Kihyun

Na ten banket se opravdu těším. Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli je vhodné, abych si vzal ty rudé šaty, Suzy na mě do telefonu skoro řvala, že jestli si je nevezmu, tak ať si jí nepřeju. A podle Changkyunova pohledu jsem poznal, že mi ty šaty nejspíš opravdu pasují. Dokonce mi Changkyun i při cestě na banket přišel o něco uvolněnější, ne tak napjatý jako posledně. Možná se mu ten předchozí společný banket líbil, že mu další nevadí. Nebo má možná dobrou náladu z toho, jak dobře se vyvíjí ten projekt pro svobodné otce, matky a rodiny v nouzi.

Jakmile mi řekne o dovolené, tak se celý rozzářím. Je to skvělý nápad a opravdu jsem šťastný, hlavně kvůli Chengiemu, kolikrát jsem se už cítil provinile skrz to, že ho nikam pořádně nemůžu vzít kvůli naší finanční situaci. Když spolu tancujeme...opravdu nepřestávám žasnout nad tím, jak jsme sehraní. Jako bychom spolu protančili už x nocí. Sám se překvapuji nad tím, jak ladně a pohotově moje tělo reaguje na každý jeho pohyb, jako bych přesně věděl, co chce udělat ještě chvíli před tím, než to opravdu udělá. Dokonce mi přijde, že když mám na sobě ty rudé šaty, tak si mě víc hlídá, i předtím mě všechny mužské, ale i ženské oči neupustili, ale s tím drzým rozparkem, který mám je to dneska ještě mnohem intenzivnější. Když šel Changkyun předtím na záchod, tak se ke mně několik žen zase seběhlo, skládali mi komplimenty, jak jsem nádherný a sexy, ptali se mě, jestli držím nějakou speciální dietu nebo jaké cviky dělám, abych měl tak nádherné nohy a pevná stehna. S úsměvem jsem odpověděl, že má posilovna je můj syn, čemuž jsme se všichni zasmály.

„Smím prosit?" ozve se najednou, nestihnu ani zareagovat a najednou se objevím v cizí náruči. Po zvednutí hlavy přijdu na to, že ta náruč je Junpyova. Mile se usměju, ačkoliv mi vůbec není příjemný způsob, jakým si mě drží u sebe. Jakmile cítím jeho ruku na svých bedrech, tak se ošiju a snažím se nevnímat to nutkání kopnout ho do rozkroku.

„Jste nádherná," nakloní se ke mně najednou a zašeptá mi to do ucha. „neměla by jste se zahazovat s tou nulou Changkyunem, já Vám mohu nabídnout daleko daleko víc než on." pokračuje a naprosto ignoruje mé signály, jak je mi to nepříjemné. Nadechnu se a ani ho nemůžu vyštěkat, protože si mě Changkyun v další otočce přebere zpátky s rázným Ne, nemůžeš a odtancuje se mnou dál od něj. Cítím, jak je napnutý...téměř cítím, jak to v něm vře, střílí po Junpyovi nenávistným pohledem a já si uvědomím, že mu chci dát najevo, že jsem na jeho straně. Chytím jeho tváře a než stačí jakkoliv zareagovat, tak se natisknu svými rty na ty jeho. Projede mnou nevídaný elektrošok, cítím takové zvláštní šimrání po celém těle a pomalu alespoň na chvíli zavřu oči. Cítím, jak mi sevře boky, jako by to pro něj bylo stejně intenzivní jako pro mě. Po chviličce se odtáhnu a usměju. Raději změním téma, ale dělá mi radost, když vím, že se tím jeho nálada dost zvedla.

Oba se tak nějak shodneme, že už půjdeme...venku je velmi příjemné počasí, překvapivě se usměju, když se oba snad ve stejné vteřině shodneme na tom, že se projdeme. Není to daleko. Řidič by přijel téměř hned, ale dnes je opravdu velmi příjemné počasí a příjemná atmosféra a myslím, že ji oba chceme využít k příjemné procházce.

„Promiň, to...to je babička, nechával jsem jí vzkaz skrz tu dovolenou." Špitne Changkyun, zatímco kouká, jak mu na telefonu bliká jméno jeho babičky.

