Changkyun

Zadívám se na oběd, co mi nečekaně Kihyun přinesl a na tváři se mi objeví zvláštní úsměv.

„Je od něj hezké, že vám přinesl jídlo, že?" ozve se Hyunshik, zvednu k němu hlavu a hlasitě si odkašlu, když si uvědomím, že jsem se culil jako blbeček.

„Jo, to je hezké, co je na tom." hned vyjeknu, když u konci mé věty nahodil Hyunshik zvláštní výraz. Štěknu po něm, ať se tak neculí a odnesu si oběd do kanceláře.

„Nic, nic, jen mi přijde, že se Vám líbí, když se o vás někdo stará," mrkne na mě, hned něco vyprsknu s tím, že jsem se ho o to neprosil. „a to je přesně to, ne? To, co je na tom hezké, protože jste mu neřekl, aby za vámi přišel, ale přišel sám od sebe," mrkne na mě, jen něco zaprskám a on pozvedne obočí, když mi na stůl položí hrnek s kávou. „mýlím se snad? To, že se o vás tak stará si myslím, že vám nahrazuje to, proč jste měl tolik nezávazných známostí, ne?" pozvedne obočí, no je pravda, že...jsem nad tím také přemýšlel, není to tak, že by mě moje libido opustilo, ale spíš to, že nemám zapotřebí si nikoho hledat, najednou jako bych až tak ten sex nepotřeboval, před tím jsem potřeboval mít sex každý den, potřeboval jsem nějaký lidský dotek a věděl jsem, že po jednom sexu mi ten stejný dotek neudělá tak dobře jako poprvé, věděl jsem, že ty něžné doteky nebudou ty samé, jakmile si ukojíme oba svoje tužby, ale teď. Jako bych si ukojoval svoje potřeby jinak, doteky a jemná gesta už nepotřebuju vyhledávat, když je mám teď v jiném provedení. To, jak se o mě Kihyun stará, to, jak mě pohladí po rameni nebo po zádech, aby mi dal najevo, že je se mnou...mi tak nějak stačí, ba co víc, dávají mi pocit větší důležitosti a jistoty. Ani nevím, kdy naposledy jsem vytočil Sungjinovo číslo. „Není to tak?" pozvedne Hyunshik obočí, když dlouho mlčím, ne, nikdy mu to nepřiznám.

„Není." zakroutím hned svérázně hlavou a on se lehce zasměje.

„A kdy naposledy jste měl nějaké noční povyražení?" zadívá se na mě pronikavým pohledem. Odkašlu si a snažím se znít sebevědomě.

„Včera." řeknu jistě, i když to není pravda, upřímně ani sám nevím, kdy to naposledy bylo.

„Předtím anebo po tom, co jsem vás pozdě v noci vezl z kanceláře domů a úplně zničeného jsem vás odvedl až skoro do postele?" pozvedne obočí, oh, a jo vlastně, sakra.

„Nemáš nic na práci?" zaprskám a on se s vítězným hihňáním vytratí z kanceláře. Hned, jak je pryč, tak zakroutím hlavou, ale do tváře se mi opět vkrade úsměv, když se podívám na tašku od Kihyuna a ucítím ten dozajista výborný oběd. Je to moc hezký pocit.

//

„Všechno nejlepší, Chengie." usměju se, když se Cheng rozkouká kolem a hned se rozeběhne a skočí mi do náruče.

„To jsou nejlepší narozeniny!" vyjekne nadšeně a přitulí se ke mně. Usměju se na Kihyuna, který nás sleduje se zvláštním úsměvem. Řekne mi, že se nejdřív naobědváme, pak si dáme dort, a nakonec si Chengie rozbalí dárky. Přikývnu a zapnu si s Chengiem televizi a začneme si povídat o tom, co se mu zajímavého zdálo, zajímavé je, že ten se moc podobá tomu, co právě hrají v televizi, ale i tak ho nadšeně poslouchám, nedá se jinak, vypráví to s takovou vášní, že hltám každé jeho slovo.

