Kihyun

Musím přiznat, že takhle jsem se snad v životě nebavil. Ani nevím, kdy jsem se naposledy smál takhle od srdce, upřímně, až mě bolely břišní svaly z toho, jak moc se směju.

„Kihyun!" vyjekne Changkyun dotčeně, když se můžu smíchy potrhat. „Co je!" dodá, když neví, čemu se směju, ale já se dokážu mezi smíchem sotva nadechnout, natož tak, abych dokázal mluvit. Chengie si zatím hraje se šroubky, když vidí, že zrovna nemontujeme. Poctivě je třídí na dvě hromádky.

„T-To," snažím se mluvit a lapám po dechu, zatímco se Changkyun víc a víc dotčeně nafukuje, jak se nemůžu vymáčnout. „t-to jsou přece madla na šuplíky." Hýkám smíchy, zatímco ukazuju na komodu, které Changkyun sice přidělal nožičky, ale ve skutečnosti to nejsou nožičky ale madla na šuplíky. Vytřeští oči a podívá se do návodu, nakonec mu to ale nedá a začne se taky smát. A tak se oba smějeme jako by nám přeskočilo. Rozhodneme se tedy, že to budeme stavět společně, takže mi Changkyun pomůže dostavět postel. Už toho ani moc nechybí, akorát musíme uchytit rošt a pak rozbalit matraci a bude hotovo.

Když jsem je předtím pozoroval...jak spolu malovali...cítil jsem tak zvláštní pocit. Ten pohled byl moc krásný, to, jak byl Chengie šťastný, to, jak se spolu smály. A potom, když mi Chengie ukazoval ty obtisky dlaní s tím, že tam moje dlaň chybí...tak zvláštně mi poskočilo srdce. Ne, neměl bych si na to zvykat, ale...nedá se to neshledávat nádherným. I to, jak jsme u něj přespávali, společně snídali a chystali se...jako bych najednou přišel na to, co mi celou dobu chybí. Jako by Changkyun byl to, co nám chybělo. Ale ne, nad tímhle nemůžu přemýšlet...ne, vím, že mezi námi určitě není jen práce, myslím, že...to ani není kvůli té smlouvě, ale i tak určitě v tom nejsou žádné city. Ne jiné, než kamarádské. Ale i přesto...nemůžu se bránit úsměvu, kdykoliv je vidím. Chvílemi mám pocit, že jsem Chengieho nikdy neviděl tak šťastného.

„Do p-" slyším z pokoje, když jsem na chodbě a hned Changkyuna okřiknu. Znám Chengieho a rozhodně nechci, aby utíkal tady po bytě, řval do píči a pak to ještě nedejbože použil ve školce. Dojdu do pokojíčku a zase se směju. Dal jsem jim za úkol povléknout novou matraci, řekl jim někdo, že prostěradlo patří na matraci? Způsob oblékání matrace tak, že je Changkyun zamotaný v prostěradle...zajímavé. „Co kdybys mi pomohl!" vyprskne Changkyun, když slyší můj pobavený smích.

„Jistě, jistě," Zasměju se a začnu ho vymotávat z prostěradla. „asi to raději udělám." Zasměju se.

„No jo, každýmu takové věci nejdou!" zaprská a já se zasměju. Čím víc ho poznávám, tím víc přicházím na to, že je jako štěně. A sám sobě si nadávám za to, že to na něm shledávám roztomilým. Možná už mi dočista přeskočilo?

Složit komodu byla opravdu maturita, ale ve finále se nám to podařilo. Changkyun mi ji pomohl přirazit ke zdi a naskládat do ní věci, říkal jsem si, proč je takové ticho, ale bylo to tím, že si Chengie s hračkami vlezl do postýlky, kde právě usnul. Muselo být náročné podávat nám šroubováky a šroubky s podložkami.

„Moc děkuju za pomoc," Usměju se, když v tichosti uklidíme Chengieho pokoj a zavřeme mu od pokojíčku dveře. „máš pozítří čas?" zeptám se ještě, když Changkyun hledá klíče od auta, dojdu ke komodě, na které leží v talířku a podám mu je.