„V pohodě, klidně si to běž vyřídit stranou, počkám tady." Usměju se na něj, přikývne, když vidí, že mi to nevadí...vycítil jsem, že to nechce řešit přede mnou, ale zároveň mu nepřišlo vhodné mi to přímo říct. U kraje chodníku je krátké zábradlí, tak k němu dojdu a opřu se o něj. Jemný vánek mi čechrá pramínky nakroucených vlasů, které mám podél tváře. Ani nevím, odkud ti chlapy přišli, ale najednou u mě byly dva.

„Nazdar, koťátko, nechceš si užít?" začne hned jeden a já obrátím oči v sloup. Jsi teď žena, Kihyun, křehká květina, opovaž se mu dát pěstí.

„Nechci." Odpovím stroze a založím si víc ruce, protože se cítím opravdu nepříjemně. Druhý hned začne, abych s nimi šel na víno a co schovávám pod těma krásnýma šatičkama, odlepím se zády od zábradlí a uznám, že bude nejlepší jít za roh za Changkyunem, není mi příjemné tu být a nechci žádný konflikt.

„Ale, ale, kotě, kam jdeš." Chytí mi jeden z nich hned ruku a sevře mi zápěstí. Lehce vyjeknu, ale pak vytřeštím oči, když jeho ruku najednou chytí Changkyun a zavrčí, aby mě pustil. Se strachem se na něj zadívám, ten úchyl pustí moji ruku a Changkyun mě schová za sebe.

„No co je, chtěli jsme si jen tady s koťátkem pohrát." Zaprská jeden z nich.

„Je to má přítelkyně a určitě si s vámi nechce hrát." Pronese klidně, ačkoliv jsem v jeho hlase cítil, že to v něm trochu vře. Najednou se po něm ten chlap ohnal, s vyjeknutím jsem uskočil krok dozadu a sledoval jsem, jak se strhla bitka.

„C-Changkyun." Vyjeknu se strachem přece jen jsou na něj dva. A svoji převahu dávají v pěstním souboji dost jasně najevo. Přesto jsou to však oni, kdo se jako první vzdá a dá na útěk. „Jsi v pořádku?" hned k Changkyunovi doběhnu a podívám se na jeho sedřené klouby na rukách. „Promiň, je to moje vina, neměl jsem tam jen tak stát, měl jsem se někam zašít, abych nebyl tolik na očích." Omluvně se na něj zadívám. A on mi pohled oplatí překvapením a pak se usměje.

„Není to tvoje chyba, je to přece moje chyba, neměl jsem s telefonem odcházet." Zakroutí hlavou. Chvíli se dohadujeme, čí je to vlastně chyba, než ohlásíme remízu. Možná se Changkyun spíš vzdal, když uznal, že proti mým neprůstřelným argumentům nemá sebemenší šanci.

Ke mně domů už je to jen kousek, i přes jeho protesty ho vtáhnu dovnitř a posadím na sedačku. Mark tu není, takže hádám, že s Bambamem usnuli u Chengieho v pokojíčku u čtení pohádky. Donesu lékárničku a kleknu si k němu.

„Trošku to štípne." Usměju se na něj, zatímco vezmu dezinfekci a opatrně ji dávám na tampónek. Nejde přehlédnout, že mě jeho oči upřeně sledují. Ošetřím ho a ještě mu to namažu a obvážu obvazem, aby to měl zakryté.

„Na tu dovolenou bychom mohli jet za dva dny, pokud to není moc narychlo." Usměje se na mě, zatímco se loučíme u mých dveří.

„Děláš si randu?" zasměju se a pozvednu obočí. „Jel bych klidně hned." Usměju se a poděkuju mu, za tak skvělou příležitost. Domluvíme se, že nás vyzvedne pozítří v poledne, ještě se ujistí, že opravdu může destinaci vybrat on. Což mu odkývám, opravdu nevím, kde jsou destinace, kde bychom mohli mít opravdu soukromí, takže to mile rád nechám na něm. Zeptá se, jestli nepotřebujeme nakoupit nějaké věci, ale zakroutím hlavou. Peněz jsem si zatím ušetřil dost...dost na to, abych koupil plavky sobě a Chengiemu, nějaký plonkový kufr a nějaké letní věci pro Chengieho, já si oblečení půjčím od Marka, protože se mi nechce utrácet za sebe. Rozloučíme se a já s příjemným pocitem padnu do postele, to odličování a odstrojování je asi nejvíc náročné.