Je pravda, že u nás se narozeniny moc neřešili, většinou si naši vzpomněli, že jsem je měl tak o měsíc později, pak mi kupovali drahé dárky a vše, co jsem si řekl jen, aby mi to vynahradili. I když nevím, jestli to dělali pro mě anebo proto, že jsem většinu dětství trávil u babičky, tak aby nevypadali před ní jako špatní rodiče, když to bylo v dobu, kdy táta usiloval o firmu proti svému bratrovi. Špatné rodičovství by se babičce nelíbilo. Já se naučil to, že si můžu říct opravdu o cokoliv a využíval jsem toho, ale nikdy mi to nevynahradilo to, jak jsem se na narozeniny cítil, jak jsem byl starší začínalo mi to být jedno, ale jako malý jsem opravdu narozeniny prožíval. Jako vždy jsou ale moje vzpomínky protkané s Hyunshikem, ten nikdy nezapomněl, i když moje narozeniny vycházeli na víkend dal mi zákusek nebo nějakou hračku, či ve starším věku maličkost den předem. I když byl v tu dobu ještě tátův asistent, nikdy nezapomněl.

„Tak je oběd." usměje se Kihyun, když jsme zkoukli pár pohádek a Chengie se hned s radostí přesune k jídelnímu stolu, sednu si vedle něj naproti Kihyunovi a nadechnu se toho nádherně vonícího jídla, popřejeme si dobrou chuť a začneme jíst. Cítím se jako bych měl narozeniny spíš já, chci, aby je měl Chengie co nejkrásnější, protože vím, jaké to je, když je člověk hezké nemá. Možná si s Chengiem tak rozumíme, protože si skrz něj znovu zažívám dětství. Jakmile dojíme, tak doprostřed sklizeného stolu postaví Kihyun obří dort, na kterém jsou svíčky. Kihyun mě pobídne, abych vzal Chenga do náruče. Nevím, co mám dělat, ale Kihyun mi řekne, že budou sfoukávat svíčky, a tak se s Chengiem v náruči nakloním k dortu a po dlouhém a velikém nádechu sfoukne svoje svíčky. Kihyun nadšeně zatleská a já postavím Chenga na zem s tím, že si teď rozbalí dárečky, na které se tak moc těší. Chtěl jsem Chengiemu koupit milion dárků, ale věděl jsem, že kvantita není to pravé. Chtěl jsem mu dát něco, z čeho bude mít opravdu radost, proto jsem mu koupil pár hraček, o kterých mi pořád básnil, samozřejmě jsem se domluvil s Kihyunem, jestli je nekupoval on. Chengie začne rozbalovat a nadšeně vypískává u každého dárku, který rozbalí. Nakonec si vleze spokojený a vysmátý na koberec před televizi a chvíli si hraje a chvíli si kreslí na skicáky, co má od Kihyuna a povídá si s novými pastelkami.

„Dáš si dort?" usměje se na mě Kihyun a už vidím, jak mi ho nandavá na talíř. Hned přikývnu a mlsně se olíznu nad chutně vypadajícím čokoládovým dortem. „Napadlo mě, no teda Suzy, ale zítra je nadační ples," řekne a já přikývnu, vím o tom, opět nám přišla pozvánka, vždy jsem chtěl jít, ale bylo to smetené ze stolu, protože z toho banketu neplynul zisk, takže by bylo zbytečné, aby na něj někdo šel. „mohli bychom na něj jít, nebude tam Junpyo a mohl by to být příjemný banket." usměje se. Zamyslím se, vlastně proč ne, určitě to bude příjemný zážitek, a navíc to bude pro dobrou věc, slyšel jsem, že se tam budou dražit nějaké výkresy dětí a různá umělecká díla, která byla vytvořena malíři a sochaři a bůh ví čím dalším a byla věnována na tuto akci, aby se vydražila a jejich zisk půjde na podporu dětských domovů a na pomůcky pro postižené děti.

