Kihyun

Nikdy by mě nenapadlo, že dopadnu takhle. A důvod, proč mě to tíží nejsem já, ale Chengcheng. Nezaslouží si takové dětství jen kvůli mně.

Přitom dětství jsem měl já sám daleko lepší než ostatní mí vrstevníci. Otec i matka podnikali, nebyly to sice žádné velké ryby, tady v Soulu jsou daleko vlivnější lidi, ale měli jsme dost peněz a prestižní jméno. Všichni si mysleli, že když něco chci, tak to dostanu hned a zadarmo. Ale otec nebyl někdo, kdo by do mě sypal peníze jen tak zbůhdarma. Žádal ode mě disciplínu, výsledky ze školy, které nemohli být jiné než výborné. A taky očekával absolutní poslušnost. Teď si říkám, že jsem byl spíš jako jeho pes – něco řekl a já to hned udělal, bez řečí kolem – ty by ho ani nezajímaly. Nemohl jsem vznášet námitky. Ve finále...jediný, kdo někomu záviděl – jsem byl já. Záviděl jsem vrstevníkům to klidné dětství, bezstarostná léta, kdy si mohli dělat co chtějí, mohli se jít bavit, mohli dělat cokoliv. Já ne. Já se musel učit etiketě, musel jsem každou volnou chvíli trávit buď učením anebo s otcem v jeho firmě, něco jako volno nebo libovolný výběr zábavy jsem neznal. Možná proto jsem chtěl utéct na střední na internát, ale ani to se mi nepodařilo. Otec zakročil s tím, že nade mnou bude mít dohled, takže jsem musel zůstat doma a studovat školu, kterou mi vybral. Nikdy jsem neměl ani špetku odvahy mu říct, že nechci být ředitel, že mě víc baví vaření, ale...zabil by mě jen při té myšlence, že dělám něco pro něj tak podřadného jako je kuchař.

Matka se ho vždycky bála, i ona byla jako jeho pejsek. Ani jednoho jsem moc nezajímal – ne tak, jak obvykle rodiče zajímají jejich děti. Byl jsem jen něco jako zaměstnanec, někdo, kdo plnil jejich rozkazy a sny.

Uprostřed vysoké, když už jsem konečně doufal, že mi dají pokoj...přišla další rána. Mělo mi to dojít hned, když na večeři přijela pro mě neznámá rodina a máma mě hned dostrkávala k jejich dceři. A já neměl právo na to, jim říct, že mě ženy nikdy nepřitahovali. Musel jsem být šarmantní, musel jsem být gentleman. A musel jsem ji taky požádat o ruku. Její rodina byla klíčem k tomu, aby otec mohl rozpustit firmu tady a udělat ji obrovskou v Evropě, jak byl jeho sen. Sňatek byl podmínka jejího otce, aby mu s tím pomohl. A mě se zase nikdo neptal, jestli si ji chci vzít. Neptali se, jestli je můj typ. Ale vypadala, že je hodná, občas jsem přemýšlel, že to možná půjde. Že nebudu proti a třeba si někdy řeknu, že je takový život fajn.

„Zarezervoval jsem pro tebe a Hyeanu stůl v restauraci La Janta. Na sedmou." Pronese otec s nezájmem, zatímco něco datluje do počítače a já přijdu z přednášky. „To, co je na stole jí dáš, její otec Miyen už začíná naléhat, že spolu chodíte několik měsíců a pořád se nic neděje. Tak to trochu rozpohybuj," ani se na mě nepodívá. „nemusím tě pořád ve všem vodit za ručičku, že ne, Kihyun?" ani při otázce se na mě nezadívá. Je mi jasné, že ho ani v nejmenším nezajímá můj názor. Ale asi už jsem si zvykl.

„Jistě, otče." Jen suše přikývnu, dojdu ke stolu a otevřu krabičku. Skoro mě až oslepí prsten s obrovským diamantem. Vezmu si krabičku a po cestě do pokoje zavolám Hyeaně, že ji vyzvednu na večeři. Mile odvětí, že se těší. Taky bych se měl těšit? Měl bych. Neměl bych pořád jen myslet negativně, co když to otec opravdu myslí dobře? Když si to přenastavím v hlavě...třeba to bude všechno jiné. Třeba mi opravdu chystá hezkou budoucnost, třeba je to jen můj pocit, že na mě našim nezáleží. Měl bych přemýšlet jinak.

Hyeana ani na chvíli nepřemýšlela, že by řekla ne. Kéž bych v tu dobu věděl to, co vím teď. Možná bych utekl už tehdy. I když bych ale přišel o to malé štěstí, co mi teď poklidně usíná v náručí.

„Jsem těhotná, Kihyun." Položí mi téměř bez jakékoliv emoce Hyeana těhotenský test na linku, zatímco připravuju večeři. Ani mě to nepřekvapilo. Jak by taky mohlo? Spali jsme spolu tolikrát, že k tomu potřebuju jen prsty na jedné ruce...a ani tolikrát to nebylo. Já na to chuť nemám a ani ona nevypadala, že by po intimních chvilkách se mnou toužila. Myslím, že stejně jako já, tak i ona se se mnou vyspala jen proto, že to naše rodiny chtěli. Jako se vším.