„Mh, mám." Přikývne a povytáhne zvědavě obočí.

„No, Chengie má narozeniny, takže...bude určitě moc rád, když přijedeš. Ráno bych to s ním chtěl oslavit, dát mu dárečky a dort a pak bychom mohli někam na oběd a do toho zábavního parku Black Desert." Vychrlím na něj své nápady, ale on se nadšeně usměje.

„V kolik mám přijet?" usměje se a já si nadávám za to, jak moc shledávám jeho úsměv nádherným. Možná bych se měl přihlásit na nějaké psychologické léčení. Raději.

„Tak v 9?" nadhodím a on s úsměvem přikývne. Ještě ho zarazím, protože si nechal v kuchyni mobil a pak se s ním ve dveřích rozloučím. Nejde mi ten otravný úsměv štěstí vymést z tváře. Ale ani ho nechci smést. Je to velmi příjemný pocit.

Pořád jsou ale věci, které mi leží v hlavě. Po tom, co jsem si od Marka půjčil notebook a odvedl jsem Chengieho do školky jsem se rozhodl, že konečně ukojím svoje myšlenky a svoji intuici. Najedu na webové stránky hlavní televize, kde se vysílají zprávy a kde mají hodně velký archív, aby si člověk mohl pouštět zprávy i pozpátku. Potřebuji si ověřit to, co už si nějakou dobu myslím. Hlavně proto, že tak jak Changkyuna popisují média...vůbec takový není. Ani ze čtvrtiny. Líčí ho jako alkoholika, feťáka a rváče, ale...nic z těch vlastností jsem u něj nenašel. Vidím na něm spíš ten opak...neřekl jsem mu to, ale všiml jsem si, jak se i jeho domácnost změnila. Nakoupil plastové skleničky a mě je jasné, že kvůli Chengiemu, aby se nepořezal, kdyby mu sklenička spadla. Odklidil ze svého bytu spoustu ostřejší předměty, různé vázy a co tam měl v dosahu. Dokonce koupil i ty plastové ptákoviny, které se nasadí na rohy nábytku, aby si dítě nerozbilo hlavu, kdyby na roh spadlo. Je velmi starostlivý, nejen vůči Chengiemu, ale i vůči mě. Když vidí, že mám doma něco rozbitého nebo je něco, co bych potřeboval, tak s tím na druhý den přijde, i když mu stále říkám, že za mě nemá zbytečně utrácet, i tak to dělá. Rozhodně mi nepřipadá takový, jak ho všichni dělají.

Věděl jsem, že mám pravdu. Ale možná jsem trošku uvnitř sebe doufal, že to nebude tak hrozné. Ale je. Je to příšerné. Kdykoliv bylo ve zprávách, že Changkyun něco provedl – něco, co média hrozně rozmázla, určitě tak jako tu naši bitku, když jsme se vraceli z plesu, jak napadli oni nás, ale média z toho udělala bůhví co a z Changkyuna udělali opilého rváče a agresora – hned vzápětí následovala zpráva o Junpyo...zpráva o tom, jak je úžasný, rytíř na bílém koni pro všechny. Zaklapnu noťas a prohrábnu si vlasy. Pokud to chápu dobře, tak je to prostě takhle...z nějakého důvodu chtějí, aby Changkyun firmu nedostal...pch, z nějakého důvodu...je jasné z jakého důvodu, podle toho, co chápu, tak Changkyun je hlavní dědic, Junpyo je až někde v pořadí, což ale veřejnost ani neví, protože média to nadhazují tak, že jsou oba na stejné linii, což nejsou.

Musím si ověřit ještě něco. Ani nemusím, je mi to jasné, ale chci to mít podložené od někoho, kdo je ve středu toho všeho. Dojdu do své šatny, nasadím si paruku, dám si trošku pudru, řasenku a bílé áčkové šaty s několika červenými a růžovými velkými květinami. Přehodím si přes ramena lehký šátek, vezmu si pohodlné sandálky jen na malém klínku a z linky si vezmu tašku s krabičkami, ve kterých je oběd pro Changkyuna. Ano, vezu mu oběd. Ano, taky se o něj chci starat. A ne proto, že bych musel, ale možná tak nějak chci? Pokud je to všechno tak, jak vypadá, tak...musí být hrozně osamělý a já bych chtěl, aby měl alespoň někoho, na koho se může spolehnout.