„To zní dobře." přikývnu a Kihyun se nadšeně usměje. Po tom, co si Cheng pohraje a ují si kousek dortu se Kihyun převlékne do pohodlných džínů a bílé halenky, přes kterou si přehodí červený kardigan, upraví si paruku a já vezmu Chengieho do náruče, oba se naložím do auta a rozjedu se do zábavního parku Black desert.

Chengie nadšeně skanduje, zatímco mi ho Kihyun vysadí na ramena. Držím jeho nožky a dělám s ním blbosti, kdy dělám, že mi spadne a různě se nakláním do stran a dopředu a dozadu a on nadšeně ječí. Koupíme mu pár balonků napuštěných héliem a on si je pyšně drží, zatímco mi hoví na ramenou. Všimnu si několika fotografů a musím se usmát. Projedu si s Chengiem pár atrakcí s tím, že Kihyun na to není, na některých zvládnul být Chengie sám, ale byli to spíše atrakce typu dětský řetízkáč a klasický koníčkový kolotoč.

„Je úplně utahaný." zasměje se Kihyun, když vycházíme z parku a Chengie mi hoví v náruči a spí.

„Nedivím se." zasměju se i já, když cítím, jak i na mě padá únava. I když nevím, jestli je to únava z dlouhého a náročného dne anebo z toho, jak moc jsem se bavil.

Zastavím u Kihyuna doma a odnesu Chenga do jeho nového pokojíčku a uložím ho do postele. „Tak já tě zítra v 7 vyzvednu," usměju se na Kihyuna, když si sundá paruku, zvedne ke mně oči a s úsměvem přikývne. Nevím proč, možná za to může ten endorfin z dnešního báječného dne, ale zadívám se do jeho očí, úplně se v nich na chvíli ztratím. Přijde mi jako by jeho oči zářili... jako by mě pohlcovali, ty nádherně hnědě zbarvené oči, mě vtahují do neznámých míst, která jsou ale příjemně neznámá, jako když koupíte nový dům a vše je nové a úžasné, nebo když jedete na dovolenou někam, kde to neznáte a objevujete každým krokem nové krásy. Musím se od jeho očí odtrhnout, než se úplně ztratím a usměju se na něj. S couváním radši odejdu až ke dveřím. „byl to moc krásný den." špitnu, vidím na něm, jak se mu zaleskly oči.

„To byl." zašeptá a já radši vyjdu ven, než se znovu nechám lapit. Venku se zhluboka nadechnu a nastoupím do auta. Vůbec nic to neznamená.

//

Na druhý den se vystrojím a uvážu si světle růžovou kravatu, když mi Kihyun stačil říct, jakou barvu mají jeho šaty a trhnu hlavou na konferenční stolek, kde mi zazvoní vyzváněcí tón pro esemesky. Pozvednu obočí na telefon, který zabliká a vezmu ho do ruky.

Potrhlá mužatka

Jen kdyby tě to zajímalo, Kihyun má na sobě krajkové spodní prádlo 😜

Vytřeštím oči a zalapám po dechu, krajku já moc rád a na Kihyunovi – ne, to určitě mu nesluší a mě to vlastně nezajímá. A i přes tento můj monolog mnou projede elektrošok.

Proč by mě to mělo zajímat? Hned jí napíšu a hodím telefon na sedačku a začnu se vonět a pořád očima sjíždím na odhozený telefon, než ho nakonec s nadávkami na sám sebe vezmu z novu do ruky.

Jakou má barvu? Chvíli jen prstem přejíždím nad tlačítkem odeslat, než se rozhodnu, že to smažu, ale omylem to pošlu.

„Kurva." vyjeknu a plácnu se do čela, když vidím, jak se objeví ikonka, že si to přečetla, a ještě když se pak objeví, že píše.

