Kihyun

Ten banket byl opravdu krásný a nevěřil jsem, že bych to někdy řekl, ale opravdu jsem si ho užil. Nehledě na to, že jsem měl pozornost celého sálu, což bylo i příjemné. Všiml jsem si, jak byl Changkyun nesvůj...myslím, že víc než dokonale vím, jak se cítil, dřív jsem to taky nesnášel a vyhýbal jsem se kontaktu s ostatními stejně jako on. Nakonec jsem si ale říkal, že tu přece nebudeme jen tak postávat a čekat, až budeme moct odejít. Od svých předešlých banketů jsem věděl, že čím víc se zapojíme do dění, tím lépe to bude vypadat. Všiml jsem si, jak to bylo na začátku pro Changkyuna až nepříjemné, ale potom se uvolnil. Dokonce mě i překvapil, že si pamatoval moji alergii, přitom jsem tu informaci špitl jen tak do prostoru. Jakmile pak přišel Junpyo, tak jsem cítil to napětí. Každému na mém místě by došlo, že jejich vztahy budou vypjaté, protože atmosféra dost zhoustla, kdykoliv se s námi snažil mluvit...spíše si myslím, že chtěl Changkyuna vytočit než aby si přišel promluvit. To samé jsem si myslel i o jeho nabídnutém tanci, viděl jsem, jakým způsobem mě sledovali moje oči...jako bych byl jen kořist, normálně bych se v rámci dobrých vztahů nechal pozvat k tanci, ale v tomhle případě jsem opravdu nechtěl.

Zrovna jsme přišli s Chengem ze školky, začnu vařit oběd, za chvíli by měl přijít Mark, nevím, proč se chce takhle najednou zastavit, zněl v telefonu až nečekaně nadšeně. Zapnu si rádio a usměju se, když uslyším záznam z naší tiskovky. Ale zamračím se, když jasně vím, že vynechali jednu podstatnou část...úplně vymazali ten Changkyunův nápad. Zamračím se a chvíli nad tím přemýšlím, proč je v tom rádiu úplně všechno, každé naše slovo, ale jen tohle je vystřiženo? Je to...divné, vždyť...

Z přemýšlení mě vyruší zvonek, tak dojdu otevřít a pustím Marka dovnitř. Táhne v náruči tak 10 kusů časopisů a novin...přišel si sem číst?

„Jsi hvězdáááá," Nadšeně se začne hihňat, nechápavě povytáhnu obočí. Začne mi ukazovat noviny, snad na každých byla na hlavní straně naše fotka s Changkyunem z banketu. „ve všech je napsáno vesměs to stejné a to, že, cituji: Přítelkyně Lim Changkyuna (27) Kim Hyuna (26), to mě poser, udělali tě o skoro čtyři roky mladší, na včerejším banketu ukázala svoji nepřekonatelnou krásu. Královsky modré šaty luxusní značky Wang jako by pro ni byly přímo ušité. Z její krásy všem přecházel zrak. Všichni se shodli na tom, že dědic společnosti Calpheon má veliké štěstí, že má po svém boku tak neuvěřitelně nádhernou ženu. Dokončí čtení článku a pozvedne obočí.

„Pokud budu ignorovat tvoji narážku s věkem, tak je to moc hezký článek." Zasměju se.

„Ví vůbec Changkyun, že už ti táhne na 30?" pozvedne Mark obočí, zasyčím na něj a vytáhnu ze stojanu v kuchyni nůž, dá si ruce od těla. „Vůbec na to nevypadáš! Schovej ten nůž!" vyjekne a já se zasměju a nůž schovám. Kdybych ho podřízl, tak bych už nikdy nedostal jeho krev z koberce. A ten koberec mám rád, nechci jiný.

