,,Dávej si pozor," řekla osoba, ale nezněla jako Leon. Zněla jako ječící holka. Postavila jsem se a chtěla ji podat ruku. Odmítla jí se slovy ,,já sama." Pokroutila jsem nad tím hlavou.

Byla to nízká blondýnka, už od prvního pohledu nepříjemná, taková Barbie. Růžové tričko, růžové džíny, vše růžové. Kromě vlasů ale jinak vše.

Když jsem šla k učebně, tak zrovna na židli seděl Leon a usmál se na mne. Ale hned jak přišla blondýnka, odvrátil ode mne pohled a políbil tu Barbie. Ihned jsem se k němu otočila zády a slza mi ukápla. Slzu jsem setřela a raději šla k Betovi na hodinu. U pana učitele jsem byla úplně mimo.

Když jsem dohrála, slyšela jsem hlasité zatleskání a nebylo jen od mého učitele ale i ode dveří, kam jsem se podívala. Byl tam Leon, v celé své kráse. Který se usmíval a tleskal. Usmála jsem se na něj, ale když jsem si uvědomila, že má holku tak jsem svůj pohled ihned směřovala k Betovi který se usmíval od samého štěstí. Uslyšela jsem jen řvaní od blondýny na Leona něco jako: ,,Co si to dovoluješ?!"sebrala ho za ruku a odešla i s ním pryč. A jsem si jistá tím že nastala velká hádka. Které jsem nechtěla být součástí.

Když jsem šla kolem nich, tak tam byla hádka a to jen kvůli mě, protože blondýna na mě zařvala: ,,Už se na něj nedívej a ani na něj nesahej, jasný?!" Podívala se mi do očí a já se divila, kolik zloby v člověkovi může být. Jen jsem se na ní dívala s otevřenou pusou.
Když v tom se pustil do rozhovoru Leon: ,,Ludmilo, přestaň být na všechny tak zlá, nic ti neprovedli." ona se na něj zamračila. Poté se podíval na mne a řekl mi:,,Nevšímej si jí, je na všechny tak nepříjemná." Já jen přikývla a odešla.

Když jsem stála před studiem, musela jsem si srovnat myšlenky. Bože, vždyť chodí s tou bárbínou, která má v hlavě jen růžovou. Ještě mi řekne:,,Nedívej se na něj a nesahej na něj." Blablabla, napodobím její hlas a její gesto. Když v tom cítím že za mnou někdo stojí.

Podívám se dozadu a tam stojí Leon, už mi v hlavě hraje věta, která mi bude znít v hlavě ještě hodně dlouho. "Nedívej se na něj a nesahej na něj". Violetto proč se na něj díváš? Otočila jsem se zpět, jak jsem stála a cítila kroky blížící se ke mně.

Když už stál přede mnou a díval se na mě, cítila jsem ten pohled i když jsem měla sklopenou hlavu a zrak mířící k zemi. Nechtěla jsem se na něj dívat, na kluka který mi do života vnesl tolik zmatku. Když se přiblížil a chtěl mi dát prst na bradu, aby mohl srovnat mou hlavu s tou jeho. Tak jsem jen ucukla a vykřikla:,,Bože, co to děláš?! Chodíš s Ludmilou tak na mne ani nesahej, a běž za tou svojí blondýnou, mě rozhodně nezajímáš." Šíleně jsem mávala rukama, div jsem ho nepraštila do obličeje. Otevřel pusu že chce něco říct, ale já se otočila na podpatku a šla do parku.

V parku už jsem seděla nějakou dobu a rozhodla se zavolat Angie, jen to by mi to musela zvednout. S mobilem v ruce nervózně přešlapuji po parku, doufajíc v to že mi to za chvíli vezme. A pak mi to konečně zvedla.
,,Haloo?"
,,Kde jsi? Musíme už jít domů," řeknu, když sedím na lavičce.
,,No já jsem..." když tam uslyším další hlasy jako:,,Gregorio, konečně třiď ty složky správně, nebo tě vyhodím."
,,Angie, kde to jsi?!"
,,Vio, jsem ještě...jsem ještě v obchodě," řekne s odmlkou, jen aby jsi mohla vymyslet výmluvu. No jasně.
,,Zavolám Ramážovi, doveze mně domů, doma," řeknu s nezájmem a tipnu hovor.

Hned co jsem došla domů, táta na mě:,,A kde je Angie, ona nešla s tebou?"
A já zakroutila hlavou: ,,Musela ještě do obchodu a řekla ať zavolám Ramážovi." Řekla jsem s nezájmem a rychle utekla do pokoje. I když jsem za sebou slyšela tátův hlas, co se stalo a že si to s Angie vyřídí. No, neodpověděla jsem.

Jen co jsem zabouchla a zamkla za sebou dveře od svého pokoje, sjela jsem dolů po dveřích. Dala jsem hlavu do klína a dala volný průběh slzám. Nechápu nic, byl to ten nejhorší den, Leon má holku, ale to jsem si mohla myslet že ji má, když je tak hezky. Ale že chodí s tou blondýnou? Co nemá v hlavě nic, jen růžovou barvu? Bože proč?! Vždyť já se do něj zamilovala. Slzy jsem si utřela a neměla náladu na žádný kontakt. Takže jsem jen ulehla do postele, a nic nenapsala do deníku jako to bylo mým zvykem před spaním. Jen jsem zavřela oči a nechala se vtáhnout do říši snů, tam kde bude lépe.