Chengchengovi byl rok, když jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede. Hyeana se o něj nestarala, klidně i několik dní po sobě nepřišla domů. Nevysvětlovala, kde byla. A já věděl, že světlá budoucnost na mě nečeká, pokud se s tím nerozhodnu něco dělat. Můj život nikdo kromě mě nezmění.

„V žádném případě!" práskne otec rázně rukou do stolu. Já se ani neotřesu. Nebojím se ho, už je mi jedno, co si bude myslet. Chci být konečně strůjcem svého života. „Nerozvedeš se s ní! Jen přes moji mrtvolu!" zakřičí a hodí po mě štos papírů. Jen zavřu oči, když mě listy papíru nepříjemně polechtají po tváři.

„Už jsem jí dal podepsat papíry, podepsala je a než jsem přišel s Chengem ze školky, tak si sbalila věci a odešla." Myslel jsem to jako obranu. Ale jeho to víc rozzlobilo. Začal mi nadávat, že je to všechno moje vina. Že o manželství se musím jako muž starat, že jsem k ničemu.

„Jestli ji nezískáš zpátky a nestáhneš ten rozvod, tak tě vydědím, neuvidíš ode mě ani korunu a skončíš na ulici!" prskne po mě výhružně. A já si pyšně myslel, že to zvládnu. Jenomže to jsem ještě pořádně nevěděl, čeho je schopen.

Týden před rozvodovým řízením jsem přišel s Chengem ze školky a...zjistil jsem, že se nemám kam vrátit. U domu mi bylo policií řečeno, že dům už není můj, že je prodaný a já v něm nemám co dělat. Otec použil svůj vliv a prodal dům za pár hodin, nenechal mi vůbec žádné věci. V ten den jsem na vlastní kůži poznal, co je to přátelství, když jsem se slzami v očích zazvonil u Markova domu. Znali jsme se od školky. Jako jediný se na mě nevykašlal, i když to nebylo kvůli mé rodině lehké. Ani chvíli nezaváhal a vzal mě s Chengem k sobě. Dokonce mi pomohl se připravovat na rozvodové řízení – nepotřeboval jsem pomoct ani tak s rozvodem jako spíš o svěření do péče Chenga. Hned ten večer k nám na večeři pozval svého dobrého kamaráda Bambama, který byl právník přes rodinné právo, bezplatně se rozhodl mi pomoct, abych mohl vyhrát.

„Samozřejmě, že je toho spousta, ale jedna z nejdůležitějších věcí je bydlení a plat. Jestli nebudeš alespoň v podnájmu, kde bude kuchyň, obývák, dětský pokoj a pokoj pro tebe, tak ti ho nedají do péče." Po jeho slovech jsem si složil hlavu do dlaní.

Ale Mark mi slíbil, že mě v tom nenechá. Sice nebyl nějaký zazobanec, ale nějaké peníze našetřené měl a byl ochotný mě založit, dokud se nepostavím na vlastní nohy. Hned druhý den mi pomohl najít byt – sice žádná hitparáda, spíš něco hodně podprůměr, ale byl jsem mu vděčný. I kvůli tomu, že mi zařídil u něj v práci alespoň nějakou brigádu, dočasnou, abych měl doložitelný příjem, že někde pracuji. Díky Bambamově přípravě a pomoci a taky – díky tomu, že nakonec šel jako právník se mnou – jsem se cítil sebejistěji. Doufal jsem, že budu mít štěstí, a že Chengcheng bude můj. Ale já to štěstí ani nepotřeboval. Hyeana se ani neuráčila k soudu dostavit. Po právníkovi poslala jen vlastnoruční dopis, že o svého syna nestojí a už vůbec nestojí o mě. A já byl v následující vteřině rozvedený a Cheng byl můj. Ani je nezajímalo, kde bydlím nebo kolik vydělávám – tím, že ona se ho jako matka zřekla, tak jsem měl naprosto volnou cestu. Vážil jsem si toho.

///

Už je to několik let, co jsem se svojí rodinou mluvil. Po tom rozvodu mě skutečně odřízli, jen jsem slyšel, že se odstěhovali do Evropy kvůli firmě. Bylo těžké to Chengovi vysvětloval, jeho dětský mozek tomu nerozuměl, několikrát plakal, protože se bál, že je to jeho vina. Ale nebyla. Všechno to se mnou statečně zvládá, to, jak se v tom plácáme. I když já kolikrát, když už spí, tak sedím v obýváku a propadám bezradnému pláči, protože nevím, co bude dál. Markovi jsem ještě nezvládl splatit svůj dluh. Nespěchá na něj, ale já na to pořád myslím, pořád myslím na to, kde sehnat víc peněz. Nemůžu najít pořádnou práci, kdykoliv se někdo dozví, že mám dítě a jsem na něj sám, tak dávají ruce pryč. A říct, že dítě nemám nemůžu, dlouhé pracovní doby by mě zabily a...Cheng nemůže zůstávat doma sám a já pro něj nemám nikoho, kdo by ho mohl hlídat každý den, kdy já budu muset být v práci. Můžu pracovat jen od rána, do oběda maximálně brzkého odpoledne, než musím Chenga vyzvednout v práci. Jen čas od času, 2x do měsíce, víckrát mi má pýcha nedovolí Marka otravovat, pracuju i přes noc v místním baru.

