Changkyun

Nikdy jsem si nemyslel, že bych si s někým dokázal povídat tak dlouho jako s Kihyunem a tím myslím opravdu povídat. Nejdřív jsem si myslel, že mi odpoví jen na pár otázek a díky nim zjistím informace o nadaci, kterou chci zřídit, ale místo toho jsme si vyloženě na to téma povídali. Sršeli z nás nápady a já si naší konverzaci po jeho souhlasu celou nahrál na telefon, abych později nevynechal ani jeden nápad.

Přistihnu se, jak se v kanceláři občas uculuji, když poslouchám nahraný rozhovor a vypisuji z něj body na papír. Něco na jeho hlase, na tom, jak nedokáže správně vyslovit ‚S' mě přivádí k úsměvu, ještě když tam občas slyším, jak si Cheng pro sebe povídá, zatímco si hraje. Na počítač začnu sepisovat různé postřehy a nápady k nápadům, co jsme vymysleli. Myslím, že mám to nejdůležitější. Začnu sepisovat do tabulek na kolik by mi nápady vyšli, začnu připravovat graf firem, které by byli ochotné se do projektu zapojit, vím i pár, jedna je firma Wang, která se specializuje módu, jejíž majitelem je momentálně Wang Kayee, vím, že by byl ochotný poskytnout nám podporu, jak finančně, tak i jako firma, ve které bychom mohli nasmlouvat pracovní místa s omezenou pracovní dobou pro matky, ale i svobodné otce a celkově rodiny, které nebudou chtít využít službu našeho hlídání.

Nakonec mě napadlo, že několik matek i otců můžeme zaměstnat v budově, kterou postavíme, kde by hlídali děti, byla by to zároveň pro ně práce a zároveň by to byla služba pro rodiny. Další firmou si myslím, že by mohla být firma Shin, jejíž zakladatel Shin Ziyi by mohl propůjčit firmu, která se specializuje na v oblasti elektroniky, jejíž telefon Bunny ZJ 3 byl momentálním hitem na trhu, stejně jako firma Wang. Vše sepíšu a rovnou napíšu dlouhý email oběma ředitelům, se kterými jsem měl tu čest se potkat. Neřekl bych přímo skamarádit, spíš poznat, jedni z mála až tak nedbali na mou pověst, všichni jsme se řídili, business na prvním místě to, co každý dělá ve svém volnu bylo druhému jedno. Vím, že Wang má problémy se svým hyperaktivním synem a Shin má zase problémy se svou přehnanou ochranářskou náturou. Vše zpracuji, vyberu místo, kde by se mohla postavit nová budova, mám v plánu dvě centra, jedno blízko centra, takové větší pro lidi, co by pracovali ve firmách a jedno dále od centra pro lidi, kteří by nechtěli, aby jejich děti byli v ruchu, uvidíme, které z center se chytne jevíce, pokud by se chytli obě mohli bychom pobočky v příštích měsících a letech rozšířit. Hned propočítám kalkulaci na náklady, spojené s výstavbou nových budov + případné vybavení, ale asi se zeptám Kihyuna, co by bylo potřeba pro děti nejvíce, zda si myslí, že by bylo nutné tam zařídit i něco pro kojence či jen děti školkového věku. Jestli mám vypsat později výběrové řízení na zdravotní sestry, které by měli kojence na starosti anebo ne, nevyznám se, v jaké věkové kategorii by k nám mohli přicházet děti.

Možná nechám tým vytvořit dotazník, který se pak rozešle po internetu nebo i do schránek, aby se průzkumem zjistilo, jaká věková kategorie je největší. S dobrým pocitem zavřu počítač a protáhnu se, když je opět pozdě. S černými kruhy pod očima, ale s dobrým pocitem dojedu autem domů a hned se natáhnu do horké vany a nechám uvolnit všechny svaly, které mám ztuhlé. Radši se ani nekoukám na zprávy a spokojím se s Hyunshikovým sdělením, že vše zatím probíhá kladně a v náš prospěch. Po dlouhé době se mi přes noc podaří usnout na více než 4 hodiny.

Začnu se upravovat, dám si záležet s vlasy, aby byly co nejvíce upravené. Obléknu si černou saténovou košili, na ní si dám tmavě modré sako s černými vzory, Suzy mi psala, že bude mít Kihyun modré šaty, tak abychom spolu ladili. Obléknu si černé oblekové kalhoty a naleštěné černé boty. Vezmu si zlaté hodinky a do uší si dám zlaté náušnice, je to takový můj způsob vzdoru těm banketům, na kterých mě stejně nikdo nechce. Ještě na sebe nastříkám kvalitní kolínskou a zavřu dveře od bytu, když vycházím ven. Nasednu do auta a pomalu se rozjedu ke Kihyunovi domů. Vystoupím ven a pomalu se rozejdu do jeho bytu, když mi dole zabzučí, abych mohl projít. Zaťukám na dveře. Když mi otevře a tak, jako pokaždé, musím vydechnout, když vypadá nádherně.

