Changkyun

Nečekal jsem to, ale ta večeře byla úžasná - ne proto, že by dopadla nějak skvěle, ale proto, že konečně někdo mým rodičům řekl něco, co nechtěli. Konečně jim to někdo natřel a já se cítil pyšně, že jsem byl u toho. Možná bych se měl cítit jinak, ale měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, když jim Kihyun řekl od plic, co si myslí. I když jsem večer ulehl do postele, tak jsem měl na rtech ten stejný úsměv a s ním jsem pravděpodobně i usnul.

Cesta do práce byla velice příjemná, šel jsem opět pěšky a letní vítr mi čechral vlasy. Zastavil jsem se v trafice a koupi si noviny, a nakonec jsem se rozhodl, že se zastavím v kavárně a výjimečně si kávu vypiju na místě. Sedl jsem si ke stolu a pročítal jsem noviny, kde byly fotografie z naší schůzky s rodiči. Protáčel jsem oči nad těmi slátaninami, co tam reportéři navymýšleli, možná bych se ani nedivil, kdyby jim to otec dal napsané, protože tak přecukrovaný článek jsem ještě nečetl. Noviny zavřu a upiju si mléčné pěny na svém latté a nakonec si ještě přiobjednám medovník. Nemám moc rád sladké, ale medovník je něco, čemu neodolám. Možná je to díky tomu, že na medovník mě vždy bral Hyunshik a paní Minseo. Když jsme čekali na otce až mu skončí jednání, nebo když mě vyzvedávali po škole, má to pro mě jistý náběh nostalgie, s každým kousnutím jako by se pomaličku vracel do minulosti, do časů, kdy to pro mě bylo ještě jednoduché.

Pomalu se rozejdu do kanceláře, projdu kolem recepce, kde mě recepční pozdraví. Přikývnu ji na pozdrav a vezmu si od ní poštu. Nastoupím do výtahu a zmáčknu příslušné patro, opřu se o stěnu výtahu, těsně, než se ale dveře zavřou, tak někdo do nich strčí ruku a donutí tak dveře se zase otevřít. Zvednu očí od pošty, kterou jsem si prohlížel a vytřeštím je, když vidím Junpya. Upraví si se smíchem svojí červenou kravatu a stáhne si šedé sako a nastoupí ke mně s tím jeho vítězným úšklebkem, který nikdy nevěstí nic dobrého.

„Dobré ráno, Changkyunnie." usměje se, snažím se jeho tón ignorovat.

„Dobré ráno." řeknu nezaujatě a jen tak napůl pusy. Zbytek cesty je ve výtahu ticho a já jsem rád, je tak hezký den na to, aby to zkazili jeho nepříjemné řeči. Jakmile výtah zastaví na mám patře tak vystoupím, ale ještě se otočím, když za sebou uslyším pobavený smích.

„Zase jsem vyhrál, Changkyun." řekne před tím, než se dveře zavřou. Vytřeštím oči, co to mělo znamenat? Dojdu do kanceláře, Hyunshik tu dneska není, tak si sednu k počítači a začnu prohlížet ranní reporty, ale pohled mi sjede na levou stranu monitoru, kde mi blikne okénko s novou zprávou. Rozkliknu email.

Lim Junpyo

Podívej se na zprávy ❤️

Pozvednu bočí, ale hned rozkliknu zprávy a zatřese se mi dech.

Možný budoucí dědic společnosti Calpheon nám znovu dokazuje, že má srdce na pravém místě. Jeho koníčkem nejsou drogy a alkohol jako u Lim Changkyuna, nýbrž starání o druhé a dělání podmínek lepších. Po centru pro děti s dětskou obrnou tu máme další záchranné centrum. Tentokrát pro svobodné matky, svobodné otce a rodiny v nouzi.

Pane Junpyo, můžete nám a divákům říct, co vás vedlo k vymyšlení a realizaci tohoto centra?Víte, jako jeden z mála jsem si všiml, že ne všichni mají jednoduché podmínky. A ne všichni ty podmínky mohou zlepšit. Hovořil jsem s nespočet takovými rodinami, matkami...zjistil jsem, co je nejvíc tíží, kde je zakopaný pes a problém. Tým mi pomohl, ale průzkum jsem udělal sám, stejně jako jsem se sám postaral o rychlou realizaci, aby to netrvalo měsíce, než tito lidé konečně dostanou pomoc.

