Její jablečný koláč mi donesla až do pokoje, ale neodešla, stála u mého bílého stolu, na kterém byly drobnůstky, a hlavně můj počítač. Podívala jsem se na Olgu s otázkama. Já poklepala na místo vedle mě, na mé měkké posteli.

,,Miláčku, může ti Olgí nějak pomoct?" podívala se na mě ustaraně a já si jen povzdechla, zakroutila jsem hlavou na náznak ne.

Ale nakonec jsem jí to musela říct, jako to že nesnesu Jade, taťkovu přítelkyni. Že mě má táta jako princeznu ve věži, přitom není devatenácté století, nikam mě nepouští. Olgí mi jen řekla že se to tátovi pokusí říct, ale že mě miluje. Jo, mám ho ráda, ale mám pocit že mě o vše připravuje, o to poznat svět, lidi a mít nové přátele.

Lehla jsem si do postele, hned poté co moje nejlepší kamarádka odešla a já šla do říše snů. Aspoň někde je líp.

Hned ráno, jak jsem se probudila a otevřela své hnědé oči, tak mi padl zrak na papírek. Který ležel na stole, ale byl dost velký, tak aby jsem ho viděla. Papírek tu vždy nechával táta, že je se Jade nebo že se vrátí pozdě. Šla jsem pro papírek a jak jinak, přečetla jsem si ho.

Milá Violetto
Dneska se vrátím až večer, protože jdeme se Jade na módní přehlídku, víš jaká je. Ale ty budeš doma s Ramážem a Olgou, nepůjdeš ven. Olga a Ramážo mi vše řeknou.
Pa a pusu

Když jsem to četla, tak jsem nad tím protočila jen oči, zmáčkla papír a hodila do koše. Ale i přitom čtení mě v mé hlavě napadl skvělý nápad. I když mi to táta zakázal, proč by jsem nešla ven? Když poprosím Olgu a Ramáža, aby to tátovi neřekli. Proč ne?

Šla jsem dolů, a slyšela hlasitý smích z kuchyně. Tam vždy panuje dobrá nálada. Oba moje kamarády jsem pozdravila.

,,Olgí a Ramážo?" zeptala jsem se s nadšeností.

,,Co by jsi potřebovala?" zeptali se oba dva na jednou.

,,Nechcete se jít se mnou projít?"zeptala jsem se a udělala na ně psí oči.

Pak začali se slovy, že mi to táta jasně zakázal. Ale já hned odpověděla, že to nemusí vědět, když mu to nikdo neřekne. Olga si musela stejně nakoupit něco v obchodě. A s Ramážem jsme šli neznámo kam.

Ale tam kde jsme došli, tak byly samé barvy všichni tančili a poslouchali muziku. A na tom studiu bylo napsané Studio dvacet jedna.

,,Ramážo, můžu se tam jít podívat?" podívala jsem se prosebně a on jen mírně přikývl na souhlas. A já ho s radostí objala.

Když jsem tam vstoupila, snad jsem nestíhala ani mrkat, jaké to tam bylo krásné, barevné. Stáli tam holky i kluci, někdo se tam i pohyboval do rytmu muziky. A já žasla, jak je to tady kouzelné. Ale jak jsem nepozorná, tak jsem do někoho narazila, už zase. To tak bude vždy, když někam půjdu? Když jsem se podívala na toho, so koho jsem narazila, tak jsem žasla snad ještě více. Nevěřím na osud nebo tak něco, ale byl to zase on ze včerejška.

Když vstanul zase mi podal ruku. A já jí s radostí příjimula. Ani jsem se nedívala na lidi kolem, protože jsem věděla, že se na mě dívají už teď podivně.

,,Včera jsme se srazili, ne?" měl tak zajímavý hlas, takový hrubší ale krásný.

,,Máme na sebe štěstí," usmála jsem se na něj a pokývala hlavou na souhlas.

,,A jak se jmenuješ?" zeptal se na moje jméno, a já si až teď všimla jiskřiček v jeho očích, modrých kukadel, jako moře.

,,Promiň, třeba se ještě uvidíme, teď musím jít domů," mávla jsem na pozdrav a šla za Ramážem.

Když jsme šli cestou domů, tak jsem mu vše vyprávěla, o tom jak je to tam úžasné, barevné, že tam všichni tančili a také to jak si to tam užívali.

,,Ty by jsi tam chtěla chodit?" zeptal se Ramážo a přitom se rozhlížel na přechodě, jestli něco nejede.

,,Mohlo by to tam být fajn," usmála jsem se nad tou představou, že jsem studentka takové školy.

,,Já se za tebe přimluvím, že by jsitam chtěla studovat klavír," usmál se a když jsme stáli před domem, tak jsem ho pořádně obejmula.

,,Vážně?" nadšeně jsem se zeptala. On jen přikývl.

,,Ale nic ti neslibuji," mrkl na mě a já jen přikývla.

Už jsme doma, a štěstí je, pro nás tři, že táta s černovlasou přítelkyni nejsou doma. Jsme v kuchyni, a dáváme si něco malého na jídlo, protože ráno jsme nic nejedli. Kručelo mi pěkně v břiše, takže něco malého k snědku, mi přišlo vhod.

Navečeřeli jsme se bez táty, protože ti si určitě po tak úžasné a zábavné módní přehlídky, dávají někde dráhy oběd. Jade mám prokouknutou. Ale když je s ní táta šťastný, nebudu mu bránit. Co by jsem to byla za dceru?

V pokoji, jak je mým zvykem si napíšu vše do mého fialového deníčku. Jak to bylo úžasné ve studiu, jak jsme se zase srazili s tím klukem. Až po to, jak mi Ramážo slíbil, že se s ním pokusí promluvit. Teď jsem šťastná, opravdu šťastná. Usmála jsem se nad tím, zavřela deník, a šla spát.