechám ho, aby ke mně zkusil doplavat. Neubráním se zavrnění, když mě jeho ruce obejmou kolem pasu a on si mě přitáhne prudce na sebe. Automaticky a hned natáhnu ruce a obejmu ho kolem krku. Slova byla zbytečná, hlavně ve chvíli, kdy jsme se zase oba vrhli na rty toho druhého. Zprvu se líbáme nedočkavě, oba cítíme v tom polibku, jak moc nám to chybělo...jako bych najednou věděl, že on na ten polibek myslel stejně intenzivně jako já. Jako bych skrz ten polibek cítil jeho pocity, to, že to možná cítíme oba stejně. Ani nevím, kdy jsem obmotal nohy kolem jeho pasu a on si mě zvedl. Z nedočkavého polibku se začne stávat vášnivější polibek, ve kterém jsme oba naprosto zabraní. Svět kolem nás jako by přestal existovat, teď existujeme jen my, naše doteky a naše rty. Prohrabávám mu lehce mokré vlasy v zátylku, hladím ho po krku a užívám si, jak při těch dotecích lehce syká a vzdychá, už chápu, proč nechtěl, abych mu sahal na krk, nejspíš pro to, že ho má tak extrémně citlivý. Ani nevím, kdy se to stalo, ale při pauze na nádech si uvědomím, že už nejsme v moři, uvědomím si, že jsme se přesunuli na lehátko, na kterém Changkyun sedí a já mu hovím na klíně. Pauza na nádech ale není nijak dlouhá, nemůžeme to vydržet bez rtů toho druhého. Sevřu ve svých rtech jeho horní ret, oba ve stejnou chvíli ztraceně zavrníme, sevře mi ve rtech můj spodní ret a já v dlaní sevřu jeho vlasy. Cítím jak jeho ruce sjíždějí na můj citlivý zadeček, zakňourám a vzdychnu nad tím, jak je to intenzivní a vzrušující.

Nevím, jak dlouho se líbáme, ale pořád je mi to málo. Oba máme napuchlé rty od líbání, zběsile oddechujeme když se od sebe odtrhneme a já se čelem opřu o jeho rameno a Changkyun si hlavu opře o tu moji, zatímco se snažíme své plíce konečně naplnit vzduchem. Natáhne se pro ručník, co je vedle nás a přehodí mi ho přes ramena, když se vzduch začne ochlazovat. S jemnou pusou mu vstanu z klína a vezmu jeho ručník a taky mu ho přes ramena přehodím.

Po cestě do vily je chvíli ticho, ale...je to příjemné ticho. Až u dveří do vily se zastavíme a oba si řekneme, že bude nejlepší, když nebudeme nikam spěchat. Necháme události jen tak lehce plynout, nebudeme na nic naléhat a už vůbec ne na to, co bude mezi námi. Nebo tak jsme si to řekli u vstupu do vily...ani pořádně nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byl opřený o linku, zatímco jsme se vášnivě líbali, držím ho pevně u sebe a tiše vzdychám do našeho vášnivého polibku. Sotva lapám po dechu, když si jazykem hraju s jeho jazykem, třese se mi celé tělo tou intenzitou této chvíle. Zvednu jednu nohu a kolenem ji přitisknu k jeho boku, hned mě po noze pohladí a chytí mě pod kolenem, vzdychnu víc vzrušeně a omámen všemi těmi smysly a pocity bych byl nejraději, kdyby si mě hned tady vzal. Moje ruce nedočkavě a zběsile přejíždí po jeho těle, zmapuji si každý kousek jeho dokonalé hrudi, nemůžu se nabažit těch doteků. Šeptám do polibku dychtivě jeho jméno, když i jeho ruce mapují mé tělo. Tak moc bych chtěl, aby ta chvíle byla věčná. Udýchaně se od sebe po dlouhé chvíli odtrhneme, nějakou dobu to trvá než oba popadneme dech a vyměníme si udýchaně úsměvy.

„Měli bychom jít spát." Zašeptám a on přikývne, palcem mě pohladí po koleni a pomalu pustí moji nožku na zem. Přikývne a pomalu se ode mě oddálí, jak moje tělo opouští jeho teplo, tak cítím, jak moc to nechci, jak moc se mi to příčí. Nejraději bych si ho přitáhl zpátky k sobě, ale snažím se držet. Opravdu se snažím.

Na střídačku si oba skočíme do sprchy, abychom očistili naše těla od mořské soli. Shodou náhod se ještě potkáme na chodbě, naše ložnice jsou přímo naproti sobě.

„Dobrou noc." Šeptnu s úsměvem. Oplatí mi úsměv a způsob jakým zašeptal přání dobré noci...z jeho hlubokého šepotu se mi roztřásla kolena, nedokázal jsem to kontrolovat, moje nohy prostě udělali sami od sebe kroky k němu a než jsem se nadál, objímal jsem ho kolem krku zatímco jsem nechal jeho rty aby se vrhli na ty mé. Myslím, že začínáme mít oba problém. Velký problém.

Vzdychnu a pevně sevřu jeho vlasy, když mě lehce přirazí na zeď. Hlavou mi běhá jen to, jak moc chci, aby mě vtáhl do své ložnice, jak moc chci, aby si mě vzal, ještě když cítím, jak je jeho rozkrok neklidný, v tak těsném objetí v jakém teď jsme není možné, abych to necítil.

Nevím, jak je možné, že jsme dokázali skončit. Z vášnivého polibku pomalu přejdeme k něžnému líbání. Pak jemně necháme líbání sklouznout k něžným pusinkám. Mezi nimi si šeptáme dobrou noc, stále dokola. A já si skousnu ret, když se zavřu ve své ložnici. Zády se opřu o dveře a chytím si mé znovu zběsile bušící srdce. Myslím, že...opravdu máme problém. Hlavní problém je totiž to...že jsme dneska nebyli opilí.