Potrhlá mužatka

Světle růžové

Zarazím se, když vidím, jak píše a vytřeštím oči nad její další zprávou. Chceš fotku?

Polknu, fotku bych moc rád – ne, nechci fotku, na co by mi sakra byla fotka??

NE napíšu svérázně a telefon zase odhodím a odejdu do šatny si pro hodinky, hned, jak projdu dveřmi, tak se se zaúpěním zase otočím a skoro k telefonu doběhnu. Máš? Napíšu a opřu se čelem o opěradlo sedačky a celý nadskočím, když mi zazvoní telefon.

Potrhlá mužatka

Nemám, ale za to mám tebe 😜

Ta malá svině...hned jí napíšu, že na ní pošlu odstřelovače, na což mi pošle jen smajlíky s tím, ať si to zkusím, musím někde sehnat odstřelovače. Zajímavý je, jak všude ve filmech má každý zbohatlík svoje nájemný vrahy a tak...proč já sakra nemám takové známosti zrovna, když je potřebuju! Dojdu si nakonec pro ty hodinky a pak nastoupím do limuzíny s hlodavým hlasem v mé hlavě, který mi pořád a neustále opakuje ‚Kihyun má na sobě růžové krajkové spodní prádlo' nenávidím se za to.

Jakmile zastavím před Kihyunovým panelákem, tak jen stačím vystoupit, než se otevřou vchodové dveře, ze kterých vyjde Kihyun. Zalapám po dechu nad tím, jak vypadá a polknu. Je tak nádherný – teda není – teda je – sakra!

„Ahoj." vyjde z mých úst omámeně, jako bych neměl sílu to ani zašeptat, jeho odpovědí je mi jeho sladké ahoj a asi jsem se zbláznil, když mi i jeho hlas přijde neuvěřitelně nádherný, potřebuju se něčeho napít sakra.

Nastoupíme do limuzíny a rozjedeme se na místo konání akce. Banket ze začátku probíhá stejně jako všechny předešlé, i když je tu menší rozdíl, protože se tu nikdy nepředhání s tím, kolik mají peněz a kolik má jejich firma cenu, spíš se tu opravdu řeší důvod banketu. Většinou nikoho důvod nezajímá, ale tady se konverzace rozjíždí na téma dětí a já se kupodivu přistihnu veprostřed dění, kdy o dětech mluvím a lidé mě opravdu poslouchají. Při akci zakoupím nejvíc předmětů a jsem rád, když to můžu udělat - hlavně díky Kihyunovi a tomu, že mi babička povolila zase větší přístup k účtu. Jsem rád, že jsem mohl utratit peníze za něco užitečného. Na rozdíl od jiných banketů, protože tento není tak přepychově naplněn VIP hosty, tak tu není tolik fotografů, možná i proto, že tu není Junpyo, se po dlouhé době s Kihyunem opravdu napijeme. Upíjíme šampaňského po několika skleničkách a nestyděl bych se říct, že jsme vypili tak čtyři láhve. Taky se pak se smíchem ploužíme po tančením parketu a nejspíš jsme mimo rytmus, ale oba se usmíváme jako bychom tancovali na velikém parketu v národním divadle.

„Už jsou tu." zaúpím, když si všimnu, jak se pár fotografů dostalo přes ochranku a vidím, jak jejich objektivy míří na nás.