Chengie po cestě do školky radostně poskakuje, když mu řeknu, že další den poletíme k moři. Musím to ještě nahlásit učitelce, ta bude zírat, že někam pojedeme. Haha. Po vyřízení těchto náležitostí se vydám domů, uvařím na dnešek jen nějaké maso na plátky a brambory, musím se zbavit zbytků v lednici, aby mi tu za týden něco nevykvetlo. Domluvili jsme se s Markem, že vyzvedne Chengieho ve školce a doveze mi ho sem společně s kufrem a svými letními věcmi, prý ať zbytečně nekupuju kufr, že má jeden velký pro mě a jeden menší pro Chengieho.

U vaření si pustím televizi...jedna zpráva mě ale donutí odejít od kuchyně a s vytřeštěnýma očima zírat na televizi.

Podle nejnovějších informací, budoucí možný dědic Lim Changkyun včera v noci brutálně napadl dva muže. Podle jejich výpovědi byl velmi opilý, ale i zfetovaný. Násilně a brutálně je napadl, zatímco jen procházeli, nechtěli žádné problémy. K této zprávě zatím není žádné oficiální vyjádření. Vytřeštím oči, co to sakra? Koukám na ty záběry z té bitky, na to, jak moji postavu rozmazali, aby nebylo vidět, že jsem tam taky. Víc mě ale zarazí fakt, jak detailně je ta bitka nahrátá na kameru, jak je to všechno vytržené z kontextu. O mě tam není ani zmínka, ani možnost spekulace, že mě mohl chránit. Jakto, že nás sledovali? Dali jsem si záležet, aby nás nikdo nesledoval a několikrát jsme se o tom ujistili. Nehledě na to...opilý a zfetovaný? Co je to za kecy? Za celý večer jsme měli sotva dvě sklenky šampaňského, rozhodně nemohl být opilý. A zfetovaný? To ani náhodou. Všechno jsou to jen kecy! Jsou to lži, proč si tohle někdo vymýšlí? Proč tohle jde vůbec do televize? Proč nás vůbec někdo natáčel? Smrdí mi možnost, že je tohle jen shoda náhod. A teď rozhovor s miláčkem veřejnosti Znovu něco upoutá v televizi moji pozornost. Uvádíme vám rozhovor přímo z nadačního banketu pokračuje zpráva, která mě ale absolutně nezajímá. Zařáží mě fakt, že nejdřív dají zprávu, která má zničit Changkyuna a pak zprávu, která má udělat z Junpya světce? Proč tohle všechno tolik smrdí? Nedá mi to a zvednu telefon. Mobil má Changkyun nedostupný, tak zavolám do jeho kanceláře.

„Dobrý den, Hyunshik, pan Lim není momentálně v kanceláři, chcete předat vzkaz?" ozve se formálně.

„D-Dobrý den, Hyunshik, tady Kihyun," hned se mu představím. „já...já teď viděl zprávy, chtěl jsem Changkyunovi říct, že...že je to hrozný, že klidně budu vypovídat o tom, jak to doopravdy bylo a...ať se drží." Začnu drmolit, jak mi to začíná být všechno líto. Taková nespravedlnost!

„To...to je od vás moc hezké, Kihyun," ozve se po chvíli. Nejdřív zalapal překvapeně po dechu, pak jsem v jeho hlase cítil úsměv. „vyřídím mu to, i když Vás do toho určitě nebude chtít zatahovat...povím mu ale že jste ochotný pro něj být oporou." Cítím, že ho to taky trápí, zároveň ale jako by byl šťastný, že jsem zavolal. Poděkuju mu a nakonec s povzdechem telefon položím.

Jakmile přijede Mark, tak je to všechno hektické, balíme všechny možné věci, co Mark přivezl...nakonec to byl on, kdo vzal Chengieho do obchodu pro plavky, košile a kraťasy, protože já po těch zprávách nechtěl nikam chodit. Bojím se, že by mě někdo mohl v obličeji poznat, nechci přidělávat Changkyunovi další starosti.

„Já tě chápu, Hyun, určitě to pro něj musí být hrozný." Chápavě kývá Mark hlavou.