Objednám si taxi a mezitím zavolám Markovi, jestli by mohl Chengieho vyzvednout ze školky, že se nestihnu převléknout a jít pro něj, řekne mi, že není problém a že se pak uvidíme doma. Jsem mu vděčný, že mi dokáže takhle pomáhat...kolikrát si říkám, že to pro něj musí být hrozné...mít neustále cizí dítě na krku, ale...opak je pravdou. Na jednu stranu vím, že Mark dlouho hledal nějaký vážnější vztah, ale nikdy mu to nevyšlo...sám říkal, že by rád měl děti, takže...Chengie je pro něj takové ukojení vlastních tužeb.

„Dobrý den-" mile pozdravím na recepci Calpheonu, ale nestihnu nic dopovědět, slečna na recepci, s jmenovkou Emily mi hned podá zlatou kartičku.

„Omlouvám se, ale...co používáte na pleť? Máte ji tak krásně jemnou...vlastně jste celá krásná." Začne slečna drmolit a já se překvapeně usměju. Řeknu jí název toho nejobyčejnějšího čistícího olejového přípravku, který se dá v drogerii sehnat a v rychlosti jí řeknu, jak si pleť čistím, hned mi začne nadšeně děkovat. Pch, ještě jsem jí mohl říct, že ve skutečnosti jsem chlap a ve skutečnosti mi taky bude brzo 30. Haha, vsadím se, že by dostala infarkt.

„Dobrý den, Hyunshik." Usměju se, když dojdu do kanceláře.

„Ah, dobrý den, Kihyun," Moje jméno lehce šeptne a usměje se s tím, že mi to sluší. „pan Lim má zrovna jednání s panem Wang, ale měl by se do půl hodiny vrátit. Smím vám nabídnout kávu?" usměje se a já přikývnu. Sednu si na sedačku, která je naproti Hyunshikově stolu a usměju se.

„T-To je od vás moc hezké." Překvapeně se usměje, když mu podám krabičku s borůvkovým koláčem, udělal jsem porci i pro něj, přece nebudu nosit jídlo jen Changkyunovi.

„Víte, Hyunshik...mám na vás takový netradiční dotaz." Usměju se, když mi donese kávu a zvednu k němu oči. Překvapeně se na mě zadívá, ale posadí se ke mně na sedačku a pobídne mě, abych mluvil. Postupně mu řeknu o všem, o tom, jak jsem prohlížel ty zprávy, o tom, jak se mi to zdá nespravedlivé a nakonec se zeptám...jestli moje podezření je správné, že všechny projekty, které vydal Junpyo jsou Changkyunovi. Hyunshik se zhluboka nadechne.

„Je to pravda," Šeptne po chvíli a já vytřeštím oči. „vztahy mezi otcem pana Lim a pana Junpyo jsou velmi vyhrocené. Tohle všechno je jen proto, aby si ukázali, který z nich je lepší...pan Junpyo nikdy nic nevymyslel, možná hlavně proto, že jeho nezajímají problémy „obyčejných" lidí. No a jednou, když pan Lim slavil narozeniny...jeden z jeho hostů u sebe měl drogy...ostatní hned pana Lim upozornili a on k němu rázně došel s tím, aby odešel a drogy mu chtěl vzít, aby je ostatním nenabízel. Tak vznikla fotka, která vypadá, že si od něj pan Lim bere drogy. Média to popsala tak, že je sám bere. A náhodou chvíli na to byla zpráva o Junpyovi, byla to nějaká prkotina, pokud se nemýlím, tak místní školka poprosila společnost Calpheon, aby někdo vystoupil na jejich dětském dni, shodou náhod to byl Junpyo...a tak poprvé byla zpráva – Changkyun/skandál + Junpyo/světec. Rodina Junpyo přišla na to, jak skvělý ohlas to mělo a tak...protože mají média ve své moci...začali to dělat schválně. Nechávají pana Lim sledovat, kdykoliv jde nějaký záběr otočit nebo natáhnout, rozprsknout tak, aby to byl skandál, tak oni to udělají." Začne mi Hyunshik vysvětlovat, jak to všechno začalo a já jen třeštím oči.