Vytřeštím oči a zalapám po dechu. To ne. Zatřese se mi dech a podívám se na všechny ty plány co mám vedle na stole, podívám se na kalendář, kde jsem měl označené datum, kdy to konečně veřejně vydáme. Sevřu ruce v pěst, když si vzpomenu na to, jak Hyunshik sepisoval můj první rozhovor s reportéry, chtěl jsem poděkovat tolika lidem, kteří mi pomohli, nebyl jsem to jen já, ale Kihyun, Ziyi, Kayee, dokonce i Suzy nám pomohla a i Hyunshik na tom se mnou pracoval. Vstanu takovým stylem, že s moje točitá židle zakymácí a spadne na zem. Rozrazím dveře a mačkám tlačítko výtahu, dokud nepřijede, jakmile vyjedu o tři patra výš, tak rozrazím dveře.

„P-pane Lim, Pan Junpyo má momentálně telefon-" ani se nepozastavím nad jeho sekretářkou, která se ani nestačí zvednout od svého stolu, zatímco já rozrazím dveře od jeho kanceláře. Podívá se na mě a se smíchem oznámí do telefonu, že zavolá později, zatímco ho položí na stůl. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ten pocit beznaděje a zloby se ve mně nakupil tak moc, že jsem ani neváhal, udělal jsem k němu razantní kroky a chytil ho za límeček od saka přirazil ho na knihovnu, u které stál. Ani sebou necukl a jeho úšklebek nezmizel z jeho tváře.

„Jak jsem říkal, Changkyunnie, zase jsem vyhrál." zasměje se.

„Ty hajzle," zavrčím. „proč tou svou tupou hlavou nevymyslíš něco svého, hm?" vyjeknu, ale on se jen zasměje.

„Nejsi rád? Tvůj nápad aspoň má dostatek popularity, kdybys to vydal ty, lidé by ohrnovali nos," začne a já vytřeštím oči a pomalu začnu uvolňovat stisk. „kdybys to vydal ty, lidé by po tom ani neštěkli," pokračuje a jeho hlas mi zvoní v uších, ve kterých mi rázem začne nepříjemně pískat. „to já jsem všechny tvoje projekty proslavil," zasměje se, když ho úplně pustím a udělám od něj krok. On...má pravdu. „měl bys mi spíš děkovat." řekne nakonec a já udělám dva rychlé kroky zpět a beze slova se rozejdu rychle pryč. Utíkám pryč a ignoruji to dunění v očích. Prásknu dveřmi od auta a rozjedu se jen na jediné místo, které mi v tuto chvíli může poskytnou samotu a útěchu. Zaparkuji smykem u domu a držím svoje emoce na uzdě, dokud nedojdu až do ložnice. Sednu si na zem a složím si hlavu na kolena, když nohy pokrčím a už nezvládnu svoje pocity tišit a prázdnotu domu protne můj vzlyk.

Přijdu si tak moc ukřivděný, tak moc jsem doufal, že tenhle projekt bude něco jako můj odrazový můstek, nejen, že jsem opravdu chtěl těm rodinám pomoct, ale doufal jsem,  že to pomůže mě.

Sám jsem dělal průzkum, to tak, Junpyo by se o takovou věc nikdy nezajímal, jeho zajímá akorát blaho bohatých lidí a lidí, kteří mu můžou nějak pomoci, a ne obyčejní lidé. A přesto je oblíbený, miláčkem veřejnosti, každý, kdo se s ním potká, tak je ucukrován jeho přetvářkou, možná jsem jediný, který vidí jeho pravou stránku, nebo jsem možná jen tak zasednutý, že vidím stránku, která tam vůbec není? Třeba jsem si to jen vsugeroval, přeci někdo, kdo je takovým miláčkem všeho živého nemůže být špatný, ne? A přesto se mi hned do mysli dostane vzpomínka na to, jak jsme s Kihyunem seděli u vína a povídali si, dávali jsme dohromady všechny ty podklady pro ten projekt, každou noc jsem na tom ustavičně dělal a s každým novým nápadem jsem se mu chtěl hned pochlubit.

Kdybys to vydal ty, lidé by ohrnovali nos ozve se mi v hlavě jeho hlas a já vzlyknu více, má pravdu.

Kdybys to vydal ty, lidé by po tom ani neštěkli má pravdu a já to vím.

To já jsem všechny tvoje projekty proslavil zatřese se mi dech má pravdu, bez něj by ten projekt neměl takový úspěch.