„Je...vůbec se mi to nelíbí...celá ta záležitost mezi ním a Junypem...mám pocit, že se tu děje něco víc, než co se ukazuje v televizi." Zamračím se a prohrábnu si vlasy.

„Myslíš jakože by Junpyo likvidoval Changkyuna schválně?"

„Mh," přikývnu. „musím se podívat pak i na ostatní záznamy...co když jsou všechny ty zprávy, které běží v televizi, vytrhnuté z kontextu stejně jako ten včerejšek? Navíc tam nebyla ani zmínka o tom, že jsem tam byl taky, zamazali mě na tom záznamu...to proto, aby se vyhnuli tomu, že by se uspořádala tiskovka, kde to vysvětlím." Naštvaně si povzdechnu.

„Je to hrozný, ale něco na tom, o čem teď mluvíš, je." Zakývá Mark hlavou. Nechtěl jsem to nějak moc řešit, ale...nakonec to spolu řešíme dlouho, dost dlouho na to, aby mi to uvrtalo červíka do hlavy. Zjistím, kde je pravda.

Celý zbytek dne a večera čekám, jestli náhodou Changkyun nezavolá, že se ta dovolená ruší nebo cokoliv...ačkoliv si myslím, že mu to spíš pomůže...na chvíli vypadnout a odpočinout si. Opravdu jsem chtěl, aby věděl, že na to není sám. Ať nad tím přemýšlím, jak chci...je to hrozné. Nepředstavitelné. Nic nemám potrvrzené, zatím jsem nic nezjistil, ale pokud je to tak, jak to zatím vypadá, tak je to šílené. Ta nespravedlnost...a to, jak se Changkyun musí cítit je nepředstavitelné. Je to něco, do čeho si myslím, že nejsem ani schopen se vcítit. Až takovou křivdu a nespravedlnost jsem snad v životě nezažil.

Děkuju, Kihyun.

Už jsem skoro spal, když mi přišla smska. Je strohá, ale i tak mi vykouzlí úsměv na tváři.

//

Po cestě na letiště a po celou cestu do destinace na Kanárských ostrovech jsme o těch zprávách nemluvili. Changkyun s tím nezačal a já nechtěl kazit dovolenkovou náladu tím, že bych to téma otevřel.

Je to...nádherné. Kousek od pláže je velká vila s výhledem na nádherně průzračné moře. Sluníčko příjemně pálí a opravdu nikde kolem nejsou žádní lidé a čumilové. Jakmile dojdeme do vily, tak se odtrojím z šatů a sandálků na podpatku, hádám, že tady konečně budu moct být sám sebou.

„Dneska jsme toho ani moc nestihli." Dojde za mnou do kuchyně Changkyun, když se venku už téměř setmělo a Chengie vyčerpáním z cesty, letu a časového posunu už usnul. Cesta sem je dlouhá a náročná, takže to bylo pochopitelné.

„Máme ještě spoustu dní," Usměju se a zavrtím hlavou. „dáš si víno?" Zakývá hlavou, tak nám naliju do skleniček a nenásilně se spolu přesuneme na terasu, kde se vyvalíme na lehátka a koukáme na moře.

„Jak ses vlastně...octil v takové situaci, v jaké jsi?" zašeptá Changkyun po chvíli, kdy jsme vedli rozhovor jen na obyčejná, nic neříkající, témata. „Pokud o tom nechceš mluvit, tak to pochopím." Dodá hned a já zakroutím hlavou.