„Ahoj." zamávám na Chenga, který mě hned mezi dveře přišel pozdravit a nechám se Kihyunem táhnout pryč, když ke dveřím přijdou dva zvědaví kluci a začnou na mě pozvedat obočí. Chtěl jsem je aspoň pozdravit, ale nebylo mi to dovoleno. Odvezu Kihyuna k sobě do firmy, kde přesedneme do limuzíny, která nás nakonec odveze až před červený koberec.

„Kdybys se cítil, jakkoliv nepříjemně, tak řekni, nemusíme tam být celou dobu, nemusíme ani tancovat, stačí, když se tam ukážeme, všichni nás uvidí, dáme si něco k jídlu, možná šampaňské a pojedeme pryč, mm?" kývnu na něj, než musíme vystoupit, zamrká na mě a přikývne, zatímco já vystoupím a natáhnu k němu ruku, abych mu pomohl ven.

Hned, jak oba vylezeme, tak se noc rozjasní blesky fotoaparátů a hlasité drmolení, jak jeden reportér křičí přes druhého. Dojdeme vždy k jedné straně, zapózujeme a pak se otočíme a zapózujeme pro druhou stranu, než dojdeme ke dveřím, kde si nás přeberou bodyguardi a otevřou nám dveře, abychom prošli dále.

„To byl masakr." zasměje se Kihyun a já přikývnu s tím, že takto je to pokaždé. Pomaličku dojdeme až k velikým dvojitým dveřím a otevřeme je, když se oba zhluboka nadechneme. Cítím jako by se celý svět zastavil, i hudba, která sice hraje, ale mě to přijde jako by nehrála, všichni na nás upírají oči a já Kihyuna odvedu trošku stranou ke stolům na vysoké noze, kde se opřeme. „To je snobárna." uchechtne se Kihyun a já přikývnu. Chvíli jen stojíme a povídáme si, než se nabídnu, že dojdu pro něco k jídlu. Dojdu k rautovým stolům plných jídel a malých zákusků a naberu na dva talířky decentní množství zákusků a drobného jídla. Když se otočím, tak se překvapím, když kolem Kihyuna stálo asi pět dalších žen a něco hlasitě štěbetali. S úsměvem k nim dojdu a položím na stůl jeden talířek.

„Ať máte k tomu štěbetání co ukusovat." usměju se na ně a ony se hned zahihňají a já popojdu opodál. Vezmu si jedno šampaňské a trochu se vystraním z celého toho dění. Jen se tak dívám, co se kolem děje, ale vím, že nikdo nechce, abych s nimi mluvil a nikdo si vlastně nepřeje, abych tu ani byl. Zvednu po dlouhé době hlavu a zadívám se před sebe. Pozvednu obočí, když vidím Kihyuna, jak ke mně dojde.

„Nepůjdeme tancovat? Je zvláštní, abychom si aspoň jednou nezatancovali." usměje se na mě. Zadívám se kolem, jak mě všichni sledují pohledem a najednou se cítím tak malý, jako bych sem nepatřil i přes to, že většina z nich jsou tam, kde jsou, díky mojí firmě. Zakroutím hlavou a povzdechnu si.

„Asi radši ne." špitnu a on si stoupne vedle mě a zahákne se mi do rámě.

„Pojď," zasměje se a uvede mě do pohybu. Vytřeštím oči a podívám se kolem sebe na lidi, jak mě sledují, každý můj krok a já úplně slyším, jak mě hodnotí, jak jim hlavou prolétává každá uštěpačná poznámka na moji osobu. „když už jsme tady, tak bychom se měli bavit," mrkne na mě a dovede mě přímo doprostřed parketu, doufal jsem, že zůstaneme někde vzadu, ale to se asi nekoná, vezme mojí pravou ruku a vklouzne svojí levou do mé dlaně a pak chytí mojí levou a dá si jí pomalu na bok, zatímco svojí pravou dá na moje rameno a udělá ke mně krok. „povedeš mě?" zasměje se. Odkašlu si a jakmile chytím rytmus hudby, tak spolu začneme tancovat a já nestačím skrývat překvapení, když nám to tancování jde. Když cítím jako bychom spolu tančili už několikrát. Jako by četl moje myšlenky a reagoval přesně na moje pohyby. Cítím, jak se pomalu uvolňuji, jak přestávám vnímat pohledy a tiché špitání kolem nás a soustředím se jen na tanec. Udělám s ním otočku a pak si ho přitáhnu k sobě a lehce se zasměju a po chvíli, mi večer nepřijde jako nekonečný. Najednou to utíká tak rychle. Kihyun mě několikrát dotáhne k jistým lidem a začne si povídat s ženským doprovodem, zatímco mě nezbyde nic jiného než zavést konverzaci s její společnosti. Kolikrát vidím ty překvapené pohledy, když s nimi vedu vážnou debatu jakoby ani nečekali, že dokážu mluvit o ničem jiném než o drogách a tak. Mám pocit, že jsem mluvil snad s každým, ochutnali každý zákusek, každou jednohubku a zároveň protancovali každou písničku.