Měl bys mi děkovat asi...asi bych měl. Nejspíš má pravdu ve všem a já bych udělal nejlépe, kdybych vyklidil pole, někam se zašil nebo nejlépe přestal existovat.

„Changkyun?" ozve se jemný hlásek trhnu sebou, když vím, čí hlásek to je.

„Tatínku?" přidá se Cheng a já lehce nadskočím, když se začnou pomaličku se zavrzáním otevřou dveře a já vytřeštím oči na Kihyuna a Chenga. Hned si chci setřít slzy, ale není mi to dovoleno, když ke mně hned Cheng starostlivě doběhne a obejme mě. „Tatínku, neplakej." zašeptá mi.

„Co tu ...děláte?" šeptnu, nevěřím svému hlasu, který se lehce třepe.

„Přišli jsme tě podpořit," šeptne a dřepne si ke mně, vytřeštím na něj oči a zatřepe se mi tím pocitem srdce. „abys věděl, že na to nejsi sám." po jeho slovech se mi hned do očí nahrnou slzy a já si schovám hlavu v Chengieho rameni a snažím se držet na uzdě vzlyky.

Jakmile přijedeme domů a já se nechám uvěznit v Kihyunově náruči, už nedokážu tišit svoje emoce. Tisknu ho na sebe až zoufale pevně a vzlykám mu do ramene s občasným zaskučením. Nevím, jak dlouho se objímáme, jen vím, že je to přesně to, co potřebuju, začnu se v jeho náruči uklidňovat, nevím, jak to dělá, ale jako by všechny ty pocity šli pryč. Jako když se na konci temné a prudké bouřky, objeví první sluneční paprsky, když se mezi deštěm a sluncem udělá duha a člověk najednou zapomene na to, že nějaká bouřka vůbec proběhla. Stejné je to s jeho objetím. Jakmile jsem v něm, najednou zapomínám, proč vůbec.

Když jsem schopný se od něj odtáhnout, tak si upiju vína a setřu si kapesníkem zaschlé slzy. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že mi v náruči něco chybí, to teplo, ten pocit toho, když jsem ho držel mám stále obtisknutý v hrudi a nemůžu se ho zbavit.

„Musíme s tím něco udělat, půjdeme za Hyunshikem a pak za kýmkoliv a řekneme jim, že je to tvůj projekt!" Ano, já vím, že je to Changkyunova práce, sama jsem to schvalovala a byla bych ráda, kdyby tam mohl jít on, ale v očích veřejnosti je k libosti více Junpyo, díky němu ty projekty mají více popularity trhnu sebou, když si vzpomenu na slova své vlastní babičky. Zakroutím na Kihyunova slova hlavou.

„Hlavní je, že ten projekt bude mít realizaci." šeptnu a vidím na Kihyunovi, jak se celý napne.

„Ale vždyť...vždyť je to tvoje práce, Changkyun, on se jen veze na tom, co jsi ty postavil, je to hrozně nefér." vyjekne a zadívá se na mě vážně. Vidím mu v očích tu vážnost a starost a už jen to mě hřeje na srdci. Kdybys to vydal ty, lidé by po tom ani neštěkli. Měl bys mi děkovat. trhnu sebou a povzdechnu si.

„Spíš bych mu měl asi děkovat," šeptnu s povzdechem a Kihyun vytřeští oči „díky němu ty projekty jsou aspoň populární, je jedno, kdo z nás to vydá, důležitý je účel toho projektu, a to je, že se to dostane k lidem, kteří to potřebují," zakývám hlavou. Vidím na Kihyunovi, jak chce něco říct, jak se drží, aby něco neřekl, ale nakonec si jen povzdechne s lehkým zamumláním. „je pozdě, nechcete tu přespat?" zadívám se na Kihyuna, když dopijeme láhev s vínem a Chengie usnul na sedačce mezi plyšáky, co si vytahal z mojí komory. Kihyun nakonec přikývne a já mu půjčím něco na sebe a ukážu mu, kde je koupelna a tak.