„Ale to je hrozné!" vyjeknu vážně a zalapám po dechu. „Ale...neměl by se Changkyun nějak bránit?" vypísknu tiše.

„Měl," přizná Hyunshik. „ale je to těžké...Junpyo je manipulátor...když už měl pan Lim náladu a sílu na to se mu postavit...Junpyo moc dobře ví, jaká volit slova, aby ho srazil na kolena." Vážně se na mě zadívá a já naprosto vím, co tím myslí. Určitě to má souvislost s tím, jak Changkyun mluvil o tom, že by měl Junpyo děkovat za to, že jeho projekty proslavil. Taková snůška keců!

Musíme ale přestat mluvit, když slyšíme kroky a oba víme, že se Changkyun vrací.

„Ahoj." Zamávám na něj, zatímco se napiju kávy a sleduju jeho překvapení, že jsem tady.

„Kiki? Ahoj." Překvapeně se usměje.

„Jen jsem ti donesl oběd, nezdržím se." Vstanu a ukážu na tašku s obědem. Vezmu si hrníček od vypité kávy a i přes Hyunshikovi protesty si ho po sobě umyju v umyvadle.

„Vážně už jdeš?" překvapeně, ale s úsměvem si ode mě Changkyun vezme tašku s jídlem. Vysvětlím mu, že musím za Chengiem a musím začít chystat dort a zbytek věcí. Prohodíme spolu alespoň pár slov, než se rozloučíme a já se vydám zpátky domů. Po cestě navštívím ještě papírnictví, nakoupím balónky, svíčky, konfety a nějaké další blbinky. Dárky pro Chengieho už mám koupené...bylo příjemné...nakupovat dárky bez toho, aniž bych přemýšlel nad cenou, konečně jsem mu mohl koupit to, co vím, že si přál. Koupil jsem mu výtvarný kufřík se Spongebobem...je tam několik druhů pastelek, fixů a voskovek. K tomu jsem mu koupil několik skicáků, klasický formát A4 i větší, protože je takový výtvarník. Dokonce jsem mu koupil i výtvarný stojan, pamatuju si totiž, jak nad tím stojanem žasnul, když ho viděl v televizi a jak mi říkal, že by chtěl být malíř a nakreslit mě i Changkyunovi ten nejkrásnější obraz. A pak jsem mu nakoupil další blbinky a menší hračky. A konečně mu budu moct udělat krásné narozeniny se vším všudy.

„Takže myslíš, že je ten pravý?" dám si další kávu s Markem, když se vrátím. Vidím na něm, jak září jako vánoční stromeček.

„Ještě je brzo o tom mluvit, ale...jo," usměje se. „na to, že je mladší...měl jsem z toho trošku obavy, ale...je úžasnej. A ten sex...ježiši." Zavrní asi nad vzpomínkou a já si odkašlu. Jo sex, něco, co jsem neměl hodně dlouho. No...nebudu se zaobírat myšlenkami na mé neukojené vášně.

„Jsem rád, že jsi šťastný." Usměju se a myslím to upřímně.

„Víš co je nejlepší?" usměje se a já zakroutím hlavou. „Taky chce časem děti. Dneska jsme vyzvedávali Chengieho společně, protože já musel auto nechat v servisu skrz spojku, která mi odešla, to víš, ty Peugoty...takže mě vezl do školky a úplně se do Chengieho zamiloval...dokonce ti mám vyřídit, jestli nechcete jet s Changkyunem někam sami a nechat nám Chengieho na víkend?" pozvedne obočí a já si odkašlu. Ne, nechci.

„Uvidíme." Zasměju se a vyprovodím ho dolů, kde ho čeká Yugyeom, tak se s ním alespoň seznámím, aby se neřeklo. Ani nestihnu vejít do vchodových dveří, protože přiletí Suzy s milionem tašek, že prý byla nakupovat. Pro mě. Tak ji vezmu nahoru.