„To sním já," zasměju se, když jedna z žen nabídne Kihyunovi zákusek, vezmu si od ní talířek a vidličkou si kousek odkrojím. „moje přítelkyně je alergická na maliny." mrknu na Kihyuna a sním kus malinového koláče. Kihyun se na mě lehce překvapeně podívá, slyšel jsem ho, jak to říkal na začátku banketu u stolu. Mrknu na něj a kus koláče sním a upiju si ze šampaňského.

„Ale, ale, jestli to není můj oblíbený bratránek." trhnu sebou, když slyším známý hlas a celý se naježím.

„Ach Junpyo, už jsme se báli, že nedorazíte." usměje se jedna z žen, co u nás stála a dá si pramínky vlasů za ucho.

„I když pan Changkyun byl velice příjemná společnost." podotkne jeden z postarších businessmanů, kteří sedí u nás u stolu.

„To rád slyším, třeba se bratránek polepšil," usměje se, i když cítím na jeho hlase, jak to v něm vře. „ale není škoda sedět nudně u stolu, když má tak nádhernou společnost? Dovolíš? Mohl bych dámu vyzvat k tanci?" usměje se a natáhne ke Kihyunovi ruku. Vidím, jak se na nej dívá cítím, jak se mu honí hlavou, že je lepší než já, že je všechno, co já nejsem.

„Děkuji, ale ráda bych svůj další tanec věnovala svému příteli." usměje se zdvořile a já nedokážu ve tváři skrýt to překvapení. Usměje se na mě a já nakonec vstanu a začnu s ním tancovat. Tentokrát u tance nemluvím a myslím, že Kihyun musí cítit, jak jsem ztuhlý, protože moje oči neopustí Junpya, který až moc sleduje Kihyuna a zároveň se mu ve tváři tvoří lišácký úsměv.

„Asi bychom měli jít." šeptnu a on přikývne. Chvíli ještě tancujeme, než se dojdeme rozloučit a já zatím zavolám limuzínu.

„Ale Changkyun, to je škoda, že odcházíte, zrovna jsem přišel." usměje se na mě Junpyo, ale jeho oči neopustí Kihyuna, který se lehce ošije a já vidím, jak Junpyo přejíždí pohledem po jeho těle, vlastně, teď když se podívám po ostatních, tak vidím, jak každý muž sleduje jeho tělo, a hlavně jeho odhalená ramena. Vidím, jak se nervózně ošije a hned si svléknu sako a přehodím ho přes něj.

„Je docela zima." usměju se a obejmu ho kolem ramen a ignoruju Junpyovu narážku. Rozejdeme se k východu a nasedneme zadním vchodem, kde není ani jeden reportér, do limuzíny.

„Byl to zábavný večer." usměje se na mě Kihyun a já pomaličku přikývnu.

„Kupodivu...ano," usměju se, dovezu ho domů, po tom, co uděláme několik koleček kolem náhodných bloků a doprovodím ho až k bytu. „tady," dám mu obálku s penězi a usměju se. „dám ti vědět, až bude zase potřeba," usměju se. „děkuji za pěkný večer, Kihyun." špitnu a on se hned usměje. Ještě chvíli si na chodbě povídáme, než si popřejeme dobrou noc a já se vrátím do limuzíny.

Ráno, když vstanu tak si prohrábnu vlasy a se zívnutím si udělám kávu a sednu si k televizi. Zrovna dávají ve zprávách záběry z tiskové konference, co jsme měli s Kihyunem. Zapnu televizi na hlas a po chvíli naštvaně vydechnu, když z rozhovoru vystřihli můj nápad o nadaci pro samotné matky. Vím přesně, kdo za tím stojí, sklopím hlavu a dojdu se převléknout. Obuju si boty a hlasitě zaúpím, zatímco si dám do sluchátek rádio a pomalu se rozeběhnu směrem do parku. Běžím pomalým tempem, ale jakmile začnou v rádiu dávat nahrávku konference, která, jak jsem pochopil, se až teď začíná řešit, rozeběhnu se rychleji, když ani zde není nic o mém nápadu, je mi jasné, že to trvalo těch pár dní, než to vydali,  proto, že Junpyo potřeboval ty záznamy upravit, aby tam o mém projektu nebyla ani zmínka, vsadím se, že to není ani v novinách. Povzdechnu si a znovu zpomalím tempo, opravdu, je to zbytečné.