Zatímco se Kihyun v koupelně zavře, tak vezmu spícího Chenga do náruče a odnesu ho do postele v pokoji pro hosty. Přikryju ho pod peřinu a obskládám ho plyšáky a usměju se, když si hned k sobě plyšáky přitáhne a něco zamlaská. Dám mu ještě na noční stolek plastovou sklenici s mlékem, kterou jsem koupil kvůli němu, nebo tedy víc takových sklenic, protože nechci, aby mu nedej bože upadla a on se třeba pořezal. Zatím si sednu na sedačku a vytáhnu počítač a povzdechnu si. Začnu pracovat, to, že ten projekt je vydaný pod jiným jménem neznamená, že na něm končí práce. Poraženě začnu dělat rozpočty a emaily, začnu psát dopravcům s materiálem na stavbu a se vším dávám do kopie Junpya. Promnu si spánky a trhnu sebou, když si vedle mě odkašle Kihyun, který vypadá už jako on. Zaseknu se na něm pohledem, nevím, jestli mi někdo, hned po sprše, nijak neupravený a lehce rozčepýřený, přišel tak nádherný. Odkašlu si a zamrkám na něj.

„Měl bys jít spát." zakývá hlavou.

„Ještě musím dodělat pár rozpočtů-" přikývnu s tím, že si pak půjdu lehnout. Kihyun se zadívá na to na čem dělám a povzdechne si, a nakonec přikývne s tím, ať neponocuji.

Možná ten pocit, že v tom bytě nejsem sám, mi pomohl s tím, že jsem v posteli po sprše hned usnul, možná to bylo celkovou únavou anebo to možná bylo tím, že má byt víc hřejivou atmosféru, kdykoliv tu oba dva jsou.

Ráno mě do očí praští sluneční paprsky, trhnu sebou, když cítím, jak se postel lehoučce prohnula a cítím, jak mě něčí prstík dloube do tváře.

„Tatínkuuu." zašeptá jemný hlásek, otevřu oči a prohrábnu si vlasy.

„Dobré ráno." zívnu a usměju se na něj, zahihňá se a dloubne mě do dolíčku, který najde prstíkem.

„Já mám hlad a maminka ještě spinká." šeptne.

„Taky mám hlad." zasměju se a pomalu vstanu a on mi hned hupsne do náruče. Odnesu ho do kuchyně a po cestě si několikrát zívnu. Posadím ho na linku a začnu dělat tousty a vajíčka. Hodím tousty do toustovače, zatímco na pánev rozklepnu dvě vajíčka a osolím je, naliju do sklenice pomerančový džus a posadím Chengieho ke stolu, když je snídaně hotová.

„Tatínku, proč jsou ty tousty černé?" zamrká na mě, ale hned si do nich kousne a začne jíst.

„Protože ten toustovač je rozbitý." odkašlu si a on přikývne.

„Dobré ráno." zívne Kihyun, když přijde do kuchyně a my mu s Chengiem sborově popřání dobrého rána oplatíme. Kihyun se k nám přidá a sedne si do čela stolu.

„Tatínku, jak to, že maminka nemá černé toustíky!" vyjekne vykuleně a já si znovu odkašlu.

„To, proto, že maminka ví, že se toustíky nepečou na 10 minut." zasměje a je to jako by mnou projela šipka s nápisem – na rozdíl od někoho. Sleduju je, jak oba jí, jak si občas popovídají a Chengie se nechá od Kihyuna krmit nepřipálenými tousty. Najednou mám pocit, že je tohle něco, co mi možná celou dobu chybělo? Zakroutím hlavou. Je to jen smlouva Changkyun, nedrží ho tu nic jiného, i kdybyste se skamarádili na tolik, že by na smlouvu nehleděl...nebude to nikdy tak, jak chceš. Po snídani se Kihyun zvedne s tím, že se převlékne.

„Napadlo mě, nechtěl bych jsi jet k nám? Na chvíli se odreagovat?" usměje se na mě, když nad tím tak přemýšlím, tak proč vlastně ne a přikývnu „vezmi si něco starého, co můžeš zničit." mrkne na mě a já přikývnu a dojdu se také obléknout a dojdu do trezoru, ze kterého vyndám peníze.

„Tady." zastavím Kihyuna u dveří, když procházel z koupelny zpět do pokoje pro hosty.

„Co to je?" šeptne, protočím oči.

„Peníze, za včerejšek a za dnešek podle smlouvy." zakývu hlavou a víc k němu natáhnu ruku. Na chvíli se zarazí, ale nakonec natáhne ruku. Chvíli jako by nevěděl, jestli si je má vzít, a tak mu je pomalu vložím do ruky. Trhne sebou jako by se probudil z transu.

„Nechci je," zakroutí s úsměvem hlavou a dá mi je zase do ruky zpátky a tentokrát já vytřeštím oči. „nedělal jsem to kvůli smlouvě nebo penězům," zadívám se do jeho očí, které jako by se mi snažili něco říct a já při tom nevěděl co. Odejde do ložnice a já s přemýšlením peníze zase uklidím a počkám na ně v obýváku. „tohle je staré?" pozvedne obočí na moje zvolené oblečení.