„Tak jim dáme něco do novin, ne?" zašeptá Kihyun. Zadívám se do jeho očí a znovu se ztratím v tom nádherném tajemnu a tentokrát, když vidím, že mě jimi úmyslně vtahuje dovnitř, se nechám. Nechám se táhnout jeho pohledem do toho neznáma. Přejede mnou známý elektrošok, když se nosem otře o ten můj, ale tentokrát je to intenzivnější, protože jeho ruka přejede po mém krku na můj zátylek, kam směřuje i jeho druhá ruka a pomalu mě jimi obejme kolem krku. Možná je to tím alkoholem, ale spěchám mu svými rty naproti, zatímco do poslední chvíle nechám svůj pohled na jeho očích, dokud ty své nezavřu, když se jeho nádherně měkké a hebké rty vpíjí do těch mých. Projede mnou příval nostalgie a slasti, když znovu cítím jeho nádhernou chuť, ale na rozdíl od minulého polibku, který byl spíše pusa, je tohle opravdu polibek. Neváhám ani chvíli a začnu ho jemně líbat a zavrním, když cítím, že si polibek užívá stejně jako já, když mi polibek oplácí se stejnou chutí. Ani nevím, kdy jsme přestali tancovat, kdy jsme jen tak stáli uprostřed parketu a nechali se unášet pohyby našich rtů. Trvá to dlouho, tentokrát vím moc jistě, že to není jako předtím jen chvilička převlečená za věčnost, tentokrát se líbáme dlouho, tak dlouho, že uběhnou dvě písně. Nalhávám sám sobě, že je to alkoholem, i přes to, že si dáváme přestávky, že si dáváme chvíle na nádech a pak si znovu jdeme rty naproti, jako bychom oba chtěli cítit to šimrání po těle pořád dokola.

„Pane Lim," odkašle si někdo vedle nás a já procitnu a trhnu hlavou do strany a odkašlu si, když vidím řidiče. „limuzína je připravená." odkašle si a já s lehkým oh přikývnu a zadívám se na Kihyuna, který uhýbá mému pohledu. Oba se s lehce třesoucími koleny rozjedeme ven ze sálu, po cestě se loučíme s váženými hosty, dokud nenasedneme do limuzíny. Řidič zatáhne rozdělující okénko mezi jím a zbytkem limuzíny a já Kihyunovi do sklenice naliju šampaňské a ťuknu si s ním, když se rozjedeme. K němu je to dlouhá cesta skoro hodinu, jelikož je banket mimo centrum a skoro až na konci města.

„To byl hezký banket." usměju s tím, že jsem rád, že jsme šli, zatím jsme ani jeden nenadhodili téma našeho polibku, proč taky, bylo to pro fotografy, jen pro ně.

„To byl." zašeptá Kihyun a upije si šampaňského a skoro ho do sebe kopne na jednou a zadívá se na mě. Nevím proč, možná proto, že v jeho očích vidím, co chce, ale šampaňské položím do stojánku na stole a hned se k němu nahnu, když i on mi jde naproti. Ani nemusím přemýšlet nad tím, jestli mám anebo ne, není na to čas, protože mi hned prsty vjede do vlasů a já se znovu natisknu na jeho rty v doufání po tom nádherném pocitu, který nechci zapomenout. Je to jen alkohol, svedu tu touhu na alkohol. I to, že moje ruce kloužou po křivkách jeho těle, i to, že jemně šeptá do polibku moje jméno a občas tiše zavrní. Je to jen alkoholem, je to důvod pro to, proč se v polovině polibku Kihyun dychtivě přesune na můj klín, nebo jsme ho na něj posadil já? Tak jako tak se uvelebí na mém klíně a oba udáváme polibku pořád vášnivější a vášnivější směr. Nevím, co mě to napadlo, když jazykem přejedu po jeho spodním rtu, ale nemusím se ani omlouvat, protože Kihyun hned svým jazykem pošimrá ten můj. Zatřesu se tím dotekem a znovu se vpiju do jeho rtů. Chvíli ho jen hladově líbám, než moje ruce neodolají a sjedou na jeho nádherný zadeček. Celý nadskočím, když zakňourá a já tím získám přístup do jeho nádherných úst. Jazykem pošimrám jeho horní patro, a když mě nijak nezastavuje, tak jeho zadeček sevřu a sám vzdychnu, když cítím pod jeho šaty jemně to krajkové spodní prádlo, nevím, jestli Suzy zabít anebo jí poděkovat. Možná obojí, ale nemám čas na to myslet, protože Kihyun začne prsty šimrat můj krk, celý se zatřesu a zavzdychám mu do polibku a začnu ho hladit od zadečku, přes stehna až k jeho kolenům a zase zpátky. Zalapám po dechu, když cítím, jak začínám být vzrušený, jak začínám být dychtivý. Jak bych nejradši Kihyuna vzal k sobě, jaké by to bylo, kdyby z jeho rtů nevycházel jen lehký šepot mého jména, ale kdyby pokoj zaplňovali hlasité vzdechy a steny s mým jménem. Jak by vypadal, kdyby jeho tvář byla zkřivená slastí. Je to jen alkoholem, to jen díky tomu mám tyhle představy, takové, jak by vypadal na mojí kuchyňské lince, jak by vypadal, když by seděl takhle na mém klíně, ale neměl by na sobě nic a sténal by při každém mém přírazu.