„Neměla bys spíš nakupovat pro sebe?" pozvednu obočí, zatímco jí dělám její oblíbený černý čaj s citronem a zatímco ona rozloží snad milion tašek v mém obýváku.

„Jo, měla," zasměje se. „ale všechny ty věci jsem si zkoušela, ale já v nich vypadala jako debil, ale jsem si jistá, že ty v nich budeš vypadat božsky," mrkne na mě. „a mimochodem," pozvedne obočí a vytáhne velký vak, hádám, že společenské šaty. „pozítří je velmi vážený nadační ples pro postižené děti a děti z dětských domovů...společnost Calpheon je vždy zvaná, ale nikdo tam nechodí, protože to není tak vážená akce jako bankety...ale! myslím, že by jste tam měli jít. Pokud Changkuyna přemluvíš, tak si vezmeš tyhle krásně romantické světlounce růžové šaty s krajkovým vrškem. Changkyun má velikánskou slabost pro krajku. A když v ní budeš ty...to bych se na to podívala, aby jste spolu neskončili u něj!" pozvedne obočí a já vyprsknu vodu a začnu se dusit. Prosím?

Ale s tím plesem má pravdu. Pokud je nadační a pokud tam nebude Junpyo...mohl by to být skvělý odrazový můstek...je to obrovská příležitost, abychom s Changkyunem všem dokázali, že nám záleží na lidech a na dětech. Můžeme všem ukázat, že nám není jedno, co se bude dít s takovými dětmi. Určitě ho ukecám, abychom tam šli.

„Suzy!" vyprsknu, když mi ukáže krajkované bílé spodní prádlo. Moc hezké, ale...krajkované. „To přece nemůžu mít na sobě." Zaprskám.

„To budeš mít na sobě!" řekne vážně a já zaúpím. „A jestli to Changkyunovi neřekneš, že to máš na sobě, tak mu napíšu ten večer smsku a to budeš koukat!" pohrozí mi prstem. Já mu sakra nebudu přece vykládat, že mám krajkové spodní prádlo. Nebudu! A rozhodně si teď nebudu představovat, jaké by to asi bylo, kdyby se na mě Changkyun třeba vrhnul. Proč si to představuju! Aaaa!

//

„Ahoj," Šeptnu, když ráno Changkyun zazvoní, v den Chengieho narozenin. „Chengie ještě spí." Pustím ho dovnitř a překvapím se nad obrovskou taškou, kterou Changkyun nese.

„Ahoj," usměje se na oplátku. „alespoň ti můžu-páni." Dojde za mnou do obýváku a překvapeně vytřeští oči. Obývák už mám nazdobený nafouknutými balónky a všelijakými dalšími ozdůbkami. Všechno si to prohlíží s obrovským překvapením a já se na něj tázavě usměju. „Víš...moje narozeniny se...nikdy neslavili a tohle je...tohle je nádhera." Lehce se mu zatřese hlas tím dojetím a já ho jemně pohladím po rameni.

„Tak to abychom ti udělali s Chengiem oslavu, až budeš mít narozeniny." Usměju se na něj a on hned jako štěňátko přikývne. Ukážu mu, aby na křeslo dal dárečky, co pro Chengieho má, moje dárky už jsou tam taky nachystané. „Wow, máš je krásně zabalené." Povytáhnu obočí, když dárky vyskládáme na stůl a Changkyun je má opravdu precizně zabalené a každý jinak.

„No," odkašle si a podrbe se v zátylku. „ve skutečnosti jsem si je nechal zabalit ve speciálním obchodě." Odkašle si a já se zasměju.

„I tak je to krásné." Usměju se a společně začneme dochystávat věci, vyndám z ledničky dětské šampáňo, aby pak nebylo moc studené a aby pak Chengieho nebolelo v krku.

Sotva všechno dochystáme, tak uslyšíme, jak se otevřeli dveře od Chengieho pokoje.

„Všechno nejlepšííí zlatíčkooo." Hned nadšeně vykřiknu a vidím, jak se Chengie rozzáří štěstím ještě o něco víc, když vidí, že je tady i Changkyun. A já si myslím, že tohle pro něj budou jedny z nejkrásnějších narozenin.