Během posledního týdne jsme se s Changkyunem neviděli. Chengie si po něm sice trošku stýskal, ale neznáme se všichni zase tak dlouho, takže to nebylo žádné drama. Prostě jsme žili tak, jak jsme byli zvyklý. Jaegwon mi několikrát psal, jestli bychom odpoledne něco podnikli, ale na to, že moc dobře ví, že mám syna, tak docela rychle vycouval po tom, co jsem mu řekl, že bychom mohli na rande, ale šli bychom ve třech. Ale chápu to, zatím spolu nic nemáme, bůhví, jestli někdy budeme mít, takže je jasné, že zatím mého syna poznávat nechce. A možná je to i dobře, nechci, aby měl zatím Chengie v hlavě zmatek, že se mi v životě objevili dva muži a on teď mezi nimi musí pendlovat. Tohle bych jeho dětské hlavičce asi těžko vysvětloval.

Večer, chvíli po tom, co Chengieho uložím, mi začne zvonit telefon, ani nevím, proč se mi na tváři objeví zvláštní úsměv, když na telefonu bliká Changkyunovo jméno.

„Ahoj." Pozdravím, zatímco telefon zvednu, možná se zase naskytla nějaká akce, na které mě potřebuje, že volá tak pozdě.

„Ahoj, neruším?" zeptá se pro jistotu, ujistím ho, že ne. „Napadlo mě, jestli bys zítra ráno nepřišel, mám ještě několik věcí skrz tu kampaň, co bych chtěl probrat." Jeho hlas zní dost unaveně, hádám, že asi sedí bůhví jak dlouho v kanceláři, těžko říct, jestli tam nesedí celý ten týden, co jsme se neviděli a nebyli v kontaktu.

„Jasně, není problém." Hned to odsouhlasím a usměju se. Znovu si vzpomenu na to, jak v rádiu vystřihli tu část s jeho nápadem. Ještě jsem to viděl několikrát ve zprávách, kde byl dokonce video přenos z té tiskovky...ta část, kdy to říkal, byla tak precizně upravená, kdybych nevěděl, že to řekl, ani by mi to nepřišlo, že je ten záznam upravený. Proč je to takhle upravené? Je to tak, protože to Changkyun takhle chce nebo je to naopak?

Po tom, co dám ráno Chengieho do školky, tak se utíkám domů převléknout do dámského. Zavolám si taxíka, aby za čtvrt hodiny přijel a ještě nachystám do dóziček polévku a oběd, pochybuju, že Changkyun vůbec něco pořádného jedl, jeho návyků, co se týče jídla, už jsem si všiml, takže alespoň se něčeho nají. Vezmu si sandálky na lehkém podpatku a květované šaty, které sahají těsně nad kolena. Půlku vlasů si sepnu sponou do menšího culíčku a zbytek nechám volně, ještě si dám trošku pudru a řasenky, no, myslím, že by to šlo. Ještě si přes ramena přehodím decentní bílé sáčko, vezmu tašku s obědem a hned nastoupím do již připraveného taxíku. Vím, že Changkyun říkal, že stačí zavolat a pošle pro mě řidiče, ale můžu si něco zařídit i sám nebo ne?

Nechám se dovést až k obrovské budově společnosti Calpheon. Ani jsme se nedomluvili na čase, kdy mám přijet, tak snad nepřijedu nevhod. Zaplatím taxikáři a elegantní chůzí vejdu do hlavní haly, kde všichni lapají po dechu a vím, že mě všichni sledují.

„Dobrý den, já-" dojdu k recepci, ale nemusím ani mluvit dál, protože recepční mi hned dá zlatou kartičku.

„Dobrý den paní Kim, hned můžete jít." Špitne nervózně, usměju se a s poděkováním projdu turnikety.

„Dobrý den, Hyunshik." Dojdu ke stolu jeho asistenta a usměje se.

„Dobrý den, Ki-Hyuna," Usměje se. „cítím něco dobrého k jídlu." Usměje se a zadívá se na tašku, kterou nesu. Lehce se zahihňám a přikývnu s tím, že nesu Changkyunovi něco k jídlu. „Je u sebe, takže klidně můžete dál." Usměje se a já přikývnu. Zaklepu na dveře od jeho kanceláře a po vyzvání vejdu dovnitř.

„Hm? Oh, Kihyun." Překvapeně se na mě zadívá, když mě vidí ve dveřích.