„Naši byli velcí podnikatelé," začnu a napiju se vína. „měl jsem nalajnovaný celý život, skákal jsem podle nich poslušně jako pejsek...ale nikdy mi to nějak nevadilo, bral jsem to jako úděl...a pak mi vybrali ženu a naplánovali manželství...v mé pozici...jen těžko bych jim mohl říct, že jsem gay a že zenu nechci," usměju se na něj, protože tím jsem mu na oplátku taky řekl své tajemství o tom, že mě ženy nepřitahují...přišlo mi trapné, vpálit mu to ve stejnou chvíli jako mi to řekl on...a tohle byla hezká příležitost. „takže jsem se oženil...pak mě otec nenápadně přinutil k tomu, abychom se snažili o dítě...mě se to hnusilo...a Hyeana moc dobře věděla, že mě nepřitahuje, takže z toho taky nebyla nadšená...k mému štěstí stačilo, že jsme spolu spali jen jednou, otěhotněla a já děkoval bohu, že už to nemusíme dělat znova," zatřesu se jen tou představou a Changkyun se zájmem poslouchá každé mé slovo. „pak se narodil Chengie...nekojila ho ani půl roku, protože přišla o mléko...jakmile přešel na náhradní stravu, tak se o něj přestala úplně zajímat, chodila si pryč, věčně nebyla doma a já dospěl do stádia, že nechci, aby Chengie žil jako já...podal jsem žádost o rozvod...jakmile se to otec dozvěděl, tak běsnil, nadával mi, že mě vydědí, ale já si to moc nebral...nevěřil jsem, jak krutě se dokáže zachovat k vlastnímu synovi...jak se dozvěděl, že bude rozvodový soud...všechno mi vzal. Přišel jsem s Chengiem ze školky a...dům už mi nepatřil. Měl jsem dítě a ze vteřiny na vteřinu jsem neměl nic...ani peníze, ani dům, ani rodinu, zhola nic."

„T-To si děláš srandu...vážně tě...vážně tě vyhodil i s dítětem?" zalapá Changkyun po dechu. Přikývnu.

„Moc mi pomohl Mark a jeho máma...zachránili mě a pomohli mi v rámci svých možností postavit se na vlastní nohy...v den soudu tam Hyeana ani nepřišla, jen poslala dopis, že Chengieho nechce." Zakroutím hlavou.

„To je hrozný...příšerný..." kroutí Changkyun hlavou a na ex vypije skleničku, udělám to stejně a naliju nám další.

„A co tvůj příběh?" usměju se, když už si tady tak otvíráme své srdce a duše, taky by se mi mohl otevřít.

„Makal jsem pro rodiče stejně jako ty," smutně se usměje. „žádné dětství, nic...nejhůř jsem asi snášel to, že nejen že jsem našim byl úplně u prdele, ale...žádný pocit lásky, zastání, milující náruč...nic z toho neznám," zakroutí hlavou a mě píchne u srdce, jak moc je mi to líto. „pro mě byl vždycky otec spíš Hyunshik...věnoval se mi od nepaměti, jakoukoliv hezkou vzpomínku mám, tak on je s ní spojený." Usměje se a my si povídáme. Povídáme a povídáme a nepřestáváme. Ale nakonec se tak opijeme, že začneme oba mezi lehce opileckým mumláním uchrápávat, vlastně žasnu nad tím, že jsme se oba dopravili v pořádku do postele. Ale bylo to moc hezké...tenhle večer jsme se sobě navzájem víc otevřeli. Ukázali jsme si svoje šrámy na duši a na srdci a já si myslím, že díky tomu jsme se k sobě dostali i o něco blíž. Nepamatuju si, kdy by se mi takhle ulevilo po tom, co jsem si s někým povídal.

Ráno bojuju s bolehlavem skrz víno, ale udělám si šumivý nápoj a nachystám snídani. Chengie se ujme toho, že doběhne vzbudit tatínka, ani nevím, jak ho to napadlo, nevtloukal jsem mu do hlavy, aby ho tak začal oslovovat...ale Changkyun nevypadal, že by mu to vadilo, tak jsem se rozhodl, že to nechám tak, jak to momentálně je. Šumivý nápoj dám i Changkyunovi, vypadá, že je na tom s bolehlavem úplně stejně jako já.

Po snídani vyrazíme na pláž, rozvalím se na sluníčku, hned po tom, co natřu Chengieho opalovacím krémem. Původně jsem chtěl odpočívat, ale...zahledím se na tu krásu, co mám před sebou. Ne, na to krásné moře, ale na něco mnohem krásnějšího. Koukám na to, jak Changkyun a Chengie skáčo do vln, jak u toho nadšeně piští a drží se za ruku. Sleduju, jak si kleknou do písku a rozhodnou se, že začnou stavět hrad z písku. Převalím se na lehátku na bok, abych na ně měl dobrý výhled a neubráním se úsměvu. Hlavně proto, že Changkyun vypadá, že si to opravdu užívá.