„Do háje." Prsknu, když ze schránky vytáhnu dopis od domácího. Už mu dva měsíce dlužím za nájem. Prohrábnu si vlasy a několikrát se zhluboka nadechnu, nevím, kde mám ty peníze sebrat. Z toho, co vydělám za úklid, sotva utáhnu jídlo a Chengovi potřeby do školky...mám pocit, že školky dělají všechno proto, aby rodiče zruinovali. Nevím, kde vezmu 10.000,-, abych zaplatil za dva nájmy.

„To bude teta Maaaark." Vypískne Chengie, když někdo klepe, zatímco já se snažím udělat dušenou zeleninu s masem a bramborem. Jídlo, co máme pořád...já bez masa, aby maso dlouho Chengiemu vydrželo, on potřebuje živiny na prvním místě.

„Nazdar, ty sluníčko," slyším Markův hlas. „čau, Hyunnie."

„Ahoj." Usměju se a ani se neotáčím, když slyším, jak Chengie recituje Markovi básničku, kterou se dneska naučili ve školce.

„Hyunnie, co to je?" slyším jeho překvapení. „Proč mi nic neřekneš, já se z tebe zblázním." Otočím se až když uslyším jeho povzdech. Po otočení zjistím, že si čte dopis, ve kterém mě domácí upozorňuje, že mu dlužím za nájem.

„Udělal si toho pro nás už víc než dost," zakroutím vážně hlavou. Neumím se snížit k tomu, abych žebral o peníze. „nějak to zvládnu." Zakývám hlavou.

„Hyunnie," vidím, jak vytáhne peněženku a dá mi na stůl 5000. „kdybych vám nechtěl pomáhat, tak nepomáhám. A ty taky potřebuješ někdy odpočinek, vždyť pořád jen lítáš. Dopoledne a přes obědy uklízíš ve velkých firmách, pak letíš pro Chengieho a pak po odpolednech a nocích balíš tyhle šampóny do balíčků jako brigádu," Ukáže na obrovské krabice plné šampónů, které musím krásně zabalovat do celofánu, pak do krabic a pak rozesílat. „nemůžu vám pomáhat nějak moc, ale alespoň trošku mě nech." Mrkne na mě. Vděčně se na něj usměju a na chvíli potřebuju najít uklidnění v jeho náruči.

„Je to všechno na pytel," začnu si stírat slzy. „miláčku, co kdybys šel Markovi nakreslit obrázek, mh?" nenápadně Chengieho odeženu, aby nás neposlouchal. „práci nemůžu najít a ani nikoho k sobě...někdy je mi tak obrovský smutno, je mi děsně z toho, že se nemám o koho opřít," povzdechnu si. „potřeboval bych jen práci, dobrou práci, kde bych měl dostatek peněz a mohl bych se z toho všeho vyhrabat." Prohrábnu si vlasy.

„Já vím," přikývne Mark. „pořád se snažím všude ptát, i v práci se snažím přesvědčit šéfa, jestli by nemohl vytvořit nějakou pozici, kde bys mohl pracovat. Nemusí ti dávat plat jako mají ostatní, pro začátek je i minimální mzda lepší než to, co dostáváš teď. Jenomže víš jakej Yugyeom je, už jen podle mého povídání...je to mladý kuře, co si myslí bůhví, jak není chytrý, vtipný a sexy...víš, že mě ten hňup normálně pozval na rande?" vyprskne najednou a já pozvednu obočí. Chytím se hned toho, že bychom mohli řešit i jiné téma než moji bídu.

„Co jsi řekl?" zeptám se zvědavě. Už dlouho mám podezření, že se Markovi ten jeho šéf líbí...i když se to snaží nedávat najevo, mluví o něm pořád stejně, ale najednou mám pocit, že i když se snaží na něj nadávat, tak mu spíš nenadává.

„Řekl jsem jo." Prskne po chvíli. Konečně, konečně si ho můžu dobírat a dělá mi to radost. Jsem rád, že můžu alespoň na chvíli vypnout a od srdce se alespoň trošku zasmát. Dokonce jsem v tak dobré náladě, že nechám Marka, aby objednal pizzu, já jsem vždycky byl proti tomu – pizza a ostatní nezdravá jídla, ale...mám pocit, že Chengiemu za chvíli začne už lézt krkem to, jak pořád jíme to samé dokola, takže...je jen dobře, že se konečně alespoň trošku nadlábne. Něčeho nezdravého, ale...něčeho, co ho pořádně zasytí.