„Ahoj, nevěděl jsem, v kolik mám přijít, tak jsem přišel teď," přikývnu a posadím se k jeho stolu naproti němu. „něco jsem ti přinesl, určitě jsi nejedl." Podám mu tašku s jídlem a on se na mě překvapeně zadívá jako bych mu podával tašku se zlatými cihlami. Oba uslyšíme, jak mu při vůni jídla zakručí v žaludku, tak ho nejdřív nechám, aby se v klidu najedl. Pak mi ukáže, co všechno zatím vypracoval a taky mi řekne, že jsou věci, ve kterých tápe a potřebuje s nimi pomoct.

„Myslím, že to s těmi zdravotními sestrami je skvělý nápad," přikývnu a usměju se. „celkově si myslím, že bude potřeba mít možnost hlídání od miminka až dejme tomu do nějakých 11-12 let, než je dítě opravdu plně samostatné, aby mohlo jít samo domů, ohřát si jídlo, samo se učit a podobně. Věk se samozřejmě liší, některé děti to jsou schopné zvládat už v 7, někteří to nezvládají ani v 15, takže musíme být připravení na všechno." Usměju se a on kývá hlavou. Postupně začneme probírat všechny body, které si poznačil, že chce probrat společně.

„To není špatné, ale stejně si myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom pana Wang a potom i pana Shin pozvali přímo na večeři a řekli jim o našem nápadu osobně, bude to mnohem lepší, ne tolik formální, ale bude to trošku osobnější než papírovou formou nebo klasickým jednáním." Napadne mě, ale zvednu k Changkyunovi oči, nechci to s tou iniciativou přehánět až moc, přece jen je to jeho práce, ani nemám dovoleno mu do toho nějak mluvit.

„Máš pravdu." Nakonec se lehce usměje a já přikývnu. Hyunshik zatím zavolá zástupcům obou ředitelů, nakonec dnes budeme mít večeři s panem Wang, zítra s panem Shin a budeme doufat, že vše vyjde hezky podle plánu.

///

„Jak můžeš mít tak hezký nohy." Kroutí Mark s Bambamem nechápavě hlavou, zatímco já si upravuju vlasy a chodím po bytě v černých koktejlkách, které mi dosahují lehce nad kolena a zatím si rozšlapávám černé lodičky se zlatou sponou na špičce.

„Máma mi pořád nadává, že nemám přítelkyni, nemůžeš jít se mnou domů a hrát, že jsi moje přítelkyně?" nadhodí Bambam. Pozvednu na něj obočí a vyndám ze stojánku nůž, když stojím v kuchyni. „Anebo taky ne, však se nic neděje." Vypískne a dá si ruce od těla. Udělám si decentní nižší drdol a vsadím do něj stejnou brož, jakou mám na špičkách bot, to se Suzy musí nechat, všechny doplňky má vymyšlené opravdu do puntíku. Zvolím dobře se hodící náušnice a ještě si přes ramena přehodím šál, abych neměl ramena tolik odhalená, protože koktejlky mají jen jemné špagetové ramínka.

„Tak zlatíčko, buď hodný, brzy přijedu, mh?" začnu se s Chengiem loučit, ačkoliv se mnou stejně jde až ke dveřím, protože chce pozdravit Changkyuna. Nechám ho, aby Changkyunovi řekl, že dneska dělali ve školce na papíře sněhuláky z vaty a lepidla. K mému překvapení Changkyun opravdu vypadá, že ho dané téma zajímá, takže si chvíli přijdu jen jako křen u jejich zábavné konverzace na téma školkového výtvarného umění.

„Potkal jsi se s ním už?" zamrkám, zatímco jedeme autem do domluvené restaurace Altinova.

„Jen párkrát, ale nedá se říct, že bych ho úplně nějak vyloženě znal." Zakroutí Changkyun hlavou a já chápavě přikývnu. Myslím, že to dopadne dobře. Hlavně nám hraje do karet i o, že má prý i pan Wang i pan Shin děti, takže se budou moct dobře vžít do situace, kterou jim budeme popisovat, možná se s tím i sami setkali, takže to je na dobré cestě.

Ani se nestihneme usadit ke stolu a pan Wang už dorazí.