„Loňský model?" pozvednu obočí a on se zasměje s tím, že je to moje volba. Odvezu nás před Kihyunův panelák. „A co budeme dělat?" nechám se vést dovnitř a musím se usmát, když už jeho byt začíná vypadat lépe díky penězům, co ode mě dostával, vidím, že si koupil novou sedačku a koberec, že má i lepší televizi. „Nová linka?" zasměju se nad tím, jak dveře od linky odpadávají z pantů.

„Je v plánu," přikývne a usměje se a zavede mě do malého pokojíčku. „potřeboval bych tu vymalovat a sestavit Chengiemu nový nábytek." usměje se na mě a já hned přikývnu s tím, že je to supr nápad.

„Hádám, že to asi zničím." zasměju se nad svou košilí a Kihyun na mě vyprskne, že mi to říkal.

„Zatím připravím oběd, tak můžete s Chengiem malovat." zasměje se a zmizí. Počkat, cože? Já nikdy nemaloval, nevím, jak se to dělá! Hádám, že se vezme asi štětec a no asi, asi se to namočí do barvy a dá na stěnu?

„Tatínku, maminka říkala, že máš používat váleček, takhle." ukáže na plech, kde je položeno něco, co vypadá jako struhadlo...nebo sítko...nevím, co to je, ale Chengie mi řekne, že s maminkou malovali koupelnu, a že ví, jak se to dělá, nevím, kam jsem to dospěl, když poslouchám malé dítě, jak mi radí, ale hádám, že v tom má praxi, protože když na ten plech naleji tu barvu, namočím v ní štětec a poválím to po tom struhadle a začnu nanášet blankytně modrou na stěnu, tak to jde. Zasměju se a Chengie hned nadšeně zatleská a začne s menším válečkem taky malovat a nadšeně si u toho zpívá a říká nějakou dětskou básničku, u které mám silné podezření, že si jí vymyslel.

„Tatínku, uděláme si tady obtisky ručiček? Maminka říkala, že tu bude mít Chengie postýlku." ukáže na zeď a zamrká na mě a já s úsměvem přikývnu. Otevřu bílou barvu, kterou budeme dělat strop a namočím do barvu dlaň a pak jí obtisknu na zeď. Chengie hned vypískne a já mu pomůžu napatlat barvou dlaň a hned ruku přitiskne vedle té mojí a nadšeně vypískne. Usměju se a špinavou rukou mu udělám tečku na nose, zatímco vypískne a začne mi ručičku patlat po krku a hrudi, když víš nedosáhne.

„Aaa." zasměju se, když držím Chenga nad hlavou, zatímco válečkem jezdí po stropě a barva mi kápne na tvář. Cheng se začne smát a začne válečkem máchat tak, aby na mě cákal.

„Není víc barvy na tatínkovi než na zdech?" zasměje se Kihyun ve dveřích a oba dva pokrčíme rameny. Nevím, jak dlouho tu byl, ale vypadá, že se dobře bavil. „Krásně jste to vymalovali, pojďte se umýt a najíst." popožene nás.

„Maminko, počkej," vypískne Cheng a ukáže Kihyunovi naše obtisky rukou „ještě tady chybí maminky." zamrká na Kihyun, dojde ke stěně a chvíli se na stěnu dívá a přemýšlím, co se mu honí hlavou, ale po chvíli se usměje a štětcem si natře ruku a udělá obtisk vedle Chengieho obtisku. V hrudi najednou cítím tak hezky hřejivý pocit, ještě když nám Kihyun pomůže dostat barvu dolů s našich obličejů, zatímco na sebe s Chengiem děláme různé obličeje. Cítím se...jako doma když spolu usedáme ke stolu. Je to tak silný pocit, že mě až dohání k slzám, když mě Chengie poprosí, abych mu nakrájel maso, když poprosím Kihyuna o sůl nebo když mi Kihyun řekne o omáčku. Vždycky jsem byl zvyklý jíst sám a najednou vím, že mi už samotnému nikdy chutnat nebude, ne, když vím, jaké to je.

„Do píč-"

„No, no!" vyjekne Kihyun a zpraží mě pohledem, když se snažím složit komodu, ježiši, kdo to kurva vymyslel! Chengie cupitá mezi mnou a Kihyunem, který montuje postel a podává nám na střídačku šroubovák a šroubky, které mu ukážeme.