„P-pane Lim, jsme na místě." ozve se nejistý hlas a s Kihyunem sebou oba trhneme. Podíváme se na sebe a nervózně si odkašleme, zatímco oba udýchaně oddechujeme. Snažíme se popadnou dech a já jen myslím na to, jak ta cesta byla krátká, i přes to, že trvala skoro hodinu.

„Doprovodím tě nahoru." polknu a nechám Kihyuna, aby slezl z mého klínu a vystoupil jako první.

„Tak já asi pojedu?" zadívá se na mě řidič. Chci mu říct, že jo, ale pak se zarazím a odkašlu si.

„To nebude třeba, hned se vrátím." Přikývnu, a ještě než a zavřu dveře slyším jeho ‚To určitě'.

„T-Tak dobrou." šeptne Kihyun, když dojdeme v tichosti před jeho byt. Skousnu si ret a chci říct tolik věcí a zároveň chci mlčet.

„Dobrou." špitnu a nevím, co teď mám se k němu naklonit nebo ne. Kihyun to vyřeší za mě, když zapluje k sobě do bytu a já si povzdechnu a s neukojeným vzrušením dojdu do limuzíny. Nechám se dovést domů a rozvážu a odhodím svoji kravatu. Sesunu se na sedačku a prohrábnu si vlasy. Chvíli se snažím rozdýchávat a uklidnit svůj pořád vzrušený rozkrok, ale nejde to, ne když si kdykoliv vzpomenu na jeho vzdechy na jeho vůni a na to, jak božsky chutnali jeho rty, na to, jak jeho křivky padli přesně do mých dlaní. Nakonec vlezu do sprchy a s Kihyunovým jménem na rtech dám svému vzrušení zaslouženou péči. Svalím se unaveně do postele a hned vyčerpaně usnu.

Ráno se vzbudím s obřím bolehlavem a hlavou pod polštářem. Vyhrabu se z postele a dojdu si dát několik prášků ibalginu a zapiju je vodou. Sednu si ke stolu, zatímco se do sebe snažím naládovat něco k snídani a najednou jako by mnou projel blesk, jako bych dostal šok, když mi do paměti vletí vzpomínka. Trhnu sebou a vytřeštím oči.

„A doprdele." chytím se za pusu, když si vzpomenu na úplně všechno, nejhorší na tom je...že bych si to zopakoval – doprdele, Changkyun, vzchop se! Jak se máš teď k němu chovat?? Určitě toho lituje, určitě tě proklíná, že jsi úchyl a prasák! Panebože, jak jsem to mohl nechat zajít takhle daleko? Jak jsem se mohl, tak opít, abych přestal mít zábrany a proč mě sakra Kihyun nezastavil. To ne, všechno jsem to akorát, tak zničil...už nikdy nebudu pít! A i tak přes svůj stav, přes to, jak jsem měl toho hodně napito, i tak si pamatuju chuť jeho rtů, to, jak vzdychal, to, jak se na mém klíně vrtěl a jediné, co mi přijde do mysli je to, jak moc bych to chtěl zažít znovu – Ne! Zlej Changkyun!