„Wang Kayee, je mi ctí." Formálně se na mě usměje a políbí mě na hřbet ruky, s Changkyunem si potřesou rukou a posadíme se ke stolu. Nejdřív si vybereme všechny chody, cítím, jak je Changkyun nervózní a napjatý, tak ho lehce pohladím po ruce a usměju se, aby věděl, že to bude dobré.

„Četl jsem váš návrh několikrát, pane Lim, a opravdu se mi to líbí," začne s daným tématem překvapivě Jackson, jak se mu prý říká. „jako svobodný otec vím moc dobře, jak je to těžké a to hlavně po stránce, co se týče hlídání, díky bohu finanční nouzi jsem se vyhnul." Zakývá hlavou.

„Začali jsme ten projekt dávat dohromady s Hyunou, protože má s tímhle velké zkušenosti, úřady jsou dost striktní a kolikrát lidé ani nemají šanci se svoji špatnou situací něco udělat." Zakývá Changkyun hlavou.

„Hlavně co se týče práce," přidám se i já. „jako pro svobodnou matku bylo nemožné najít pořádně ohodnocenou práci. Většina zaměstnavatelů právě nechce děti, nestojí o někoho na poloviční úvazek a lidé jako já, kteří nemají komu syna dát a ani nechtějí být celé dny v práci a nevidět ho...je to opravdu bezvýchodná situace." Prohodím a Jackson chápavě kývá hlavou.

„Promýšlel jsem to už se svým oddělením přes architekturu...můžeme uvolnit čtvrtinu naší hlavní budovy, abychom tam vytvořili centrum pro děti všech kategorií – byly by tam místnosti na hraní, televize na pohádky, případně počítače pro starší děti, knihy a jídelna by byla spojená s přenosnými postelemi na poobědní spaní, pokud by to bylo nutné. Takže, pokud budete chtít naši spolupráci, tak jsme rozhodnutí věnovat vašemu projektu naše prostory, případně jsme ochotni se podílet i na výstavbě dalšího centra...jako módní firma se můžeme postarat i o odkup starého oblečení, které lidé normálně vyhazují – když nám ho přinesou, tak jim zaplatíme a lidé, kteří budou potřebovat oblečení pro své děti nebo i pro sebe si u nás budou moct bezplatně vzít oblečení." Zakývá hlavou a my se na sebe s Changkyunem usmějeme, protože je to dobrá zpráva a taky výborný nápad.

„Možná bude i lepší udělat takové centrum první pomoci, kde by bylo k dispozici právě takhle oblečení pro děti a dospělé, třeba i nějaké použité věci do školek, škol a podobně, lidé by to ocenili a taky by se zmírnila odpadovost těchto věcí, protože spousta lidí tyto věci jen vyhazuje a nikomu dalšímu už neslouží, ačkoliv by mohli." Zakývá Jackson hlavou.

„I tato varianta je skvělá, určitě to nějakým způsobem zapracuji do návrhu." Usměje se Changkyun, vidím na něm, že je opravdu šťastný.

Večer nasedáme s tím, že Wang společnost do toho půjde s námi. Jackson se s námi taky domluvil, že až budeme vědět, jak se rozhodne společnost Shin, tak by nebylo špatné udělat si pak společné sezení a domluvit se, kdo přesně bude co realizovat, aby se ten projekt mohl co nejdříve realizovat.

„Mh, zítra mě vyzvedneš ve stejnou dobu, budu nachystaný." Usměju se, když mě Changkyun doprovodí domů.

„Mh, děkuju...za ten dnešek." Šeptne Changkyun, když už skoro odchází. Překvapeně zamrkám. „Za tu podporu a...tak." Odkašle si...a mám pocit, že možná spíš utekl než aby odešel? Podrbu se na bradě a vlezu do bytu. Je tu ticho, jen slyším, jak tiše hraje televize. Mark chrápe na gauči, Bambam spí na mém chlupatém béžovém koberci a objímá polštářek. Ani se mi je nechce budit, tak se dojdu do ložnice svléknout, odmaluju se a dám si ještě sprchu. Donesu těm dvěma deku a pak si zalezu unaveně do postele a ani nevím jak rychle, ale za to vím, že usínám se spokojeným a šťastným úsměvem nad tím, jak to všechno hezky vychází.